Spravedliví
Lenivé ticho nedělního dopoledne rozezněl zvuk zvonu.
Poprvé.
Odložil jsem knihu, kterou jsem v ruce držel stejně jen proto, abych mohl předstírat nějakou činnost a pohlédl ke dveřím, kde už jako nedočkavé kůzle poskakovala moje dcera.
Plně ustrojená, připravená vyrazit.
Usmál jsem se, zvedl se a došel si pro sváteční sako, které pečlivě vykartáčované viselo u dveří, jako by se už také nemohlo dočkat.
Studený vzduch říjnového dne hladil po tvářích a dával zapomenout na uplynulé léto. Suché listí praskalo pod nohama a oblohu, modrou jako vykulené oči nevinného dítěte, narušovaly jen dva nepatrné body pohybující se těsně nad obzorem.
Káňata na lovu, usoudil jsem a doprovodil svůj úsudek nepatrným pokývnutím.
Do dlaně mi vklouzla hebká ručka a vysoký hlásek mi připomněl, že nejsem sám.
Jak bych mohl zapomenout.
Ozval se zvon.
Podruhé.
Oproti jasu dne panovalo v kostele příšeří. Těch pár rozsvícených svícnů a úzká okna nedokázaly zcela rozehnat temnotu, která zde panovala.
Lidé už se scházeli a tak u vchodu nastala mírná tlačenice.
Vše se odehrávalo v tichu. Téměř nikdo nemluvil.
Už od dveří jsem se rozhlížel. Kdesi vpředu jsem na malý moment zahlédl šedivé hlavy rodičů, jako vždy skloněné k sepjatým rukám a lhostejné k okolí. Udivilo mě, že jsou tady. Poslední dobou se už na veřejnosti příliš neukazovali.
Ale nebyli to oni, koho jsem hledal pohledem.
„Tamhle je,“ jako první ji zahlédla dcerka a ukázala prstem. Ale to už jsem ji také viděl. Seděla uprostřed páté řady a s hlavou mírně na stranu se ohlížela přes rameno.
Ona. Vodopád zlatých vlasů bezhlasně padající na ramena, mramorová pleť, mírně pootevřené bledé rty.
A oči blankytné jako ta obloha venku. Stále jsem si je pamatoval, byť zde nebyla na dálku a v šeru patrná jejich barva.
Srdce mi poskočilo a udělalo v hrudi kotrmelec. A v zápětí druhý. Tak jako vždy, když jsem ji spatřil.
Posadili jsme se tak blízko, jak jen to bylo možné. Lenka vedle mě nervózně poposedávala, jako by se už už chtěla k matce rozběhnout.
Pro jistotu jsem ji chytil za ruku. Některé hranice nelze překročit.
Zazněl zvon.
Potřetí.
Lidé umlkli. Otevřely se postranní dveře, kterými vešla vysoká postava kněze.
Mše začala.
. . . . . . . . .
„Spravedliví budou žít věčně a jejich odměna je u Boha. Podívejte se dobře, jaký to má smysl: Ač vypadá prostě a obyčejně, je velice pozoruhodný a výborný. Spravedliví budou žít. Kdo jsou to spravedliví? Jenda kniha říká, že spravedlivý je ten, kdo každému dává, co je jeho. Takže spravedliví jsou ti, kdo Bohu dávají, co je jeho, a svatým a andělům, co je jejich, a druhému člověku, co je jeho.“
. . . . . . . . .
Slova se vznášela pod vysokým klenutým stropem kostela, ale já téměř nevnímal.
Očima jsem visel jen na ní.
I ona se neustále obracela, Ke mně i k naší dcerce.
Hleděl jsem jí na tu dálku do očí. A ona do mých.
Tak dlouze, že jsem zcela zapomněl na své okolí.
Pootevřela ústa a já cítil, že mi chce něco sdělit. Něco nesmírně důležitého. Ale nevyřčená slova do mých uší ani do vyprahlého srdce nedolehla. V chladném světle pronikajícím sem zvenčí se dál mihotala drobná zrníčka prachu.
Objevovala se a vzápětí mizela.
. . . . . . . . .
„Když Bůh stvořil člověka, udělal ženu z mužova boku, aby mu byla rovna. Neudělal ji ani z hlavy, ani z nohou, aby nebyli ani žena, ani muž, ale aby se byli rovni. Tak má být také spravedlivá duše právě u Boha a vedle Boha, úplně rovna, ani pod ním, ani nad ním.
Kdo to jsou, kdo jsou tak rovni Bohu? Kdo nejsou rovni ničemu, ti a jen ti jsou rovni Bohu. Božské podstatě není nic rovno, v ní není žádná podoba ani tvar. Duše, které jsou takto rovny, těm dává Otec rovně a nic jim neodepře.“
. . . . . . . . .
Hlavou mi prolétla vzpomínka na naše první náhodné setkání a jarmarku ve městě. Na první schůzky, opatrné sbližování a na první nesmělý polibek. Pod rozkvetlou třešní.
Pousmál jsem se a všiml si, že i ona zareagovala úsměvem. Na malou chvíli jsem zapomněl a v duchu se hřál bláhovou nadějí, která vzápětí pohasla, tak jako svíčka na jednou ze svícnů.
Zůstal po ní jen kouř.
Očima jsem sklouzl z té stále tak přelíbezné tváře a pohlédl na dcerku.
Stejné vlasy, soustředěný výraz ve tváři, nosík lehce vzhůru.
Jak si byly podobné.
Lenku kázání zcela zjevně nezajímalo. Hleděla na matku a něco si šeptala sama pro sebe. Rty se jí pohybovaly jako při tiché neslyšné a vroucí modlitbě.
Konečně jsem pustil její ruku…
Hluboký hlas zvučně pronášel slova, která se splétala, vrstvila a jako živé víno stoupala do hlavy a šuměla v žilách.
Vzhlédl jsem k Mistrovi a oddal se jim.
Těm překrásným přesvědčivým slovům…
. . . . . . . . .
„Mnozí lidé si myslí, že mají Boha vidět, jako by on byl tam a oni tady. Tak to vůbec není. Bůh a já jsme jedno. Poznáním přijímám Boha do sebe, kdežto láskou vstupuji do Boha. Někteří říkají, že blaženost nespočívá v poznání, nýbrž ve vůli. V tom se mýlí, neboť kdyby spočívala jen ve vůli, nebyla by jedním. Působení a vznikání je jedno. Když tesař nedělá, dům nevznikne. Když spí sekera, spí i to, co vzniká. Bůh a já jsme v tom vznikání jedno, on působí a já vznikám. Oheň v sebe promění všechno, čeho se mu dostane, a dostane to přirozenost ohně. Dřevo nepromění oheň v sebe, ale oheň naopak promění dřevo v sebe. Tak budeme i my proměněni v Boha, abychom ho poznali, tak jak jest.“
. . . . . . . . .
Mše skončila.
Lidé začali zvolna opouštět svaté místo. Kostel, náhle ztichlý, nerušil teď jiný zvuk než šoupání podrážek.
Naposledy jsem se ohlédl.
Ona též.
Dívali jsme se na sebe, jako by neexistovalo nic jiného než my dva a v duchu se loučili tak, jako množí další kolem nás a pro mě se v tu chvíli, na nepatrný okamžik věčnosti, zastavil čas.
A tehdy jsem pochopil, co mi chtěla říci…
Spolu s ostatními jsme vyšli na malé náměstíčko před kostelem. Napůl ještě ztracený v myšlenkách a pocitech jsem se zhluboka nadechl chladivého vzduchu, potřásl hlavou a pohlédl přímo do slunce.
Vroucně jsem si přál, aby rozehnalo stíny tančící v koutcích mých očí.
Zvon naposledy cinkl.
Nedělní mše skončila.
A mrtví se vrátili do hrobů…
(V textu bylo použito úryvků z „Kázání Mistra Eckharta.)