Přiznat si krizi je první krok k jejímu řešení
Co se dá dělat s naprostou krizí osobnosti? Když nevíte co dělat se životem. Nelíbí se vám, jak to je, ale jediné, čeho jste schopni, je nechat se ostříhat. Nalakovat si nehty novým odstínem, prošustrovat půl výplaty za hadříky, abyste se vrátila domů uvnitř stejná jako dřív. Možností je naladit se na východní filosofie, přestat kouřit, začít pečovat o chakry, meditovat, případně si koupit dvd se cvičebním programem jógy a tvářit se, jak moc vás to uspokojuje. Okolí to dokážete vnutit bez problémů. Sami sebe o tom můžete přesvědčovat každý den před zrcadlem, ale stejně přijde den, kdy na vás dolehne veškerá tíha zdlouhavého popírání a jako jediné řešení se vám bude zdát útěk na druhou stranu světa. Naštěstí vám to stav účtu nedovolí a tak jen budete sedět a houpat se sem tam, nablýskáte celý byt ve snaze přijít na jiné myšlenky a druhý den už opět stojíte před zrcadlem, díváte se sama sobě do očí a říkáte si, jak naplňující život vedete. Kdo se dokáže zaměstnat něčím, co dokonale naplní jeho pravý potenciál? Kolik z nás si může říct: „Tohle je ono, proto jsem se narodil, kdyby mě zítra přejel autobus nevadí, jelikož jsem naplnil svůj úděl.“
Vím, jaké odpovědi by se mi dostalo. Tak nefňukej a běž dělat něco smysluplného. Pravdou je, že na naplnění potenciálu se zanevřelo, až se začalo považovat za zbytečně přeceňované. Jde o typicky lidský gryf – pokud mi něco nejde a neschopnost toho či onoho dosáhnout mě frustruje, raději to celé popřu, přesunu do kategorie „zbytečné“ a soustředím se na jiné věci, z nichž si uměle vytvořím středobod svého malého vesmíru. A pokud se mi podaří tuto představu vnutit co nejvíce lidem, udělám nový trend. Trend, který se časem projeví jako civilizační psychóza, kde jedinec vyhazuje tisíce papírků a drahocených mincí za hodnocení odborníka, po němž chce odpovědi na otázku „Jakto, že nejsem šťastný, když bych měl být šťastný.“ Jedinec si připadá vyloučem ze společnosti svou domnělou odlišností, aniž by tušil, že prakticky každý prožívá totéž co on. A ti, kteří si připadají šťastní? Ti se jednoduše složí později, anebo se vyznačují překvapivou odolností, takže civilizační problém předají k vypořádání dalším generacím.
Kolik z nás může upřímně prohlásit, že na penězích nezáleží? Skrze barevné papírky si plníme rádoby sny a získáváme věci, které v nás probouzejí uspokojení, jež by mělo být naším primárním pocitem namísto abychom ho prožívali jen tu a tam. Ale ty papírky sami o sobě žádnou hodnotu nemají, navzdory dílčí užitečnosti. Zaměstnanec se nevzteká, že má málo peněz, vzteká se kvůli nedostatku prostředků pro uspokojování potřeb. Bohužel pro nás, lidé často nedokáží vidět tenkou, nicméně pevnou hranici mezi pojmy peníze/prostředky. Kde je ta čára, jež nám poví? Dnes jsem utratila tři stovky za kosmetiku. Jednoduše jsem z automatu vypáčila výplatu, vlezla do drogerie a s láskou přidávala do košíku: tělové mléko, šampon, kondicioner, deodorant a krabičku zlevněných mramorových očních stínů (nebyly mi souzeny, nevím, kudy odešly, ale domů jsem je už nedonesla). Relativní zbytečnosti dělající člověka o něco spokojenějším, ale těch peněz! Když mi odmala vtloukali do hlavy, že korunky je třeba si šetřit. Ale na co vlastně? Je jen jediný okamžik, kdy má člověk šanci procitnout a vidět hodnoty světa z lepšího úhlu, a to je moment rozhodující o životě a smrti. Můžu být celý život sobec, zašívat vše do slamníku, ale v tento rozhodující moment všechno ochotně rozdám pro poznání vyššího vědomí.
Jednotlivec dokáže prohlédnout a pak se nově nabytým vědomím může řídit nebo nemusí. Otázkou však je, zda dokáže procitnout také lidstvo. A nehledě na všechny více či méně katastrofické předpovědi, může být tato otázka osudová.