Československá kultura ve 20. století aneb kapitalismus jako kat vyspělé kultury
Přidáno v sobotu 19. 3. 2011
Posledních dvacet let jsme svědky výrazného úpadku české a slovenské kultury. Ten byl způsoben restauraci kapitalismu v tehdejším Československu. Úpadek československé kultury byl značně podpořen rozdělením Československa na dva samostatné státy - Českou a Slovenskou republiku. Dnes, 20 let po restauraci kapitalismu, je úpadek dřívější československé kultury po všech stránkáchv elmi viditelný. Od stylu natáčení nových českých filmů až po chátrání a rušení kin. To mě vede k tomu, abych se zamyslel nad dějinami československé kultury od vzniku Československa, tedy od roku 1918. I když toto téma mnozí mohou považovat za nedůležité a okrajové, je potřeba se zamyslet i nad věcmi, o kterých se běžně nemluví. Navíc, kultura je obrovský odraz systému v určitém státu nebo života v určitém systému. Proto je potřeba zamyslet se nad otázkami: Jaký je rozdíl mezi kulturou v socialismu a v kapitalismu? A jak a díky čemu se československá kultura ve 20. století dostala na vysokou úroveň?
Do vzniku Československa byl vývoj kultury v českých zemích hodně omezen, což bylo způsobeno tím, že české země byly součástí Rakousko-Uherska. Teprve po vzniku Československa, po roce 1918, došlo v kultuře k určitému zlepšení. Toto zlepšení přinesl už samotný fakt, že vznikl československý stát, protože každý stát má svoji kulturu. Společně s poměrně rychlým vývojem vědy se za první buržoazní republiky vyvíjela i kultura. Od 30. let byly v Československu promítány první mluvené filmy, vznikalo více divadel. S tím souvisí i hodně významných jmen československé kultury za první buržoazní republiky. V oblasti filmu to byl především Jan Werich, Jiří Voskovec, Vlasta Burian, Oldřich Nový. Československo mělo i významné režiséry, jakými byli např. Mac Frič, Karel Lamač.
Přesto však československá kultura za první buržoazní republiky nesla obrovský nedostatek. Kultura v jakémkoliv kapitalistickém systému má nedostatek ten, že slouží zájmům vládnoucí třídy - buržoazie, která vykořisťuje a utlačuje většinu společnosti - proletariát. To znamená, že v buržoazní první republice určovala směr a smysl kultury československá buržoazie. Ta však nemohla zcela ovlivnit smýšlení významných osobností a umělců. Existovala řada spisovatelů, herců a dalších představitelů československé kultury, které nechtěli ve svém díle chránit zájmy buržoazie a obhajovat starý společenský řád. Představitelé pokrokové filmové tvorby byli například Jan Werich a Jiří Voskovec. Jejich filmy, kritizující prvorepublikový kapitalismus a nastupující fašismus, nejsou obvykle v současném obnoveném kapitalismu vysílány. Ve filmové tvorbě, v období první buržoazní republiky, je vidět život vykořisťovaných dělníků za kapitalismu. Právě velmi smysluplné filmy z první buržoazní republiky ukazují na nedostatky kapitalismu a tehdejší světové hospodářské krize. Tyto filmy jsou dnešním režim odsouzené a zapomenuté. Většina kulturních osobností však za první buržoazní republiky byla podřízená buržoaznímu směru. Proto vznikala i spousta filmů, které podporovaly buržoazní první republiku a opomíjely její viditelné nedostatky.
I spisovatelé a básníci byli rozdělení na dva tábory. Zatímco jedni se podřídili buržoazii a chránili její zájmy na úkor většiny společnosti, druzí se vzepřeli buržoaznímu státu a ve svém kulturním díle svobodně projevovali své postoje vůči kapitalismu a jeho nedostatkům. Mezi takové spisovatele a básníky patřili např. Ivan Olbracht, Jiří Wolker nebo i Julius Fučík, který jako novinář přinášel pravdivé reportáže, např. o životě v SSSR.
Takže, i když byla v první buržoazní republice kultura modernější a na vyšším stupni technické úrovně, byla podřízena buržoazii, tedy úzké menšině společnosti. Jen tento fakt však ukazuje na to, že kultura v jakémkoliv kapitalistickém státě nemůže být demokratická. S tím souvisí i to, že drtivá většina redakcí, filmových studií, nakladatelství (všechny významné) patří soukromým kapitalistům, kteří se snaží o to, vnést do kultury, kterou ovládají, prosazování svých zájmů a zavržení pokrokových a revolučních názorů. Tato skutečnost se děje v každém kapitalistickém státě. I nyní můžeme tento jev pozorovat.
Po první buržoazní republice následovalo období nejreakčnější podoby kapitalismu - fašismu. Po dobu 2. světové války byly Čechy a Morava od Slovenska odděleny. To s sebou samozdřejmně neslo obrovský úpadek v československé kultuře. Kapitalismus nyní diktoval kultuře v českých zemích skrz nacistické německé okupanty. Barrandov byl ovládnut nacisty, kteří tím ovládli i celý český film. Nacistická okupace s sebou přinesla i obrovské životní ztráty v kultuře v českých zemích. Řada významných spisovatelů, herců, hudebníků a dalších představitelů kultury bylo nacisty popraveno nebo po dobu 2. světové války emigrovalo. Díky osvobození Československa Sovětským svazem došlo ke změně poměrů v naší vlasti. Lid si svobodně zvolil cestu socialismu. Ta prakticky začala již v roce 1946 a byla stvrzena drtivou většinou československé společnosti roku 1948.
Československá kultura v socialismu se začala značně jinak vyvíjet a projevovat nežli za první buržoazní republiky. V československé kultuře v 50. letech se odrážel obraz touhy a chuti československého proletariátu budovat novou socialistickou republiku, bez buržoazních vykořisťovatelů. Důkazem toho je řada filmů, řada literárních děl a především tehdejší hudební tvorba. Mnoho filmů z 50. let výrazně či méně výrazně ukazuje na smýšlení československé společnosti po socialistické revoluci. K těmto filmům patří i pohádky. Velmi výrazně popisuje ideu socialismu a myšlení proletariátu po socialistické revoluci dílo Císařův pekař a Pekařův císař. Dalo by se říct, že u většiny filmů v 50. letech se budování socialismu nějakým způsobem kladně projevilo. S budováním socialismu také souvisí pravdivý a vědecký výklad dějin, který byl mnohokrát zfilmován. Stačí si vzpomenout na úspěšná díla Otakara Vávry z husitského období: Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem. Právě husitské války velmi výrazně popisují a vysvětlují třídní boj ve středověku za feudalismu a první utopické snahy husitů o vybudování společnosti na komunistickém principu, což se jim dařilo v jejich sídle - v Táboře. Československý film se zdokonalil v 50. letech i v technice. Stal se barevným a modernějším. Bylo objeveno více kvalitních herců, naopak kolaboranti a udavači za 2. světové války byli odsunuti do pozadí a odsouzeni širokou veřejností.
Nejedná se však jen o filmovou tvorbu. Budování socialismu, odstranění vykořisťování člověka člověkem a zespolečnění nejen výrobních prostředků, ale i kulturních středisek (redakce, filmová studia, nakladatelství), musí vést k tomu podstatnému. V socialismu již kultura nesloužila úzké menšina vykořisťovatelů - buržoazii. Sloužila zájmům drtivé většiny společnosti - proletariátu. Tím, že byla kultura v rukou proletářského státu, byla mnohem demokratičtější a objektivnější než za první buržoazní republiky. Sloužila zájmům socialismu, zájmům pracujícího lidu. A to je to nejpodstatnější, co socialismus v kultuře přinesl. Osvobodil československou kulturu od pout buržoazního státu a dal jí prostor k tomu, aby sloužila těm, kteří vytvářejí hodnoty - pracujícímu lidu. Důkazem toho je revolučnost a komunistické smýšlení kulturních představitelů, kteří již nemuseli hájit a omlouvat vykořisťování a starý společenský řád. Budování socialismu osvobodilo československou kulturu a tím i zprostředkovalo její rozvoj a pokrok. Literární díla v socialismu byla již také v rukou svobodně a pokrokově smýšlejících umělců. V milionových kusech byla vydávána socialistická literatura, která obsahovala řadu pokrokových příběhů i řadu historických vědeckých prací, které v buržoazní první republice nemohly být vydávány. V oblasti hudby se velmi odrazilo nadšení pracujícího lidu k budování socialismu. Dodnes v srdcích pokrokových lidí znějí známé budovatelské písně, které patřily lidu. Nebyly to písně bohatých umělců, ale písně pracujících lidí, kteří měli v socialismu právo na to, vést svoji kulturu. Ve školách dnes učí o tom, jak socialistická propaganda manipulovala československou kulturou. V kapitalismu je kultura věcí několika kapitalistů, buržoazie a pánů vykořisťovatelů. Ale v socialismu je to věc pracujícího lidu. Jak může být tedy socialistická kultura nesvobodnou? Vždyť toto lživé tvrzení vyvrací už samotný fakt o tom, že československá kultura se za socialismu natolik vyvinula, že prožila největší vzestup v československých dějinách.
Mimochodem, socialismus znamenal pro Československo blahobyt a vzestup po všech stránkách. V hospodářství, v průmyslu, v zemědělství i v kultuře. Československá kultura se stala známou po značné části světa. Stačí si jen všimnout, jaká část světa zná např. vojáka Švejka nebo české večerníčky a klasické pohádky. Nebo jaká část světa zná významné československé herce, např. Vladimíra Menšíka apod., zpěváky, např. Karla Gotta, nebo spisovatele, např.Vítězslava Nezvala.
I když s revizionistickým vedením KSČ a s rokem 1968 přišla jiná forma kultury, která již neukazovala na obrovské nadšení pracujícího lidu k budování socialismu, podstata socialistické kultury byla až do roku 1989 zachována. V československých filmech z období socialismu je značně poznat, zda si za socialismu žil pracující lid špatně a v nedostatku. Filmy ze socialismu odkrývají pravdu, že sociální a existenční jistoty jsou v socialismu samozřejmostí. Je také potřeba upozornit na to, kolik budov sloužících kultuře se za socialismu po celé republice vybudovalo. I v těch nejmenších vesničkách bylo kino, byl zde nějaký kulturní program.
Po roce 1989 a v době restaurace kapitalismu byl úpadek československé kultury skutečně obrovský. Dokud však stále žily a byly schopné provádět kulturní dílo osobnosti vychované v socialismu, nebyla na tom česká kultura tak špatně. I v 90. letech lze zaznamenat některé úspěšné české filmy. To je však podmíněno tím, že tyto filmy byly zachráněny herci, vychovanými v socialismu. Navíc, společnost není natolik rychlá, aby za pár let navykla restaurovanému kapitalistickému společenskému řádu. Takže několik let po kontrarevoluci v kultuře zbytky socialistického směru zůstaly. Dnes, s odchodem kulturních představitelů vychovaných v socialismu a s odstraňováním socialistických kladů v kultuře, je úpadek české i slovenské kultury výrazný. Nové české filmy a především seriály jsou bez smyslu a děje a jen otupují myšlení pracujícího lidu, aby si nevzpomněl na zlaté časy československé kultury. Už dvacet let opět česká i slovenská kultura podporuje zájmy buržoazie a kapitalismu. Kapitalismus vzal pracujícímu lidu veškerý vliv na kulturu a zničil ji privatizací. Filmová studia, divadla, redakce, nakladatelství jsou dnes opět v rukou kapitalistů, kteří mají obrovský zájem na tom, aby se socialismus nevrátil a nesebral kapitalistům výsledky práce pracujícího lidu. Proto antikomunistická propaganda v kultuře a sdělovacích prostředích nabírá stále tvrdší a intenzivnější podoby.
Za posledních dvacet let byla kultura opět podrobena nevědeckému a idealistickému výkladu dějin a světa. To poznamenalo negativně především literaturu, byť v posledních dvaceti letech již významní spisovatelé v České a Slovenské republice téměř nejsou. Podobně jako většina polistopadových herců, zpěváků a spisovatelů, vychovaných v kapitalismu, se nemůže rovnat kulturním představitelům z československého socialismu.
S idealistickým přístupem k dějinám byly mnohé historické filmy a historická literární děla z dob socialismu zapomenuty a zavrženy. Byly nahrazeny idealistickým a antikomunistickým výkladem dějin, který se šíří v dnešních knihách, novinách, v dnešní kultuře.
Dnes již v kulturním díle jde jen o peníze a zisky. To zapříčinila komercializace a privatizace české a slovenské kultury. Divadla, knihy, filmy už nemají cíl pobavit lidi, ale vyždímat z lidí peníze.
Dále je naše kultura za posledních dvacet let závislá na imperialistickém západu, především USA. Polistopadová kulturní díla (nejlépe je to vidět na filmech a seriálech) napodobují kapitalistický styl kultury Spojených států. Již jen tento fakt vede k úpadku české kultury. Za socialismu byla československá kultura sama sebou, dnes patří Spojeným státům!
Proto taková kultura jen kazí mládež, kterou vede ke kriminální činnosti, nemorálnímu chování a dalším asociálním zvykům v kapitalismu.
Spousta kulturních budov v podobě divadel, kin se dnes ruší nebo tyto budovy chátrají. Na vesnicích a malých obcích již téměř nezbyla žádná kultura. Kina jsou ustavičně rušena, podobně jako divadla. Kultura se vrací do dob 1. buržoazní republiky, ve které také malé obce neměly žádnou kulturu a byly hospodářsky i kulturně závislé na městech. Kulturu, kterou socialismus v Československu za 40 let vybudoval, kapitalismus za 20 let zničil!
Pokud by nevědečtí zastánci tohoto systému chtěli kapitalistickou kulturu v českém buržoazním státě obhajovat svými primitivními "argumenty", můžeme poukázat na fakt, že nebýt filmů natočených za socialismu, neměly by dnešní soukromé televizní stanice své zisky, protože by měly hodně prázdný program. Právě filmy ze socialismu drží programy televizních stanic, především o státních svátcích. Proč se buržoazní kultura nepochlubí a nevysílá své filmy, natočené za posledních dvacet let? Proč se buržoazní film nepochlubí svými večerníčky za posledních 20 let? Proč je nikde v zahraničí nikdo nezná?
V tomto článku jsem stručně chtěl uvést svůj náhled na dějiny československé kultury ve 20. století. Byť je pro někoho toto téma nezajímavé a nedůležité, samotná kultura pro jakýkoliv stát nebo pro jakoukoliv společnost důležitá je a je potřeba i nad ní uvažovat.
Petr Kračmar
Viz též www.komsomol.tym.cz