Kdo nezná historii je nucen opakovat její chyby.

PRLOVSKÁ TRAGÉDIE

Daniel Gargulák

Vážení čtenáři, jsme rádi a vážíme si toho, že jste si v této hektické době našli chvíli a přečtením těchto řádků svým způsobem uctili památku obětí akce jednotek SS z 23.4 1945.
 

Začněme důvodem proč došlo k tak hrůzným činům na konci války, kdy Američané překročili na západě hranice naší vlasti a Rudá armáda o sobě dávala vědět dělostřeleckou palbou, slyšitelnou už i na Valašsku.

Německá vojska se dostávala do kleští vojsk 2. a 4. ukrajinského frontu po jejichž boku bojovali i příslušníci 1. Československého armádního sboru v SSSR , ale také Rumuni, Jugoslávci a v neposlední řadě partyzáni.

 Němci si s partyzány nevěděli rady. Na podzim 1944 se na území Moravy uskutečňovala rozsáhlá bezpečnostní opatření . V jižní části moravsko-slovenského pomezí  je  na začátku října utvořeno Einsatzkommando Burger, které se skládalo ze 6.setniny 21. pluku ochranné policie pod vedením hauptmana Schutzpolizei Burgera sídlící v Uherském Brodě. Na severu operovalo sesterské Einsatzkommando Ruhsam z Velkých Karlovic.

 Do prostoru valašských hor se též přesouvá 11. rota SS-policejního pluku 20 z Hradce Králové, 2. policejní rota zeměbrany Südetenland z Ústí nad Labem, 10 rota SS-policejního pluku z Prahy. a další jednotky.

 Přímo v okolí Prlova byl kruh německých posádek. Jagdkomanda v Liptále, Hošťálkové, Horním Lidči, dále oddíly německé polní policie sloužily ve Valašské Polance, Hovězí, Halenkově,Jablůnce,Vizovicích kde též sloužili příslušníci Schupo. Další  jednotky v širším okolí byly ve Vsetíně, Zlíně , Slušovicích, Rožnově, Val.Meziříčí, Uh.Brodě,Holešově a na jiných místech.

Štáb sil pro potírání "band" tzv. Bandenbekämpfungsstab sídlící ve Zlíně koordinoval tyto síly wehrmachtu,SS i policie v boji proti stále silnější partyzánské brigádě Jana Žižky, jež operovala na rozsáhlém území střední Moravy. Okupanti se partyzánů velmi báli a proto si netroufali jít s nimi do střetu bez nasazení velké operační síly, zkušených vojáků. Například komando zvláštního určení Nr.31 sestávalo z velké většiny z příslušníků SD, kteří působili v Jugoslávii proti Titovým partyzánům.

  Nacisté vypracovali plán na úplné zničení 1.Čs.partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova s názvem Auerhahn - Tetřev. Počátkem listopadu se hlavní velitel této operace generál Windeck sešel s velitelem policie plukovníkem Attenbergerem a výsledek této porady byl konzultován se samotným K.H.Frankem, který si na čas přemístnil svůj štáb blíže centru dění do Brna.

Začaly přesuny sil německé branné moci určených k provedení těchto "kotlových" operací, to znamená, že byl obklíčen dříve vymezený prostor a po té rozdělen na devět různých částí, tyto pak byly jeden po druhém důkladně pročesávány. Prohledávání domů a budov příslušela policii a gestapu, lesy a volná prostranství pak vojenským útvarům.

Na tuto velkolepou ukázku síly byly vyčleněny tyto jednotky několik praporů wehrmachtu z 540.divize a příslušníci blíže neurčených útvarů SS o síle 12 000 mužů. Dále zvláštní policejní jednotky Burger a Ruhsam o kterých již byla řeč v počtu asi 700 vojáků. Nemohli chybět ani úředníci gestapa, Schupo,SD,oddíly působící na prohledávaném území a oddíly k zvláštnímu určení tzv. ZbV Kommanda 1,9,24 a 31 dohromady čítající až dva tisíce mužů.

Musíme si uvědomit, že nacisté nutně potřebovali v týlu svých armád klid pro blížící se ustupující hlavní síly. Museli udržovat infrastrukturu a výrobu v Protektorátu Čechy a Morava neporušenou a fungující.

Tato taktika nakonec přinesla své ovoce a partyzánská brigáda přišla o mnoho zkušených bojovníků z nichž nejslavnější obětí honičky na partyzány se stal Ján Ušiak velitel 1.čs.part.brig.J.Ž z Trocnova, který těžce raněn splnil partyzánskou přísahu a ukončil svůj život vlastní rukou. Ve stejné přestřelce byl raněn též jeho zástupce major RA Dajan Bajanovič Murzin,ale hlavního cíle Němci nedosáhli. Nezničili ani zdaleka "bandu Ušiak-Murzin", její jádro zůstalo nepoškozeno a po přesunu na Vsetínsko se začala dokonce rozrůstat. Ze 400 bojovníků příchozích ze Slovenska se počet vojáků zvýšil až na číslo 1300 na konci  roku 1944.

Přejděme teď k příběhu malé obce v údolí Prlovského potoka. Jednoho lednového dne se v Prlově oběvil zraněný Murzin spolu se šesti druhy. Byli promrzlí, hladoví a velitel Murzin měl navíc horečku. Prlov byl v té době jendím z center partyzánského hnutí. Působila zde rota Tomáše Polčáka-Šebíka zástupce velitele praporu. Podnikali sabotáže na elektrických a telefonních ústřednách a sloupech, poškozovali koleje, odzbrojovali maďarské i německé vojáky, přepadali jejich kolony, čímž získávali tolik potřebné zbraně a munici.  Husarský kousek se podařil prlovské skupině na počátku roku 1945, kdy osmičlená skupina partyzánů odzbrojila asi 120 člený oddíl maďarských vojáků ubytovaných v lesním úřadě v Pozděchově. Odměnou jim byly dva povozy zbraní, munice a trhavin. Další větší akcí bylo přepadení kolony pěti německých nákladnich automobiů v Prlově na zatáčce, kde se podařílo ukořistit na 40 pušek,samopalů a větší množství munice.

Toto je seznam občanů Prlova, kteří byli na konci roku 1944 členy part.brigády.a prokazatelně bojovali se zbraní v ruce Seznam je autentický, zpracovaný z materiálů Státního okresního Archivu ve Vsetíně.

Polčák Tomáš -Šebík , Polčák Tomáš-Vizovský  ,Turýn Jan-Jamovský,  Kratina Jan-Růsek, Tomšů Tomáš,  Řezníček Pavel ,Turýnová Jiřina, Kratina Jan ,Hovořák Jan ,Trlica Tomáš,Tomšů Jaroslav ,Hnilica Jan, Tomanec Tomáš, Heto Jan, Ondrášek Tomáš, Ondrášek Antonín, Juráň Antonín, Štach Leopold.

Začalo to v Leskovci

3. dubna bylo úterý ,den po velikonocích. V poklidném Leskovci, nacházejícím se mezi Vsetínem a Valašskou Polankou, hospodařil mlynář Juříček se svou ženou a třemi dětmi, synem a dvěma dcerami. Syn měl 19 a děvčata 16 a 14 let.

Nebylo by na tom vůbec nic divného, kdyby však hospodář a jeho rodina ve svém mlýně tajně neposkytovali útočiště raněným partyzánům ve skrytém improvizovaném lazaretu, kde byl jistou dobu sám velitel 1. Partyzánské brigády J.Žižky D.B Murzin. Problém byl v tom, že v tomto příběhu figurují i jména Bednář a Šmíd konfidenti gestapa, kteří se snažitli o napojení na štáb 1.Čs Partyzánské jednotky J.Žižky.
Neskutečná scéna se odehrála toho dne u Juříčkova mlýna  , kdy čtrnáctiletá Mařenka úpěnlivě prosila o život svých rodičů, srdceryvné výjevy a ještě krutější konec. Ještě dlouhé roky po válce se jejich sousedovi, který to celé sledoval na vlastní oči nedalo toto neskutečné, hrůzné divadlo spát.  Celá rodina postřílena. Dva partyzáni, přítomní v té době v lazaretu při krátké přestřelce zabiti. Mnich František Agapitus Bláha, ošetřovatel nemocných svázán a odvezen. Toto byl prolog k vraždění na valašsku.

Stěhování vrahů

V polovině dubna se ve Vizovicích hlásila k provedení svých rozkazů asi 300 členná skupina vojáků SS. Byli to příslušníci nechvalně známé jednotky „EINHAIT JOSEF"- (SS speciální stíhací svaz jihovýchod) Spadající pod divizi SS Brandenburg jíž v té době velel  SS-obersturnbanfurer(podplukovník) OTTO SKORZENY.Složení jednotky bylo následující: sudetští a slovenští němci a příslušníci Hlinkovy gardy, speciálně vyškolení a vycvičení pro sabotáže,provokace a boj proti partyzánům.

KŘEST OHNĚM

16.dubna odpoledne. Opuštěné paseky nedaleko silnice z Loučky do Vizovic. Několik nákladních aut s esesmany se blíží ke skupině stavení. Obkličují je, vypalují dva domy a tři lidé ten den nepřežili. Generálka na Ploštinu? Její osud byl stejně zpečetěn!

PASEKY V PLAMENECH

Když si přečtete román Ladislava Mačka příslušníka partyzánského oddílu „Smrt si říká Engelchen", kde popisuje a uměleckými prostředky umně a s hodnotou vlastního prožitku, vyjadřuje svůj postoj k otázkám, které se kolem celého případu točí. Měli partyzáni bránit

Ploštinu proti mnohonásobné přesile a dát tak záminku němcům k mnohem rozsáhlejším akcím v širokém okolí?

Nebo se měli za každou cenu pokusit Němce odrazit a Ploštinu bránit ?

My nechceme spekulovat a řešit tyto citlivé a bez uvedení širších souvislostí, vynášet soudy nad minulosti!

Naším úkolem  je seznámit Vás s fakty o zvěrstvech zločinného systému, nacionálního socialismu na konci války.

UDAVAČI

Již jsme se zmiňovali o konfidentech gestapa, ale jen obecně. V následujících událostech dostanou jména: Machů,Baťa,Hájek. Dostali se do partyzánské jednotky a jejich přičiněním se 19.duben 1945 proměnil v peklo pro malou pasekářskou osadu Ploština. Tři krátká jména. O to delší je seznam nelidskostí spáchaných toho dne i jejich vinou na Ploštině.

Paradoxně první obětí se ráno stal prlovan Josef Vařák, kterého němci zastřelili a důvod jeho smrti je obestřen mnoha spekulacemi. Byl Vařák skutečně ve spojení s partyzány? Na tuto otázku je jednoznačná odpověď - ano byl, fungoval jako spojka a pomocník prlovské skupiny.. Poznal ho snad některý ze zrádců ? Staly se mu osudné léky, které vezl své nemocné matce z Vizovic? Nechtěli mít němci svědky své velké akce ? Spojili si jméno Vařák z Vařákovými pasekami o nichž již věděli, nebo tušili, že jsou jednou ze základen partyzánů?  Zkrátka nikdo neví proč 19.dubna 1945 zemřel Josef Vařák asi kilometr od Pozděchova?    Existuje ještě jedna možnost, jíž zmiňuje i Roman Cílek ve své knize „Smrt na prahu života", že to byl jen cvičný výstřel některého z esesmanů. Jeho tělo bylo nalezeno v neděli 22.dubna v Pozděchově pod kostelem v lese zvaném Klínovica.

Kolem poledne přijela do Újezda u Vizovic tři nákladní auta s vojáky. Zastavili se u radnice, kde tou dobou dleli pojízdní brusiči nožů Ladislav Rangl se ženou a dvěma malými dětmi a jeho švagr Rudolf Pfleger. Bez jakéhokoliv vyptávání nebo vysvětlování je vyvlekli a zastřelili. Ve voze zůstala sama Vlasta Ranglová.Neušla ani ona byť v náručí držela půlroční dítě. Salva ze samopalu ji skácela na zem i s dítětem. Miminko celé od matčiny krve bylo k neutišení, dvouletý Zdeněček se instinktivně schoval vzadu ve voze. Důvod tohoto činu: udavačský dopis obsahoval zprávu, že Rangl hrál partyzánům na harmoniku..?! Tento příběh na vlastní oči viděl a popsal místní farář Vladimír Růčka,který z   náručí mrtvé, krví zbrocené matky, sám bral plačící dítě k sobě.

Akce nabírala na obrátkách.
Po cestě na místo zastavili se katani na samotě Ryliska. Tam hospodyně Františka Rašková které zapálili dům nad hlavou utíkala s desetiměsíčním chlapečkem v náručí do Vysokého Pole. Chlapeček prochladl a  zemřel.Ve vedlejší usedlosti našel smrt mladý pětadvacetiletý mladý muž . Jeho matka, jež byla vyvedena, aby připravila zvířata k rekvizici, zaslechla jen dva výstřely a viděla jak její dům začínají stravovat plameny, syna neviděla nikde. Našla až jeho ohořelé tělo, když našel smrt v rodném domě .
Rozzuřeni tím, že jim do rukou nepadl žádný partyzán,posilněni nakradenou slivovicí začali rabovat, loupit a co nemohli odnést zničili a potom zapálili. Osm z deseti chalup lehlo popelem třiadvacet mužů a jedna žena z Ploštiny ten den ukončilo svou životní pouť, když neunikli ze smrtícího obklíčení i když se o to pokoušeli.Někteří popadli motyky s tím, že jdou na pole obdělávat úrodu. Marně. Jen jednomu muži se zázrakem podařilo dostat z hořícího domu a přežít.

PARTYZÁNSKÁ OBEC

Tento hrdý titul po válce právem získala naše rodná ves. Možná je v těchto řádcích příliš pathosu,ale ať. Tento příběh, tato skutečná událost, vzbuzuje v místních již generace směsici smutku a nespravedlnosti, ale i hrdosti nad činy našich předků jež nesmazatelně vešly do dějin protifašistického odboje. Povídat o partyzánském životě v Prlově by se na tyto listy nevešlo, ale ještě jednou se musím zmínit jak výstižně a s citem píše o této hrůzné události pan ROMAN CÍLEK ve své knize Smrt na prahu života, která detailně popisuje všechny okolnosti vypálení Prlova. Chceme Vám ve stručnosti připomenout ono osudné pondělí.

PŘÍZRAK PLOŠTINY.......

Lidé byli vyděšeni událostmi na Ploštině a mnozí tušili, že stejný osud by mohl potkat i Prlov a nemýlili se.
O osudu naší obce již bylo již rozhodnuto. Není známo datum schůzky v komnatách vizovického zámku na které se jednalo přímo o Prlově, ale je pravděpodobné, že proběhla někdy o víkendu a to nejspíše v sobotu odpoledne!                            Aktéři jsou již v současnosti známí.

KDO ZABÍJEL

Pojďme si zběžně představit ty z vrahů, na kterých ulpěla krev nevinných.

Tak nejprve velitel Vizovické posádky SS s názvem Z b.V Nr.31,(SS.Zur besonderen Verfügung Kommando)- oddíl k zvláštnímu určení,
SS obersturmführer (nadporučík) a kriminální komisař, nositel zlatého odznaku NSDAP

Svoji černou práci si příslušníci  EINHEIT JOSEF  odvedli na úkor Prlova již den před masakrem.
V neděli si Tutter specialista na legendu a řízený rozhovor dal zavolat několik slovenských příslušníků této sudetoněmecko-slovenské vojenské skupiny Perglera, Gaala, Močáryho,Nováka, Ošusta a Hudce a poručil jim, aby zašli do Prlova a pokusili se tam pod záminkou, že jsou zběhové mířící k partyzánům opatřit další důkazy pro již naplánovanou a rozhodnutou akci.
Ti svůj úkol tentokrát na rozdíl od Ploštiny splnili s následnou pochvalou od Tuttera. Není jasné jak přišli do styku z Oldřichem Kovářem z Bratřejova, ani jaká je úloha Marie Růskové,kterou potkali a která jim po vyslechnutí naučeného příběhu o zbězích ze slovenské armády a o tom, že chtějí k partyzánům nebo alespoň přejít frontu, slíbila přinést mapu. (Z osobního kontaktu ze sourozenci Marie Růskové vím, že jim Marie neřekla nic o partyzánech protože jí byli podezřelí a tehdy každý občan Prlova věděl jak se má chovat. Své matce se svěřila, že potkala tyto slovenské vojáky ,ale jen s nimi při cestě ze zaměstnání konverzovala o nedůležitých věcech .pozn autora) Do vesnice se báli jít, protože několik  provokatérů se z akcí v Prlově nevrátilo a leží dodnes někde po okolí ve valašských lesích.



DEN Z NEJTĚŽŠÍCH

Ráno v Prlově 23.dubna vypadalo asi následovně: kolem šesté už byla celá ves obklíčena asi šesti sty příslušníky obou výše uvedených jednotek. Většina obyvatel byla probuzena střelbou po prchajícím partyzánovi, který tu noc trávil v jednom z prlovských partyzánských, "domovů". Pak začali obsazovat jedno stavení za druhým, ve všech kradli rabovali, šli hlavně po penězích, zlatu a dokladech, nepohrdli ani civilním šatstvem a samozřejmě kradli jídlo a pití.

Hospodářská zvířata sehnali dohromady a později odvedli do Vizovic. Tento úkol dostal dobrý hospodář Jiří Turýn, kterého později nalezli zastřeleného u Vizovického zámku.

Obyvatelé vesnice byli v pak v některých případech velmi brutálním způsobem, donuceni shromáždit se v hostinci Antonína Ondráška. Nacisté, ale v některých případech i Hlinkovci (viz. vzpomínky Jaroslava Juráně) se ve chvílích, kdy neplnili jiné rozkazy, neustále bavili tím, že přítomné týrali nejen fyzickým týráním ,ale působili na ně i nelidským zastrašováním. otázkami typu: „Kde je tady hřbitov"?, nebo „Tady bych chtěl být hrobníkem, to by bylo práce" a podobně děsili hlavně ženy .

V hostinci se připravovaly výslechy, nikdo netušil co se bude dít. Lidé byli postaveni ke zdi a přihlíželi kterak se jejich věznitelé posilňují ve velké míře alkoholem, na něco čekali ! „Třeba nás chtějí jen postrašit a odjedou, fronta je blízko, proč by zabíjeli." Podobné myšlenky snad ovládaly tiché čekání zadržených mezi kterými se shodou okolností nacházeli tři aktivní partyzáni, kteří nešťastnou shodou okolností zůstali ve vsi právě v den, kdy jim osud nepřál. Tíživé ticho přerušované ranami a občasným zasténáním zbitých nebo zavzlykáním žen bylo přerušeno rázným otevřením vchodových dveří. Všichni zůstali stát na místě jako zařezaní, tu mučivou nejistotu, strašným způsobem rozptýlil příchod skupinky několika osob! Mezi kterými všichni z hrůzou poznali nedávno zatčeného partyzánského pomocníka Aloise Oškeru, který v Prlově často pobýval a prlovské partyzány znal osobně byl oblečen v německé uniformě bez distinkcí a opasku a dva maďarské důstojníky, které partyzáni při jedné akci nechali zraněné naživu, uzdravili je a jednou při nečekané detonaci ukrytých výbušnin na Ploštině, kdy spojka přiběhla pro léky se jim podařilo uniknout. Ale chtěli se mstít, krutě mstít za smrt jednoho jejich muže padlého při této přestřelce.

A teď tu stáli Oškera jako lidská troska bez vlastní vůle, kdy i na WC s ním chodila stráž a Maďaři, ze kterých místo vděku z nich sálala neukojená touha po pomstě. Na Oškerovi byly vidět stopy nelidského zacházení a po pohrůžce zastřelením celé jeho rodiny pokud bude mlčet a na druhou notu údajně přislíbili hostinec jako odměnu, Alois Oškera nedospělé téměř ještě dítě podle pamětníka pana Juráňe mu bylo v té době asi 19 let

Oškera spolu s Maďary začali obcházet jednoho po druhém a označovali partyzány a jejich pomocníky a odsuzovali je tím k jisté smrti. Vybrané osoby pak odvlekli do hovorny, kde je dále vyslýchali a mučili tím nejstrašnějším způsobem. Výkřiky bolesti se mísily s pláčem žen, které nesnesly ten neskutečný tlak okolností. Ještě než sečteme smutnou bilanci černého orlovského pondělí dejme slovo prlovské kronice.

Výmluvně zvoleným červeným inkoustem je tu psáno:

„Výslech v hostinci pokračoval esesáckými metodami. Občané shromáždění v sále byli postvení do řad podél stěny a slyšeli stále stejnou řeč: „Kdo by věděl, kde a u koho se partyzáni ukrývají, zachrání sebe i svoji rodinu jinak........! Podíval se směrem k protější zdi kde stál kulomet! Po krátké poradě zaznělo-„Všichni ke zdi vy psi" , esesman stojící u kulometu natáhl spoušť a to cvaknutí zařízlo se každému do týla. Tu i třeba stará babka instinktivně cítila, že to bude střílet..... .

A znova, „Kdo se chce zachránit a jít ke svým dětem, ať zvedne ruku! Poví nám co ví o partyzánech a kde a u koho se skrývají. Jinak!?" No tak!", zařval česky důstojník,

" budu počítat do tří, budete- li mlčet jako tamti", ukázal na již vybrané nešťastníky, kteří zmučení a od krve, sledovali též toto děsivé představení, které právě vrcholilo" tak vám ty tupé palice navrtáme!"

Toto je autentický úryvek z Prlovské kroniky. Nepromluvil nikdo.

Devatenáct vybraných zůstalo v hostinci a již jim zbývalo jen několik hodin života. Ostatní byli vyhnáni a odvedeni do vedlejší obce Pozděchov, kde pod pohrůžkou zastřelení dvaceti osob nesměli opustit budovu staré školy.

V Prlově se zatím odehrávaly úděsné okamžiky. Zástup šestnácti odsouzených se vydal na pochod prlovem. Na zvláštní přání zachráňených maďrských důstojníků se totiž od ostatních oddělila trojice aktivních partyzánů, které maďaři usvědčili z přepadení jejich kolony tak  Antonín Ondrášek, Leopold Štach a Tomáš Heto  svůj život ukončili smrtí mučedníků u blízké obce Bratřejov, kde dnes u cesty stojí malý pomníček.Dříve tam stávaly jabloně na které pověsili již zmučená těla a ještě jim z nepochopitelných důvodů stříleli do obličejů. V jedné lebce se našlo 24 projektilů.

Vybraná skupina šla Prlovem v čele z Marií Růskovou, která nesla koš z výbušninami. U předem vytypovaných domů se průvod zastavil. Němci vyvolali pár jmen, chalupu zapálili a nešťastníky hnali za živa na smrt do hořících domů. Ti se samozřejmě pokoušeli uprchnout,ale proti byly salvy ze všech typů zbraní, jež dokonaly dílo chorých mozků.

Tak toho dne zemřelo v Prlově patnáct lidí, kteří byli upáleni. Tři oběšeni u Bratřejova. Jednomu,Tomáši Ondráškovi mladšímu se podařilo i s několia průstřely v nestřežené chvíli uprchnout a schovat se. Dostalo se mu také lékařské pomoci a také by přežil, ale ve Vsetínské nemocnici, kam ho spoluobčané zavezli si ho po udání gestapo našlo a neušel trestu smrti zastřelením.Byl nalezen  23.května 1945 v mělkém hrobě v Hošťálkové se stopami po nelidském mučení, kdy byl pověšen na hák a následně pohřben za živa.

Nezapomeňme na osud  Jana Turýna, hospodáře, jehož si němci vybrali aby jim vedl dobytek do Vizovic, kde ho pak v zámecké zahradě zastřelili.Je to až pateticky dojemné, ale nebraňme se pojmenovat věci pravými jmény obyčejní lidé z Prlova ukázali jak hrdinně se dokáže chovat člověk i v situacích ve kterých by mnozí neobstáli. Nebo jinak. Zachovali by jste se stejně?