...bez názvu
....ani nevím jak začít psát a přesto bych vám chtěla nějak sdělit včerejší zážitek, ale čím víc o tom přemýšlím, zjišťuju, že některé věci jsou nesdělitelné. Překvapení, úžas, nespravedlnost, skoro se mi chce říct podraz, to jsou pocity, které vás přepadnou ve chvíli, kdy ve vaší blízkosti zemře někdo, aniž by vás na to jakkoli připravil.(To zní pěkně blbě a pěkně sobecky, ale je to tak). Klidně usne a aniž by cokoli řekl, umře....umře a vy jen koukáte a nevěříte vlastním očím. Leží u televize, vy chodíte po špičkách, aby ste ho nevzbudili a on už dávno neví, že jste tam. Vezmete ho za ruku a ta nereaguje.....
Švagr si takhle zkrátil cestu do nebe a všechny nás tím šokoval. Budiž mu odpuštěno, protože si takovouhle smrt vždycky přál. Ovšem mohl s tím počkat o dvacet let později.....
.....kdopak za nás rozhoduje o tom, kdy je ten správný čas....
....a pak obligátní krematorium se stejným osiřelým hřebíkem, stejnou neforemnou, umaštěnou konferencierkou, dokonce stejná, honosně se tvářící pavučina, jako před půl rokem. Jen vosk ze svící někdo oškrábal.
....krásnou smrt měl a krásný pohřeb.... zní davem kondolujících. Co k tomu dodat