Z kroniky jedné neexistující stáje :)
8. 7. 2012
Úvod
Nikdy bych nevěřila, co všechno se dá v takovém zapadákově, kde momentálně bydlím zažít. Když jsem se sem před pěti lety nastěhovala, bylo mi třináct. Tehdy jsem si ani neuměla představit, jak vlastně vypadá ovce, nebo kráva. Do té doby jsem žila ve městě a doma jsme neměli ani pavouky, kvůli hygieně.
Přestěhovala jsem se ke své tetě do domu mezi dvě pole. Vzhledme k tomu, že pro signál na mobil musím lézt na střechu, o wifi si tady můžu nechat leda zdát, dalším vymoženostem města, jako třeba obchod v okruhu sta metrů od bytu, se tu už směju.
Když jsem tady přišla, rozhodně jsem překypovala sebevědomím. Po těch pár letech musím říct, že mé sebevědomí nekleslo, ale konečně staví na pořádných základech. Předtím jsem více méně neměla na co být pyšná. Teď už mám. K mým přirozeným vlastnostem se přidalo to, že jsem něco dokázala, ať už celkově (jako třeba moje turistická ranč), nebo krátkodobě (usedět vyhazování některých temperamentních jedinců).
Protože tento příběh je o koních, měla bych říct, jak to vlastně začalo. I ve městě jsem jezdila. Dvakrát týdně po dobu dvou měsíců – tzn. nic moc. Tady, v mém novém domově, žil jedem starý chladnokrevný valach Pepa(k tomu 20 slepic, 4 kočky, starý pes, 10 ovcí a 12 krav). Každý den jsem se k němu chodila učit do výběhu. Popisovala jsem mu ekonomiku našeho státu, anglicky vyprávěla pohádky a on stál a poslouchal. A tak začala moje láska k těm velkým němým tvářím, které se později tak moc vryly do mého srdce.
Ale dost už bylo teskných keců, v následujících krátkých povídkách bych vám chtěla povyprávět, jak jsem přišla k celé té havěti zhruba 25 koní.
Cesta v čase
Náš starý Pepa mi nikdy nic nevyčítal. Ani to, že jsem najednou nevyprávěla anglické pohádky jen jemu. Objevila se tu 15ti letá fjordská kobylka Elis.
Každé ráno v půl šesté jsem si ji sedlala a za čtvrt hodinky jsme společně vyrážely na 10 kilometrů dlouhou cestu do školy. První měsíc jen krokem, maximálně kousek klusem. Teprve později jsem se odhodlala pustit se do cvalu. Kobylka šlapala spolehlivě, když nepočítám štycování na každé druhé křižovatce, odmítání opustit Pepu, apod., a hodně jsme toho společně zažily.
Asi sto metrů od školy byl domeček se zahradou a tam jsem ji pokaždé strčila. Ona se pásla a po nějaké době na mně čekala u branky v době, kdy mi končila škola.
Vždycky když jsem na ni ráno nasedala, zdálo se mi, že se přesouvám o pár století zpět do doby, kdy byl kůň normální dopravní prostředek.
Jdeme makat
Tetička mi začala nadávat, že mám koně a stejně jí nikdy nepomůžu s přesouváním krav. A vůbec, jak si to představuju, že tu žiju vlastně zadarmo. Odsekla jsem jí, že nechci Elis přetěžovat a že na Pepovi jezdit nebudu. Jestli mi nekoupí dalšího koně, tak se mnou v tomto nemůže počítat.
Celý tento rozhovor se nesl ve vtipném duchu a tak když teta donesla inzerát „6ti letá kobylka na prodej“, vyrazila mi dech. Fotky mluvily jasně – irský cob. Bylo to moje oblíbené plemeno. Jen cena tu nebyla. Přiznala jsem, že se mi líbí a v pátek odpoledne k nám dojel přepravník. Řidič zkontroloval podmínky, kde bude jeho kobylka žít a spokojený odjel.
Jen, co zmizel za kopcem, andělsky nádherná kobylka se změnila v čerta a posmýkala mě po dvoře.
Strčila jsem ji do výběhu – byla štěstím bez sebe, vítala se s koňmi a za chvilku už se všichni tři pásli na jarní trávě.
O pár dní později jsem na ni sedla. Štycovala se co dva kroky, nechtěla od koní, předváděla mi všemožné otočky, vyhazovala, skákala. Když se trochu uklidnila a ušla pár kroků jen tak dopředu, odsedlala jsem ji a pustila.večer jsem tetě sdělila, že než jí budu pomáhat, musím s Bell jezdit na jízdárně. Teta mi hned další týden vedle dvoru nechala postavit provizorní pevnou ohradu.
Každé odpoledne jsem tam Bell zavřela, seděla jsem na hrazení a vykládala jsem jí, co se ve škole učíme. Jednou za mnou přišla a stála a poslouchala, co jí vyprávím. Nakonec, i když jsem ji pustila na jízdárnu, stejně zůstávala se mnou. Pomalu jsem ji začala učit ustupování tlaku, což jsem odkoukala ve škole z internetu. Dopracovaly jsme se k tomu, že se dovedla otočit na zatažení za ohlávku, na mlasknutí se rozešla a na „hou“ zastavila.
Jednou jsem se na ni posadila jen tak bez sedla. Klidně stála a tak jsem radši slezla dolů, než abych něco přehnala.
Týden po tom jsem na ní už normálně jezdila po jízdárně bez sedla na ohlávce s dvěma vazáky. Teta mi za veškeré mé úspory sehnala westernové sedlo. Začaly jsme jezdit po okolí a trénovaly klus, cval a přechody na jemné pobídky. Učila jsem ji zatáčet na zatlačení do krku. Následovalo ustupování zadkem a předkem na holeň a nacvičování otevírání branek, přenášení věcí ze sedla a tahání za hrušku. Pak už jsem se nebála jít nahánět krávy a ovce. Pomáhaly jsme tetě převážet seno a vozily jsme mléko po okolí. Speciálně jsem si na to vyrobila vypolstrované sedlové brašny, aby flašky kobylku netlačily. Můj život se začal točit mezi školou a koňmi, neboli mozkovou a manuální prací na našem statku.
Jednou jsem – opět ze srandy – tetě navrhla, že kdyby dala inzerát, že přijmeme koně do volného ustájení 24/7, mohly bychom na tom něco vydělat.
O pár dnů později přijel velký přepravník a z něho vyvedli krásnou roční klisnu anglického plnokrevníka se jménem Moulen Rouge. Tmavě hnědá srst se jí krásně leskla.
Její majitelé, sourozenci Karolína a Michal Kaletovi, byli se vším naprosto spokojení. Dojížděli sem každý druhý den a po třech týdnech jsme se shodli na tom, že tady kobylce ke štěstí chybí jen nějaký vrstevník. Po oznámení tetě, že nám přibyde jeden mladý kůň, si zde nechali ještě dvou a půl letého haflingerského valacha.
V té době u nás bylo veselo. Z Bell se stala perfektní pracovní kobylka. Naháněly jsme krávy do chléva, rozvážely mléko a s její pomocí jsem taky přesunovala naše koňské stádo.
Reklama
Jak jsem se později dozvěděla, sourozenci Kaletovi byli dost vlivní. Se souhlasem tety mi sem přivezli dvě březí kobylky. Jahoda a Malina – huculky – měly asi měsíc před ohřebením.
Když už to mělo vypuknout, byla jsem pořádně nervózní. Vstávala jsem v noci a kontrolovala je. Všechno jsem si pečlivě zapisovala a fotila.
Jako obvykle přijela Kája s Michalem. Trošku jsme se zakecali, ukázala jsem jim svoje zápisky. Oni byli naprosto klidní a smáli se mojí nervozitě.
Vzala jsem je za kobylkama, byly zavřené v krásném prostorném přístřešku. Ještě cestou jsme se zastavili za Moulen Rouge. Kobylka byla klidná a vypadala, jako by zmoudřela. Kája, zamilovaná do mojí fjordky, si Elis musela alespoň pohladit. Michal se pro změnu zastavil za svým oblíbencem Pepou a taky chvíli drbal Goldyho, který svou barvou rozhodně dělal čest svému jménu.
Konečně jsme došli do přístřešku. Mezi kobylkama už pobíhala dvě hříbata.
Nabídka, která se neodmítá
Hříbata už měla jména: klisnička Jaruška po Jahůdka a hřebeček Burák po Malina. Jeden kůň nám ubyl. Moulen Rouge šla na dostihový výcvik.
Na začátku léta mi Kaletovi nabídli, jestli bych místo Káji nechtěla jet do Itálie na dostihy, kde poběží i naše Šmoulinka (Moulen Rouge). Taková nabídka se prostě neodmítá a tak jsem si brzy balila věci na koně i k moři. Michal mi slíbil projížďku po pláži.
V Itálii jsme strávili dva týdny a já jsem se zamilovala. Bláznivě. Do nádherného pony valacha Caramela. Michal totiž dodržel slovo a vzal mě na nádhernou cvalovku podél moře. Bylo to úžasné a já jsem jela na úžasném koni. Měl světlou barvu, bílou hřívu a připomínal nedorostlého Araba. Michal to postřehl a ptal se mě, jestli si ho vezu domů, že jedno místo v přepravníku přece ještě máme.
Zeptali jsme se ve stáji, jestli ho neprodají a za kolik. 20000 CZK a domů jsme jeli s plným přepravníkem. Ještě před návratem jsme se stihli stavit na nějakou tržnici a koupit na Caramela nějaké levné vybavení.
Celkově byla tato mise úspěšná, protože Moulen Rouge sklidila vavříny za druhé místo. Merano jsme opouštěli jen neradi.
Brigáda
Doma byl mírně řečeno poprask. Kdo to v zimě bude živit? Měli jsme obrovské pastviny, koně se tu nažrali do sytosti, ale v zimě? Kde vzít tolik sena, nebo peníze na něj?
Musela jsem si na to vydělat. V sobotu jsem sedla na Bell a na volno vzala Caramela. Byly radovánky a já jsem celé odpoledne vozila. Dvacka za kolečko.
Zpátky jsem odjížděla s 2000 v kapse. Přidala jsem je do pokladničky, kde už bylo něco z mého rozvážení mléka a ustájení šesti koní.
Ještě tak deset táců a bude vystaráno.
Kája mi zařídila bezplatný pronájem Jahůdky a Maliny a tak jsem začala jezdit se zájemci na vyjížďky. 250 na hodinu. Zájemců bylo hodně a koní trošku málo. Navíc mi pochyběl koník pro menší děcka.
Shetland z JK Milion
Začala jsem hledat nějakou shetlandku, nejlépe i s rodokmenem, pro děti. Našla jsem inzerát: „Prodáme shetlandského ponyho, 100 KVH, kobylka je hodná zvyklá na děti, zaježděná. Z JK Milion Volejte…“ Zavolala jsem. Domluvili jsme se na návštěvě v místě chovu kobylky. Nebylo to až tak daleko a tak jsem tam o víkendu dojela s Bell. Stáj to byla hezká, ale na dvacet poníků a deset velkých koní včetně jednoho welsh hřebce trošku malá. Ukázali mi toho jejich shetlanda. Byla to nádherná kobylka. Hnědobíle strakatá s roztomilým kukučem a obrovskýma očima. A krom toho byla všechno, jen ne shetland. Jestli ji někdo naměřil 100 v kohoutku, tak měl špatný metr. Měla tak 110 centimetrů.
Dlouho jsem váhala, protože její cena byla skvělá a byla zaježděná dobře. Ale nakonec jsem si řekla, že shetlandku můžu mít i na chov a tohle stvoření použiju jen na ježdění a tak jsem koupi odřekla. Ušetřila jsem 8000.
Ve škole jsme s kamarádkou pokračovaly ve hledání. A našly jsme kromě jiného inzerát na „klisnu pony 140 cm v kohoutku, strakatá; JK Milion“. Zajímavé bylo to, že to byla stejná „shetlandka“, jako když jsem tam byla já. Za ty dva týdny jim trošku porostla.
Jezdkyně
Po pár týdnech úmorné dřiny jsem tak mimochodem zjistila, že v týdnu koně nemají, co dělat. Přes víkend jsem jezdila na placené vyjížďky, ale přes týden prakticky nikdo neměl čas.
Navrhla jsem oné kamarádce ze školy, jestli by se mnou nechtěla jezdit. Od té chvíle u nás byla pečená vařená. Minimálně třikrát týdně jsem ráno sedlala krom Elis taky Caramela a jeli jsme všichni do školy. Carriho jsem naprosto milovala a tak jsem moji novou jezdkyni Sašu vždycky dala na Elis. Zároveň mě štvalo, že s Elis už tolik nejezdím. Měla jsem to prostě s těmi koňmi opravdu složité.
Jezdily jsme na vyjížďky a Jahůdku s Malinou jsme zatím měly na jízdárně. Kobylky se toho ještě musely naučit hodně, aby splňovaly naše podmínky. Do teď jsme to dopracovaly na brždění na jemné pobídky, zatáčení na důrazné zatlačení otěží do krku a zrychlování bylo takřka bez problémů.
Narozeninové prázdniny
Teta mi odjela na dovolenou a my z našeho supr čupr jezdeckého klubu jsme dostali za úkol ohlídat všechnu tu havěť. Všichni čtyři jsme přespávali u nás v obýváku a jezdili na vandry každý den. Krávy jsme samozřejmě nezanedbávali. A slepice taky ne, jak bychom jim to mohli udělat, když jsme díky nim měli na jídlo každý den něco s vejci.
Vždycky kolem osmé jsme se vydali na cvalovku do obchodu. Jednou ve středu jsme nakoupili něco navíc, protože jsme měli oslavovat moje narozeniny. Byla jsem přesvědčená, že nic nedostanu, protože by nikdo nic nebyl schopný sehnat, aniž bych si toho všimla.
Poobědvali jsme stylově: palačinky s ovocem a čokoládovou polevou. Pekli jsme si brambory a lízali Salko. Pak se všichni tři ostatní nějak usnesli, že mi ukážou dárek. Musela jsem mít zavázané oči a tahali mě po baráku i po venku, až jsem ztratila pojem o tom, kde jsem. Nakonec zastavili u ohrady a šátek jsem si sundala. Zmohla jsem se jen na: „Ty vole, co to je???“ Kája mi pohotově odpověděla: „Paint horse, 7 let, čistokrevný, barva tobiano hnědák, rodokmen je zanedbatelný,“ zamávala průkazem původu. Skočila jsem jí kolem krku, Saši samozřejmě taky a dokonce jsem nevynechala Michala. Karolína mě určila jako jezdce a trenérku tohoto skvělého westerňáka.
Jak se propaguje v koňském světě
Když už jsem tedy měla perfektního koně, začala jsem objíždět westernové soutěže. Na JUJU a hobby jsem jezdila s Bell a ty oficiální jsem navštěvovala s Ňufíčkem Joem.
Joe byl samozřejmě skvělý a vyhráli jsme toho vcelku dost, i když první jsme nebyli nikdy, hlavně kvůli mé nezkušenosti. S Bell jsme se praly o duši a o život. Dělaly jsme obě to nejlepší, co jsme uměly a pomalu jsme se začaly zlepšovat a dokonce i umisťovat. Samozřejmě jsem měla větší radost z výhry s Bell, než s Joem, ale takový už je život. Joea byla zase radost jezdit. Nikdy nic neodmítnul, miloval lidi a nic si nedovolil ani když byly okolo kobyly.
Kája mi zařídila westernovou trenérku a pracovaly jsme každou středu především s Bell, i když to vlastně nemělo valnou budoucnost.
Na naši skromnou ranč začaly jezdit návštěvy kvůli připouštění a taky nám přibyli noví ustájenci.
Dva kohouti na jednom smetišti
Nikdy bych nevěřila, že budu mít okolo sebe víc, než jednoho koně. To, že se tu budou prohánět hříbata a dokonce hřebci, bylo nad mé očekávání.
Zavolala mi jistá paní a ptala se, jestli mám místo. Samozřejmě, že mám místo, to se vždycky najde. Chtěla místo pro svého hřebce. To už bylo horší. Řekla jsem, že jí zavolám později a svolala mimořádnou schůzku našeho „JK“.
Informovala jsem je o poměrech: Je tady hřebec, irský cob, 2 roky, měsíční nájem tři tácy. Skvělá nabídka, jediný problém – jak vyřešíme ustájení. Už teď jsme měli stádo rozdělené na dvě části. Joe, Melissa a Riki měli svůj výběh a na pastvinu chodili přes den, zbytek měl druhý, větší výběh a na pastvinu jsem je pouštěla v noci. Co se třetím stádem? Pastvina je obrovská, nemůžeme ji jen tak rozdělit a další přístřešek stejně nemáme. Takže ne. Tuhle nabídku nevezmem.
Paní zavolala znova, je ochotná platit i 4 a půl tisíce. To už se těžko odmítá. Znova jsme se sešli, znova jsme přemýšleli. Tentokrát jsme nechali otevřený konec.
Další den paní zavolala, že by nám sem dala i březí kobylu za stejnou cenu a zadarmo mi připustila Bell (která je mimochodem v plemenné knize). Naše JK rada se usnesla, že musíme něco vymyslet. A tak jsme vymysleli. Zmenšili jsme krávám pastvinu o hektar a půl a rozdělili jsme velký přístřešek. Ještě vedle jízdárny jsme přistavili výběh a bylo vymalováno. Přibyli nám další dva koně.
Rozloučení
Po půl roce ježdění na Joem jsme se s Kájou domluvily, že si ho odveze a půjčí ho nějakému lepšímu jezdci. Obrečela jsem to, ale za nějaký ten měsíc mi ho přivezla na připouštění a slíbila, že mi ho tu nechá. Začala na něm jezdit Emma. Asi šestnáctiletá holka a měla výborný sed a šlo jim to spolu nádherně. Teprve teď začal Joe vyhrávat všechno, kam se dostal. Od té doby jsem si na něho sedla jen jednou. Ale nevadilo mi to, protože jsem měla větší radost z výhry s Bell, kterou jsem si vycvičila téměř sama, než z výhry a ježdění na už tak perfektním koni, kterého nemůžu nic naučit.
Telefon
Kdo by kdy mohl tušit, že mu někdo jednou ráno zavolá s tím, jestli nechce za desítku koupit tři tak trošku týrané koně. Jedna huculka (Moňa), shetlandský valach (Hawana) a čistokrevná welsh kobylka (Hey!). Jasně. Do dvou dnů byli u nás. Pomalu jsem je začlenila do hlavního stáda. Všichni byli příšerně vyhublí, ale naštěstí to byli tvrdí poníci a tak se z toho svého dosavadního života vylízali do dvou měsíců.
Výcvik byl trošku složitější. Než ke mně získali důvěru, trvalo to hodně dlouho. Začala mi tu chodit osmiletá holčička a s těma dvěma malýma troubelínama mi dost pomohla. Naštěstí ani jeden nebyl tak zanedbaný, aby nemohl jezdit a tak jsme je pomalu zvykaly na zátěž.
Výprodej
Stáj začala fungovat a taky vydělávat, aspoň na moje koníky. Motala se tu spousta lidí a my jsme sem pozývali kamarády s jejich koňmi. Až jednou přijela kámoška se středně velkým shetlandem z Milionu. O tomto typu koní už tu byla řeč. Nechala ho u nás ustájit a po půl roce jsem jí dala pět tisíc a Manittow nám zůstal natrvalo.
Moji milášci
Blue Bell se narodilo hříbátko. Hnědobílé a naprosto úchvatné.
Hawana nám nečekaně porodila, nevěděli jsme, že je nakrytá, a její věrná kámoška Moňa je v osmém měsíci březosti, taktéž překvapení.
Jaruška a Burák už povyrostli a začínáme je učit na ohlávku, vodění a zvedání nožek. Na vyjížďky chodí už dávno.
Španělský temperament
Po nějaké akci, myslím, že to byla Apassionata, za mnou přišla mladá holka. Jestli ještě nemám místo na ustájení. Chtěla si k nám dát klisnu. Přivezla si ji za týden. Krásnějšího koně jsem ještě neviděla. Byla grošovaná, měla hustou hřívu i ocas, jemnou stavbu těla a byla velice temperamentní. Přivítali jsme u nás andaluského koně - Ordessu.