Štěstí je volba...

Kdo jsem?

Zranitelná žena, milující matka, hravá a nespoutaná holčička, nekonečně vděčná dcera i dynamický muž.

A jsem ... tady a teď.

Prošla jsem si dlouhým a hlubokým procesem léčení. Léčila jsem svou ženu, svou malou holčičku i svůj vztah s maminkou, který byl velmi poznamenán křivdami a bolestmi. Léčila jsem své panické ataky a úzkostné stavy, přepisovala jádrová přesvědčení i vzpomínky z dětství. Na své cestě jsem pocítila, že je nesmírně důležité a léčivé sdílet příběhy. Jsem nesmírně vděčná za každou duši, kterou mohu inspirovat svým příběhem a pomoci ji uzdravit se.

Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si to pamatuje.

I já byla malou holčičkou, kterou jsem v procesu dospívání zatratila. Byla jsem dívenkou, která milovala zpívání. Zpívala doma se svou maminkou, zpívala venku na procházce, zpívala svým hračkám, zpívala stále. Ráda tančila a malovala princezny, sluníčka či květiny. Neustále se smála a uměla maminku a tatínka svým smíchem potěšit a rozesmát. Maminka vždy tvrdila, že je to její sluníčko.

Jak rostla a setkávala se s různými lidmi, ať už dospělými či dětmi, začala samu sebe ztrácet. Ztrácela se pod nánosy názorů jiných lidí, pod nánosy strachů druhých a pod nánosy všudypřítomného posuzování. Zapomněla na to, jak ráda kreslí a tančí. Z věčného souzení druhými lidmi a obav přestala zpívat. Zapomněla, jak moc zpěv miluje. Zůstal jí alespoň úsměv. Ten byl  však  jen maskou, která kryla její nedůvěru v sebe sama a její zranitelnost.

Malá holčička zmizela. Zbyla jen mladá vyhaslá slečna. Slečna, která poznala novou kamarádku panickou ataku- ta s ní pobývala velmi dlouho. Slečna, která prošla mnohým blátem a odmítáním sama sebe. Neznala svou cenu, zapomněla na své talenty, zapomněla na to, co miluje. Teprve, až když porodila dva syny, objevila skrze ně cestu k malé zapomenuté holčičce...