Zase jdeme aneb Příběnice 2019
Zase jdeme aneb - Opět Příběnice tentokrát v roce 2019
Všemu předcházelo několik nesmělých dotazů, jako že co letos půjdeme?? Mnozí z nás už ani nechtěli odpovídat. To je přece jasné, že jdeme, i když se každý rok ozývají hlasy, že už to bylo naposled. Letos bylo problémů více. Nejhorší je termín, kde bychom se nás sešlo co nejvíce. Druhým rozhodujícím aspektem je to, aby byla volná „naše chata“, která pochopitelně není naše a z které využíváme už 40 let jen její verandu. No a třetí aspekt, je počasí , protože kdyby nebyla chata, museli bychom nahoru na hrad. Pravda i to je to pravé kouzlo. Zažili jsme tam spousty nádherných , hvězdnatých nocí, na které se nedá zapomenout. Ležíte na karimatce, ruce pod hlavou, a nad hlavou miliony hvězd. To je nezapomenutelný pohled. Opět jsme vznesli dotaz k majitelům chaty, ale na náš první termín jsme dostali zápornou odpověď. Chata byla obsazena. Tak jsme určili druhý termín a dlouho jsme nedostávali odpověď atak jsme usoudili, že chata je tudíž pravděpodobně volná. No ale snad tři dny před velkým vandrem jsme dostali stejnou zprávu o obsazení chaty. Vneslo to do našich řad trochu nechuti i chaos, ostatní to vyprovokovalo k akci a tak se stalo, že Roman Bílče sehnal ubytování přímo pod hradem v penzionu Příběnice. Víš jindy bychom to okamžitě pohrdavě zamítli, ale letos jsme o tom moc nediskutovali, naopak se nám to zdálo jako výbornej nápad. Už pár let si myslíme, že přece jen trochu toho bukšáctví si přeci jen zasloužíme. Navíc, pani nám nenabídla pokojíčky, ale klubovnu se spaním na zemi a tak jsme nezaváhali a začali se těšit na letošní Příběnice. Počet účastníků se každý den měnil, ale to už jsme neřešili. Pro mě je tady rozhodující, aby tady bylo zdravé jádro, to znamená Robin , který snad nechyběl ani na jednom vandru, byl na prvním a bude i dnes. No a jeho Dajána.
A tak přišel dlouho očekávaný den a my jsme se sešli na vlakové zastávce a vypadalo to že naše výprava letos nebude největší. Ve vlaku jsme se usadili v klidu a pohodě v počtu tři. A bylo pořád o čem povídat, jako bychom se rok neviděli. Už cestou jsme dostávali zprávy, že se blíží další vandráčci. Brzo jsme dojeli do Tábora a i tady jsme měli jasný cíl, stejně jako před 40 lety i dnes půjdeme do mléčného baru na kávičku, zákuseček a koktejlík. Po zdravé snídani jsme pomalu vyšli do ulic a i tady vzpomínali na to, kde byl jakej obchůdek, jaká hospůdka. Věřte, hodně se tady změnilo. Nakonec jsme se přemístnili do parku před nádraží, posadili se na lavičky a vyčkávali příjezdu „Bechyňské střely“. Mezi tím přijel Romča se Simčou a s Miou a Fixou,tak už nás bylo pět a dva pesani. No a když jsme nakonec šli do vlaku, z okna už na nás mávala Dana s Pepou, kteří nám drželi místa. Zase přišlo velké vítání . Zase přišlo po cestě vzpomínání na první cesty tímhle vlakem. Pochopitelně na legendárního průvodčího Baghýru. A vtipy stejně staré jak náš vandr. Nálada byla výborná. V plánu bylo vystoupit letos v Malšicich, dojít se najíst do hospůdky a pak pokračovat dal. Letos rovnou na Příběnice. Vloudila se jen jedna chybička , a sice, že hospoda sice byla otevřená, ale navařilo se tam. No přijeli další trampíci a sice Sojče s Lenkou a malým Adamem. Přijeli autem, protože malej je ještě moc malej a tak přijeli jen na jeden den, ale to bylo moc fajn a moc si toho vážím. A tak se vymýšlelo co dál. S obědem jsme počítali a tak bylo rychle rozhodnuto. Přemístníme se na Čenkovu pilu na oběd a vrátíme se pak zpět sem. Ti zdatní šli pěšky a my starší jsme se svezli autem. Hospůdka, kde už jsme párkrát byli , byla útulná, vyhřátá a výborně tam vařili. Opravdu moc dobře jsme se najedli a napili. A pak jsme se vydali zpět do Malšic. Sešli jsme se zase u hospůdky. Sojčata zde nechali auto a vydali jsme se ne dnešní hlavní etapu. Počasí jsem jako každej rok objednal krásné. A jelikož se blížil podzim, tak už se objevovali podzimní malovánky, zvláště pak na javorech. Šli jsme volnou chůzí, dobrá nálada pochodovala všude kolem nás. Ještě u hájenky jsme si chvilku sedli, napojili naší smečku, ke které přibyla Besinka. No a pak už nás čekala jen cesta dolů do podhradí. Ještě u hradu jsme se zastavili, někteří zvolili cestu přes hrad, někteří pokračovali po cestě. V každém případě, jsme se sešli už dole u řeky. Hospůdka byla otevřená, hned jsme zasedli venku pod slunečníky a objednali si zlatavý mok. Netrvalo dlouho a přijela ještě Jiřka s Lubošem. povídalo se a popíjelo. Večer se pomalu blížil. Po šesté se rozloučili Sojčata a vydali se zpět k autu do Malšic a protože se venku ochladilo a bylo brzo tma i my jsme se přemístili do útulné hospůdky. Vytáhli jsme kytaru a housličky a pochopitelně se začalo hrát. Znovu se v krásných textech vrátili ti, kteří už tady s námi byli tolikrát a mě jen napadlo, kolikrát už tohle údolí slyšelo tyhle písničky od všech trampů a vodáků, kteří tady kdy prošli nebo projeli. Večer to byl příjemnéj. Pan vrchni nám věnoval i pul litry na pivo, které se nám tak líbily. Večer pokročil a bylo vidět, že i obsluha už by šla spát. Poděkovali jsme, zaplatili a přešli do druhé budovy, kde byla již zmíněná klubovna. Nakonec paní šéfová, když viděla, že zde máme tři dámy, přidala nám ještě jeden pokojík se sprchou. Ještě chvíli jsme seděli a popíjeli z vlastních zásob. Jiřka s Lubošem také odjeli a my jsme se začali dělit o posty. Byly tady dva gauče, tam jsme šli my stařešinové, ostatní na zem, holky do svého. A pesani si mohli vybrat.
Noc uběhla rychle a v pohodě. Jsou lidi, kteří nemusejí spát dlouho a tak jsem se brzo zvednul z pod svých dek. Druhým důvodem byla „blondýnka“ Mia, která chtěla vyvenčit, A protože se Romanovi moc nechtělo, uvítal, když sem si ji vzal sebou. Tráva byla orosená. První naše kroky vedli k řece. Miluju jakoukoliv vodu. Stará řeka se tady pomalu line směrem ke Stádleckému mostu, směrem na Bechyni a pak do moře. Mia pobíhala po břehu a vše pozorně zkoumala. Já jsem si pochutnával na doutníčku. Pak jsem se přemístil k táborovému kruhu a tam si sednul na stoleté kmeny a pokračoval v ranní siestě s doutníčkem. Za chvíli se u nás objevil i Dany Pepa. Ten se vydal na obhlídku podhradí. A za chvíli po něm Robin. Ten začal rozbalovat na stole snídani a vařit na liháči čaj. Pomalu jsme se posilovali jídlem. Mezi tím, už vstali i dámy. A opět byla krásná pohoda. Nakonec otevřel hospůdku i pan hostinský a tak jsme si dali i ranní presíčko. No a byl čas na odchod. Já jsem zase vyšel trochu dřív. Hned pod hradem jedno z nejkouzelnějších míst a sice lávka nad vodou. Tady se musíte zastavit i kdyby jste nechtěli . Pokochat se, něco vyfotit. Vyfotit to co jsme fotili snad 40 x a pořad vám to připadá, že je dneska je to úplně jiný, než to bylo v loni nebo před deseti lety. A pak už jdeme kolem řeky proti jejímu proudu a počítáme metry, kdy si dáme na Harachovce žebra na medu. Ale to se nejdříve musíte zastavit na Matoušovském mlýně a zavzpomínat na to, jak se tady začátkem května koupal Robin. Slunce tenkrát jako vždy svítilo, ale ta voda opravdu teplá nebyla. Taky to tenkrát omarodil. A za další kilometr a půl je tady další mlýn a sice Kvěchák. Tady jsou ty peřeje ještě krásnější a mnohdy bouřlivější. A tady už víš, že už jen kousek ke kýženému cíli. Pak se před tebou objeví chata na druhém břehu asi dvánáct metrů nad vodou. Říkám tomu orlí hnízdo, je to věc, kterou majiteli už 40 let závidím. Neskutečná nádhera a romantika. No a to už víš, že hned za zatáčkou se objeví lávka přes Lužnici. Lávka na Harrachovce. Poslední pohled na řeku a pak hurá na chutný oběd. No a tak jako každej rok pro nás přijede moje dcera. Nasednem a jedem. Ještě pořád kolem řeky. Ještě pořád se ještě kocháme její krásou .A pak to končí a uháníte k domovu. A slibujeme si že příští rok se tady zase sejdem . Tak díky kamarádi a snad za rok zase ahooooj. Pett