Am, ale jak dál!!! 3.kapitola
„Možná.“ přitakal jsem a pokračoval: „Měli bysme se vrátit, než ostatním přiděláme ještě větší starosti.“ Přikývla.
3. Kapitola: Prozrazení
Am:
Běželi jsme zpátky k domu. Čekali. Jako by se za dobu, co jsme byli pryč ani nepohnuli. Teda až na Alice ta mi šla naproti.
„Edwarde, tak ven s tím jak se vy dva vlastně znáte?“ vyštěkla na něj Bella.
„No… já jsem Am potkal, když jsem žil na lidské krvi… no a nešťastnou náhodou jsem ji proměnil v upíra.“ Vysvětli jí to Edward.
„Co že si udělal?“ vykřikli všichni najednou, kromě Alice, ta si sedla na kraj pohovky a čekala.
„Proměnil jsem tady Am v upírku.“ zopakoval s klidem v hlase Edward.
„Proč si to nikomu neřekl, zvlášť mně Edwarde?“ zeptal se Carlisle.
„No chtěl jsem Vám to říct tolikrát, ale nikdy jsem nenašel správná slova.“ objasnil jim to. Pak bylo pár minut ticho. Nakonec se toho znovu ujala Alice: „Takže Am budeš tu teď s námi bydlet?“ To tím tu rodinu ničím nejde překvapit. Prostě si tak sedí a čekaj co řeknu.
„No já nevím Alice bude spíš lepší, když půjdu.“
„A máš vůbec kam jít? Našla jsi rodinu?“ vložila se do toho Esme.
„Zatím ne, ale nemůžu Vás obtěžovat, znáte mně teprve jeden den…“
„Tak aspoň na pár dní. Nikomu z nás to vadit nebude a stejně máme přece ještě jeden prázdný pokoj.“ zůstávala na svém Alice. Je jí těžké něco vymluvit.
„Dobře,“ špitla jsem „ale jen na pár dní.“
„Skvěle a hned můžeme vyrazit na nákupy. Musíme ti koupit něco na sebe, protože tohle je příšerné.“ Už jsem chtěla Alice říct, že to není třeba, když mně Edward zadržel: „To nemá cenu, klidně tě do toho obchodu dokope.“ Tak jsem radši mlčela a šla za Alice ven před dům.
„Pojede s námi ještě Renesmee a Bella, takže to bude taková dámská jízda. Začneme u topů a budeme…“ drmolila si pro sebe. Bellin naštvaný výraz se pomalu měnil na milý, čím blíž byla ke mně.
„Promiň za to chování v domě. Nikdo to prostě nečekal, a tak jsme byli dost zmatení.“ omluvila se mi.
„Né to je v pohodě.“ Odpověděla jsem po pravdě. „Fakt.“
„No tohle si užiješ, poprvé je nakupování s Alice „nejlepší“. Ale počítej s tím, že se za celou dobu nezastavíš.“ řekla se smíchem Bella.
„Musíme vyrazit, tak do aut a rychle!“ zavelela Alice. Rychle jsem nasedla a koukla se ještě z okna. Emmett na mě vyplázl jazyk. Renesmee stáhla okýnko a zavolala: „Emmette, můžeš jet taky, jestli chceš.“ „To je dobrý já… já… stejně tu mám pár věcí, co musím zařídit.“ vykrucoval se. Renesmee je pokrčila rameny, ale okýnko nechala otevřené. Konečně jsme vyjeli. Chvíli jela Alice pomalu, ale pak se auto rozjelo tak stosedmdesátku takže jsme byli ve městě raz dva. Auto zaparkovalo na parkovišti před velkoobchodním centrem. Ani jsem nestihla pořádně vystoupit a Alice už mně táhla ke vchodu.
„Začneme těmi topy.“ a zamířila k obchodu. Obchod měl pěkné jméno: „Orchidej“, ale oblečení už tak pěkné nebylo. Samá růžová. Ne že by na tý barvě bylo něco špatného, ale já jí prostě moc nemusím.
„Alice, tam nejdu!“ vychrlila jsem, než tam vešla.
„Proč? Nemáš ráda růžovou?“
„Né, jen ji nemusím mít všude, mně stačí třeba jen potisk nebo doplněk.“ Čekala jsem, že Alice bude trochu vyvádět ale: „Tak počkej venku, hned jsme zpátky.“ Usmála se a se zbytkem zapluli dovnitř. „Stejně ti růžová nesedí.“ Řekla, než vešla dovnitř. Rozhlídla jsem se kolem a viděla, jak tu lidi chodí z jednoho obchodu do druhého a drží v rukou spousty tašek.
Alice s holkama vyšli z obchodu a už to šlo rychle. Pojď sem, zkus si tohle a tamhle to, to jo, to ne, zaplatit, a tak pořád dokola. Zkoušela jsem si zrovna další džíny a uslyšela holky: „… tohle byl poslední obchod Al, takže žádný přesvědčování, prostě se jde!“ Byla to Renesmee. „Tak dobře jdeme domů.“ odpověděla Alice smutně. Konečně je konec tohohle šílenství. Jupííí.
xxx
„Tak jsme tady.“ zavolala Renesmee na dům. Alice vzala většinu věcí a šla do domu, tak jsem vzala zbytek věcí a šla za ní. Šla po schodech nahoru a vždy pár tašek postavila před pokoj. Už zbylo jen pár tašek. Alici došla až nakonec chodby a zastavila se.
„Nemáš zač Am, byla to maličkost. Nemáš mi co oplácet, kdyby si byla na mém místě zachovala by ses stejně, a to já vím. Teď se jdi převléct, ať už na sobě nemáš tohle.“ Ukázala na moje oblečení a zmizela. Šla jsem do pokoje a položila jsem tašky do křesla. Na stolu byl položený hřeben. Vzala jsem si ho, pročísla vlasy a vrátila jsem ho na místo. Vytáhla jsem fialovou košili a světlé džiny. Staré věci za chvilku letěli do pytle, co tu byl už připraven. Jen boty jsem si nechala. Rychle jsem se přemístila do chodby, kde ostatní něco řešily. Alice tam stála bez hnutí. Po chvilce zběsile zamrkala, ale nepromluvila.
„Alice, co si viděla?“ zeptala se Rosalie.
„Volturiovi.“ V tu chvíli nastalo hrobové ticho.
Volturiovi
(tavala, 21. 4. 2012 11:58)