Před 70 lety zemřel Bohumír Šmeral (1880 - 1941)
Před 70 lety zemřel Bohumír Šmeral (1880 - 1941)
Přidáno v sobotu 4. 6. 2011
Mladý Bohumír již od gymnaziálních let v Třebíči inklinoval k sociální demokracii, zajímal se o marxismus. Psal básně do Dělnického kalendáře, byl členem sociálně demokratického spolku Dělnická beseda. Do Prahy na vysokou školu (1898) již přišel politicky informován. Brzy se začlenil do pražského dělnického hnutí. Vedl a účastnil se diskusí ve Slavii (agilní skupina socialistických studentů) i v Akademické čítárně. Studoval práva, redigoval a psal do Studentského sborníku. Ten sehrál významnou roli v tzv. hilsneriádě v polemice s antisemitskou pravicí. Od roku 1900 se těžiště jeho činnosti přesunulo do Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (ČSDSD). Stal se členem redakce Práva lidu a také aktivistou strany, referoval na mnoha schůzích. Roku 1904 byl vyslán pronést projev na 1. máje na Kladně. Zajímal se o historické události, o vývoj socialismu, o Pařížskou komunu, přednášel o carské hrůzovládě. Vysloužil si pozornost tajné policie.
Ve vnitrostranických polemikách se aktivně zapojil do kritiky revizionismu - skupiny okolo F. Modráčka a Sborníku mládeže socialistické. V Právu lidu spolupracoval se šéfredaktorem A. Němcem. Jako zpravodaj se například zúčastnil v prosinci 1905 sjezdu pruské sociální demokracie. Sledoval velké stávkové hnutí v Německu, v zemi s nejsilnější stranou II. internacionály. V Londýně se stal členem Komunistického vzdělávacího spolku, kde prohluboval svoje poznání vědeckého socialismu.
V roce 1905 vystupoval soustavně na podporu ruské revoluce. Nejenom komentoval, ale zapojil se do zápasu o všeobecné volební právo do říšské rady. Střetl se ale s úsilím vedení sociální demokracie v celé říši i v Čechách omezit masový charakter boje. Stal se doktorem práv, ale vzdal se kariéry právníka a rozhodl se věnovat veškeré úsilí dělnickému hnutí. Byl známým a nepostradatelným pomocníkem vedení sociální demokracie, patřil k teoretické skupině ve straně. Přeložil například Engelsův Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Šmeralův bratr Theodor přeložil Marxův Kapitál. Bohumír zdůrazňoval nezbytnost znalosti vědeckého socialismu proti praktikám ve vedení ČSDSD. Mimo několika brožur publikoval v letech 1908-9 dvě větší historické práce - Materiálie k dějinám dělnického hnutí v Rakousku a Národnostní otázka v sociální demokracii až do sjezdu hejnfeldského. To jej mimo jiné předurčilo k tomu, že byl pověřen přednést na IX. sjezdu ČSDSD hlavní referát o národnostní otázce. Stále pracoval jako redaktor Práva lidu, vedl redakci Akademie (za F. Modráčka, který byl zvolen říšským poslancem). Referoval na desítkách schůzí, přeložil rozsáhlou práci K. Kautského Původ křesťanství. Náboženská otázka se spolu s národnostní prolínala v jeho teoretickém i politickém zájmu. Prosazoval právo člena ČSDSD na náboženské přesvědčení, konstatoval ale, že poznání a vědecký socialismus ho svou logikou přivede k tomu, aby se zbavil náboženského přesvědčení.
Ústředním tématem IX. sjezdu ČSDSD v září 1909 byl Šmeralův referát Národnostní otázka a sociální demokracie. Národnostní otázka byla stálým a bolavým problémem mnohonárodnostní habsburské monarchie i její sociální demokracie. Koncem století se tento problém vyostřoval, nacionalismus nebyl již pouhým názorem, ale měl velkou mobilizující sílu a vliv na masy obyvatel. Proto definování vztahu k národnostní otázce bylo i pro ČSDSD klíčovým problémem. Bylo nutné překonat názor brněnského sjezdu (1899), že národnostní otázka je otázkou především kulturní a jazykovou. ČSDSD byla součástí celorakouské strany, proto bylo účelné dosáhnout shody v pojetí této otázky. Pro českou stranu to bylo především definování české otázky. Bohužel pro rozpory mezi jednotlivými stranami sociální demokracie v Rakousku se nepodařilo před IX. sjezdem v diskusi mezi nimi stanovisko sjednotit. Šmeral uvedl, že sociální demokracie je stejně jako v boji za všeobecné hlasovací právo i zde v prvé řadě povolána, aby uplatnila svůj rozhodující vliv. »Zde jest zkušební kámen, na němž se dokáže, zdali jsme opravdu vnitřně dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rakousku jediní výrazem nutnosti dějin, stvořiteli nového Rakouska svobodných, rovnoprávných národů.« Toto krédo se v dalších letech prosazovalo ve Šmeralových názorech na řešení otázky sociální revoluce, války i české otázky. Šmeral mj. uvedl, že na dělnickou třídu v Čechách má nacionalismus velký vliv. Ta je dvakrát vykořisťovaná, je méně vyspělá než německé dělnictvo. Proto česká sociální demokracie prosazuje internacionální solidaritu, svůj ekonomický rozvoj spatřuje ve velkém státním a územním celku. Je zřejmé, že v tomto názoru převládl ekonomický zřetel jak k politice, tak i k pojetí demokracie. Posunem ale bylo, že národnostní otázka přestala být pojímána pouze jako kulturní a jazykový problém a začala být chápána i jako problém hospodářský. To ovšem vyžaduje existenci velkého státního útvaru. Dělnická třída je, dle Šmerala, hlavní společenskou silou, která má zájem na vyřešení národnostní otázky. Ta měla být v Rakousku řešena radikální přestavbou současné struktury směrem k federalizaci, národní rovnoprávnosti a kulturní autonomii při udržení jednoty státu.
Jeho názor, že Rakousko-Uhersko je nezbytným útvarem pro řešení české sociální i národnostní otázky, se však v průběhu revolučních událostí na konci světové války dostal do příkrého rozporu s politickou i společenskou realitou. Tyto názory ovlivnily i pozdější Šmeralův postoj ke vzniku ČSR i jeho politické osudy. Proto je i v této stati věnována dané otázce větší pozornost.
Šmeral se opíral o marxistickou analýzu a jeho názory byly v souladu s pojetím sociální otázky a otázky revoluce v pojetí K. Marxe. Předpokládalo se, že revoluce (její jednotlivé fáze) bude probíhat v širokém mezinárodním rozsahu, že rozhodující roli budou hrát vyspělé kapitalistické země a jejich vyspělá a dobře organizovaná dělnická třída. Německo mezi ně patřilo. Rakousko pak v jeho zájmové sféře, na okraji vyspělé západní Evropy, podle Šmerala mělo předpoklady být součástí tohoto procesu. Leninovy názory nebyly v té době v rakouském ani v českém dělnickém hnutí známy.
Na IX. sjezdu byl Šmeral zvolen za člena výkonného výboru ČSDSD. V následujícím období poznal názory socialistů na Balkáně, těsnaků v Bulharsku, sledoval vývoj ve II. internacionále.
V roce 1911 byl zvolen poslancem říšské rady za volební obvod Žižkov v Praze. V předvolební kampani vystupoval i na mnoha dalších místech. Již na úvodním zasedání říšské rady vystoupil Šmeral s referátem proti drahotě a individuálnímu teroru. Jeho řeč vzbudila zaslouženou pozornost. Navrhoval zavedení progresivní daně proti drahotě, pozemkovou reformu proti nerovnoměrnému vlastnictví půdy. B. Šmeral se rovněž aktivně podílel na antimilitaristické kampani proti schválení branných zákonů - proti zvýšení počtu branců a vysokým finančním nákladům obhajoval Šmeral švýcarský miliční systém jako levnější. Pojímal jej jako všeobecné ozbrojení lidu. Na X. sjezdu ČSDSD v prosinci 1911 Šmeral přednesl referát: Militaristická daňová politika třídního státu. Prohlásil: »Náš program… žádá odstranění stálých armád, nahrazení jich soustavou miliční a všeobecné ozbrojení lidu.« Odmítl pacifismus Tolstého i měšťácký pacifismus v současném světě, kdy za kapitalismu existuje stálé nebezpečí války. Se zásadním projevem vystoupil v říšské radě v tzv. »parádní obstrukční řeči« proti branným předlohám. Podporoval nutnost obrany vlasti formou miliční, blížil se pojetí Bebelovu. Česká sociální demokracie vedená Šmeralem se také zásadně postavila v tzv. balkánské válce (1912) na stranu lidu národů Balkánu proti Osmanské říši. Odmítla zásah Rakousko-Uherska do této války, varovala před velkou válkou evropskou.
V prosinci 1913 se v Praze konal »nejrakouštější XI. sjezd Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické«. V rezoluci sjezdu se ČSDSD proklamativně přihlásila k Rakousko-Uhersku. »Za svůj cíl otevřeně prohlašuje revoluční přeměnu hospodářské organizace společnosti, převedení soukromého vlastnictví výrobních prostředků a řízení výroby ve společenské vlastnictví… Uznávajíc však dobytí politické moci pro proletariát za nutnou cestu k tomuto cíli, nejen že nestaví se do rozporu s pojmem státní organizace, nýbrž naopak uznává stát přímo za podmínku svého boje… Za nejúčelnější podmínku vývoje národů střední Evropy a jejich proletariátu, včetně národa a proletariátu českého, je potřebné posilovat vše, co přispívá k udržení velkého, státně organizovaného hospodářského prostoru, jehož dějinným výrazem je Rakousko-Uhersko.«
Dobově to byly myšlenky namířené jak proti velkoněmectví, tak i proti ruskému panslavismu. Česká sociální demokracie jasně prohlásila Šmeralovými ústy i přijatou rezolucí, že hodlá řešit českou otázku pouze na půdě rakouského státu. Šmeral zdůvodňoval, že český národ je jediný, který žije jako celek v Rakousku, a na rozdíl od jiných národů má prvořadý zájem tento stát zachovat. Právě jako hráz německému imperialismu i nebezpečí carského Ruska. Chtěl posílit Rakousko-Uhersko i v případě války, kdy se obával jeho ovládnutí Německem. Toto období činnosti B. Šmerala je možné uzavřít několika fakty z období l. světové války. Šmeral spolu se Staňkem a Maštálkou jako představitelé Českého svazu odsoudili stanovisko dohodových mocností zaslané prezidentu W. Wilsonovi na jeho dotaz, jaké si kladou válečné cíle. V bodě 6 uvedli »osvobození Italů, Slovanů, Rumunů, Čechoslováků z cizí nadvlády«. Představitelé Českého svazu ministru zahraničí Rakousko-Uherska Czerninovi toto stanovisko odmítli. Dle nich spočívá na zcela nesprávných předpokladech, protože národ český v minulosti i dnes a příště »jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost a podmínky svého vývoje«. Podobně delegace české sociální demokracie ve složení Šmeral, Habrman, Němec na mezinárodní konferenci levice II. internacionály ve Stockholmu v červnu 1917 se vyslovila pro samostatný český stát spolu se Slováky, dle prohlášení Českého svazu z 30. 5. 1917, tj. přetvoření mocnářství ve spolkový stát svobodných, rovnoprávných národních států, za sloučení všech větví čs. národa v demokratický český stát. Soukromě B. Šmeral přiznal, že 95 procent českého národa smýšlí velezrádně, že ústřední mocnosti válku prohrají a že vznikne čs. samostatný stát.
Vývoj v Rakousko-Uhersku i v českých zemích se však nacionalisticky zrevolucionizoval. V roce 1917 zmizela víra ve vítězství Trojspolku, vliv na vnitřní vývoj mocnářství měly události v Rusku. Objektivně se »čekalo« na další impulsy ze zahraničí, kde intenzivně pracovala Masarykova Národní rada československá. Ta prohlašovala čs. samostatnost. Ohlasy těchto událostí ovlivňovaly i české dělnické hnutí. Například Pražská dělnická rada na jaře 1917 vedle sociálních požadavků deklarovala i zřízení samostatného českého státu.
Mezinárodní situace však zatím k tomuto řešení nedospěla. Lloyd George se v lednu 1918 vyslovil pro zásadu sebeurčení národů, ale také pro zachování Rakousko-Uherska. Podobně 14 bodů prezidenta W. Wilsona požadovalo svobodný samosprávný rozvoj národů Rakousko-Uherska, ale v jeho rámci.
Na domácí půdě pracoval od roku 1916 Český svaz českých poslanců a Národní výbor. Na zahájení říšské rady v květnu 1917 bylo, za účasti B. Šmerala, vydáno státoprávní prohlášení českých poslanců za autonomii českých zemí a za spojení se Slovenskem. Vývoj v sociální demokracii byl stále více ovlivňován nacionálními požadavky. Na zasedání výkonného výboru ČSDSD v září 1917 zvítězila protišmeralovská opozice. Šmeral se vzdal předsednictví ve výkonném výboru i předsednictví v poslaneckém klubu v říšské radě. Ještě 6. 9. 1918 se zúčastnil ustavení Socialistické rady jako akčního spojenectví sociální demokracie a České strany socialistické, v rámci Národního výboru. Po generální stávce 14. 10. organizované Socialistickou radou byl však nucen vzdát se členství v tomto orgánu. Generální stávka byla v české politice označena za neuváženou. Řízením generální stávky byl pověřen výbor s převahou levice v čele se Šmeralem a Landovou-Štychovou. Ti pozměnili proklamaci i pokyny pro stávku ve smyslu vyhlášení ČSR se zvýrazněním zájmů dělnické třídy.
Šmeral nakonec akceptoval vznik ČSR, nevzdal se ale svého socialistického přesvědčení a směřování k revoluční, i když nenásilné, přeměně společnosti.
Začala nová etapa jeho politické činnosti, spjaté nejprve s úsilím o přeměnu sociálně demokratické strany ve stranu revoluční a nakonec se vznikem KSČ. Odmítal oportunismus, který v české sociální demokracii získal silné pozice. Tento Šmeralův vývoj je spjatý rovněž se vznikem Komunistické internacionály (KI) a s poznáním Leninových názorů.
V sociální demokracii probíhal vnitřní proces politické diferenciace. Stále větší vliv získávala levice. Vliv mělo ustavení KI a pronikání vlivu VŘSR do českého dělnického hnutí. KI měla zájem na co nejrychlejším ustavení komunistické strany v ČSR. To nebylo v rozporu se Šmeralovým úsilím, rozdíl byl ale v přístupu k řešení této otázky.
Na XII. sjezdu sociálně demokratické strany v prosinci 1918 došlo ke střetu levice a pravice, zvítězila oportunní většina. Levice vydala samostatné prohlášení. Šmeral v té době odporoval i štvanicím proti čs. rudoarmějcům, kteří se vrátili z Ruska. V lednu 1919 byl iniciátorem vytvoření výboru na obranu proti bílému teroru. V rámci diferenciace v sociální demokracii Šmeral usiloval o získání většiny a přeměnu strany jako masové na pozice revolučního řešení situace v ČSR. Vývoj levice v sociální demokracii byl od poloviny roku 1919 stále více pod vlivem Kominterny. Významným podnětem pro další činnost B. Šmerala mělo pozvání do Moskvy na jaře 1920. Pobýval tam šest týdnů, setkal se s V. I. Leninem a dalšími představiteli KI, seznámil se s některými Leninovými pracemi. Na jedné straně byl pozitivně hodnocen vývoj naší levice, na druhé straně byl Šmeral nabádán k rychlému oddělení od sociální demokracie. Šmeral obhajoval vlastní přístup odpovídající čs. podmínkám a cíli - vytvořit masovou stranu. Pro Šmerala byla moskevská cesta přínosem, protože se mohl vedle seznámení s Leninovými názory seznámit také se situací v mezinárodním komunistickém hnutí. Současně se doma prohlubovala diferenciace v sociální demokracii v souvislosti se svoláním XIII. sjezdu. Vedení KI očekávalo oddělení levice a založení komunistické strany.
B. Šmeral se stal přirozeným představitelem levice v sociální demokracii a měl nakonec rozhodující podíl na procesu vzniku KSČ. Na jejím ustavujícím sjezdu přednesl hlavní referát. Nakonec pochopil i nutnost vytvoření jednotné komunistické strany v celé republice a na základě usnesení III. kongresu KI vedl přípravu slučovacího sjezdu. Na ustavujícím sjezdu Šmeral přes pozitivní hodnocení VŘSR vyslovil i některé názory nesouhlasné s 21 podmínkami vstupu do KI a také smířlivý postoj k centrismu. Byl za to kritizován, dokonce se vzdal účasti na III. kongresu KI. O změnu se zasadil Lenin, který si prostudoval Šmeralův referát. Přes řadu výhrad ocenil jeho názory na jednotnou frontu, dokonce i to, že anticipoval některé podněty III. kongresu KI.
V. kongres Kominterny v roce 1924 stanovil úkol bolševizace stran KI. B. Šmeral zaujal spolu s A. Zápotockým v tomto procesu centristické stanovisko a dostal se pod palbu kritiky levé opozice i pod tlak KI. Levá opozice se na II. sjezdu KSČ stala vedoucí silou ve straně. Šmerala v čele strany vystřídal Josef Haken. Po přechodném sblížení bloku levice a středu proti pravé úchylce na III. sjezdu KSČ byla pozice středu oslabena, i když za současného vyloučení pravice. B. Šmeral odstoupil z vedení KSČ a odešel pracovat do orgánů KI. Na V. sjezdu KSČ, po kritice činnosti »historické pravice« a jejího úsilí o masový charakter strany - použit dokonce pojem šmeralismus, nebyl poprvé Šmeral (spolu s Kreibichem a Zápotockým) zvolen do ústředního výboru strany. A. Zápotocký byl na zákrok delegace KI nakonec zvolen. Znovu, po letech práce v orgánech KI, převážně v čs. sekci, je zřetelná aktivita B. Šmerala v souvislosti s vypracováním taktiky jednotné dělnické a lidové fronty v přípravě a propagaci závěrů VII. kongresu KI. Byl cílevědomým a obětavým propagátorem této taktiky, agitoval na velkém množství schůzí i akcích KSČ.
B. Šmeral se stal po vytvoření zahraničního ústředního vedení KSČ v Moskvě v letech 1939-40 jeho členem, spolu s K. Gottwaldem, J. Švermou a dalšími. Podílel se na rozpracování prvních zásad politické linie KSČ a KI v době začátku války. Zemřel roku 1941 v Moskvě. Jeho ostatky jsou uloženy na věčnou památku v kremelské zdi.
Doc. PhDr. Josef KŮTA, CSc., Haló noviny - Naše pravda 16. 5. 2011