kronika/co,kdy kde/21srpen1968
►Kroniku jsem začal dávat dohromady 22.srpna 1968 a do dnešního dne stále doplňuji další
dostupné i méně dostupné materiály..............
Má to smysl?
►Ůvod
Naše drahá vlast ČSSR,se zasazovala vždy za pravdu,spravedlnost,svobodu,samostatnost a za uhájení svých práv.Vyznačovala se osobnostmi,které se pravdy nevzdali,ani za cenu vlastního života."MISTR JAN HUS"byl upálen na hranici.
Dějiny poznaly dost statečných a jí oddaných lidí,ať za dob dávno minulých,už za vlády Karla,Byl to třeba Jan Žiška z Trocnova,dále Chodové,věrní strážci hranic.Tato láska k zemi se projevila vždy,kdy byla naše vlast v nebezpečí.Ať už to bylo v době husitských válek,nebo v době první světové války.I mezi válkami a i během nich,Vždy se našel někdo,komu nebyl osud rodné hroudy lhostejný.I po druhé světové válce byli hrdinové své doby.
Po jejím konci se dějiny začaly odvíjet velice rychle,dávalo se do pořádku,to co důsledky války zničily.,ať již to byly materiální škody,nebo morální.Když se jakš,takš podařilo napáchané škody odstranit a zacelit rány,které vlast utržila,došlo k podrazu a znárodnění soukromého majetku.Postupně docházelo k dalším podpásovkám,které měly vliv na naší ekonomickou,tím i morální a i duševní stránku.Lidé se začali uzavírat do sebe a dění okolo sebe je začalo pramálo zajímat......
Nová vláda po vzoru,Stalina,nebo Brežněva zakázala vše co mělo třeba jen málo společného s demokracií.Došlo k tomu,že používala takové sankce,které lidi ponižovaly a přivádělyje do beznaděje.Tato beznaděj začala v letech 1965-1968 postupně povolovat a také celá situace se začala uvolňovat.Lidé se v tu dobu začali zase zajímat o dění kolem sebe,nebáli se poukázat na nešvary,které byly vidět na každém kroku.Protože byla kritika tak silná,došlo k odstoupení vlády v čele s Antonínem Novotným.Do čela státu se postavil L.SVOBODA,A.DUBČEK,J.SMRKOVSKÝ,O.ČERNÍK,Č.CÍSAŘ a další pro tu dobu,tak nezbytní lidé......
dovětek,Do této doby jsem se o politiku a dění podrobně nezajímal,měl jsem rodinné zázemí a jako puberťák jiné starosti.(materiály k této době jsem začal dávat dohromady až po roce 1968,mám jich dost a budu je postupně uveřejňovat,jak mi to čas dovolí)
21:SRPEN 1968
Začalo období,kdy se začalo něco dít v zájmu naší vlasti.Začaly se rozvíjet vstahy s okolním světem,došlo k většímu a volnějšímu cestování,do států západní aliance.Začal rozvoj obchodu se západními zeměmi,vzájemné návštěvy státníků,byly na denním pořádku.Vše se vyvíjelo v klidu a pohodě, toleranci a s podporou většiny rozumně myslícího národa nastoupili jsme cestu k demokracii.Byla to doba jedna z nejslibnějších a tím i nejhezčích,ale bohužel nejkratších.Byla tak krátká,že se všechny myšlenky nestačily uchytit.Nelíbilo se to složkám sesazeného aparátu zastoupeného KSČ podporovaného vládou Brežněva v SSSR.Protože KSČsama nic proti přeměnám nezmohla,začala se za pomoci SSSR plést do realizace přeměn u nás,později začala na stávající vládu vyvíjet nátlak.Vše co se týkalo nastoupené cesty,byla podle nich cesta blíže k západu,tedy KONTRAREVOLUCE.....
Na naši vládu byl vyvíjen nátlak nejen psychický později i fyzický a začaly se množit výhrůžky použití přímé vojenské síly v případě že se naše politika nevrátí do původních kolejí.V červnu byla naše vláda pozvána do Moskvy podat vysvětlení,což odmítla,ale byla tam dopravena pod nátlakem(letecky v kozelci se želízky na rukou a pod hlavněmi pistolí)dokument vyšel v týdeníku promítnut jen jednou.(Měl jsem tu čest ho vidět).Po návratu vlády se začalo konat vojenské cvičení SSSR,NDR,PLR,MLR a BLR bez naší účasti a v blízkosti našich hranic.Začalo se uvažovat,o tom,že nás napadnou,ale nikdo tomu nepřikládal velkou váhu.O to více jsme byli překvapeni násilným přechodem našich hranic a okupace naší výsostné země.Vše bylo tak náhlé a to v noci z 20.na 21.srpna 1968.
Tuto okupaci zaplatilo dost lidí životymajetkem a hlavně psychickou újmou všech poctivých a svobodně smýšlejících lidí.Došlo k době,kterou lze přirovnat k době temna.Podpořena silou,KSČ se ujala opět moci a na místo nejvyšší zasedl Gustáv Husák s celým svým aparátem a STB,MV,LM a složkami v jejich réžii.
Prostě vedoucí vláda jedné strany.
O tom a všem ostatním je tahle kronika.
Tak čtenáři buď vítán.............................................za případné překlepy se omlouvám
Z mých vzpomínek:20.srpna1968 byl krásný slunečný den jako každý jiný a já co by 15.letý obyčejný kluk,který tráví poslední dny posledních prázdnin na Šumavě a po příjemně stráveném dni v přírodě uléhal do postele bez starostí a probouzím se se starosmi dospěláka ať chci nebo ne.......Ráno se mnou doslova otřáslo!
Rádio hlásilo jen ve skrácených relacích co se děje v naší matičce Praze.
SOVĚTSKÉ TANKY OBSAZUJÍ PO NÁSILNÉM VNIKNUTÍ CELOU NAŠI VLAST!!!
TANKY STŘÍLÍ NA NÁRODNÍ DIVADLO!!!(v domnění,že jde o Rozhlas)
V ULICÍCH SE STŘÍLÍ!!! první mrtví a ranění.......
STŘÍLÍ I NA SANITKY!!!
NA LETIŠTI VPRAZE A V PARDUBICÍCH SEDAJÍ PRVNÍ ANTONOVY A CHRLLÍ ZE SVÝCH ÚTROB OBRNĚNOU TECHNIKU A DALŠÍ ZBRANĚ!!!
"Prosíme lidi: Neklaďte odpor,nedávete jim záminku,jsou schopni všeho,
i toho nejhoršího, na vašich životech jim nezáleží!!!
ROZHLAS HLÁSÍ A VYZÝVÁ K ROZVAZE.....
Poslední hlášení toho dne"MUSÍME VYSILAT ILEGÁLNĚ"....
Rozhlas je obsazen!!!
Ten večer sedám a dávám dohromady první dojmy a stále nabývám většího přesvědčení,že je třeba něco dělat........
Tak po vzoru rebelantů beru do ruky papír a ostrou tužku. ...............a těšte se!!!
Vzniká první zápis do kroniky a první verše odporu......21.srpen1968 viz vl.tvorba
►CO PŘEDCHÁZELO PRAŽSKÉMU JARU
Chceme světlo!
Chceme světlo, chceme více světla bylo hlavní heslo
průvodu cca 2000 studentů ze strahovských kolejí,
který se na protest proti výpadkům elektřiny na
vysokoškolských kolejích konal v Praze 31. října 1967
Studenti směřovali do centra města a na Hrad
(někteří s „ešusy“ jako bubínky a se svíčkami),
ale na Malé Straně je brutálně rozehnala Veřejná
bezpečnost. SNB tehdy porušila uznávanou akademickou
svobodu (ani tehdy nebylo zvykem, aby uniformovaná
a pendreky opatřená bezpečnost vstupovala do kolejí,
menz a škol) a vtrhla i do kolejí, kde bila studenty
„hlava nehlava“ , nerozlišujíc v nastalé tmě
demonstranty od studentů, vracejících se ze studoven
v Praze (Klementina). Někteří studenti byli zraněni
nebo donuceni odejít ze studia. Událost, známá pod
názvem „Strahovské události“ však pronikla do tehdejších
médií a zásah odsoudili akademičtí hodnostáři i veřejnost.
Na Strahovské koleje šel potom vysvětlovat zásah sám
Antonín Novotný, diskuzí se studenty v prostorách menzy,
avšak bez většího úspěchu (Masarykovské názory studentů
se dostávaly do přímého konfliktu s jeho názory, svobodná
vůle člověka, nepotřebnost lidových milicí, porušení
akademické svobody veřejnou i státní tajnou bezpečností
při potlačování studentských nepokojů, možnost drobného
soukromého podnikání a vyslovení kritických myšlenek).
Tím byla oslabena v souvislostech se sjezdem
československých spisovatelů pozice tehdejšího
vedení KSČ v čele s prezidentem republiky Antonínem
Novotným a demonstrace se stala jednou z předzvěstí
Pražského jara 1968.
Alexander Dubček
První tajemník ÚV KSČ
Ve funkci:
5. ledna 1968 – 17. dubna 1969
Narození 27. listopadu 1921
Uhrovec
Československo Československo
Úmrtí 7.listopadu 1992 (70 let)
Praha
Politický subjekt KSČ
ODÚ-VPN
soc. dem. str. Slovenska
byl československý a slovenský politik, hlavní
osobnost Pražského jara 1968.
► Pražské jaro 1968
Za Pražské jaro (slovensky: Pražská jar)
se označuje období politického uvolnění v Československu
v roce 1968. Toto období začalo v roce 1967 na prosincovém
plenárním zasedání ústředního výboru strany, které skončilo
5. ledna 1968, kdy se prvním tajemníkem ústředního výboru
Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) stal Alexander Dubček,
a pokračovalo do noci z 20. na 21. srpna téhož roku,
kdy vojska Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu
vstoupila do Československa, aby zastavila započaté reformy
(Vpád vojsk Varšavské smlouvy).
Většina z nich sice opustila Československo k 16. říjnu 1968
část ale zůstala na území státu jako "sovětské jednotky dočasně
umístěné na území Československa" bez časového stanovení termínu
odchodu, formálně "do ukončení konsolidačního procesu".
Část těchto jednotek opustila zemi v polovině roku 1987,
poslední pak až po Sametové revoluci
Reformy pražského jara byly pokusem uvolnit režim a urychlit
proces demokratizace.[4] Tento záměr se nesetkal s pochopením
na sovětské straně, která vyslala (po neúspěšných jednáních)
tisíce vojáků vojsk Varšavské smlouvy, aby zahájili okupaci
státu, jež měla vytvořit patřičný tlak na československé
vedení, aby se podrobilo vůli Sovětského svazu.
Poté, co Československo následně vstoupilo do éry normalizace,
vedení strany v podstatě znovu nastolilo politické a
ekonomické hodnoty, které vládly před tím, než reformní
komunisté ovládli Komunistickou stranu Československa (KSČ).
Termín „Pražské jaro“ byl vytvořen západními médii poté,
co se o těchto událostech dozvěděl celý svět. Je to mj.
odkaz k termínu „Jaro národů“, což je umělecký název
daný revolučnímu roku 1848, symbolizující naději,
probuzení a charakterizuje rovněž roční období,
kdy se události převážně odehrávaly.[6] Z hlediska
tuzemského použití je tento název poněkud sporný ze
dvou důvodů: Jednak je tento pojem po desetiletí vnímán
především jako jméno tradičního stejnojmenného
renomovaného hudebního festivalu a za druhé se onen
politickospolečenský proces netýkal pouze hlavního města Prahy,
ale celého státu; z hlediska pohledu ciziny je toto pojmenování
spíš pochopitelné, protože cizí země bývají obecně
často identifikovány s jejich hlavními městy.
V tehdejším Československu se používalo označení podle
lednového plenárního zasedání ÚV KSČ 1968
jako polednový vývoj, polednová politika.
► Dva tisíce slov
(úplný název: Dva tisíce slov, které patří dělníkům,
zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem)
byl jeden ze dvou nejvýznamnějších dokumentů Pražského jara.
Zatímco Akční program KSČ byl výzvou k reformě komunistické strany,
Dva tisíce slov byly podněty, které šly za rámec Akčního programu.
Vedení KSČ je odmítlo a později,
v době tzv. politické normalizace,
dokument Dva tisíce slov označila za kontrarevoluční.
Dokument vznikl na podnět pracovníků Československé akademie věd
Otty Wichterla, Jana Broda, Otakara Poupy a Miroslava Holuba.
Šlo o aktivizaci československé veřejnosti proti stále zjevnému
tlaku sovětského vedení proti reformním změnám v zemi.
Jako manifest jej sepsal spisovatel Ludvík Vaculík.
Text vyšel 27. června 1968 v Literárních listech a denících Práce,
Mladá fronta a Zemědělské noviny, tedy den poté, kdy byla
26. června 1968 Zákonem 84/1968 Sb. dočasně zrušena cenzura
("Cenzura je nepřípustná"). Manifest podepsaly stovky osobností
veřejného života a více než sto tisíc občanů.
Krátce po zveřejnění dokumentu jej při parlamentní interpelaci
označil poslanec a důstojník Samuel Kodaj za kontrarevoluční akci.
Čelil pak rozsáhlé kritice od reformně naladěné veřejnosti.
Na tajné schůzi komunistických poslanců měl Kodaj rovněž
ještě před Srpnem 1968 prosazovat vyhlášení stanného práva
a represe proti nejradikálnějším reformistům.
V 70. letech, v době tzv. normalizace, byli mnozí lidé
za projev souhlasu s tímto manifestem perzekuováni.
PO OKUPACI NAŠÍ VLASTI,NA PROTEST PROTI REŽIMU,MNOHO LIDÍ VOLILO ÚTĚK PŘES ŽELEZNOU OPONU,I ZA CENU STRÁTY VLASTNÍHO ŽIVOTA/dávám dohromady jejich příběhy,později uveřejním/ MNOZÍ POLOŽILI ŽIVOT PRO VLAST A DALŠÍ BYLI MUČENI A UMUČENI NAPŘ VONKA AJ POLOŽENÍ KYTIČKY K JEJICH HROBU BYLO VŽDY PROTESTNÍ AKCÍ.................POTOM SE NAŠEL JEDEN,KTERÝ DAL NA ORTEL VLASTI,
DAR TEN NEJDRAŽŠÍ-SVŮJ VLASTNÍ ŽIVOT
BYL TO JAN PALACH
Jan Palach
(11. srpna 1948, Praha – 19. ledna 1969, Praha)
byl student historie a politické ekonomie na Filozofické
fakultě Univerzity Karlovy, "který na protest proti
potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti,
po okupaci Československa armádami států Varšavské
smlouvy v čele se Sovětským svazem, sám sebe
16. ledna 1969 zapálil v horní části Václavského náměstí
v Praze" (hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem
k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil uhasit
pracovník-výhybkář Dopravního podniku svým vlastním kabátem).
Na následky rozsáhlých popálenin tři dny poté zemřel
na Klinice popálenin FNKV a LFH UK v Praze v Legerově ulici,
kde s ním byl na magnetofonový pásek natočen krátký rozhovor,
v němž hovoří o příčině jeho činu. Podle sdělení
Petra Blažka 19.1.2012 v pořadu ČT Jan Palach ošetřující
sestře po transportu do Legerovy ulice na nosítkách řekl:
"Udělal jsem to proto, aby odešli Rusové".
V záznamu však mluví o pasivitě lidí, proti rozšiřování
Zpráv (deník vydávaný sovětskými okupanty), požaduje
generální stávku. Z rozhovoru je patrné, že byl pod
utišujícími léky a měl značné bolesti.
Palachovu posmrtnou masku odlil sochař Olbram Zoubek
Píseň Imagine od Deža Ursinyho je věnovaná památce Jana Palacha.
Skladba je remakem stejnojmenné skladby od Johna Lennona
a je rozdělena na 2 části. Na původní anglicky zpívaný text
a remake-ový slovensky zpívaný text.
Úryvek skladby:
„Myslím na krásnych ľudí,
ktorí klíčia v nás.
A stále sa nám marí,
že si tu s nami Ján.
A úsmev v tvojej tvári
pokojne pláva k nám.“
CHARTA 77
Jedním z podnětů k sepsání Charty 77 bylo zadržení
členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe.
Text Charty 77 vznikal v průběhu prosince 1976
a byl publikován ve dnech 6.-7. ledna 1977, navzdory snaze
čs. režimu, současně v několika západních listech
(Le Monde, Frankfurter Allgemeine Zeitung, The Times a New York Times).
Prvních 242 signatářů text podepsalo už koncem prosince 1976
na samostatných kartičkách s textem
„Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1.1.1977“,
podpisem a adresou. Originály těchto podpisů byly
nalezeny v roce 2006 ve spisu tajné policie StB.
Ve snaze zamezit rozšíření dokumentu zadržela StB
už ve čtvrtek 6. ledna 1977 Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a
herce Pavla Landovského.
Zatčení organizátorů sice zabránilo předpokládanému
předání manifestu Federálnímu shromáždění ČSSR a dalším
institucím, ale nezamezilo zveřejnění Charty 77 o den později.
Do poloviny 80. let dokument podepsalo přibližně 1 200 lidí,
v drtivé většině se jednalo o občany české části Československa.
Do ledna 1990 Chartu podepsalo 1883 občanů.
25 lidí podpis veřejně odvolalo.
Charta vydala celkem 572 dokumentů.
Charta 77 kritizovala vládu za porušování lidských práv,
k jejichž dodržování se zavázala řadou dokumentů včetně
samotné československé ústavy, Helsinských dohod z roku 1975 a smluv OSN.
Signatáře Charta popisuje jako
„volné, neformální a otevřené sdružení lidí …
spojených vůlí individuálně i kolektivně bojovat za
lidská a občanská práva v naší zemi i ve světě.“
Tím bylo zdůrazněno, že Charta 77 nebyla žádnou organizací,
neměla žádné stanovy ani trvalé orgány a
„nevytváří základnu žádné opoziční politické aktivity“.
Tento závěrečný článek výzvy byl pokusem o udržení
Charty v hranicích československého práva,
které organizovanou opozici zakazovalo.
DALŠÍ DOBA SE NIJAK NEVYMYKALA NORMÁLU,LIDÉ OBČAS NĚJAKÉ PROTESTY POŘÁDALI. ALE ZDĚLOVACÍ PROSTŘEDKY SE MOC O NIČEM NEZMIŇOVALY.ALE BYLO VE VZDUCHU CÍTIT,ŽE SE NĚCO CHYSTÁ...................................................JAK DLOUHO???
LISTOPADOVÝM UDÁLOSTEM,PŘEDCHÁZELA DEMONSTRACE PŘI VÝROČÍ UPÁLENÍ JANA PALACHA DNE 15.LEDNA,KTERÁ BYLA ROZEHNÁNA ARMÁDOU POLICISTŮ STB,MV.aj složek.TENTO ZÁSAH BYL VELMI TVRDÝ,TEKLA KREV,ZVĚTŠILA SE NENÁVIST PROTI REŽIMU,LIDÉ SE PŘESTÁVAJÍ BÁT VYJÁDŘIT PRAVDU.
TAKÉ VE VŠETATECH SE SNAŽIL REŽIM PŘEKAZIT VZPOMÍNKOVOU POUŤ KE HROBU JANA PALACHA.NÁDRAŽÍ BYLO OBKLÍČENO,V PŘÍPADĚ,ŽE BY TO MÍSTNÍ SLOŽKY NEZVLÁDALY BYL V PRAZE PŘIPRAVEN K VÝJEZDU POHOTOVOSTNÍ PLUK VB.
PO LEDNU SE SITUACE UKLIDNILA,BĚHEM ROKU DOŠLO JEŠTĚ K NĚKOLIKA DEMONSTRACÍM A K ZATČENÍ VÁCLAVA HAVLA,STANISLAVA DEVÁTÉHO A DALŠÍCH REŽIMU NEPOHODLNÝCH LIDÍ/za jejich osvobození se stavěli lidé v ústraní a ti odvážnější veřejně.Podepisovaly se petice za jejich propuštění............
Vše vyvrcholilo 17.LISTOPADU 1989 při pochodu studentů za JANA OPLETALA a dalších popravených 16 LISTOPADU 1939 jak to dopadlo už všichni víme
Bylo to k něčemu dobré?....................Odpověz si každý sám.
R.1989 CINKALI JSME KLÍČI.............................................R.2013 JE TO ZASE V P---!!!
Útěk za svobodou.......................neobyčejný příběh
V Praze zažil Čestmír Vaško srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, která přijela zastavit demokratizační proces československé společnosti. Pro pamětníka, který byl v té době ještě členem komunistické strany, to byl obrovský šok. „To jsme ještě napsali na asfalt – Moskva 2000 kilometrů a šipku směrem na východ. A potom jsem to měl v kádrových listinách.“ Ze strany byl nakonec vyloučen, protože odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk.
V průzkumu půd, kde byl zaměstnán, bylo více lidí, kteří s invazí nesouhlasili.Dokonce měli v kanceláři nástěnku, kde lepili články a obrázky o skutečné situaci v zemi. „Tam v tom průzkumu půd byla velká část lidí zaměřená proti komunismu. Třeba i staří inženýři nemohli přijít komunistům na jméno. Ti na mě měli taky pozitivní vliv. Tam odtud taky už nějací v osmašedesátým emigrovali a poslali dopisy a zprávy, jaký je to tam. Celkově jsem tam byl do konce července v roce 70. Tak mě pozvolna ta atmosféra zpracovávala, tak jsem si říkal, že až tady skončím, půjdu taky do emigrace. To byl takový proces zrání obilí. Také neuzraje za den, ale roste tři čtvrtě roku od klíčku po klas.“
K rozhodnutí emigrovat do svobodného světa dozrál v roce 1970. Nebylo to nic jednoduchého, vždyť doma měl manželku a čtyři děti. Manželství se sice již rozpadlo, ale děti byly ještě malé a nejstaršímu Čestmírovi bylo kolem deseti let. „V té době jsme byli v krizi a začalo rozvodové řízení. Tak jsem si říkal, že když se rozvedeme, tak to budu úplnej žebrák. Tak jsem jí říkal: ,Pojď, půjdem spolu.‘ Ale pryč tady odtud ona nechtěla a říkala: ,Jdi sám.‘“
Čestmír Vaško využil k emigraci, tak jako mnoho lidí před ním, zájezd cestovní kanceláře. V průzkumu půd se rozloučil s několika lidmi, kteří o jeho úmyslu věděli, a 22. prosince 1970 odjel s Čedokem. Takto na útěk z komunistického Československa vzpomíná: „To byl pohodlný útěk. To byla cestovní kancelář Čedok. Tam se to praktikovalo. Jak tomu říkali, to je cestovní emigrační kancelář. Koupil jsem si zájezd za osm a půl tisíce na patnáct dní letadlem Praha–Amsterdam. Dva dny v Holandsku, tři dny v Belgii, v Bruselu a tejden potom v Paříži. A západním expresem, vlakem. To ještě bylo tak naplánovaný, letadlem pryč a zpátky rychlíkem, západním expresem Paříž–Praha. Patnáct nás vysedlo v Norimberku jenom ze zájezdu a předtím vysedli další, takže víc jak polovina zůstala na Západě.“
Po opuštění zájezdu se spolu asi s dvanácti dalšími Čechoslováky přihlásil v uprchlickém táboře Zirndorf, kde prošel výslechem o důvodech emigrace a kde také zažádal o politický azyl. „Tam nás ubytovali, zapsali si jména a řekli, že si můžeme jít na pivo. Tak jsme šli do místní hospody. Ten samej den. Takže takový šoky po stránce tý svobody. Dost často s tím byl člověk konfrontován.“
V březnu 1971 byl Čestmíru Vaškovi udělen politický azyl. Následně se přihlásil do služby u pomocných jednotek Civilian Labor Group u armády USA v NSR. Ve Stuttgartu pak nastoupil službu u útvaru 8550, kde se stal kreslířem a zpracovával projekty při opravách kasáren. Pamětník také vzpomíná, že ve Stuttgartu bylo tenkrát poměrně dost československých emigrantů, kteří se pravidelně scházeli. „Je to pěkný půlmilionový město. Je tam dost velká česká menšina, takže jsme měli různé kulturní pořady, jako třeba mikulášskou zábavu nebo podzimní slavnosti.“
Zatímco pamětník pobýval ve Stuttgartu, byl v Chrudimi v nepřítomnosti odsouzen ke dvěma a půl roku vězení nepodmíněně za svévolné opuštění republiky. V nepřítomnosti se s ním také rozvedla manželka. Někteří lidé, se kterými se Čestmír Vaško v Československu stýkal, byli sledováni. Kontrolována byla veškerá korespondence pamětníka do Československa, a dokonce vzpomíná, že do Stuttgartu byl za ním poslán agent StB Ing. Alois Kubíček ze Šumperka. „Ten se tam objevil v kasárnách a zrovna jsme měli nějakou výroční oslavu. (...) To se ten všivák zrovna objevil a ještě se tak vlísal do přátelství.“
V NSR Čestmír Vaško strávil více než pět let a v srpnu 1977 se rozhodl pro návrat. I přesto, že byl několikrát varován, že se s ním v Československu připravuje proces. Měl totiž několik důvodů. Stýskalo se mu po dětech a manželce na okresním soudu přislíbili, že mu v Československu v žádném případě nic nehrozí. Zemřela mu také maminka a bylo nutné vyřídit dědictví. „Začal jsem o tom uvažovat, když jsem viděl, že díky komunistickému režimu je téměř nemožné sloučit rodinu.“
Odsouzen za službu v cizím vojsku
Se souhlasem čs. orgánů se Čestmír Vaško 11. srpna 1977 vrátil do Československé socialistické republiky. Netrvalo však dlouho a byl povolán k výslechu. „Musel jsem asi dvanáctkrát nebo čtrnáctkrát k výslechu na StB do Chrudimi. Tak mně začalo být moc smutno. Celý pohled na krajinu, všechno začalo být takový smutný.“
V dokola se opakujících výsleších se ho například ptali, co v Německu prozradil o obraně republiky. Byl totiž podezřelý ze špionáže. „Tak jsem mu odpověděl, že nic, protože jsem byl na vojně před třinácti lety a ohledně obrany státu je nic nezajímalo. Ten estébák odpověděl: ,Je zajímá všechno.‘ Já jsem mu odpověděl: ,To by se mě taky mohli ptát, kolik vozů měla osádka Žižkova vojska.‘“ Další úsměvná otázka, na kterou si pamětník vzpomíná, se týkala prozrazení know-how československého zemědělství. „Já mu zase odpověděl: ,Z mého oboru zemědělství jsem jim nemohl nijak posloužit.‘ On říkal: ,Přece jste věděl o různých věcech.‘ Já říkám: ,Věděl jsem například, že kolem Chrudimi je dost ovocných stromů, které mají ořechy nebo třešně.‘ A on se na mě vždycky utrhnul. Jinak se s nima nedalo vyjít.“
Už v říjnu 1977 byl pamětník uvězněn v Hradci Králové. Při převozu si však do poslední chvíle myslel, že jede k výslechu, a ne do kriminálu. „Dvanáctkrát až čtrnáctkrát jsem byl vytěžovanej v Chrudimi. Potom jsem tam přijel, to bylo 19. října 77, zas na ten stanovenej termín, a oni mně řekli: ,Dneska to bude v Hradci.‘ Tak jsme sešli dolů do auta a jeli jsme v klidu do Hradce. Nic jsem si nepředstavoval. To už bylo poledne, tak jsem říkal: ,Tady bysme si mohli dát oběd, než půjdem vytěžovat.‘ To odmítali. ,To si potom dáte svačinu. Teď ne.‘ Prostě odmítali zastavit a jít do restaurace. Přestože když mě vytěžovali v Chrudimi, tak jsme šli potom na Růžek do restaurace. Tak mě potom napadalo, když jsme přejeli druhou, třetí restauraci a nechtěli zastavit, že se mnou mají špatné úmysly. Odvezli mě zezadu do věznice, tam mě začali prohlížet. Ještě mně neřekli, že jsem zadrženej. Musel jsem na to přijít sám, vyndat všechno z kapes a už jsem tam byl za katrem.“
V březnu následujícího roku proběhlo s Čestmírem Vaškem dvakrát soudní líčení u vojenského soudu v Hradci Králové. Za trestný čin služby v cizím vojsku a svévolné opuštění republiky byl odsouzen k souhrnnému trestu čtyři a půl roku vězení v první nápravně výchovné skupině. Soud také přihlížel ke zprávě Státní bezpečnosti v Hradci Králové, ve které se mimo jiné píše: „K osobě Ing. Čestmíra Vaška bylo zjištěno, že se jedná o velmi chytrého člověka, který v průběhu studia na vysoké škole byl jedním z nejlepších žáků. Jinak ale bezzásadový, líný a má silně negativní vztah k socialistickému zřízení. V roce 1969 se v Praze zúčastnil téměř všech protisovětských akcí včetně demolování budovy Aeroflotu atd.“ Závěr o lenosti a bezzásadovosti je přitom v přímém rozporu se zprávou napsanou v rozsudku pamětníka, kde se píše, že za dobrý pracovní výkon a bezvadné osobní chování mu bylo uděleno armádou USA vyznamenání in natura „Za pětiletou službu“. V posudku z JZD Hnátnice, kde pamětník dělal předsedu, je zase napsáno: „... obžalovaný pracovní úkoly plnil spolehlivě a pomáhal i při úkolech, které nebyly jeho pracovní náplní. Byl veselé a přímé povahy, v kolektivu oblíbený.“
Ve vězení
Po soudu byl Čestmír Vaško odvezen do věznice na Borech. „Potom mě transportovali vojenským autobusem, který měl vepředu cedulku Zájezd. Samí maskování a jeli jsme na Bory.“ Ve vězení na Borech v Plzni byl jeden a půl roku a potom byl poslán na Mírov, protože prý vězňům vyprávěl, že USA má mnohem kvalitnější satelitní techniku než SSSR. To se ovšem dočetl v časopise, který byl jako jeden z mála odebírán do vězeňské knihovny. „Takové informace spoluvězňům se jim nelíbily, a tak mě za rok ke konci května 79 poslali na Mírov. To byla druhá nápravná skupina. V Plzni jsem byl v první. Tam byl ten rozdíl, že v Plzni jsem měl nárok na návštěvu jednou za tři měsíce a tam za šest. Balíček tříkilovej, tam dvoukilovej.“
Pamětník vzpomíná, že na Mírově byli na patrech jak političtí, tak ostatní vězni. To však podle vedení věznice nemělo dobrý vliv na ostatní vězně, kteří se na Mírově ocitli za krádeže, násilnou činnost a vraždy. „Vedení věznice se to potom nelíbilo a uznali, že není dobrý, aby političtí vězni mohli přesvědčovat těžké zločince. Že to není dobré, tak abychom je nekazili, tak nás v březnu 81 sbalili. Museli jsme si vzít věci a odvedli nás na to malý nádvoří za hlavním vchodem, kde byla i takzvaná korekce. Tam zavírali ty vězně, co měli nějaký problém.“
O tom, že vedení věznice mělo o ovlivňování vězňů částečnou pravdu, svědčí vzpomínka pamětníka na vězně, ze kterého se ze zločince během novoročního projevu prezidenta Gustava Husáka stal politický vězeň. „Řeknu, jak se z kriminálníka lehce stal politický vězeň. To byl takovej případ na Novej rok. V televizi byl projev Husáka a bylo to plný vězňů. Vedle Husáka stály stojací sloupový hodiny a ten jeden vězeň říká: ,Ty hodiny bych si vzal a toho dědka bych kopl do prdele.‘ Tohle řekl dost nahlas a za to potom dostal tři roky. Tři roky za znevažování funkce prezidenta republiky.“
Političtí vězni byli během celého dne izolovaní v jedné místnosti od ostatních. Pamětník vzpomíná, že mezi nimi panovala ponorková nemoc a z toho pramenící napětí. V dubnu 1982 byl Čestmír Vaško konečně propuštěn. S jeho typickým humorem dodává, že šel vlastně z vězení předčasně. „Ano, slevili mně. Mezitím v tý době zavedli letní čas, a protože jsem šel v dubnu a už byl letní čas, tak jsem vyšel o hodinu dřív.“
Hned za branami mírovské věznice na něj čekal jeho dobrý kamarád Vladimír Hajný, kterého znal ještě ze zaměstnaní v průzkumu půd a dopisovali si po celou dobu pamětníkovy emigrace. Jejich přátelství trvá dodnes. „Tehdy mě Vladimír navštívil. Tedy očekával mé propuštění. Navštívit mě na Mírově nemohl. 9. dubna 1982, tak to bude za čtyři měsíce třicet let. Tak přijel na Mírov a čekal u brány, až mě pustěj. Tak jsme potom navštívili Jednotu a koupili šunku a víno. A šli jsme na kopec proti tomu hradu. Tam jsme na mezi posvačili s pohledem na Mírov. A těšil jsem se z toho, že už se můžu dívat na hrad zvenku.“
Syn také emigroval
Po propuštění ho jako bývalého politického vězně nechtěl nikdo zaměstnat. „To mám ještě někde na půdě. Patnáct potvrzení, kde jsem se sháněl po práci.“ Nakonec získal zaměstnání u stavebního podniku a později až do důchodu pracoval u železničního stavitelství. Vždycky velmi rád cestoval, a tak si několikrát žádal o vydání cestovního pasu, aby mohl navštívit některou z východoevropských zemí. To mu však jako bývalému politickému vězni nebylo umožněno. Proto si na oficiálních místech stěžoval na perzekuci své osoby a odvolával se přitom na patent Josefa II. o zrušení nevolnictví a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech.
V roce 1985 emigroval do NSR také jeho nejstarší syn Čestmír. Bylo to v době, kdy byl na vojenské prezenční službě a dostal dovolenou na sestřinu svatbu. Toho využil a u motorestu mezi Havlíčkovým Brodem a Jihlavou rozpáral ve švu plachtu kamionu, aby se v jeho nákladním prostoru ukryl. Plachtu pak zevnitř opět pečlivě sešil, aby na hranicích nebylo nic poznat. Podařilo se mu dostat se až do NSR. „Šofér zastavil a šli si dát snídani, tak on zase to zašitý proříznul a vylezl a prý toho svého převozce ani neviděl. Takovej převoz stál šedesát tisíc marek, ale to bylo velice nebezpečný. Když tam toho uprchlíka vyhmátli, tak šofér dostal osm až deset let kriminálu ve východním Německu,“ vypráví Čestmír Vaško o nebezpečném útěku svého syna. Ten byl v nepřítomnosti odsouzen ke třem a půl letům vězení a umístěn na tabuli hanby v rodné Krouně. „Když syn utekl, tak byl vyvěšen na úřední tabuli obce. (...) Byly tam udělovány pochvaly na tabuli cti a na poslední tabuli byli ti opační. Tak tam bylo sdělení, že ten a ten zradil Československo a socialismus, že dezertoval a emigroval.“ Čestmír Vaško mladší se v NSR nakonec uchytil a pracoval ve Frankfurtu pro rozhlas a televizi. Po pádu železné opony se do Československa vrátil.
Sametovou revoluci v listopadu 1989 přivítal s velkým povděkem také pamětník. Bohužel ji prožil v nemocnici, protože když se šel podívat k velvyslanectví NSR v Praze, jak se do něj snaží dostat východní Němci, aby mohli zažádat o azyl, uklouzl a utrhl si sval na noze.
Dnes žije Čestmír Vaško ve své rodné Krouně a takto dnes hodnotí situaci v našem státě, více než dvacet let od pádu železné opony. „Velká část dnešních těžkostí má prapůvod v tom komunismu. Komunisté naučili národ krást. Říkalo se, kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidé se hned nepředělaj. Za komunismu mohli lidi krást tisícovky a teď zkoušej miliony a stamiliony. Ale jak říkám, krade se všude, i tam, kde ten komunismus nebyl. To jsou prostě potíže.“
Komentáře
Přehled komentářů
Nejdříve přeji v novém roce štěstí, zdravý, úspěch ve všem, elán do všeho.
Přeji vám, aby se vám dařilo psát, aby vás čtenáři a debatující inspirovali a ti, co vás budou napadat, urážet, ponižovat, aby vás naopak povzbudili a posílili, jako mě. Ale přál bych vám jen ty kladné reakce a žádné záporné (vulgární a urážející).
Ještě jste tu moc nenapsal, tak nevím, jestli budu souhlasit s vámi v tom, že máme stejný pohled na svět. Ale rozhodně se u mě nedočkáte urážek, a jen doufám, že vás nebude urážet to, když v něčem nebudu souhlasit.
Stránky se mi ale líbí, tak pokračujte. Přeji hezký den. Václav Nový
Re: Odpovídám na email
(Jarda Novák, 6. 1. 2012 22:23)
Nebojte se odradit se nedám.sil mám dost a elánu taky
JN
Odpovídám na email
(Václav Nový, 5. 1. 2012 17:18)