Horská farma 3
Tři poslední měsíce školy utekly jako voda a konečně přišly prázdniny. Většina Michalových spolužáků jela k moři nebo na hory. Oni si balili velké kufry a on jen malou krosničku s tím nejnutnějším. Ta doba, která uběhla od velikonoc, ho z jeho těšení se dokonale vyléčila. Nechtělo se mu dřít se jako mezek, bez nároku na odměnu, pod jednou střechou s napůl šílenou holkou. Zůstal čtyři dny doma a pak ho jeho rodiče už nemilosrdně vyslali do oné obávané vesničky pod horami.
Když si Anežka nesla domů vysvědčení, nejradši by ho někde zahodila. Když nepočítá předměty jako tělocvik nebo výtvarku, má samé trojky, z angličtiny dokonce čtyřku. Byla na sebe nazlobená, ale věděla naprosto přesně, že to bylo to nejlepší, čeho byla schopna. Rozhodla se, že musí napsat bráškovi, aby přijel. Představa, že má přežít další rok, nebo spíše další zimu, byla strašlivá. Před rokem si řekla, že ho nebude obtěžovat. Nikdy a s ničím. Ale uvědomovala si, že takhle to prostě dál nejde.
Došla na svou farmu. Byl hezký den. Začínalo léto a slunce pražilo už teď, v deset hodin ráno. Docela se těšila na Michala. Byla ráda, že si může s někým popovídat, že už doma nebude sama. Aspoň na chvíli.
Na dvorku vydlážděném pálenými cihlami si vykračovaly slepice. Její stádečko ovcí – teď už jich měla deset – se páslo v nově opraveném výběhu. Kobylky byly za domem. Nechávala je na volno, nikdy nikam neutekly.
Všechno na jejím dvorku vypadalo jako obyčejně a přesto to tady obyčejné nebylo. Nedbala na to a vešla do kuchyně. Zamířila rovnou k plotně, kde měla od rána bylinkový čaj. Žíznivě se napila, že skoro nezaslechla zavrzání schodiště. Ale přece jen se otočila po zvuku.
Ruka s hrnkem čaje jí klesla. Podlomily se jí kolena. Srdce divoce tlouklo.
Brácha. Mates. Matěj. Matějíček. Prostě bráška.
„BRÁÁÁCHÓÓ!“ Pustila hrnek. Čaj se rozstříkl po celé kuchyni. Vrhla se mu kolem krku.
Nesnažil se ji odstrčit, jak to jinak běžně dělával. Nenamítal ani to, že ho umačká. Pevně ji objal a držel. A Annie se samou radostí rozplakala. Matěj se znova udržel a nerýpnul si do ní, že brečí jako malé děcko. Měl příliš mnoho nových věcí, kvůli kterým by se mohla naštvat, než aby jí ještě přidával.
Uběhlo pár minut, než se Anežka donutila, aby pustila brášku z objetí.
Tak a teď to přijde, pomyslel si Matěj a hrozil se její reakce. „Víš, chtěl jsem ti někoho představit,“ ozval se opatrně.
Anežka se na něho podívala, jako by měla v očích otazník.
Už jsem to nakousnul, musím to dokončit, rozhodl se Matěj nešťastně a pokračoval: „Vzal jsem si s sebou Katku.“
„A to je kdo?“ Zeptala se Annie a Matěj z jejího výrazu nemohl vyčíst, co si myslí.
„No, to je moje holka,“ řekl a Kateřina vstoupila do místnosti. Podle jejího překvapeného výrazu, to naplánované neměli.
Matěj čekal všechno, jen ne to, že Katce Anežka skočí kolem krku. Poslal Katce nechápavý pohled a ona mu ho oplatila úsměvem – já ti to říkala.
Anežka pustila Katku z náruče. „Tak se posaďte, já vám něco udělám. Tak co byste – POČKAT! Kdy se budete brát?“
Oběma překvapením spadla čelist. Podívali se po sobě.
„No doufám, že jste se nevzali beze mě,“ zamračila se na ně.
„Ne, to ne, jen jsem čekal, že nebudeš moc nadšená,“ odpověděl jí překvapeně. „Naposledy jsi mi totiž řekla, že až si přivedu nějakou holku, uděláš mi uzel na krku.“
„Naposledy jsem toho napovídala… Už jste se tady rozhlídli? Mám deset ovcí. A patnáct slepic. A taky budu mít příští rok jedno hříbátko. Jenom kocour se mi ztratil,“ vykládala nadšeně. Pak ale náhle zesmutněla, „jak dlouho tu vlastně zůstanete?“
„No, celé prázdniny, jestli ti to nebude vadit,“ odpověděla jí Katka.
„To tedy nebude, nebude mi to vadit. Vůbec mi to nebude vadit, jak jste na to přišli, a seženu ještě jednoho koně, ať můžeme jezdit na vyjížďky do hor…“
„Ale uklidni se, Barča nás přece uveze oba.“ Matěj namítal.
„Pche, Barča? Ta bude za rok rodit, přece byste ji nepřetěžovali.“
„Myslím, že potřebuješ poučit o fyziologii koní. Ti dva huculi uvezou v pohodě každý 120 kilo. A ti naši jsou pod tvým dohledem tak vytrénovaní, že by jim větší zátěž vadila jen těžko.“ Matěj se jal poučování.
„No jo, ty jsi zase náramně chytrý, jen proto, že chodíš do pořádné školy,“ brblala Anežka. „Ale dlouho jsi tu nebyl, takže za prvé, rozhoduju já, za druhé, Barča bude mít hříbě a za třetí, prostě chci dovést třetího koně. Jen na výměnný pobyt, takže se uklidni.“
„Katko, slyšíš to? Už zase začíná rozkazovat.“
Anežka zakroutila hlavou, co by od Matěje taky mohla čekat. „Tak co si teda dáte na ten oběd?“ Byla netrpělivá.
„No my jsme si říkali, že tě pozveme do nějaké restaurace, řekla bych, že nejlépe na pizzu. Co říkáš?“ Katka se chytla slova, když se k tomu Mates neměl.
Anežka zrozpačitěla. „No, já nevím, jestli je to dobrý nápad. Nemám nic na sebe, ani… No, nevím.“
„Tak tu pizzu necháme dovést sem. Matesi, postarej se o to, zlatíčko…“
Anežka se zasmála. Tohle jí připomnělo Elis. Ale Matěj teď, na rozdíl od Michala tehdy, se usmál a políbil Katku víc než radostně. Zalovil v kapse, vytáhl mobil a odešel ven zavolat.
Katka na Annie spiklenecky mrkla. „Tak máš nějaké plány na prázdniny?“
„Popravdě vlastně trochu jo. Na pár týdnů sem přijede takový kluk. Pomáhá mi tady. Rodiče ho poslali na převýchovu, i když já si myslím, že to snad ani nepotřeboval. Maká tady jako šroub. Poslouchá a nevymýšlí si v jídle.“ Anežka pokrčila rameny.
„Hmm, a kdy přijede?“
„No, to já vlastně nevím. Jeho mamča mi napsala, že někdy na začátku prázdnin. Tak uvidíme.“
„Tak tos tu teda musela mít pěkně živo.“
„Ani ne, byl tu jen na jarní a velikonoční prázdniny. Ty tři měsíce tu jsem sama a trošku mi z toho hrabe.“
„No, to je fakt. Tak než dorazí ta pizza na oběd, neprovedeš mě?“
„Brácha to neudělal? Prevít, já mu ukážu. Tss, přijede si po tak dlouhé době a ani to tu neukáže svojí holce…“ Hudrovala Anežka. „Tak pojď. Domek už jsi asi viděla. Takže tudy,“ ukázala jí na hlavní dveře a společně vyšly na dvorek.
Den utekl jako voda, pizza všem nesmírně chutnala a večer přišel dřív, než se kdo nadál. Po večeři, kterou holky udělaly, se Katka s velmi významným pohledem na Matěje odebrala do pokoje. Matěj si odfrknul něco v tom smyslu, že se bude snažit. Anežka jejich tajné řeči přešla bez odpovědi a radši udělala čaj.
Seděli s Matějem proti sobě, každý zabraný do svých myšlenek. Matěj uvažoval, odkud má začít a Anežka v sobě dusila výčitky. Proč se tak dlouho neozval. Napsal jí všehovšudy dvakrát. Peníze po něm nikdy nechtěla, to ne, ale mohl aspoň psát častěji. Na to snad peníze měl. A taky mohl přijet, i když měl určitě hodně učení. Mohl si na svoji mladší sestru vzpomenout aspoň on, když už na ni zapomněla její starší sestra.
„Chtěl jsem se tě zeptat… No, prostě, jak ses tu měla.“ Začal nejistě.
Anežka spolkla odpověď málem jsem chcípla a raději řekla: „Moc dobře ne, chyběly prachy. Ale už jsem se zařídila.“
Zase bylo chvíli rozpačité ticho. Anežka čekala na to, až Matěj začne. A on opravdu začal, ale až potom co vypil aspoň dva hrnky čaje.
„Víš, kdy ti naposledy napsala ségra?“
„Někdy na podzim. Omluvila se, že mi nemůže poslat peníze.“ Znova potlačila výčitku neposlala mi prachy těsně před zimou, co jsem měla dělat? Bez prostředků, sama, v zimě…
„Někdy na podzim,“ povzdechl si a znova se napil čaje.
Tak už se vymáčkni, vyzývala ho v duchu.
„No, těžko se to říká, víš, mně ségra taky přestala psát a volat na podzim. Nijak jsem po ní ale nepátral. Teď nedávno jsem se dozvěděl, že se z Prahy odstěhovala do Rakouska, pak do Německa a tam zmizela beze stopy. Chápeš? Pohřešují ji. Vlastně teď už není moc velká naděje, že ještě žije. Leda že by šikovně zmizela někam hodně daleko,“ Matěj dokončil svou řeč a čekal na reakci Anežky.
„Kdy ses to dozvěděl?“ Ptala se s naprosto kamennou tváří.
„No, někdy v květnu,“ řekl opatrně, tušil, že přijde výbuch.
„V květnu?! A to mi říkáš teď?! Je ČERVENEC!“ Vstala od stolu a začala přecházet po kuchyni.
„Já jsem ti to chtěl říct dřív, ale ještě to nebylo úplně jisté a…“
„Co nebylo úplně jisté? Že po půl roce, co zmizela, ji jako nepovažují za mrtvou? Tys mi od ledna nenapsal ani čárku! ANI ČÁRKU! To ses o tom nemohl zmínit? JO, chápu, že jsi měl spoustu učení, ale patnáct minut na jeden blbý dopis sis najít mohl. Ty jsi mi nenapsal nic! Vykašlal ses na mě!“
„Chápej, myslel jsem, že ti píše ségra,“ snažil se omluvit.
„V květnu ses dozvěděl, že je to s ní bledé. Ani pak mi nic nepřišlo. A nevymlouvej se! Tobě taky nenapsala od podzimu. Mohlo ti to dojít!“ Anežka byla vzteky bez sebe.
Matěj zatínal pěsti. Hlodaly v něm pochybnosti. Anežka má pravdu, skoro si na ni nevzpomněl, zatímco ona tady očividně živořila. Ale on měl moc práce. Zabýval se důležitějšími věcmi. Snad… Právě kvůli tomu, že si důležitostí svého studia nebyl příliš jistý, radši nezvedal pohled a zkoumal vzhled zašlé dřevěné podlahy.
Po chvíli Anežka zamířila zpátky ke stolu. Měla slzy na krajíčku, zase. Tak dlouho jí sestra chyběla a teď věděla, že už ji nejspíš nikdy neuvidí. Nechala Matěje v kuchyni a odešla do svého pokojíku. Znovu si pročítala všechny dopisy. Tolik jí pomáhaly. Sestra jí vždycky poslala i nějaké peníze. Určitě těžce vydřené. A teď nikdo neví, co se s ní stalo. Loni v létě od ní dostala i fotku. Smála se tam…
Anežka vytáhla ze své skrýše pod postelí zažloutlé fotografie a tu od své sestry k nim přidala. Kolik lidí na ni čeká v nebi… Babička, děda, mamka, otec a teď i sestra. Copak jsou nějaká prokletá rodina? Je vůbec možné, že na světě už zůstali jen dva? Anežka a Matěj. Všichni ostatní to vzdali. Otec od nich odešel kdysi dávno a zemřel na rakovinu. Maminka smutkem onemocněla a nechala své rodiče, aby se starali o její děti. Babička s dědou byli dost staří a umřeli, když byly všechny děti dost velké, aby se dokázaly postavit na vlastní nohy. Jak mohli zapomenout na to, že je tady v horách ještě budou potřebovat? Anežka jim náhle vyčítala, že tu nikdo z nich nezůstal, že se s životem musí prát sama…
*
Snad dva dny se z toho šoku vzpamatovávala. Pak se s tou skutečností smířila a uvědomila si, že už kvůli bráchovi to ona za žádnou cenu nesmí vzdát. Ona musí žít a Matěj taky, protože se navzájem potřebují. Nic jiného, než žít, jim nezbývá.
Po ty pro Anežku krizové dny všechnu práci obstarali Katka s Matějem. Annie většinu času trávila tím, že si někde sedla a přemýšlela. Ať už to bylo na hřbetě její kobylky nebo na stromě.
Katka se ukázala jako skvělá holka. Nechala Anežku, aby si urovnala myšlenky a byla jí stále po ruce, když Anežka potřebovala někomu vylít srdce. Když se tedy Annie třetí den rozhodla, že se nevzdá, Katka ji pro zlepšení nálady vzala do krajského města na nákup. Když totiž Anežku pozorovala, moc dobře si všimla, že by nějaké nové oblečení potřebovala.
„Takže ti ráda představím program dnešního dne,“ začala Katka.
„My máme nějaký program?“ Anežka se divila.
„My máme takový program, jaký si uděláme,“ smála se Katka. „Takže první věc, kam zajdeme, bude kadeřnictví.“
„Proč?“
„Protože bys potřebovala trošku zkrotit tu tvoji hřívu.“
„Já nechci krátké vlasy,“ pronesla Anežka trošku vzdorovitě.
„A kdo mluví o krátkých vlasech? To, jak ti to ostříhají, je jen na tobě. A být tebou, tak si to nechám prostříhat a srovnat konečky,“ Katka vedla Anežku ulicemi do středu města.
Kadeřnictví bylo útulné, laděné do světlounce zelené barvy. A paní, která tu pracovala, byla velmi příjemná. S Katkou se očividně znala. Anežka souhlasila s Katčiným návrhem a Katka to v krámku vysvětlila kadeřnici.
„Nekoukej na tu zem, to jenom vypadá, že těch vlasů je moc,“ pronesla paní mírným tónem, když se Anežka zděšeně podívala pod sebe. „Máš holt hezké husté vlasy.“
Annie pro jistotu zavřela oči a po zbytek hodiny, kterou tady strávily, je neotevřela.
Katka zaplatila a společně s Annie se vydaly ulicemi do nákupního střediska. Ještě si v jedné cukrárně, kterou míjely, koupily zmrzlinu a pak už se ničím nezdržovaly. Anežka měla radost, že jí v těch „nových“ vlasech není takové teplo a nechala si je rozpuštěné.
Pak začalo velké nakupování. Přes Anežčiny protesty, samozřejmě. Katka Anežce koupila, co jí na očích viděla, což Anežka nechtěla připustit.
„Líbí se ti to?“ Ptala se Katka pokaždé.
„V žádném případě, je to příšerně drahé!“ Odmítla Anežka.
„Dobře. Pokud je to jediný problém, který na té věci vidíš, pak si to vezmeme. Sluší ti to.“
„Ne, prosím tě, víš, kolik už jsi za mě utratila?“
„Ne nevím,“ skočila jí Katka do řeči. „Ale hodlám ti zařídit nový šatník. A tyhle šaty už si na sobě nech, venku je strašné vedro.“
S tím zaplatila a odvedla Anežku o obchod vedle. Za chvíli s sebou obě vláčely několik přeplněných igelitových tašek. Anežce se sice nakupování líbilo, nesnesla ale pomyšlení, že jí někdo dává tolik věcí a ona pro to nehne prstem. Snažila se to Katce říct, ale ona její námitky vůbec nebrala vážně a nakupovala dál.
Po poledni se tedy Anežčin majetek rozšířil o nějaký šátek, pár různých čepic proti slunci, několik triček a halenek, dvoje nebo troje šaty, pár legín, tenisky, boty do vody, žabky, plavky, sluneční brýle, dvě mikiny a ještě dost dalších věcí. Anežce kručelo v břiše, nemohla ale po Katce chtít ještě oběd. To by nešlo. Katka ovšem měla taky hlad a tak zavedla Anežku do nějaké hezky zařízené restaurace.
Anežka už ani nezkoušela namítat, že je to moc drahé, ale schválně si vybrala nějaké levnější jídlo. Smažený hermelín s hranolky a kečupem neměla věky. Poslední rok byly na oběd vždycky jenom brambory, brambory, brambory, fazole, brambory, brambory…
A odpoledne se šlo znovu do obrovitého nákupního střediska. Tentokrát si vybraly o hodně levnější obchod, než byly ty dopolední.
„Tak tady si vyber něco po doma, nemůžu se na tu tvoji šílenou košili koukat. A ty legíny laskavě taky vyhoď,“ Katka zamířila mezi regály.
„Přece nebudu chodit v úplně nových věcech,“ namítala Anežka a prohlížela si nejrůznější trika.
„Ach jo, s tebou to je těžké,“ povzdechla si Katka a dál se prohrabovala vystavenými věcmi. „Co třeba tohle,“ zalovila úplně vzadu a vytáhla světle modrou blůzku.
„Je to hezké, ale tohle si po venku nevezmu,“ Anežka se pustila do prohlížení taky. Katka strčila blůzku do košíku a hledala dál.
„Podívej,“ ozvala se nesměle Annie. Právě našla pohodlné triko, které se jí opravdu líbilo.
„Hmm, hezké, ale červenou si neber. Radši něco jemnějšího. Ta oranžová by se k tobě hodila,“ okomentovala Katka a vzala to do košíku.
Chodily po rozlehlém obchodě a nabíraly zboží. Po dvouhodinovém pochodu Katka nahnala Anežku do kabinky a začalo únavné převlékání, po kterém – k Anežčině úlevě – mnoho věcí ubylo.
Katka zaplatila a s pohledem na hodinky vyšla ven z obchodu. „No, měly bychom pomalu jít, ať přijdeme domů ještě dneska,“ řekla a vyrazila směrem k nádraží. Anežka měla radost, že Katka mluví o farmě jako o svém domovu. „Chtěla jsem tě vzít za mojí mamkou, ale to už bychom nestihly, navíc máme všechny ty tašky… Ale někdy tě tam zavedu,“ Katka kupovala jízdenky a pak obě došly přímo k vlaku.
Za oknem ubíhala krajina a obě dívky seděly vyčerpané se šťastnými úsměvy na tvářích obklopené kupami tašek.
Anežku nesmírně překvapilo, že u vlaku na ně čekal Matěj s povozem. Anča zapřažená, Barča na provaze za bryčkou.
Holky nastoupily. Matěj jako obvykle protočil panenky, když viděl celý nákup. Naštvaně ale nevypadal. Spíš jako by říkal, to jsem si mohl myslet. Mlaskl na kobylku a ta se rozešla. Anežka si vzpomněla, že by snad Anča neměla tahat tak těžký vůz, ale pak zavřela oči.
*
„Annie, vstávej! No tak, ségra, na přenášení jsi už velká,“ Matěj ji jemně budil. Těžce otevřela oči. Co že to po ní chtěl?
„Vstávej, už jsme doma,“ opakoval. Tupě na něho zírala. Pomohl jí z vozu a ona se doklopýtala do kuchyně.
„Běž si lehnout,“ Katka ji postrčila ke dveřím. Vypadala sice unaveně, ale ne tak moc.
„Dejte žrát slepicím a posbírejte vajíčka a…“
„Neboj, my se o to postaráme,“ přerušila ji Katka a dovedla ji ke schodům. Anežka s největší námahou vystoupala nahoru a ve svém pokojíku se jen tak v nových šatech svalila na postel. Měla by si vyčítat, že za ni Katka utratila tolik peněz, ale v hlavě měla podivně prázdno. Navíc do minuty už nevěděla o světě.
*
Matěj odstrojil kobylky, schoval vůz a zašel do kuchyně. Katka tam zrovna urovnávala koupené věci a odstřihovala cenovky.
„Jak jste se měly?“ Zeptal se a přitáhl si Katku k sobě.
„No krásně, jak jinak,“ usmála se na něho Katka. „To bylo keců, kdybys to slyšel. Ona byla na pokraji nervového zhroucení, že za ni utrácím peníze.“
„Však já taky. Řekl jsem, že to zaplatím a ty, protože jsi strašně neposlušná, jsi to odmítla. Vyhazuješ těžce vydělané peníze za cizí děcko.“
„Když to tak vezmeš, tak není až tak cizí. Přece se budeme brát a bydlet pak budeme všichni spolu, tak jaképak copak,“ předhodila Katka a položila nůžky na stůl.
„Nechápu, jak jsem mohl začít chodit s tak úžasnou holkou,“ objal ji Matěj.
„Já doufám, že mi to řekneš i po pár letech manželství,“ usmála se Katka a vzápětí ho políbila.
„Co žes to říkala? Nějak jsem nedával pozor,“ políbil ji taky.
„Co si dáš na večeři,“ vytočila se z jeho objetí.
„Vždyť víš, že je mi to úplně jedno,“ pronesl věcně. Chvíli pozoroval, jak se Katka motá okolo plotny, ale pak to nevydržel a odtáhl ji na lavičku. Posadil si ji na klín a sám sebe přesvědčoval, že už ji nepustí.
Katka byla ráda, že může být zrovna s takovým klukem, jako je Matěj. Nikdy si nestěžovala. Doslova milovala, když spolu někde seděli a užívali si, že můžou být spolu.
Když tady přijeli a ona viděla Anežku, málem ji trefil šlak. Jediné, co kdy Matějovi vyčítala, bylo, že Anežku nechal samotnou. A když ji poznala, bylo to pro ni ještě více nepochopitelné. Jak Matěj mohl opustit takové milé a úžasné stvoření, které ho beztak potřebovalo? Vždyť Annie je jen takové přerostlé dítě. Jak může žít a přežít sama?
„Maty,“ oslovila ho.
„Copak, zlatíčko,“ odpověděl a začal si hrát s její rukou.
„Kdy jí to řekneš?“
„Řeknu co?“
Posadila se a přísně se na něho podívala. „Moc dobře víš co.“
„No, já bych nejradši ještě chvilku počkal,“ začal se ošívat.
„A na co chceš, prosím tě, čekat? Až zšediví?“ Katka byla mírně rozčilená.
Zadíval se na ni a v tu ránu zapomněl, co vlastně chtěl. Byla tak hezká, když se zlobila.
Katka se s povzdychem smířila s tím, že říkat některé věci na rovinu nejsou zrovna Matesova nejsilnější stránka. Pohladila ho po vlasech.
*
Přišel čtvrtý den prázdnin a s ním i Michalův nutný odjezd z domu. Rodiče mu dali peníze na jízdenku a on nasedl na vlak a vydal se vstříc otročině. Bylo velmi teplo a vítr, který vál pod horami, byl tudíž velmi příjemný. Udělalo mu to radost navzdory tomu, že si umínil, že má špatnou náladu. Když stoupal po známé cestě, smířil se s nastávající skutečností a nálada se mu zvedla ještě víc.
Zapomněl na pití a tak byl rád, když došel až ke studánce. Napil se chladivé horské vody a zase pokračoval. Už to není daleko.
Konečně se dočkal a vkročil na tolik obávaný dvorek. Zalitý sluncem vypadal pohádkově. Mezi cihlami, kterými byl dvůr vydlážděn, hledaly slepice všelijaké potvůrky k obědu. Na kraji vedle kůlny se pásla jedna z kobylek.
Z domku vyrazila jakási dívka s pěknými tvary, jak Michal musel poznamenat, a položila na lavičku nějaký pekáč. Michal se chvilku kochal pohledem a pak se rozhodl, že se zeptá na Anežku.
„Prosím tě,“ oslovil ji.
Prudce se otočila, jak se lekla. Michalovi se vytratil dech a s otevřenou pusou na ni zíral.
„Vůbec jsem tě nepoznal,“ nechápavě zakroutil hlavou, když se vzpamatoval ze šoku. Neskrývaně si ji prohlédl od hlavy až k patě.
Anežka se trochu usmála a hodně znervózněla. Obranně založila ruce. „Tak pojď dál.“
Vešel za ní do domku stále malinko roztřesený. A v kuchyni další šok – u stolu sedí dva lidé. Zase zíral a nechápavě střílel pohledem po Anežce.
„To je můj brácha, Matěj, a tohle je Katka,“ představila je. Michal pomalu oběma podal ruce.
„Já – musím si sednout,“ Michal se zhroutil na židli a zhluboka se vydýchával. Tak tohle nečekal. A tolik překvapení ve dvou minutách teprve ne.
Katka se podívala na Anežku s tázavým pohledem – co se stalo? Anežka pokrčila rameny.
„Co uděláme na oběd?“ Katka se zeptala Anežky.
„Hele vy dva, nemusíte tady přece sedět a koukat, že. Málem jsem zapomněla na to dřevo na dvoře. Tak se do toho pusťte,“ vystrčila oba kluky ze dveří kuchyně. Zabouchla, „tak a máme klid.“ Usmála se na Katku. „Sedni si, já to udělám,“ vyzvala ji.
„Ne, budeme vařit společně,“ zamítla Katka.
„Ani omylem, tys mi toho včera tolik koupila a teď po tobě budu chtít, abys tady vařila nějaký přiblblý oběd,“ nesouhlasila Anežka.
„Podívej se, ty si myslíš, že jsi na ty věci neměla právo. To ale NENÍ pravda. Vůbec jsi tady neměla zůstávat sama. V tvém věku by ses měla pomalu osamostatňovat a ne do toho skočit po hlavě a přežívat někde na samotě. Tohle Matěj nedomyslel, ale vyčítat mu to nemůžeme. Každopádně za chvíli budeme docela blízká rodina, budeme bydlet spolu a mojí povinností bude se o tebe postarat, přestože už to zvládáš sama. Takže jsem ti koupila nějaké oblečení. Je to to nejmenší, co pro tebe můžu udělat. Ten rok samoty ti nikdo nevynahradí.“
Anežka se zamračila. S darem, který včera dostala, se nemohla smířit. Nepřipadalo jí správné nechat se obskakovat Katkou. Ona se smůlou, která její rodinu provázela, neměla nic společného. Nemůže řešit problémy, které se jí netýkají. Tohle po ní nikdo nemůže, snad ani nesmí, chtít.
Obě se nakonec pustily do práce.
*
Kluci do večera stihli všechno dřevo dořezat. Michal by nejradši šel hned do chalupy, Matěj ale věděl, že by Anežka vymyslela něco dalšího na práci, a tak ho zdržel.
„Za těch pár let v jednom domě s Annie se naučíš spoustu triků, jak se zbavit nadbytečné práce,“ vysvětlil. „Pracovat se musí, ale co je moc, to je moc.“
Michal byl štěstím bez sebe. Konečně našel spojence. Přestože Anežku málem nepoznal, chováním se nezměnila ani za mák. Sám by neměl tu drzost něco provést, ale když ho kryje Matěj…
*
Pár dní proběhlo poklidně. Anežka s Katkou okopávaly brambory a plely v zeleninové zahrádce. Taky vařily a uklízely. Kluci pracovali tvrdě, ale neměli toho na práci tolik, aby si mohli stěžovat. Navíc obědy byly den ode dne lepší. Čas od času jim dokonce bylo dopřáno ovoce s cukrem. Nejčastěji jahody. Když bylo po práci, kluci často doslova ukradli koně a jeli se koupat. Holky by jim totiž žádné rošťárny netrpěly, a proto je radši nebrali s sebou.
Jednou odpoledne se rozhodli, že holkám zjeví tajemství toho, proč vždycky, když mají hotovo, zmizí a jak to dělají. Matěj posadil Katku před sebe, Michal si vyskočil na Anču.
Anežka vyšla před dům a uviděla na Barči dva jezdce. „Brácha, nemůžete na ní jet dva.“ Zamračila se.
„Proč ne?“
„Ona je březí, nemůžete ji přetěžovat.“
„Ále, přeháníš… Sedni si na Andulu a nemel.“
„Ráda bych, ale já na koni jezdím sama,“ odmítla naštvaně. Matěj s Michalem si vyměnili pohledy, protočili panenky – to je toho.
Michal dojel na Anči vedle Anežky.
„Děláš z toho moc velkou vědu,“ začal znovu Matěj. „Ta kobyla nás unese oba, tak těžcí zase nejsme. Chápej, po tvém rajtování má síly jako slon.“
Anežka naštvaně založila ruce v bok. Matěj kývnul na Michala – já s tím víc nesvedu. Michal se podrbal za krkem a pak jedním pohybem vytáhl Anežku před sebe. Annie nestihla ani vypísknout.
„Tak fajn,“ odevzdaně pokrčila rameny, „ale beru si volant.“ Chytila otěže.
„Nepomůžeš si, já se totiž vždycky držím hřívy.“
„Tak se drž, protože až mě naštveš, tak tě shodím dolů.“
„Poletíš se mnou,“ usmál se.
„To se teprve uvidí,“ odpověděla a všichni vyjeli ze dvora.
Anežka vzdala veškeré své snahy po půl kilometru a opřela se o Michala. Přebral otěže a vedl Anču z kopce po cestě do vesnice. Kousek pod studánkou zabočili na rozježděnou lesní cestu. Tudy Anežka moc často nechodila, ale znala to tady. Přejeli strmý kopeček a projeli dávno vykácenou mýtinou. Za smrkovo-bukovým lesem se rozprostírala planina a remízkem na jejím konci tekla nevelká říčka. V jednom místě tvořila sluncem zalitou zátočinu, kde byla teplejší voda. Tam zastavili. Nechaly kobylky pást a sešli k potoku.
Holky si sedly na okraj tůňky a spustily nohy do vody.
„To jste nemohli říct, že pojedeme k vodě?! Vzala bych si plavky,“ hubovala je Katka.
„Tak to ti budu muset předvést, jak se koupe na horách,“ postavila se Anežka. Ještě jednou zkusila vodu a pak skočila ukázkovou šipku do středu tůňky. Voda malinko vyšplíchla a Katka rychle uhnula.
„Tak tohle po mně nechtějte, oblečená se koupat nebudu,“ odmítla rychle a postavila se dál od břehu. Tohle byla výzva pro kluky. Podívali se na sebe a vzápětí Katka letěla do vody. „Blbečci jedni!“ Řekla, když se konečně vynořila. „Já mám mokré vlasy! A triko! A – já vás ZABIJŮŮŮ!“
Anežka se popadala za břicho a bavila se Katčiným vztekáním. Kluci si stáhli trička a skočili každý na jednu stranu tak, aby to vyšplíchlo co nejvíc.
Bylo tu vody po ramena a vzápětí se tedy strhla pořádná bitka. Kluci proti holkám, protože kluci vždycky drží při sobě, tedy skoro vždycky. Cákali na sebe a nebyl tolerován žádný pokus o opuštění vody. Což nejvíc naštvalo Katku a kupodivu i Michala. Nakonec byli všichni osvěžení až až, a tak vylezli na břeh.
Chvíli leželi na trávě a potom se pomalu vydali na farmu. Povídali si a všichni se tvářili uvolněně a šťastně. Jen Matěj s Anežkou vytušili, že tohle je poslední volný den, a předem toho litovali. Kobylky šly spokojeně za nimi.
Katka ještě nepřestala klukům vyčítat, že ji hodili do vody nepřipravenou. Až Matěj zastavil a vysadil ji na koně. Chvíli na něho překvapeně koukala a pak už méně dotčeně pronesla, „ale nemysli si, že takhle vyžehlíš všechno.“ Michal s Anežkou se rozesmáli.
„Taky se posaď, ať tě nebolí nožky,“ kývnul Matěj na Anežku.
„Jasně,“ souhlasila a vyskočila na druhého koně. Vzala do rukou otěže a chtěla vyrazit.
„Počkej,“ zastavil ji Michal a bral jí opratě.
„Já to zvládnu sama,“ namítala.
Zamračil se na ni a ona překvapeně otěže pustila. „Tak fajn, co mám s tebou dělat…“
Přešli strmý kopeček a napojili se na cestu okolo studánky. Anežka si lehla na koně a Katka to po ní zopakovala. Koukaly na nebe.
*
Bylo brzo ráno a Anežka vstala ještě dřív než obvykle. Pokud se včera nemýlila, je třeba začít sekat trávu. Sešla do kuchyně a vzápětí se k ní připojil Matěj.
„Asi bychom to pro dnešek měli obhlídnout,“ řekl místo pozdravu.
Anežka mu podala krajíc chleba s tvarohem, „stejně kosit umíme jen my dva.“
„Oni se to taky časem naučí,“ Matěj byl přesvědčený o své pravdě.
„Jasně. Kde dneska začnem,“ odbyla ho Annie.
„Klasicky. Kolem polí a tu louku vedle koní.“
„Fajn,“ souhlasila Anežka. Dojedli každý svůj krajíc chleba a šli ven. V kůlně si každý vzal svou oblíbenou kosu a brousek. Do nějaké nádobky si nalili vodu, aby mohli brousit, a vyrazili.
Slunce ještě nevyšlo zpoza hor a tráva byla čerstvá a pokrytá rosou. Matěj začal vysekávat trávu podél ohrady. Zůstával za ním dokonale rovný a nízký anglický trávníček. Rozmáchlými dobře naučenými tahy podetínal vysoké husté trsy, které mu sahaly až k pasu. Anežka si nejdřív nabrousila kosu a pak se pustila do druhé řady hned vedle Matěje. Po několika minutách si zula boty a užívala si chůze v pokosených orosených stéblech.
Jednotvárný kolébavý pohyb je oba zklidnil. Byli zticha a hleděli si své práce. Každých deset minut se oba najednou zastavili a začali znovu brousit své nářadí. Typické zvuky dopadání brousků na čepele se nesly po svazích hor a doléhaly i do chaloupky, kde spali Katka i Michal.
Michal se probudil. Při tom třískání, které přicházelo zvenku, se nedalo spát. A tak radši vstal. Jen ze zvyku zkontroloval mobil a překvapilo ho, že už je čtvrt na sedm. Sešel dolů. Na stole byla nachystaná snídaně a tak pojedl.
I Katku přestal ten věčný rámus bavit a tak se oblékla a vydala se dolů do kuchyně. Michal tu seděl na lavičce a snídal.
„Ty už jsi vstal?“ Divila se Katka.
„Jo, kde je Anežka? Už má půl hodiny zpoždění,“ mluvil s plnou pusou.
„Tak to vážně nevím, ale pryč je i Mates. Půjdeme se po nich podívat?“
Michal se zatvářil velmi neochotně.
„Nech toho,“ zamračila se na něho, „ty zvuky určitě nevyluzuje nějaká vrána. Ne?“
„No jo…“ Michal zabručel a konečně vstal. Katka si ze stolu vzala jen pár drobků, pak už oba vyšli ven. Začínalo být pořádně teplo, obloha byla bez mráčku, vítr jemně povíval. Prošli stájí na pastvinu a hned uviděli oba sourozence. Každý se pohupoval ve svém tempu a pod ostřími kos padala sesečená tráva. Anežka i Matěj byli skoro jako v transu, který se projevoval neustálým přešlapováním z nohy na nohu.
„Haló, dobré ráno,“ pozdravila Katka už zdaleka. Annie s Matesem se rychle otočili.
„Čau, jak to, že jste vzhůru, to už je tolik hodin?“ Anežka začala znova s broušením.
„Je čtvrt na sedm, měli jsme kvalitní budíček, to vaše třískání stálo za to,“ řekl Michal pohřebním tónem.
„Ještě si stěžuj, kdybychom vás nevzbudili, zaspali byste nádherný den,“ smála se Annie.
„No jistě,“ brouknul Michal. Nikdy neměl rád ranní vstávání.
„Tak si vy dva lenoši doneste hrábě,“ zastavil se i Matěj a kývnul hlavou ke stodole.
„Tak to po mně nechtějte, seno hrabou ženské, kosí chlapi,“ odmítnul Michal a rozešel se k Anežce.
„No počkej,“ schovala kosu za záda, „vždyť to neumíš.“
„No a co, to přece nic neznamená. Rozdělat oheň jsem taky svého času neuměl,“ Michal chňapnul po kose, ale Annie včas uhnula. „Tak dej mi to,“ začínal být netrpělivý.
„No nedám, trhni si nohou!“ Couvla od něho.
„Odpor je marný. Já si tu věc stejně vezmu,“ oznámil věcně. „Zprava to nejde, zleva taky ne, takže nám zbývá,“ se zářivým úsměvem ji vzal kolem pasu. Přitáhl ji k sobě a jemně jí vyndal kosu z rukou. „Díky, zlatíčko,“ usmál se a šel kosit.
Anežka se vzpamatovala ze šoku a po chvíli se rozesmála. „Já toho kluka jednou zabiju,“ pomyslela si. „Kači, půjdem si pro ty hrábě?“ Řekla a Katka se k ní na cestě ke stodole přidala. Ve stodole se chvilku zdržely, při hledání nějakých funkčních nástrojů se Katka totiž pořezala o nenaostřenou sekyrku a dost dlouho lamentovala nad pořádkem či nepořádkem v kůlně.
„To se totiž musí umět,“ reagovala Anežka. „Není to nejsnazší vyznat se tady v tom binci, jak ovšem sama dobře vidíš.“ Katka si popuzeně odfrkla a držela si zraněné místo. Anežka jí to ovázala čistým látkovým kapesníkem. Obě si na sebe vzaly letní šaty, protože v normálním oblečení venku nebylo k vydržení. Katka se zdržela sháněním opalovacího krému, čemuž se Anežka velkolepě smála. Ona na slunce byla zvyklá, a když pokaždé po prázdninách přišla do školy, všichni se jí vyptávali, u kterého moře že to byla.
Vyšly na sluncem zalitý dvorek a prošly po dláždění skrz stáje na louku. Ve dveřích se zastavily a chvíli kluky pozorovaly.
„A že jim to jde od ruky, co,“ Katka si pohled náležitě vychutnávala, opřená o levou stranu zárubní. Annie to po ní zopakovala na druhé straně, „jde jim to hezky, jen co je pravda. Jsem zvědavá, kdy ze sebe shodí ty košile.“
„To by se ti líbilo,“ pobaveně se smála Katka.
Anežka se trošku zarazila, „to jsem neřekla. Ale budiž, líbilo. A není to snad jedno?“ Snažila se Katku odbýt.
„Není to jedno. Hlavně když se jedná o moji budoucí švagrovou, chci takové věci vědět,“ Katka zvážněla a pokukovala po Anežce. Vyprovokovala ji?
„Trhni si,“ ukončila diskuzi Anežka. Tak ji teda nevyprovokovala – bylo jasné Katce.
Děvčata scházela od stodoly dolů a začala přitom obracet seno. To, které ráno pokosili sourozenci, už bylo takřka suché, takže je holky dávaly do řad.
Slunce neúprosně spalovalo horské svahy a díky chybějícímu větru všichni pociťovali sálající horko. Obloha byla bez mráčku. Kdyby nemuseli pracovat, šli by se všichni koupat. Teď ale každý stíral z čela pot a doufal, že večer přijde brzo. Tráva se díky vedru stávala poddajnější a především Michalovi se začínalo špatně pracovat. Z jednotvárných pohybů ho bolely záda.
Holky chvilku po poledni sebraly koně a odjeli na sousední farmu pro nějaké mléčné výrobky. Chladné podmáslí je totiž při třiceti stupních úplně nejlepším obědem, jaký by si všichni mohli přát. Obě klisny byly velice skleslé, že musí ven z chladu své stáje, ale poslušně šly.
Když se Annie s Katkou vrátily zpátky, kluci stále poctivě pracovali. Snad si ani nevšimli jejich nepřítomnosti.
„Héj, pojďte do stínu, máme tu něco k obědu,“ volala Annie. Kluci ochotně sebrali kosy a došli ke stodole. Oba se protahovali – dlouhé sekání je značně unavilo. Matěj během svého pobytu na koleji ztratil něco ze své původní kondice. Michal pro změnu ještě příliš velkou kondici nezískal. Takže na tom byli oba stejně.
„No, oběd bude takový slabší, uděláme pak pořádnou večeři… Komu se chce v takovém horku vařit na peci?“ Anežka odpověděla na jejich nechápavé pohledy. Každý z nich se chopil půllitrového džbánku a oba vypili všechno podmáslí v jednom dechu.
„Tak to byla bomba,“ vydechl Matěj. Michal jen uštvaně přikývnul a plesknul hrnkem o zídku. „Stálo to za to,“ dodal.
Holky se usmály. Pustily se do pití ze svých zmenšených hrníčků a přes okraje po sobě pobaveně pokukovaly. Půlhodinku jen tak všichni seděli a koukali na sluncem zalitou louku pod nimi.
Odpoledne rychle utíkalo a teď už se v kosení střídali všichni čtyři. Největší problémy s tím měla Katka, ale i ona se zlepšovala.
*
Na svah hory, kde stála farma, se pomalu snesla teplá letní noc. Při večeři Matěj naladil staré přenosné rádio, aby si mohli poslechnout předpověď počasí. Byli vděční za každou informaci, kterou přes šumění a praskání mohli slyšet.
„V ná-křup-ššš-křup-cích dnech-křup-prásk-vedra-ššš-nad-ššš-třic-prásk-“ a bylo ticho.
„Tak jste to slyšeli. V následujících dnech budou vedra a teplota neklesne pod 30 stupňů, z čehož se ovšem mohou vytvářet bouřky,“ Matěj napodoboval televizního hlasatele a ostatní seděli zkroucení smíchem. „Tak já teda jdu spát – zítra okolo čtvrté venku, Annie,“ ukončil svou promluvu a prošel nahoru k ložnicím.
„No nic, já taky pomažu, už ani na oči nevidím,“ vstala Katka a až příliš radostným krokem se odebrala do prvního patra.
„Tak fajn, teďka nahoru nemůžu,“ povzdechl si Michal a Anežka provázela jeho pohled ke schodům chápavým úsměvem.
„Pojď ven,“ vyzvala ho. Podíval se překvapeně, ale vstal od stolu a následoval ji. Vedla ho přes dvůr, kde se oba zastavili a krátce pohlédli na hvězdami poseté nebe. Prošli do stáje a zamířili k téměř zapomenutému žebříku hned vedle vchodu. Byl celý zaprášený a naházená na něm byla všemožná veteš a nepotřebné nářadí. Anežka vyšplhala nahoru a Michal si ji přitom prohlížel. Nevšimla si toho. U stropu odhodila dřevěné víko. Michal vylezl za ní – na půdu. Annie zavřela poklop a uvnitř se rozhostila neproniknutelná tma.
„Tak tohle je masakr,“ zašeptal Michal a snažil se prohlédnout tmou.
Anežka neřekla nic a za skřípění dřevěné podlahy prošla až na opačnou stranu stodoly, která byla odvrácená od domku. Něco cvaklo a Anežka otevřela dokořán dvě vrátka, která teď vytvářela okno výšky dospělého člověka a šířky dvou metrů.
„Tudy budeme házet seno,“ odpověděla na nevyřčenou otázku. Sedli si, každý na svoji stranu a spustili nohy na stále vyhřátou doškovou střechu. Výhled měli na louku, kde dnes pracovali. Asi půl hodiny koukali na nebe. Za stálého mlčení se oběma začaly klížit víčka. Anežka si promnula oči a rozhodla se, že je čas jít na kutě.
„Michale,“ zašeptala. Ticho. Vstala a dřepla si k němu. Ležel na podlaze a zjevně spal. „Můžeš mi říct, na co vlastně slyšíš?“ Mluvila spíš sama pro sebe. „Míšo, Miky, další adaptace tvého jména neznám. No tak se vzbuď,“ jemně ho šťouchla do ramene. Zase ticho. „Prosím tě, nedělej, že spíš,“ zkoušela znovu a opatrně ho popleskala po tváři.
Něco se jí otřelo o nohu. Vyjekla a uskočila. Myš. Nebo ne?
„Co se stalo,“ Michal se posadil a rozespale se po ní podíval.
„Vzhledem k tomu, že nevěřím, že v tom nemáš prsty, ti to vykládat nebudu,“ nabubřele odpověděla Annie. I v té tmě viděla, jak se usmál. „Jdeme spát, je pozdě a já zítra vstávám brzo,“ řekla a šla odklopit víko.
Michal vyskočil a opatrně ji následoval ze schůdků dolů. Zavřel za sebou poklop, a protože měl příležitost, znova si Anežku prohlížel. Změnila se snad od velikonoc? Vždyť tehdy si jí sotva všiml. Připsal to ale tomu, že měl plnou hlavu Elis. Od té doby, co Anežku uviděl na zápraží farmy, vyhledával co nejvíce okamžiků, kdy na ni mohl beztrestně hledět. Jako teď, když roznášela zvířatům žrádlo a snad si ani nevšimla, že Michal stále sedí na žebříku.
Anežka ale moc dobře vycítila v zádech Michalův pohled. Nevěděla jen, jestli to mravenčení, které to vědomí, že se na ni dívá, vyvolávalo, je příjemná nebo nepříjemná věc. Na jednu stranu kvůli tomu byla veselá, ale na druhou stranu ji spalovala nervozita. Asi jako ten první den, když se na ni tak dlouze zadíval. Teď prostě nedokázala potlačit úsměv a byla ráda, že jí nevidí do tváře. Kobylky nedočkavě tančily, když každé nasypala do žlabu pár hrstí ovsa s ječmenem. Na malou chvíli zapomněla na všechny kluky na světě a vyskočila na Anču. Lehla si na její záda, spustila ruce dolů. Vychutnávala si ten nebeský klid a se zavřenýma očima poslouchala koňské chroustání.
Nechápal, jestli to udělala schválně. Tvářila se ale, že jí je celý svět ukradený. Tušil, že ona nemá ponětí, co v něm ten pohled na ni vyvolal. Úplně ho vtáhl do jeho bujné fantazie. Jak by to asi vypadalo, kdyby na sobě neměla šaty...
Nenadálý pohyb ho rychle vrátil do reality. Lekl se a noha mu sjela ze žebříku dolů. S hlasitým žuchnutím ji následoval. Anežka se svezla ze hřbetu své kobylky a po dopadu na bok ji zachvátila tupá bolest ruky.
„Co blbneš, do háje,“ ulevila si, „jsi celý?“
„Já jo, jenom ta košile ne. A ty?“
„V nejlepším pořádku,“ zvedla se a snažila se zjistit, co má s rukou. Po pár vteřinách nabyla přesvědčení, že určitě bude mít jen natažený nějaký sval, což je to nejmenší, a tak své zranění dál neřešila. Koně celá událost nevyvedla z míry, slepice už spaly a ovce byly venku, takže Anežka už dál nic neřešila a došla za Michalem. Stihl si svléknout košili a teď ji podával Anežce. Více méně byla rozdělená na dvě poloviny.
„S tímhle už nic neudělám,“ ujistila ho a položila košili na zídku. „Počkej, otoč se,“ vyzvala ho. Neochotně poslechl. Přes záda se mu táhl krvácející proužek. „Cos, prosím tě, prováděl?“
Odbyl ji mávnutím ruky, „vážně jsi v pohodě?“
„Říkám, že mi nikdy nemohlo být lépe. Tu prkotinu, co máš na zádech je škoda řešit a předpokládám, že už jsi velký kluk a dokážeš si to sám umýt.“
„Jasně mami,“ odpověděl a rychle uhnul před pohlavkem. „Nebij mě, nejsem zas tak velký, abych se ubránil před násilím z tvé strany!“ Smál se, když kráčeli přes dvůr k domku.
„To jsou kecy! Nic lepšího sis vymyslet nemohl?!“ Dloubla ho loktem.
„Vždyť to říkám, že na mně používáš hrubé násilí,“ trval na svém.
„Tohle není násilí, tohle je – prostě mi můžeš věřit, že až na tobě použiju násilí, tak to zaručeně poznáš.“
„Takhle začíná domácí teror!“
„Jaký teror?!“
„Začíná to vyhrůžkami, pak jsou drobné rány a končí to skoro smrtí některých zúčastněných!“ Michal šel pro jistotu dva metry od ní.
„Ano, máš pravdu, ale tohle skončí leda tak MOJÍ smrtí z psychického vyčerpání. Jen si představ ten náhrobek: Zemřela, protože ji pořád otravovalo nějaké pako z města.“
„To je hnusné.“
„To není hnusné, toto je realita.“
„Pako z města je hnusné.“
„Tak se nechovej jako pako z města. A běž už spát, zítra vám uděláme budíček mnohem dřív.“
„Jasně, mami,“ odpověděl s potutelným úsměvem.
„A jsme zase na začátku,“ vzdychla Annie a vešla do domku. „Já mu dám, mami, tss!“
*
Michal se vzbudil. Matěj už byl z pokoje pryč a celý domek byl ponořený do absolutního ticha. Pokusil se zvednout a nemile ho překvapilo, jak moc je rozlámaný. Ukrutně ho bolelo pravé rameno, levé zápěstí, obě nohy a rána na zádech se zdála být překvapivě čerstvá. Natáhl si na sebe kraťasy a sešel do přízemí. Při vzpomínce na kosu se mu chtělo ukrutně spát a už nikdy nevstát. Překonal se ale a vzal si něco k snídani. Nálada se mu prudce zlepšila a on plný elánu, ovšem s mírným nedostatkem energie vyrazil na louku.
Jak čekal, vše už bylo tak, jako včera. Koně se popásali na drobném trávníku, který zůstával za Annie a Matějem, a nemilosrdně odkopávali stranou seno. Proč by taky měli žrát něco tak strašně suchého, když mají k dispozici rosou zalitou čerstvou trávu?
Anežka s Michalem se ve stejném oblečení jako včera pohupovali v tak známém rytmu a pod jejich kosami se klátily vysoké trsy trávy. Slepice se proháněly po louce a spokojeně se hrabaly v hlíně. Neposečené trávy o hodně ubylo a při Michalově odhadu to mohlo být hotovo tak za dvě hodiny.
Ani jeden ze sourozenců si Michalovy přítomnosti vůbec nevšiml. A tak se Michal zdržoval jen kousek pod stodolou, aby nemusel jít pracovat. Veškeré jeho snažení směřovalo k tomu, aby si uvolnil bolavé svaly.
„Už jsi vzhůru,“ divila se Katka.
„A sakra, jsem si myslel, že se tu budu moct chvilku zdržet a ty mě teď prozradíš, to je tedy svět,“ lamentoval Michal a pak se s Katkou vydali volným tempem z kopce k sourozencům.
„Dobré ráno,“ zavolala radostným hlasem Katka. Anežka a Matěj se svorně otočili.
„Dobré,“ odpověděla Annie. „Kde sis nechal oblečení?“ Zavolala na Michala.
„Ukaž se, ani jsem si nevšimla,“ bezelstně dodala Katka. Matěj se malinko nafoukl. „No měl by ses jít obléct, nebo se tady Anežka na tebe nebude moct podívat.“
„Tupci,“ pronesla Annie uraženě.
„Asi to budeš muset přežít,“ Michal se kolem ní protáhl a vzal si od ní kosu. Pak se oba s Matějem pustili do práce. Holky sebraly hrábě a šly obracet trávu posečenou včera. Čas od času se zastavily a hleděly na kluky.
„Máme my to tady ale hezkou krajinu,“ smála se Annie.
„A ta náplň stojí za to,“ dodala obdivně Katka a její pohled se stočil k Matějovi. „Když je bez trika, tak se na něho hezky dívá. Nemám pravdu? A ten tvůj taky není k zahození.“
„Jaký můj? Až bude někdo můj, tak ti dám vědět!“ Annie nesouhlasila a radši se rychle pustila do práce.
Slunce stoupalo až zářilo přímo nad jejich hlavami. Holky se opět sebraly a donesly do stáje hrnky s podmáslím. Kluci právě dosekali celou louku a čistili kosy.
„Nemáte tu někde nějaký potok?“ supěl Michal při výstupu ke stodole.
„Ani ne, chlape, musíme se zeptat Annie,“ odpověděl Matěj a supěl taky.
Vyšli nahoru a hodili do sebe své půl litry lahodného studeného nápoje. Po něm nikdy neměli ani žízeň, ani hlad. Všichni čtyři seděli na stoličkách ve stodole a užívali si chládku, který poskytovala. I koně už dobrovolně stáli uvnitř a čekali, až se počasí trošku umoudří.
„Zašel bych někam k vodě,“ začal Michal.
„Nemáme moc času, ke splavu jet nemůžeme,“ litovala Anežka.
„O to jde, nevíš o něčem, kde se dá trošku opláchnout a je to blíž?“ Matěj se přidal.
„Ale jo, ale koupat se tam nedá. Je to vážně jenom na namočení,“ přikývla Anežka.
„A kde to je? Můžeme vyrazit hned?“ Michal se rovnou postavil.
„Jasně. Tam dolů z kopce,“ ukázala Annie. „Koníci moji, jdeme si namočit kopýtka!“ Klisny, jako by slyšely, zastříhaly ušima a vyšly ze svých stání do uličky.
„To vypadalo, jako by ti rozuměly,“ divil se Michal a vyskočil na Anču.
„Taky že jo, jsou naučené, prostě ví, kam jdou,“ nechala se vytáhnout před něho. Věděla, jak to bude vypadat, jak blízko u něho bude sedět a přesto ji to samotnou překvapilo. Nedokázala se uvolnit jako prvně a nedokázala ze sebe vyhnat nervozitu. Jednou rukou se jí chytil okolo pasu a druhou pevně uchopil pár pramínků hřívy. Byli tak blízko u sebe, jak to jen šlo, protože na koňském hřbetě nikdy není místa na zbyt.
Klisny se vydaly po louce dolů a dávaly dobrý pozor, kam šlapou. Za chvilku zatočily podél ohrady, kde byly ovce, a seběhly z příkrého svahu do malého remízku, kterým protékal drobný potok. Šlapaly kousek korytem proti proudu a zastavily se pod vodopádem, jak tomu místu říkala Annie.
Anežka snad ani nepostřehla, kudy klisny šly. Tak moc se soustředila na nepřirozenou, ale příjemnou Michalovu blízkost. Teď, když konečně zastavily, Annie nevěděla, jestli z koně slézt chce, a nebo by radši ještě byla tak moc nalepená na Michala. Moc dlouho váhat nemohla.
Michal začínal koně naprosto milovat. Bez nich by se k Anežce snad nepřiblížil. Litoval ale, že cesta nebyla delší. Těch pět minut mu připadalo jako pár vteřin. A pár vteřin přece nic není. Trošku zklamaně Anežku spustil dolů a seskočil do mělké vody za ní. Annie je všechny zavedla pod její vodopád a teď se všichni začali hádat, kdo tam půjde první. Dobírali si jedni druhé, a když někdo pod vodopád vlezl, další z nich ho vyhnal. Po chvíli se strhla hotová mela, z čehož nejvíc těžili kluci, kteří si stoupli pod padající vodu a holky drželi co nejdál od ní. Když už si připadali dost mokří, strčili do splavu Annie i Katku a drželi je tam několik dlouhých minut.
Klisny po celou dobu přes všechen povyk poslušně stály a tvářily se, že je jim všechno naprosto ukradené. Anežka je později opatrně namočila, aby neměly takový šok, až si na ně sednou mokří jezdci.
*
Protože louka už byla dokosená, všichni čtyři se odpoledne věnovali obracení včerejšího sena. Okolo šesté hodiny měli téměř hotovo, a protože byli všichni úplně mokří, jeli se znovu vykoupat. U vody se opakovalo téměř to samé co v poledne, takže když jeli zpátky k farmě, všichni byli příjemně unavení.
Anežka Michalovu ruku okolo svého pasu jen tolerovala. Nebyla schopná si ho přitáhnout blíž, stejně jako nebyla schopná ho odstrčit. I kobylka její nervozitu a váhání vycítila a na pár okamžiků zvolnila tempo.
„Vidíš, co děláš?!“ pootočila se na Michala. „Zpomalila kvůli tobě.“
„A jak se to mohlo stát?“
„To bych taky moc ráda věděla,“ pronesla Anežka, přestože jí zrovna tohle bylo naprosto jasné. Pokoušela se trošku uklidnit, ale moc se jí to nevedlo.
*
Po večeři tentokrát odešla první Katka. Matěj ji ovšem těsně následoval. Annie s Michalem tedy zase vylezli na půdu stodoly. Michal ale nezamířil doleva, kde seděli včera, ale přesně na opačnou stranu.
„Přes den jsem se koukal a tady taky ta díra je,“ povídal mezi svým snažením najít dvířka. Značně mu to ztěžovala hustá tma, kterou přerušovalo jen matné světlo přicházející ze stáje.
„Počkej, tady to je,“ Annie šla na jisto a za pár vteřin se obě dvířka otevřela. „Proč jsi vůbec chtěl jít sem?“
„Protože si potřebuju potvrdit svou domněnku,“ neprozradil nic víc. Annie tedy pokrčila rameny a chystala se posadit. „Pojď sem,“ vyzval ji, „hele,“ ukázal do jednoho z oken, kde se svítilo. Bylo tam vidět do pokoje k Matesovi, kde teď už byla i Katka.
„To nemyslíš vážně, že ne,“ nevěřícně na něho koukala.
„Neboj, tohle mi stačilo. I když to určitě bude zajímavé sledovat dál,“ po očku se na ni podíval.
„Ani omylem, snad mají právo na kousek soukromí!“
„Soukromí nesoukromí, nezajímá tě snad, co tam pokaždé dělají?“
„Nechci to vědět!“
„Předpokládám, že to neskončí jen u toho, že si povídají,“ přešel její vyděšený výkřik, jako by to neslyšel. „Jenom se koukni, za to tě do basy nezavřou.“
„Já na to koukat nepotřebuju!“ Annie se bránila.
„Ale jo, myslím, že by ti to prospělo, to znamená, že na to koukat potřebuješ.“
„Pako z města! Jestli s tím nepřestaneš, shodím tě dolů!“
„To bys mi neudělala,“ Michal byl skálopevně přesvědčený.
„To by ses divil,“ nevzdávala se Annie. Ale Michal zakroutil hlavou a dál hleděl do malého okýnka. Anežka použila všechnu sílu, kterou měla, a strhla ho zpátky do stodoly. Podařilo se jí to jen díky tomu, že to Michal nečekal. Vrhla se zpátky k oknu, aby ho zavřela. To už ji ale Michal pevně držel.
„Já jsem to Matesovi říkal,“ brblal spokojeně, při Anežčiných pokusech vytrhnout se mu a zavřít okno.
„Cos mu říkal?“ ptala se Anežka, ale nepřestávala zápasit o svobodu.
„Že tě k něčemu vyprovokuju,“ klidně odpověděl a chytil ji jen jednou rukou.
„Pitomče jeden! A proč to děláš?“ Škubala sebou Annie.
„To si možná domyslíš sama, na to se špatně odpovídá, to snad víš,“ opatrně ji položil do zbytků sena, které to byly a sedl si vedle ní. Ztěžka oddychovala a snažila se urovnat si myšlenky. Nějak jí to ale nešlo. Zlobilo ji, že zatímco ona je naprosto uštvaná, Michal je úplně v klidu. Okolo žaludku se jí však začínalo ozývat to známé mravenčení.
Leželi vedle sebe a koukali na tmavý strop stodoly. Minuty utíkaly a ani jeden nechtěl o ničem mluvit, ani přemýšlet. Bylo jim dobře tak, jak teď byli natáhnutí na zemi. Navíc konečně polevilo horko, které celou krajinu přes den spalovalo. Čas utíkal a nad hory stoupal úzký srpek měsíce, který naznačoval, že za dva týdny bude úplněk.
První, kdo se zvedl, byla opět Annie. Musela ještě nakrmit koně. Michal ji opatrně následoval dolů ze žebříku a stejně jako včera ji pozoroval. Stával se z toho takový jeho zvláštní sport.
Anežka po krátké chvíli své krmení koní vzdala. Nemohla se zbavit toho známého mravenčení okolo žaludku. Zastavila se a přísně se na něho podívala. Rychle uhnul pohledem, ale rozhodně ne na dlouho. Za pár setin sekundy jí koukal do očí a čekal, co z ní vypadne.
Popadla ze zídky nějakou hadru a vší silou ji po něm hodila. Přistála mu na hlavě. Se smíchem slezl ze žebříku a kus látky nechal tam, kde včera zůstala košile. „Copak?“ došel k ní.
„Taky bys mi mohl pomoct a ne jenom čumět,“ sladce se na něho usmála, ale hned zase zvážněla. Měl stále stejný nenápadný úsměv, ze kterého se Anežce točilo v hlavě. Promnul si bradu a vzal jí z ruky kbelík s ovsem. Anežka vyskočila na nízkou zídku. Seděla a udávala mu pokyny, „tak tři hrsti každé.“
Naházel kobylám oves do žlabu a pomalu došel až k Annie. Sundal ji ze zídky na zem.
Anežku zaplavil opět ten zvláštní pocit. Tentokrát ale byl mnohokrát silnější. Stojíš až moc blízko, říkala mu v duchu, běž dál. Nic se ale nestalo. Ještě jí zastrčil pramínek vlasů za ucho. Tak to už je moc, bezmocně jí problesklo hlavou. Nahlas se ale zmohla jen na, „měl bys jít spát, zítra nevstaneš.“
„Čekal jsem, že to uděláš dřív,“ smál se, když společně opouštěli stodolu.
„Co jako?“
„No že mě pošleš do háje,“ provokoval. Zpražila ho pohledem.
*
„Víš, jak těžké pro mě je udržet se na uzdě, když jsi tak blízko?“ stěžoval si Matěj a hladil Katku po vlasech.
„Když jsem daleko, tak ti vadí, že nejsem blízko,“ usmála se Katka.
„A co mám podle tebe dělat?“
„Co třeba si mě konečně vzít?“
„Ty to pořád nechápeš! Nejsem schopný tě zabezpečit. A co teprve Anežka! Nemůžu ti ji pověsit na krk!“
„A ty pořád nechápeš, že pro mě Annie rozhodně není přítěží! Pomáhá, kde může, jak sám víš, rok se o sebe dokázala postarat. Když jí poskytneme aspoň nějaké malé pohodlí, ještě nám bude vděčná. Ty bys ji měl znát líp – sám to víš – ona si nikdy na nic nestěžuje a nikdy si na nic stěžovat nebude!“ Katka dokončila svou plamennou řeč a přitiskla se k Matějovi blíž.
„Já jenom nechci, abychom skončili na pokraji nějakého bankrotu. Pak bys odešla k rodičům a my s Anežkou bychom na tom byli hůř, než teď!“ oponoval, ale přitáhl si Katku k sobě.
„Proč si pořád myslíš, že když se ti nebude dařit, tak se na tebe vykašlu? Proč? Dala jsem ti k tomu nějaký důvod?“
„Ne, nedala,“ odpověděl tiše, „jen by to bylo logické.“
„Nic proti, ale hodlám to s tebou vydržet déle, než jen pár měsíců! Jak dlouho už spolu jsme? Něco přes rok!“
„A ty by sis mě vzala? Po tak krátké době? Znáš mě vůbec? Jsem protivný, nikdy se mi nechce vstávat, Anežka by mohla vyprávět.“
„Znáš ty mě? Víš, jakou mám výdrž? A nebo jsi se mnou ten maraton neběžel? A nebo ses se mnou vůbec půl roku nestaral o toho starého psa...“
„Vážně se toho ani trošku nebojíš?“
„Ne, nebojím, já ti věřím. Prostě se ze všeho vyhrabeme.“
„A to je právě to. Co když tě zklamu, co když to nedokážu?“
„To tvoje nízké sebevědomí mě jednou dožene k šílenství. Když si budeš dostatečně dlouho opakovat – nedokážu to, nedokážu to, nedokážu to, tak se nebudeš moct divit, že se ti to opravdu nepovede. To jsou základy psychologie. Chápeš? Takže teď si řekni: dokážu to, budu dělat to nejlepší, co budu umět, vezmu si Kateřinu a koupím si psa.“
„Jak to děláš, že mě vždycky rozesměješ?“
„To bude přirozeným talentem. Dej mi pusu a padej spát, protože ráno nevstaneš. Jdete s Annie kosit, ne?“
„Jdeme kosit, ale do postele půjdeš první ty. Protože tě tam odnesu,“ vzal Katku do náručí a prošel až do jejího pokoje. „Kde že to spíš?“
„U okna,“ zamumlala mu do ramene, o které měla opřenou hlavu.
„Jsem úplně zapomněl,“ položil ji na matraci a přikryl peřinou.
„Ale já chci pusu na dobrou noc,“ chytila ho vzdorovitě za ruku. Opatrně ji políbil a ona mu nedočkavě polibek oplatila. Přitisknutí k sobě byli za malou chvilku napůl svlečení. Náhle ale od sebe oba odskočili.
„Do háje,“ komentoval Matěj, „chtěla by ses vdávat tuhle sobotu? Déle to totiž pod jednou střechou s tebou a bez toho, abych se tebou mohl spát v jedné posteli, nevydržím.“
„Jo, chci se vdávat tuhle sobotu. Zařídíme to zítra, co říkáš?“
„Jo, já to domluvím dole ve vesnici v kostele a ty seženeš Magdu a Davida, potřebujeme někoho za svědky. A tvoji mamku, samozřejmě. Nic víc řešit nebudeme, svatební hostinu si uděláme v pizzerii pod kopcem.“
„Souhlasím, ale chci bílé šaty.“
„To taky zítra. Vem si s sebou Anežku a zajeďte do města, ona ti poradí. A bacha ať ty šaty nejsou moc hezké, protože bych tě mohl sežrat už v kostele.“
Zasmála se, „sežeň si kvádro. Michal určitě bude o něčem vědět. Rozhodně není takový kulturní barbar jako ty. A běž už, nebo to zajde ještě dál než před chvílí.“
„Kéž by,“ rozloučil se Matěj.
„Padej už,“ hodila po něm polštářem. Podal jí ho zpátky a s úsměvem zmizel z pokoje. Natáhl se na svoji palandu a hleděl do stropu. Začínal se šíleně těšit na sobotu.
Do ztemněné tiché místnosti nenápadně vklouzl Michal. Zašel ke své posteli a spokojeně se zašil pod deku. Ticho, které se tu rozhostilo, přerušovaly jen klidné výdechy obou kluků. Proto oba málem spadli na zem, když se rozdrnčel Michalův mobil.
„Co to je?“ ozval se Matěj, kterého vyzvánění vytrhlo ze vzpomínek na Katku.
„Vy tu máte signál? Nikdy jsem si toho nevšiml, sakra, co kdo může chtít zrovna teď?“ nerudně poznamenal a hrabal se ke stále řinčícímu mobilu. „Matka? Prosím,“ zmáčkl zelené tlačítko a přiložil mobil k uchu. Její kyselý hlas ho vrátil o pár měsíců zpět.
„Jedeme s tátou na dovolenou...“ začala bez pozdravu.
„A co já s tím,“ opáčil bez zájmu. Kvůli takové prkotině ho musí otravovat?
„Potřebujeme pohlídat Rišánka,“ odpověděla stejně kysele jako prve.
„To mi je úplně u pr-někde,“ opravil se.
„Pokud tomu stále nerozumíš, prostě musíš přijet domů a těch pár týdnů ho pohlídat,“ pokračovala, jako by ho neslyšela.
„Toho malého zmetka? Pár týdnů? Děláš si ze mě pr-srandu?“ Michal vyskočil z postele a cestou převrátil noční stolek. „To s ním jako mám být v jednom bytě?! Ani omylem!“
„Pokud sis nevšiml, neptám se tě na tvůj názor. Prostě sem přijedeš a pohlídáš ho. Tečka. A jestli mu nepřestaneš říkat zmetek, tak si to s tebou vyřídím! Čekám tě doma zítra. Ať tady jsi do dvanácté hodiny, nebo uvidíš!“ Típla telefon. Michal tím svým mrštil přes celý pokoj. A v následujících vteřinách tmou ještě létaly nadávky různého typu.
„Tak to bylo asi tvrdé,“ konstatoval Matěj, když Michal vyčerpaně klesl na kolena.
„Kdybys ji slyšel! Chová se ke mně jako k otrokovi. Co jsem jí, sakra, udělal?“ praštil pěstí do převráceného nočního stolku. Ten se s prasknutím rozpadl. „Do háje, moc se omlouvám, já jsem fakt nechtěl!“ schoval hlavu do dlaní a zhroutil se na postel.
„V klidu, brácho, už nebyl nejnovější. A když jsme u toho, o co se vlastně jedná?“
„Matka s otcem jedou do Řecka a já mám na pár týdnů být se svým milovaným bratrem. Chápeš to? Oni si jedou užívat a já budu hlídat to malé prase, které pořád využívá toho, že mu rodiče všechno sežerou. Všechno na mě vždycky hodí!“
„Aspoň máš čas si s ním všechno vyřídit,“ Matěj byl pořád stejně klidný.
„Ty tomu nerozumíš, naši mě zabijou. On jim nakecá, jak jsem mu ubližoval a pak můžu na fotbal zapomenout. A doufám, že chápeš, že bych byl radši tady, než v paneláku. A kdyby matka zjistila, že sem jezdím rád, zatrhla by mi to. A Anežku by roztrhla na dvě poloviny. Tohle měl být trest. Má být trest. Zatím je to tu pro mě jenom útěk z domova.“ Michal vypadal zoufale.
„Tak nám zbývá jen jedno. Musím ale mluvit s Annie, však ti je jasné, že to tu má pod palcem. Pojď se mnou,“ Matěj zamířil ke dveřím a Michal ho pomalu následoval. „Kači, spíš?“ Mates nakoukl do vedlejšího pokoje.
„Ještě ne,“ zašeptala Katka.
„Tak pojď dolů, máme tu menší zádrhel,“ oznámil a scházel i s Michalem ze schodů. Katka na sebe hodila nějaké triko a první kraťasy, které po tmě nahmatala a seběhla dolů. Co se asi mohlo stát?
V kuchyni Annie právě zhasínala, když se dolů jako velká voda přihnali ostatní. „Co blbnete? Proč nespíte?“ divila se.
„Mluv,“ vyzval Matěj Michala, který zbědovaně seděl u stolu.
„Matka mi nařídila, abych tak na měsíc pohlídal malého bráchu,“ začal zničeně.
Anežka, která se při Michalově nenávistném matka malinko zamračila, okamžitě odpověděla, „a v čem je problém?“
Michal se na ni nechápavě podíval. Copak ten problém nevidí? On tam bude muset trčet, zatímco ona bude bůhvíjak daleko. Copak jí to nevadí?
Anežka ale pokračovala: „Vem ho sem. O jedno malé děcko míň, nebo víc, to je snad jedno. Ne?“
„Ale on je vážně protivný,“ namítl okamžitě.
„A ty jsi snad nebyl protivný?“ jako by se nechumelilo.
„To ti, teda vám, nemůžu udělat.“ Znova protestoval, ale teď už jenom chabě. Vyhlídka, že bude v jednom domě s mladším bratrem, ho nijak nepotěšila. Aspoň ale nemusel zůstávat ve městě.
„No a my s Katkou pro vás taky máme novinku,“ řekl Matěj a Katka mu rychle vklouzla do náručí.
„Snad ne děcko,“ zamračila se Anežka.
„Svatba,“ Matěj ji vyvedl z omylu.
„Bomba,“ vykřikla radostně.
Michal se přestal tvářit, jako by ho mučili, „Kdy?“
„V sobotu,“ řekla Katka pyšně. Jak byla na toho svého Matýska hrdá!
„Takže zítra oba dva pojedete s Katkou do města a mezitím, co Michal sbalí toho prcka, vy dvě seženete ty šaty, nebo co to vlastně chcete. A zajedete za Katčinou mamkou,“ Matěj se ujal organizace.
Katka si v duchu spočítala, kolik času na ty šaty bude mít a nespokojeně si povzdychla. Nic ale nemohlo překazit její neskutečnou radost. Matěj se konečně rozhoupal! A navíc je skvělé, že Annie je z toho všeho naprosto nadšená.
Když se za pár minut odebrali do svých ložnic, nikdo neměl chuť ani potřebu jít spát.
„Katko,“ začala Anežka opatrně.
„Ano?“ Katka zavřela dveře a sedla si na postel.
„Je mi jasné, že určitě budeš chtít mít nové šaty z nějakého salonu, ale stejně ti chci ukázat tohle,“ Annie vytáhla ze dna skříně velkou krabici, ještě než Katka stihla cokoli odpovědět. Katka zvědavě nakoukla pod víko. Anežka začala s popisem, „jsou bez ramínek, mají ne příliš širokou sukni. Jsou takové obyčejné, prostě. A dole je krajkový lem.“
„Kdes to, prosím tě, sehnala?“ vydechla Katka užasle.
„Dala mi je jedna paní z vesnice, ale to je vcelku jedno. Kdybys chtěla, tak ti je nechám, já se budu vdávat jen těžko.“
„Můžu si je vyzkoušet?“ zeptala se stále fascinovaná.
„Jasně, pomůžu ti,“ zaradovala se Anežka a pustila se do krášlení Katky. Za pár minut bylo dílo hotovo. Annie otevřela skříň, kde bylo na dveřích zrcadlo.
„Tak tohle je,“ Katka na sebe hleděla neschopná slova.
„Úchvatné,“ dořekla za ni Anežka. „Za Matesem tě nepustím,“ odmítla rázně, když vycítila Katčin pohled ke dveřím.
„Proč?“ Katka se dotčeně zamračila.
„Protože ženich před svatbou nemá nevěstu v bílých šatech vidět.“
„Který pitomec tohle vymyslel?!“ Katka se zatvářila pobouřeně.
„Asi někdo, kdo nechtěl dopustit, aby byli budoucí manželé vystavováni přílišnému pokušení jen chvíli před svatbou,“ usmála se Annie a Katce zčervenaly tváře. „Tak sundat, a spát, nebo zítra nevstaneme. A jsem zvědavá na tu tvoji mamku,“ dořekla Annie a pomohla Katce ze svatebních šatů.
Ten večer nikdo z nich nemohl usnout. Takže když ráno vstali, vypadali všichni značně sešle. Hutná snídaně ale jejich únavu rychle zažehnala a oni se všichni vypravili dolů do vesnice. Tentokrát pěšky, aby od koní moc nesmrděli. Matěj se s nimi (tedy především s Katkou) rozloučil hned pod kopcem a běžel za evangelickým farářem. Oni pak pokračovali k nádraží. Vlak stihli jen tak tak. Ještě že Annie znala průvodčího.
O pár zastávek později všichni vystoupili na prvním pořádném nádraží. Michal si koupil jízdenku o kousek na západ, zatímco Katka šla koupit dva lístky směrem na východ. Annie vyprovodila Michala až k vlaku, který měl odjet za několik málo minut.
„Tak tedy ahoj,“ otočila se a chtěla odejít.
„Hej! Co to jako bylo?“ Michal se na ni zamračil.
„Co co jako bylo?“ nechápala Annie.
„Pojď sem,“ řekl jí smrtelně vážně.
„Proč?“ opatrně k němu došla.
„Měla by ses se mnou rozloučit.“
„Však jsem se s tebou rozloučila.“
„Kdy?“ očividně neměl ponětí.
„Řekla jsem ti ahoj,“ odpověděla Anežka a musela se usmát.
„To není rozloučení, to je pozdrav,“ opravil ji a chytil za ruce. Anežce se rozbušilo srdce. „Pojď ke mně,“ vyzval ji.
„Jsem už dost blízko, ne snad?“
„Ani omylem. Jsi pořád dost daleko,“ řekl a pořád jí upřeně hleděl do čokoládových očí, které od něho byly vzdálené deset centimetrů.
Annie se nechala přitáhnout a pomalu mu zavěsila ruce kolem krku.
„Ty jsi sladká... Já chci tady ahoj,“ ukázal na levou tvář, „a tady sbohem,“ ukázal na tu pravou.
Zakroutila hlavou a lípla mu pusu na krk, „tohle ti musí stačit,“ usmála se a zamířila ke schodům. Pak se na vteřinu zastavila – teď, nebo nikdy! Otočila se a vběhla mu do náruče. Byl překvapený, tohle nečekal. Dlouze ho políbila na rty a jemu klesly ruce, nechtělo se mu věřit, že je to pravda. To, co se právě teď přihodilo. Nechal ji zase odběhnout a vzpamatoval se, až když na něho zavolala, „ujede ti vlak!“
Nastoupil. Dveře se zavřely a za okamžik už bylo nádraží i Anežčina rozesmátá tvář minulostí.