Socialismus – přirozený lidský řád
Socialismus – přirozený lidský řád
Socialismus jako ideologický pojem i jako reálný společenský systém je vnímám jako politická kategorie.
Analytický pohled na význam slova socialismus a jeho kořeny však dokáže přesvědčit, že tato politická kategorie má přirozený lidský základ a není tedy Marxem a Engelsem uměle vytvořenou kategorií. Pokud bychom se pokusili výraz socialismus převést do kteréhokoliv jazyka, nejblíže bychom byli u výrazu společenství. A skutečně, společenství rovných, životaschopné společenství, společenství lidí žijících vedle sebe v přirozené dělbě práce je finálním cílem socialismu a jeho vyššího stadia, komunismu. Protože člověk není ostrov, není individuum a individualita schopná života bez součinnosti s ostatními individui a individualitami žijícími v jeho blízkém i vzdáleném prostředí. Jsme na sobě přirozeně závislí – od zrodu až po odchod z tohoto světa, od prozření každého rána po moment usínání. Vstáváme z lože vyrobeného prací truhlářů, tkalců a dalších profesí; usedáme k snídani připravené z výsledků pěstitelů kávy nebo čaje, dovozců těchto plodin, pekařů a cukrářů, zemědělců podílejících se na výrobě másla, pomazánek, cukru, včelařů, kteří se postarali o náš ranní med, a dalších profesí podílejících se na výrobě kuchyňského nádobí a příborů; atd.
Výsledkem moderní dělby práce jsou i domy, v nichž žijeme, byty, které přetváříme ve své domovy, výtahy v domech, prostě vše, co je spojeno s naším bydlením. I cesta do práce je zabezpečena soukolím společenské součinnosti, ať již používáme vlastního vozu či kteréhokoliv prostředku hromadné dopravy. Na cestu se pochopitelně úměrně k počasí oblékáme a obouváme; vše, čím se chráníme proti chladu i horku, i vše, čím svůj zevnějšek vylepšujeme, je plodem práce dalších a dalších lidí. Myslím, že není třeba pokračovat. Koneckonců i naše vlastní práce kdekoliv, pokud je smysluplná, je ze své strany potřebná pro lidi žijící kolem nás. Lidská společnost je tak souborem jedinců, kteří jsou navzájem mezi sebou každodenně propojeni výsledky své práce, jsouce na sobě navzájem životně závislí. Z této závislosti se nikdo nemůže vyvléci a není schopen se jí vyhnout.
Vše potřebné k životu, všechny plody práce tisíců a tisíců lidí, jimiž zabezpečujeme svůj život či jimiž jej činíme krásnějším a příjemnějším, získáváme přirozenou směnou. Opět je zbytečné dokazovat, že tuto směnu nelze uskutečňovat tak, jak se to dělo v prvobytně pospolné společnosti, tedy výměnou zboží za zboží. Zlato a drahé kovy, případně jiné cennosti, které sloužily jako prostředek směny (např. v době nikterak vzdálené ještě v panenské Americe, kdy byl směnnou hodnotou valoun zlata), člověk a celá lidská společnost brzy nahradila penězi. Už z tohoto poznatku plyne, že peníze jsou jen a jen prostředkem směny, samy o sobě nejsou užitnou hodnotou a bez zboží, výrobků, tovarů produkovaných lidskou prací nejsou k ničemu. Pro toho, kdo by o prioritě práce před penězi (kapitálem) pochyboval či by je dokonce stavěl nad práci, lze uvést jednoduchý i poněkud primitivní příklad.
Ztroskotá loď a pasažéři se zachrání na neobydleném ostrově. Při prohlídce ostrova naleznou truhlici plnou zlatých mincí – dostali se na bájný Ostrov pokladů. Stali se v tu ránu boháči. Pocítí však hlad, žízeň, chlad – prostě přirozenou lidskou potřebu. Mají-li hlad zahnat, žízeň utišit, chladu se ubránit, není jim jejich bohatství nic platné. Musí nastoupit snaha opatřit si vše potřebné vlastním úsilím, fyzickou, případně i duševní prací. Jen a jen práce je to, co jim nabízí přežití. Bez společenství s lidmi v dělbě práce nemají pro svůj poklad uplatnění.
Byl to Marx a Engels, kdo toto poznání o vztahu práce a peněz (kapitálu) podrobil vědecké analýze – pochopitelně nikoliv v podmínkách neobydleného ostrova, ale v moderní společnosti, kde vedle sebe existuje sto a jedno povolání a stero vzájemných vazeb a závislostí. Ještě zcela nedávno jsme zpívali o práci matce pokroku, a nebyla to jen slova písně. Byla to pravda všech pravd – jen lidskou prací se lidská společnost neustále posunuje vpřed, zabezpečuje a usnadňuje si život, vedle produktů pro život nezbytných vyrábí i produkty zbytné, nicméně rovněž potřebné – pro odpočinek, zábavu a zušlechtění své podstaty, svého lidského charakteru.
Práce nebo kapitál? Co člověk potřebuje prvotně? Tady je odpověď jasná jako příslovečná facka. Zrodil se však jiný problém – s postupujícím pokrokem, s érou vědecko-technických revolucí, s každým novým vynálezem byly vytvořeny podmínky k tomu, aby se část společnosti od práce odvrátila. Bylo to díky pokroku možné, pracující část společnosti vyprodukovala tolik, že to stačilo na obživu a uhájení života celé společnosti. Tu část společnosti žijící z plodů práce jiných, na této práci parazitující, vždy tvořili ti, kdož si přisvojili nejprve obdělávanou půdu a později pracovní nástroje. Přirozená dělba práce byla vytlačena a nahrazena kořistěním práce těch, kdož se nadále mohli živit jen svou prací. K uhájení privilegovaného postavení bylo vymyšleno podvodné schéma zaměstnavatelů a zaměstnanců, jinými slovy těch, kdož ze své milosti poskytují práci jiným lidem, zakrývajíce tak svoje parazitování a vykořisťování. Za feudalismu šlo vykořisťování tak daleko, že byl vytvořen institut roboty a nevolnictví, práva první noci a desátek pro ochotného pomocníka vykořisťovatelů, církev. Kapitalismus se na samém počátku neobešel bez institutu otroctví V baště moderního kapitalismu, ve Spojených státech, bylo otroctví zrušeno až po válce Severu proti Jihu, v polovině 19. století. President, který se o to osvíceně zasadil, byl zavražděn.
Takto poskládanou společnost moderní věda klasifikovala jako společnost antagonistických tříd. Dostatečně znám je vývoj kapitalismu od svých počátků po současnou dobu. Pracující si v desetiletích sociálních zápasů vydobyli celou škálu vymožeností – umožněných nikoliv »láskou zaměstnavatelů«, ale vysokou produktivitou práce díky dalším kolům vědecko-technické revoluce. Vydobyli si tedy snesitelný a v jistém směru uspokojivý život; nezbavili se však vykořisťování a nejistoty svého života a trvalosti vymožeností, jež jsou postihovány cyklickými krizemi z nadvýroby. Jak k tomu dochází?
Zjednodušeně lze říci, že je to tím, že společnost nevyrábí a neprodukuje proto, aby pokrývala přirozené lidské potřeby, nestaví domy a byty přednostně proto, aby v nich lidé bydleli, nevyrábí přednostně potraviny, aby je lidé konzumovali, továrny neprodukují automobily proto, aby jich lidé používali k potřebné i odpočinkové jízdě, vše, veškerá práce, slouží k vytvoření zisku. Pravda, pracující třídy nadále všeho vyrobeného využívají, bydlí, dopravují se, konzumují potravu, odívají se, ale nejsou schopny spotřebovat vše vyrobené; tzv. konkurence a honba za ziskem, přerůstající v dobách krize v boj o přežití (v mezinárodním měřítku v ničivé války), ponechává část produkce ze společenské spolupráce bez využití. Nadvýroba, tedy neplánovaná výroba, nedirigovaná skutečnými potřebami a skutečnou mírou potřeb, vyhání statisíce a miliony pracujících do postavení nezaměstnaných. Deklasovaná část společnosti se i v bohatém kapitalismu stává společenskou přítěží a pozbývá základní lidská práva. V tom je kapitalismus nehumánní a nemá budoucnost. Novodobý kapitalismus privatizuje zisky, ale kolektivizuje výdaje (profesor Václav Bělohradský).
Vracím se k úvodu. Organizovaný život jednotlivých národních společenství i všeho lidstva, vracející práci její původní a navěky trvající poslání – zabezpečovat člověka hodný život všem, doslova všem jednotlivinám lidského společenství, navíc respektující možnosti matky Země a šetřící její přirozené statky, zdroje a bohatství na povrchu i pod ním i pro budoucí generace, je zcela přirozeným imperativem. Nadále budeme takové lidské společenství užitečných a rovných lidských bytostí považovat za naprostou nezbytnost, budeme je nazývat socialismus a budeme o ně usilovat a bojovat.
Václav JUMR
převzato z www,znojmo.kscm.cz