Naše vnitřní dítě - pláče nebo je spokojené?
Objímám s láskou svou malou Michalku a ujišťuji ji o tom, že je v bezpečí, milována a v pořádku taková, jaká je.
Naše zlomené vnitřní děti potřebují naši lásku a péči. Mnoho z nás je od svých dětí odpojeno. Spousta z nás nemá dokonce ani potuchy o svých vnitřních dětech, avšak naše děti se ozývají v každé životní situaci. Nejvíce a nejurgentněji se ozývají v tíživých a nelehkých životních situacích.
My si našeho vnitřního dítěte nevšímáme, ignorujeme je - a tak máme pocity úzkosti, smutku, jsme v depresi, cítíme se sami, odděleni, nemilování, jsme vzteklí, nespokojení ... A NEMÁME SE RÁDI. Tyto pocity přisuzujeme vnějším okolnostem - jako je nevyhovující práce, málo peněz, problémy ve vztazích, atd ...
Avšak každý smutek, každá nespokojenost pramení z nás - většinou z našeho zlomeného vnitřního dítěte, které si kdysi dávno - když ještě ani neumělo mluvit - ublížené , vytvořilo vzorec, který aplikuje na všechny situace svého života.
Najděme ho, spojme se sním. Zeptejme se ho, co právě potřebuje, jak se cítí. Pohlaďme ho a obejměme. Většina z nás zjistí, že to , co našim dětem schází, je bezpodmínečné příjetí a láska.
Včera večer před spánkem jsem navštívila malou Michalku. Před pár lety jsem jí slíbila, že ji budu pravidelně navštěvovat. Svůj slib plním.
Vešla jsem tedy do své vnitřní zahrady, kde se s ní vždy setkávám. Zahrada byla plná statných zelených stromů, v trávě bylo mnoho rozkvetlých květin - pampelišek, sedmikrásek a kopretin. Michalka seděla na bobečku, hluboce ponořena do činnosti, kterou právě vykonávala. Nejspíš zkoumala broučky. Mohlo jí být kolem třech let. Měla krásné vlnité černé vlasy, na sobě růžové šatičky. Tělíčko měla baculaté. Působila spokojeným a klidným dojmem. Když mě uviděla, široce se usmála, roztáhla své malé ručky a běžela mě obejmout. Dlouho jsem malou Michalku objímala a hladila ji po vláskách.
Když mne pustila, začala mi se smíchem nosit všechny kytičky, ukazovala mi motýly, kteří kolem nás létali. S velkou radostí jsme za nimi začaly utíkat, zkoumaly jsme všechny broučky a rostlinky a bylo nám moc krásně. Pak jsem malou Michalku vzala do náruče a dlouho, dlouho ji chovala. Setrvala jsem v tomto krásném okamžiku, dokud jsem neusnula.
Jaké jsou Vaše vnitřní děti? Jsou šťastné, zvídavé a usměvavé? Běhají nespoutaně po lukách? Cítí se v bezpečí? Nebo jsou schumlané do malého uzlíčku a krčí se bojácné v koutě, či snad dokonce pláčou a chybí jim pohlazení?
Zkuste si na tuto otázku odpovědět.
