Proč jsem se rozhodla sepsat své myšlenky...?
Nedávno jsem si otevřela svůj deník. Pročítala jsem svou poezii, své myšlenkové pochody, svá přání… Na oko je vše zapomenuto. Minulost, minulá přání, minulé bolesti, dávné vášně i chtíče jsou pečlivě uloženy a zamčeny v mém nejhlubším podvědomí a nejskrytějším koutečku srdce. Avšak právě proto mívám poslední dva roky stále stejné sny. V nich se mi vrací vše, co bych ráda prožila znovu, i co bych chtěla ve své minulosti změnit. Vrací se mi mnoho lidí, ale nejvíce „ten jeden jediný“. Ráno se vždy probudím s tím stejným pocitem nenaplněnosti, prázdnoty a sklíčenosti, který mě doprovází již pěkných pár měsíců.
Nyní mě všechny zasloužilé matky budou kamenovat. O to víc, když se Vám svěřím s tím , jak moc šikovného a krásného synka mám. Okolnosti, které ho přivedly na svět, nebyly ideální. Sama se sebou jsem musela hodně bojovat. Se vším se vyrovnávat. Pro mě – jakožto věčného rebela, větroplacha, nestálou milenku a snílka – bylo těhotenství neskutečná rána pod pás. Ano, já vím, že mnozí z Vás namítnou, že v dnešní době existuje spousta prostředků, kterými si lze těhotenství naplánovat, ale kdybych vám zde popsala, jak samotný akt, při němž se spermii podařilo oplodnit vajíčko, probíhal, nevěřili byste. Někdy si myslím, že mi to bylo jednoduše předurčeno. Myslím tím, být mladou matkou. Ve svých devatenácti letech jsem měla zdaleka jiná očekávání a jiné touhy, než vařit kašičky a sterilizovat láhve. Nechtěla jsem, ale stala jsem se maminkou. Dnes vše vnímám z více úhlů pohledu. 
Svého syna miluji. Avšak tento cit musel vyrůst. Nebylo to tak, jako ve filmech z Hollywoodu, kdy Vám porodní asistentka dá na prsa novorozeně, a Vy křičíte, že ho milujete nejvíce na světě. Ne. Mateřská láska roste úměrně s tím, kolik nocí probdíte, kolik pokakaných plen vyhodíte, kolikrát se rozčílíte, když Vaše ratolest vylije hrneček s pitím do elektrické zásuvky. Roste s každým vysypaným šuplíkem právě složeného prádla. Mateřská láska sílí vždy, když Vás Vaše dítě obejme a řekne „ ďádi“, sílí s každou pusinkou, kterou Vám dítko věnuje. Sílí s každou jeho slzou, jež značí bolest i s každým jeho úsměvem, jenž Vám říká, že je právě šťastné. Pak si opravdu uvědomujete, jak moc je mateřský cit silný a něžný. Jsem ráda, že můj syn žije, že je můj. Je neustále usměvavý a svým hřejivým smíchem vnáší teplo, radost a především stálost do mého poněkud rozevlátého života. V jeho modrých dětských očích, neskutečně podobným jeho otci, vidím nekonečnou oddanost a lásku. Když se na něj podívám, vím, že mi ho nikdo nikdy nevezme. Vím, že on je ten, ke kterému cítím tu nejupřímnější lásku. To mi dává sílu dál budovat něco, co mi bylo vždy tak vzdálené. Pevný, hezký a monogamní vztah s jeho otcem, založený na důvěře toleranci. Snad se nebudu mýlit a budu sama k sobě upřímná, když napíšu i lásce.
Uvědomila jsem si, že mám neustále ten stejný problém. Sny versus skutečnost? Ano, to je to, co můj život nejvíc ovlivňuje. Moje sny. Moje fantazie, mé vytoužené vzdušné zámky, které nikdy nechci postavit. Ráda sním o tom, co nemohu mít. Ovšem skoro pokaždé, když jsem si něco vysnila, tak jsem toho dosáhla. Záhy jsem zjistila, že to tak vůbec nechci. Opustila mě moje fantazie, moje múza – totiž můj sen. Změnil se v realitu, která mě ani zdaleka tolik nenaplnila, jako mé snění. A tak to je v mém životě především s láskou. V šufleti, které již dávno neotevírám, jsem našla nepatrný, docela malý papírek. Do něj jsem kdysi vepsala svůj pocit, který jsem cítila, když jsem byla milována z více stran. Měla jsem krásný vztah na straně jedné, na druhé straně jsem byla dobývána. Obě dvě strany by se za mě bily. A já nebyla spokojená. Najednou jsem nechtěla vztah, ani být milována. Chtěla jsem úplně něco jiného. A teď si protiřečím, protože byly noci, které jsem celé probděla a snila o tom, jak krásné by bylo být milována. Ne. Nebylo. Zdálo se mi to přinejmenším trochu divné, protože já sama jsem necítila tak intenzivní cit. Zvláštní bylo, že v tomto období, jsem více než kdy jindy, měnila své priority a svoje postoje k životu. Bylo mi krásných osmnáct. Se svým číratým přítelem, který nosil jen těžké boty, jsme jezdili z jednoho festivalu na druhý. V té době jsem byla víc rebel, než kdy před tím. Šla jsem ráda a ze svého vlastního přesvědčení proti proudu. Proti všem těm bezpáteřním lidem. Proti nemyslícím stádům, proti bytostem bez vlastního názoru. Proti všem autoritám. Nikdy jsem v čekárně nečekala déle, než patnáct minut. Mým hlavním heslem bylo: „nikdy se nezařadit, nikdy nebýt ovcí v davu“. Říkala jsem své názory, nikdy jsem neříkala jen to, co chtěli slyšet druzí a hlavně – nikdy jsem nebyla taková, jakou mě chtěli mít ostatní. Nechtěla jsem studovat (říkala jsem si nač?), nechtěla jsem ráno vstávat, nechtěla jsem doma poslouchat věčně zapnutou televizi mého táty. Chtěla jsem být jen vyvrhelem, který opovrhuje naší společností a prohnilou morálkou. Nechtěla jsem nic, jen žít ve svém světě, který má zdaleka jiné hodnoty, než ty, které nastavila naše moderní společnost. Na druhou stranu jsem neskutečně moc chtěla něco dokázat. Podporoval mě v tom můj tehdejší "milenec". Inteligentní a sečtělý „gymplák“, který (ač byl o dva roky mladší), mě neskutečně fascinoval tím, jak moc dokonale měl v hlavně vše srovnané. Chtěla jsem hrát divadlo – to mě vždy bavilo, byla to moje vášeň – a být v každé své roli dokonalá. Zpívat a slyšet od lidí chválu, jak krásnou barvu hlasu mám. Chtěla jsem vystudovat politologii se sociologií najednou. Chtěla jsem se zabývat filozofií a přemýšlet o všech spojitostech na tomto světě. Chtěla jsem mít malý domeček a v něm milujícího manžela a bernského salašnického psa. Častokrát jsem si připadala dost schizofrenně. Jeden den být se svým přítelem a být totální rebel, druhý den být se svým "milencem" a být dokonalou senzitivní a inteligentní bytostí? Ne, nebylo to tak, že bych „hrála na dvě strany“, bylo to tím, že jsem sama nevěděla, co ve skutečnosti chci.
Mým životem prošlo mnoho mužů. Na obličeje některých z nich si už ani nevzpomínám a jejich slova zní tak slabě - ze strašlivé dálky, jako bych je nikdy neslyšela. Nechci znovu řezat do zhojených ran, avšak o tom „jednom jediném“ bych se docela ráda zmínila. On je vlastně důvodem, proč jsem se rozhodla sepsat své myšlenky v jeden celek. Ne, nebyl to objekt mé sexuální touhy. Byl to přítel. Byl jeden jediný. Ten, který se mnou celé dlouhé hodiny seděl u rybníka a rozprávěl se mnou a smyslu života. Ten, který se mnou vedl dlouhou konverzaci na téma „co bylo dřív, vejce nebo slepice?“ Ten, který léčil mé zlámané srdce, když jsem se poprvé a nesprávně zamilovala do chlapce mé kamarádky. Ten, který se mnou šel v noci v zimě ven, abych se mu mohla svěřit, když mi bylo nejhůř. Ten, který mě naučil brát život tak, jak sám přichází. Naučil mě, svým postojem k životu, najít si na všem jen to pozitivní. Naučil mě, z krásna, vnímat hlavně krásno. On byl jediný, kterému jsem se ráda svěřila se svými nejniternějšími pocity. Byla jsem neskonale šťastná, že jsem našla svou malou spřízněnou duši, která mi dávala mnoho pozitivní energie. Jenže nic není věčné (ach, jak já to klišé nenávidím). On se z mého života vytratil. Dodnes nevím důvod, proč jsme se tolik vzdálili. Sám mi přece sliboval, že mi zůstane na blízku. Vnímala jsem to jako nehoráznou zradu, když mne opustil. Najednou nebyl nikdo, kdo by mě vyslechl. Nikdo, komu bych mohla říct, jak se právě cítím. Nikdo, kdo by se mnou sedával u rybníka a debatoval o prostých věcech. Nikdo, kdo by si přečetl mé básnění. Nikdo. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami. . . . . . .
