Am, ale jak dál!!! Prolog + 1.kapitola
Prolog
Procházím se tím samým městem jako každý den. Zítra 11. 2. 1930 mám závěrečné dramatické vystoupení. Hraji Julii Kapuletovou. Je to můj největší herecký úspěch. Vždy mě víc bavilo hrát někoho jiného než mě samotnou.
Stmívá se. Na ulici stalo pár opilců. No…. „stalo“ není moc dobré přirovnání. Řvali na sebe a váleli se při rvačce po chodníku. Rychle jsem je přešla, aby si mě nevšimly.
Pozdě! Skvěle už jdou za mnou! Zrychlila jsem, ale na podpatcích a v šatech to moc nešlo. Za sebou byly slyšet jejích hlučné kroky. Bála jsem se ohlednout. Zabočila jsem na nejbližší odbočce a schovala se za haldu odpadků. Pořádně to tam páchlo, ale vydržela jsem do doby, než opilci zabočili pryč. Vyšla jsem zpět na ulici a oklepala si odpadky z šatů. Pěkně nechutný to co ty lidi valí po ulicích!!!
Když jsem se konečně ohlédla, byl tam kluk. Mohlo mu být, tak 17 nanejvýš 19 let. Pomalu ke mně přistoupil. Měl moc krásné bronzové vlasy, ale nejvíc mě upoutaly ty jeho oči. Byly černé jako noc, možná ještě tmavší. Vtělení anděla. Pozorně si mně prohlížel a pak mě v rychlosti kousnul do krku. Ucítila jsem šílenou bolest a spadla jsem na zem a bouchla se do hlavy. Poslední co jsem za tu noc slyšela, byl křik opilců vracejících se do hospůdky.
Cítila jsem, jak mi v krvácející ráně propaluje oheň snad každou krvinku. Nedalo se to zastavit. Snažila jsem se něco udělat, ale jediné, co jsem dokázala, bylo křičet bolestí. Pomalu se oheň rozlézal po celém mém těle. V každé žilce jsem měla plameny. Potom se to začalo blížit k srdci. Bilo jako by se mělo přetrhnout.
Pak to přišlo. Poslední namáhavý úder a pak jako bych ztratila vědomí.
Byla jsem v lese. Na nic před tou poslední nocí jsem si nevzpomínala, bylo to pryč, ztratila jsem je. Všechny vzpomínky a mou minulost. Rychle jsem se vyškrábala na nohy. Připadala jsem si jako ve zrychleném filmu. Škrabalo mě děsivě v krku. Vedle mě ležel dopis. Chvíli jsem sama sebe přemáhala k přečtení. Ale nedokázala jsem to, něco ve mně bylo silnější. Někdo tu byl. Ucítila jsem tu překrásně sladkou vůni.
Pak už jsem se skláněla nad mrtvolou. Zabila jsem ho, já připravila o život chudáka člověka. Ale proč??? Vzala jsem tělo a zahodila ho pod obrovský balvan, jako by to byl reflex, jako by to bylo normální. Konečně jsem si sedla pod strom do stínu a otevřela dopis:
Drahá,
Chci se ti nejdřív omluvit, že jsem tě proměnil v tohle monstrum „upíra“. Můžeš zabíjet lidi nebo zvířata podle toho, jak se rozhodneš. Můžeš na slunce, ale budeš jako diskokoule. Jsi skoro nezranitelná. Jen kdyby ses roztrhala a spálila. Jsi novorozená, takže pár měsíců budeš velmi rychlá a silná. Možná máš talent. Projeví se u tebe za pár dní nebo hned teď. Běž do Voltery tam ti o tom kdo si řeknou více. Ale nechtěj do gardy!!! Varuju tě, mohlo by to být to poslední, co uděláš z vlastní vůle!!! Ještě jednou se omlouvám. Odpustíš mi prosím?
Sáhla jsem na dopis v mé kapse. Pořád tam byl.
1. Kapitola: Zvěř
…Nenávidím Volteru zničila mi život (nebo spíš co zněj, zbylo). Díky Arovi jsem jako štvaná, bezvýznamná zvěř. Ale teď mně snad už nenajdou. Konečně už vím, kam mám jít, kam mě to táhne. Na Skandinávii jsem to našla. Rodinu, která je jiná. Cullenovi. Sleduju je už tři dny v podobě nějaké Emy nebo jak se ta holka jmenovala.(Ano, umím změnit podobu.) Je to zvláštní rodina.
Dnes sleduju Bellu a Edwarda. Na Edwardovi je něco divného, kéž bych věděla co?! Přesednu si na lavičce naproti třídě, abych měla dobrý výhled, a předstírám čtení učebnice Chemie. Velmi nudné učebnice. Trochu jsem se zamyslela a on se ke mně podíval. Poznal to?! Když se změním v člověka, zůstanou mi někdy upíří oči. Natočil se k Belle a něco jí řekl, ale já mezitím zmizela do lesa. Určitě mně poznal. Nemohl si nevšimnout zlatavých očí, a kdyby ne tak člověk, jen tak během vteřiny přece nezmizí. No budu se s nimi muset setkat.
„Ano musím!“ potichu jsem vykřikla.
„Ne to nedokážu!“.
„Dobře udělám to,“ a vyšla k jejich vile. Teda spíše přeskákala po stromech.
Byla jsem tu. Na stromě opodál jejich velké vily. Zrovna přijeli. Stoupli si před dům a čekali. Rosalie si nervózně podupávala botou.
„Teď je řada na mně,“ a seskočila jsem ze stromu. Zastavila jsem se kousek od nich. Koukali…, já nevím tak divně a pak Bella vykřikla: „Emily?!“. V tom jsem si to uvědomila. Neproměnila jsem se zpět.
„Sakra, sakra, sakra!“ pomyslela jsem si a utekla jsem k lesu.
Někdo běžel za mnou. Radši jsem vyskočila na strom a čekala. Na louku přiběhla Alice a se smíchem řekla: „Můžeš slézt dolů prosím, nechci tam lézt za tebou v mých nových šatech?“. Neochotně jsem seskočila.
„Páni tak proto jsem viděla jen stín postavy, protože měníš podobu! Mimochodem já jsem Alice, ale to už asi víš,“ drmolila (i na upíra mluví děsně rychle).
skvělé
(tavala, 25. 3. 2012 10:01)