Pejskaři vs. Myslivci
Pejskaři vs. Myslivci
Autorem článku je paní Erika Doležalová, MS Ochoza Blatnice.
Jsou to lidé, kteří se mají rádi jako pes a kočka? Je možné, aby spolu tito „odvěcí nepřátelé“ někdy vycházeli v dobrém? Jsou myslivci jen krutí vrahové zvířat nebo jsou spíše pejskaři bezohlední vůči přírodě a jejím přirozeným obyvatelům? Pravdu je třeba hledat někde uprostřed.
I já jsem dlouhou dobu - jako majitel psa - negativně pohlížela na myslivce jako na podivíny, prohánějící se honitbou a bavící se střelbou do bezbranných zvířat, ať již těch „lesních“ nebo našich domácích mazlíčků. S našimi malamuty jsme „psí“ vycházky (samozřejmě na vodítku) směřovali do lesů a poměrně rychle jsem propadla kouzlu a tajům přírody. A tak není divu, že jsem stejně rychle změnila názor na myslivost. První poznávání dravých ptáků, první setkání se srnčím a zděšení po zaslechnutí varovného „štěkání“ srnce, první rozechvělé „z očí do očí“ s „rytíři“ našich lesů - černou zvěří... To jsou zážitky, které zůstávají navždy v paměti. Většinu volného času jsem trávila v lese (ať již s našimi seveřany, nebo bez nich), dlouhé hodiny na posedu nebo brzké vstávání bylo odměněno nádhernými setkáními s naší zvěří. A právě tehdy jsem začala přemýšlet, jak je to ve skutečnosti s těmi „zabijáky“ myslivci.
V pořadech o domácích mazlíčcích (Chcete mě? apod.) nebo „psích“ časopisech se objevovaly a objevují zprávy o zastřelení toho či onoho psa, vždy samozřejmě s důrazem na to, že se tak stalo bezdůvodně a ostatním pejskařům vře v žilách krev nad tou nespravedlností. Pokud však zalistujete časopisem Myslivost (který již delší dobu odebírám), uvidíte odvrácenou stranu těchto „bezdůvodných“ likvidací našich psích kamarádů - potrhaná nebo usmrcená zvěř (zajíci, srnčí, daňčí, mufloní i jelení), a to prokazatelně psem nebo více psy! Tak kde nyní hledat smír?
Majitelé psů by si měli uvědomit, že je velmi nezodpovědné nechat svého mazlíčka volně pobíhat po lese - natož je-li území užíváno jako honitba! I v tom nejklidnějším a nejhodnějším psovi se v místech plných pachů nebo při setkání se zvěří probouzí lovecké instinkty a je více než pravděpodobné, že se jimi nechá zcela ovládnout. Psi malé a střední velikosti, psi s loveckým výcvikem nebo psi „100% poslušní“ jsou z možného „lovu“ odvolatelní. Ale co ti ostatní? Mnoho majitelů chodí se svým temperamentním a/nebo méně či více neposlušným psem právě do míst, kde se mohou „pořádně proběhnout“ - do lesa nebo na pole. Pokud pes štve zvěř, argumentují nesmyslným „on ji stejně nedohoní“! Neuvědomují si - nebo je jim to spíš jedno - že pes může hnát oslabený nebo nemocný kus, březí samici či mládě (které je schopen dohonit, vážně zranit nebo zabít, ač se jinak jedná o přátelského psa). V zimě, kdy je sníh a/nebo nedostatek potravy a zvěř je slabá, jsou její šance na únik před psem ještě nižší. Majitel se pak nemůže divit, když po takovém psovi strážce lesa vystřelí... Za chybu majitele (nedbá na správný výcvik psa nebo ho nezodpovědně pustí na volno v lese..) tak platí pes...
Samozřejmě nebudu obhajovat člověka, který střílí i přes nedaleké halekání majitele po psovi velikosti jezevčíka s náhubkem, takového neoznačuji jako myslivce, ale jako vlastníka střelné zbraně a naneštěstí i loveckého lístku. Troufám si však tvrdit, že ve velkém procentu případů, kdy došlo k zastřelení psa, byli myslivci v právu - to si však žádný majitel nepřizná. Ten, který má svého psa opravdu rád a záleží mu na něm, by si nikdy nedovolil takové bezohledné chování, jakého se dopouštějí mnozí majitelé psích přátel člověka...
Je také důležité si uvědomit, že střelnými zbraněmi nedisponují jen myslivci, ale i civilisté. Ti bohužel často střílejí po všem, co se hýbe, a Váš pes může být zraněn nebo i zabit opravdu bezdůvodně, a jako viník je - bez jakéhokoli důkazu a naprosto nesprávně - označen „neznámý myslivec“!
Velmi často potkávám při toulkách přírodou majitele psů, přičemž jejich miláčkové pobíhají volně po lesních cestách, slídí v nízkých smrčinách nebo potichu i s halasným štěkotem řádí po celém lese. Na moje upozornění reagují různě - někteří provinile rychle shání psa, někteří lhostejně pokrčí rameny, mnozí mě odbudou suverénním „co je vám do toho?“... Mám ráda zvířata, samozřejmě i psy, ale pokud by se ozval oprávněný výstřel, majitele a - což možná některé z vás rozčílí - ani jeho psa bych nelitovala...
Proto apeluji na všechny majitele - nepouštějte svého psa z vodítka v takových místech, která jsou užívána jako honitba a/nebo v místech, kde očekáváte výskyt zvěře, zvláště pokud víte, že psa nejste schopni odvolat v případě náhlého vyrušení (rychlé vyběhnutí srnky nebo zajíčka). Buďte zodpovědní a ohleduplní k přírodě a jejím přirozeným obyvatelům, nechovejte se bezcitně a arogantně - a pak se snad stane zázrak a pes a kočka spolu začnou vycházet v dobrém...
Na závěr čtyři různé příběhy k zamyšlení:
1. Mladý srnec byl nalezen vážně zraněný, i přes ošetřování a péči uhynul. Zranění bylo prokazatelně způsobeno psem. Jste si jisti, že když se k vám po dlouhém volání váš pes vrací,
že někde v lese neumírá v bolestech zraněné zvíře?
2. Kříženec německého ovčáka (9měsíců) s ustřelenou polovinou pravého předloktí.
Viník nebyl nalezen, faktem však je, že se nemuselo jednat o myslivce,
do lesa či na pole si mohl jít zastřílet "civilista" s pistolí...
3. Kříženec německý ovčák x dobrman (8let) s čistým průstřelem krku - projektil proletěl jen těsně nad páteří. Zjistili jsme, že fena pochází od "chovatele", který ji týral, fena byla nucena z hladu lovit v nedaleké honitbě...
Kdo je vinen?
Fena, která z hladu lovila? Myslivec, který vystřelil po pytlačící feně? Majitel, který fenu týral?
Závěr ať si učiní každý sám...
4. Srna, stržená psy, nalezená v honitbě - po stažení kůže je až děsivě zřetelné, jak musela trpět, než uhynula...
Jste zodpovědni za svého psa! Nenechávejte ho volně pobíhat v honitbě!
Mějte ohled a soucit s volně žijící zvěří!!!