ENVERU HODŽOVI BY BYLO 102 LET
Přidáno v neděli 17. 10. 2010
Od narození vůdce Albánské socialistické lidové republiky a významného komunistického politika Envera Hodži uplynulo 102 let. Rád bych při této příležitosti připomněl důležité skutečnosti ze života Envera Hodži a z budování socialismu v Albánii.
Enver Hodža se narodil 16. 10. 1908. Už od mládí byl politicky aktivní a prosazoval nezávislost Albánie. V letech 1930 - 1934 studoval na Francouzské univerzitě přírodních věd, kde navštěvoval i komunistické diskuze a semináře. Dále pak pracoval na albánském konzulátu v Bruselu (1934 - 1936). Po návratu do Albánie vystřídal Enver Hodža řadu povolání. Od připojení Albánie k Itálii byl však politicky pronásledován. Během 2. světové války byl Enver Hodža vůdcem místního partyzánského odboje. V roce 1941 se stal vedoucím představitelem obnovené Komunistické strany Albánie. V letech 1943 - 1948 byl Hodža generální tajemník KS Albánie, od roku 1944 generálplukovník, stál v čele národně osvobozenecké armády. V letech 1944 - 1954 byl předsedou rady ministrů, 1946 - 1953 ministrem zahraničí, od roku 1948 až do své smrti v roce 1985 prvním tajemníkem Albánské strany práce.
Po 2. světové válce v Albánii zvítězil socialismus a Enver Hodža se stal vůdcem Albánské lidové republiky (později Albánské socialistické lidové republiky). Hodža byl zastánce marxismu-leninismu. Po smrti J. V. Stalina v roce 1953 se nebál vystoupit proti lžím N. S. Chruščova o Stalinově kultu osobnosti. Hodža věděl, že XX. sjezd KSSS v roce 1956 znamená odklonění Sovětského svazu od marxismu-leninismu. Sovětskému svazu začala velet revizionistická síla v podobě N. S. Chruščova, která v podstatě zavinila pád celého socialismu na konci 80. a začátku 90. let. Hodža věděl, že hanobení J. V. Stalina a jím vedeného budování socialismu je první krok k zničení socialismu. V roce 1961 přerušila Albánie vztah se Sovětským svazem a většinou socialistických republik. Albánie se také odklonila od činnosti v Radě vzájemné hospodářské pomoci a Organizaci Varšavské smlouvy. Albánie tedy musela budovat socialismus s pomocí vlastních sil, což zpomalilo zdejší hospodářský rozvoj.
Albánie byla jedna z mála zemí, kde byla prohlubována ideologická výchova. V Albánii také byla likvidována církev. V roce 1967 byla Albánie vyhlášena prvním ateistickým státem na světě. Způsob, proti kterým se v Albánii bojovalo proti náboženství, byl však podle mě neúčinný. O tom svědčí i vzrůst náboženství v zemi po kontrarevoluci na začátku 90. let. Názory albánského vedení na Sovětský svaz a USA se podobaly názoru vedení ČLR. ČLR měla celkově na Albánskou politiku začný vliv. Albánie nesouhlasila s intervencí vojsk pěti států v ČSSR v srpnu 1968. Proto Albánie vystoupila v září 1968 z organizace Varšavské smlouvy. Když se však začaly prohlubovat vztahy Číny s USA a obě země nacházely shodu v otázce antisovětské politiky, přerušila v roce 1978 Albánie styky i s Čínou. V roce 1977 prohlásil Enver Hodža Albánii za jediný socialistický stát na světě.
Enver Hodža se naštěstí vítězství kontrarevoluce v Albánii v roce 1990 nedožil. Zemřel v roce 1985. V roce 1990 padl socialismus i v Albánii. Návrat kapitalismu v zemi způsobil nebývalý nárůst korupce, nezaměstnanosti a celkové bídy v Albánii, kterou lid v době socialismu neznal.
Na Envera Hodžu a socialismus v Albánii nemají všichni komunisté stejný názor. Pravdou je, že některé kroky Hodžovy politiky byly chybné. Chyby se Albánie dopustila třeba v otázce náboženství. Boj s náboženstvím byl sice správný, ale jeho způsob nikoliv. Bojovat s náboženstvím násilím v Albánii snížilo důvěru lidu k socialismu (byť Enver Hodža zdůrazňoval nutnost přesvědčování, nikoli donucování k ateismu). Po kontrarevoluci v roce 1990 se navíc náboženství do Albánie vrátilo v plném rozsahu.
Navíc Enver Hodža po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 nevěřil již nikomu. Chyby Enver Hodža za svůj život udělal. Přesto si myslím, že Enver Hodža byl velký komunistický vůdce a řada jeho názorů a postupů by mohly být dnes příkladem. Hodža byl hrdinou už svým partyzánským odbojem proti fašismu v době druhé světové války. To už z něj dělá národního hrdinu. Je také potřeba vědět, že Albánie byla jedna z mála socialistických zemí, která po roce 1956 zachovala na J. V. Stalina kladný a správný názor, shodující se s marxismem-leninismem. V skoro celém socialistickém táboře byl Stalin zavrhnut a hanoben. Ale Enver Hodža se nebál říct pravdu. Zastat se marxismu-leninismu před revizionisty je veliký čin, který vykonal. Proto si ho vážím jako vůdce albánského socialismu.
Albánie po celou dobu své existence kritizovala jakékoliv odklonění od marxismu-leninismu, ať už toto odklonění probíhalo v Číně, Jugoslávii či Sovětském svazu. Hodža byl věrný myšlenkám marxismu-leninismu, což chybí velké části současných činitelů komunistického hnutí. A další věc, kterou bych dal za příklad: v Albánii byla prohlubována ideologická výchova. To je neskutečně důležité. Na tutu výchovu se ve většině socialistických státech moc nedbalo. Proletariát musí být třídně, ideologicky vychován a musí v něm být prohlubováno revoluční nadšení. I když v Albánii nakonec zvítězila v roce 1990 kontrarevoluce, ideologická výchova je velmi důležitá.
Hodža udělal za svůj život věci, s kterými nesouhlasím, ale podle mě jeho úspěchy předčí chyby a nedostatky. Proto si myslím, že bychom neměli na Envera Hodžu zapomínat.
Petr Kračmar
www.komsomol.tym.cz