ONOS Cup (1. BZL)
Ačkoliv právě začal prosinec a většinou touto dobou zbývá do začátku Brněnské zimní ligy ještě 14 dní, tak letos se termínovka poskládala tak, že nezbylo nic jiného, než zahájit BZL již o prvním prosincovém víkendu. V neděli 2. prosince jsme se tedy všichni sjeli do Líšně na ZŠ Novolíšeňská, abychom absolvovali ONOS Cup, tentokráte pořádaný kompletní tradiční sestavou Steeve-Danáč-Milouš-Bořek.
Brněnská zimní liga si v posledních letech vydobyla značnou popularitu a tak se v přihláškovém systému před závodem objevilo plných 142 jmen, z nichž značná část patřila neregistrované veřejnosti. Kvůli tomuto nemalému počtu byl dokonce posunut start o 15 minut dopředu na 14:00, aby se vše stíhalo a nikdo nezatměl. Mě jako zkušeného účastníka BZL ale trochu děsila i prezentace, která tradičně probíhá po jednotlivcích. Proto jsem se i přes svůj relativně pozdní start donutil dorazit na shromaždiště brzy, abych se vyhnul stohlavé frontě, což se mi vcelku podařilo. A ona i ta fronta nakonec nebyla tak hrozná, jelikož závodníci se vzhledem ke znalosti svého startovního času trousili i dlouho po prezentaci, což pořadatelům nenadělalo významnější problémy, jelikož lidí měli k dispozici dost.
Při pohledu na startovní listinu bylo patrné, že s jejím losování si pořadatelé příliš hlavu nelámali. Startovalo se tradičně po půl minutě a základní myšlenka byla pouštět na střídačku mužskou a ženskou kategorii. Obě kategorie měly sice stejnou trať, ale vzhledem k samostatnému hodnocení a povětšinou velkým rozdílům v rychlosti běhu menší startovní interval není na škodu a závod příliš negativně neovlivňuje. Žen bylo ale tradičně méně a tak zvláště ve vyšších startovních časech za sebou běhali pouze muži. Pořadatelé přitom na konec startovní litiny nalosovali jakousi „červenou skupinu“ a tak se stalo, že někteří závodníci z širší špičky mužské kategorie startovali pouze 30 sekund po sobě. Navíc pořadatelé ještě nechali dohlašované závodníky startovat, kdy byl zrovna volný startovní čas, což opět vedlo k silným skupinkám startujícím pouze s půlminutovým odstupem.
To jsou všechno ale v podstatě podružné organizační záležitosti. Hlavní byla především mapa a trať. Nejdříve bych okomentoval mapu, jejímiž autory byli Dan Hájek, Štěpán Zimmermann a Tomas Liščinský. Jelikož pořadatelé nestíhali, použili část 5 let staré mapy východní části Líšně z prvního ročníku ONOS Cupu, kterou mapovali Dan Hájek a Štěpán Zimmermann a k ní připojili nově zmapovanou východní část, kterou vytvořil Tomas Liščinský. Ve výsledku vznikla dosti pofidérní a nesourodá mapa na první pohled šitá horkou jehlou, která byla navíc dokončena pouze pár dní před závodem. Už na první pohled přitom bylo patrné, že ani neodpovídá mapovému klíči ISSOM, na němž organizátoři BZL tolik lpí. Starší část mapy byla totiž ve starém (a totálně nepoužitelném) českém ISSOMU, nová část pak představovala jakýsi hybrid mezi starým českým ISSOMem a mezinárodním ISSOMem. Navíc severojižní spojnice nebyly, kvůli velikosti mapy, zcela nepředpisově rovnoběžné s okrajem papíru, na což alespoň předem upozorňoval rozpis závodu.
Co se tedy podařilo staviteli Danu Hájkovi z mapy vytěžit? Připravil pro nás necelé tři kilometry dlouhou trať, jejíž převýšení pořadatelé raději nepočítali. Už z parametrů trati a základní znalosti charakteru terénu s dlouhými paneláky přitom bylo jasné, že splnit v rozpise uvedený směrný čas 12-17 minut pro všechny kategorie bude velmi obtížné, ne-li nereálné.
Začátek trati vedl mezi paneláky, když hned na první kontrolu jsme potkali jednu z velkých chyb v mapě, kdy dům byl mapován jako privát. Při postupu na trojku do svahu s hustníkem jsme pak všichni proběhli jakoby nic trojkovým hustníkem, abychom pak hledali dosti imaginární pruh světliny v dvojkovém hustníku. Na čtyřku pak přišla dlouhá volba okořeněná uměle tím, že nám pořadatelé zakázali přebíhat koleje od šaliny a povolili nám je překonávat pouze mimoúrovňově na dvou místech mapy. Nabízely se tak pouze dvě varianty a to zprava a zleva, přičemž během postupu nebylo vlastně co řešit (krom místy totálně nesedící mapy). Následující pasáž pak vedla východní, i přes své stáří lepší, částí mapy použitou již před pěti lety. Jednalo si přitom o fyzicky velmi náročnou stoupající sérii voleb přes dlouhé paneláky, kde vždy byly vlastně jen dvě poměrně rovnocenné varianty zleva/zprava. Po přeběhu zpět na novou část mapy na nás čekaly dvě kontroly v nezastavěné dosti zarostlé části Líšně, které svým způsobem zcela degradovaly celý závod. Daná oblast, se kterou jsme se konfrontovali poprvé již při postupu na čtyřku, byla zmapována naprosto katastrofálně a podstatě nebylo možné se v plné rychlosti ke kontrolám domapovat. Neseděly tu vlastně ani vrstevnice, o porostech se pak raději vůbec nezmiňuji. Po opětovném vběhnutí do paneláků na nás čekala opět série postupů na volbu zleva/zprava. Zajímavostí byla šestnáctá kontrola s popisem plot, která byla „na ničem“ píchnutá u plotu privátu. Předposlední postup pak skýtal dle mapy pěknou volbu kolem obchodního centra. Problém ovšem způsobila další obrovská chyba v mapě, kdy třímetrový sráz byl mapován jako překonatelný plot. A vlastně i schodiště u kontroly bylo v mapě překryto jedničkovým plotem a tudíž za běhu téměř neodhalitelné. Přehnaná velikost výklenku v budově, na němž byla sběrka pak už byla jen třešničkou na dortu.
Z výše uvedeného plyne, že celý závod byl po sportovní stránce zcela nezvládnutý. Svým způsobem to ilustruje i fakt, že stavitel trati si během závodu trať mimo soutěž probíhal (a tím opět negativně ovlivňoval závod) a sám byl například srázem na postupu na osmnáctku překvapen a po doběhu na něj a na mapu celkově nadával. Tím jasně dokázal, že trať byla stavěna od stolu a v prostoru nikdo z pořadatelů před závodem nebyl, čímž by se dala řada problémů eliminovat… Za sebe na rovinu říkám, že kdyby se jednalo o závod ČSOS, tak okamžitě podávám protest, který by mi musel být uznán. Co se týče směrných časů, tak se také potvrdil předstartovní předpoklad o nadměrné délce trati, kdy vítěz mužů, Roman Zbranek, trať absolvoval těsně pod 19 minut a první ženy šly přes 22 minut, což je překročení směrného času o 5 minut.
Celkově mám ze závodu velmi negativní dojmy. Naoko sice vše fungovalo, průběžné výsledky se v reálném čase promítaly hned po vyčtení projektorem na zeď, závod se honosili hlavním sponzorem Sanasport a výsledky se vyhlašovaly jako by se nechumelilo. Na trati bylo ale v podstatě vše špatně a to je z mého pohledu bohužel neomluvitelná chyba. Moje filozofie prostě je, že napřed musí všechno fungovat a pak až to může vypadat hezky. Pořadatelský tým byl čtyřčlenný a tudíž kapacitu vše stihnout a kvalitně uspořádat určitě měl. Navíc, pokud už se neběhá pouze pro srandu a zapojujeme do ligy sponzory a relativně hodnotné ceny, neměli bychom si dovolit dělat neregulérní závody, jakým letošní ONOS Cup rozhodně byl.
Po závodě jsem si pak ještě spravil náladu v hospodě s Kamčou, Michalem, Honzou a Vítkem, kde jsme probrali nejen právě absolvovaný závod, ale i část mého šanonu s mapami z roku 2007. Domů jsem tedy odjížděl vcelku spokojený, ovšem s lehkou obavou o úroveň letošní BZL, zvlášť když s letošním ročníkem nejtradičnějšího (a většinou i nejkvalitnějšího) závodu BZL, Adamna Cupem, to dle zákulisních informací vypadá všelijak. Bohužel se situace jeví tak, že čím víc se sejde na startu účastníků, tím je úroveň závodu horší a horší. K pořádání závodů pro 150 lidí je už prostě potřeba přistupovat s jistou profesionalitou…
Vločka