8.kapitola
Ocitli jsme se v dlouhé, tmavé a studené chodbě Měl jsem bundu, ale stejně jsem se klepal. Mrzlo tu! „Proč je tu taková zima?“ zeptal jsem se Steva. „Venku je teplo.“
„To ve starejch domech bejvá.“ vysvětlil.
Vykročili jsme. Na protějším konci se svítilo, a čím víc jsme se ke světlu blížili, tím bylo jasnější. Byl jsem za to rád. Myslím, že jinak bych to vůbec nedokázal: bylo by to děsivé až příliš!
Stěny byly poškrábané a počmárané a na stropě samý flek. Hrůzostrašné místo. Bylo by dost zlé uprostřed dne, a teď navíc bylo deset večer, dvě hodiny před půlnocí!
„Tady jsou dveře.“ poznamenal Steve a zastavil se. Strčil do nich a ony hlučně zaskřípaly. Div že jsem se neotočil a neutekl. Znělo to, jako když se zdvihá víko od rakve!
Steve nedával najevo žádný strach a strčil dovnitř hlavu. Pár vteřin nic neříkal, čekal, až si zvykne na šero, a potom hlavu zase stáhl. „To jsou schody k balkonům,“ vysvětlil.
„Co odtamtud spad ten kluk?“ ujišťoval jsem se. „Jo.“
„Myslíš, že bysme měli jít nahoru?“
Zavrtěl hlavou. „Asi ne. Je tam tma, nezahlíd jsem vůbec žádný světlo. Zkusíme najít jinou cestu dovnitř, ale –“
„Copak si přejete, chlapci?“ zeptal se někdo za námi a my jsme div nevyletěli z kůže!
Rychle jsme se otočili a spatřili jsme, že tam stojí snad největší dlouhán na světě a dívá se na nás shůry, asi jako kdybychom byli párek potkanů. Byl tak vysokánský, že se málem hlavou dotýkal stropu. Měl obrovské kostnaté ruce a oči tak tmavé, že vypadaly uprostřed obličeje jako dva černé oharky.
„Není na to, aby dva chlapci jako vy byli vzhůru a venku, trochu pozdní hodina?“ zeptal se. Hlas měl hluboký a skřípavý jako ropucha, ale rty jako by se sotva pohybovaly. Asi by z něj byl báječný břichomluvec.
„My jsme…“ vyrazil Steve, ale musel přestat a olíznout si rty, teprve pak byl s to pokračovat. „My jsme přišli na představení Circo Mostruoso,“ oznámil.
„Vážně?“ Muž pomaličku přikývl. „A máte lístky?“
„Máme,“ prohlásil Steve a ukázal mu ten svůj.
„Výtečně,“ zahuhlal pán. Pak se otočil ke mně. „A co ty, Darrene? I ty máš lístek?“
„Mám.“ zabořil jsem ruku do kapsy. Pak jsem ztuhl jako kámen. Zná moje jméno! Střelil jsem očima po Stevovi – klepal se jako osika.
Čahoun se usmál. Měl černé zuby, pár mu jich chybělo vůbec a jazyk byl špinavě zažloutlý. „Jsem nějaký pan Topol,“ prohlásil, „a jsem majitelem Circo Mostruoso.“
„Odkud znáte jméno mýho kamaráda?“ zeptal se Steve hrdinně.
Pan Topol se zasmál a ohnul se tolik, až se Stevovi díval do očí. „Znám spoustu věcí,“ utrousil tiše. „Znám vaše jména. Vím, kde bydlíte. Vím, že ty nemáš rád maminku ani tatínka.“ Otočil se ke mně a já jsem o krok couvl. Z pusy mu smrdělo, až to volalo do nebe o pomstu. „Vím, že jste rodičům neřekli, kam dnes večer jdete. A vím, jak tys vyhrál svůj lístek.“
„Jak?“ pípl jsem. Zuby mi cvakaly, že jsem ani pořádně nevěděl, jestli mě slyší nebo ne. Pokud ano, rozhodl se neodpovědět, protože se pak hned narovnal a odvrátil se od nás.
„Musíme si pospíšit,“ oznámil a vykročil. Myslel jsem si, že bude dělat obří kroky, ale on ne, on dělal krátké. „Představení každou chvíli začne. Všichni už jsou usazení na místech. Jdete pozdě, chlapci. Máte štěstí, že jsme nezačali bez vás.“
Na konci chodby zahnul za roh. Byl jen dva tři kroky před námi, ale když jsme roh obešli, už seděl za dlouhým stolem s černým přehozem sahajícím až na zem. Najednou měl na hlavě červený cylindr a na rukou rukavice.
„Lístky, prosím,“ natáhl ruku, vzal si vstupenky, otevřel ústa, vložil si lístky do nich, pak je rozžvýkal a polkl!
„No prosím,“ oznámil pak. „Nyní můžete vejít. Obvykle děti nebereme, ale jak vidím, vy dva jste prima odvážní mladí muži. Uděláme výjimku.“
Před námi byly dva modré závěsy natažené přes konec chodby. Podívali jsme se se Stevem na sebe a polkli jsme.
„Máme jít rovnou tam?“ zeptal se Steve.
„Samozřejmě.“ přikývl pan Topol.
„Není tam paní uvaděčka s baterkou?“ zeptal jsem se.
Zasmál se. „Jestli potřebujete, aby vás někdo držel za ručičku, měli jste si vzít s sebou chůvu!“
To mě tak naštvalo, že jsem na chviličku zapomněl, jak moc velký mám strach. „No dobře.“ odsekl jsem a ke Stevově překvapení jsem vykročil první. „Když je to tak…“ Rychle jsem rázoval a pak jsem rozhrnul závěsy.
Nevěděl jsem, z čeho jsou, ale na dotek byly jako z pavučiny. Jakmile jsem se ocitl za nimi, zastavil jsem se. Stál jsem v krátké chodbě a pár metrů přede mnou byly natažené další dva závěsy. Zezadu jsem uslyšel nějaký zvuk a pak už byl vedle mě Steve. Zvuky se sem nesly i zepředu, zpoza těch druhých závěsů.
„Myslíš, že nám nic nehrozí?“ nadhodil jsem.
„Rozhodně mi připadá bezpečnější jít dopředu než se vracet,“ odpověděl. „Mám dojem, že kdybysme se vrátili, panu Topolovi by se to moc nelíbilo.“
„Jak podle tebe věděl všechny ty věci o nás?“ vyrazil jsem.
„Určitě umí číst myšlenky,“ opáčil Steve.
„Nojo,“ vydechl jsem a na pár chvilek jsem se zamyslel. „Vyděsil mě málem k smrti,“ připustil jsem.
„Mě taky,“ uznal Steve.
Pak jsme vykročili dopředu.
Místnost to byla obrovská. Sedadla už z hlediště vytrhali dávno, ale teď místo nich někdo rozestavil rozkládací židle. Začali jsme hledat volná místa. V kině bylo nabito, ale kromě nás tu nebyly žádné jiné děti. Cítil jsem, jak si nás lidi prohlížejí a šeptají si.
Jediná volná místa byla ve čtvrté řadě vpředu. Než jsme se tam propracovali, museli jsme přelézt hodně nohou a lidi bručeli. Jen co jsme se ale posadili, došlo nám, že máme výhodná místa, protože jsme přesně uprostřed a před námi není nikdo vysoký. Měli jsme dokonalý výhled na jeviště a mohli jsme vidět všechno.
„Myslíš, že tu prodávají popkorn?“ zeptal jsem se.
„V obludáriu?“ odfrkl si Steve. „Vzpamatuj se! Mohli by tu prodávat hadí vajíčka a ještěří oči, ale vsadím se s tebou, o co chceš, že popkorn ne!“
Obecenstvo v bývalém kině bylo smíšené. Někteří byli oblečeni do společnosti, jiní měli montérky. Někteří byli staří jako příroda, jiní jen o pár let starší než Steve a já. Někteří se srdečně bavili se sousedy a vůbec se chovali jako na fotbale, jiní mlčky seděli a neklidně se rozhlíželi.
Všem ale bylo společné jedno – vypadali rozrušeně. Bylo jim to vidět na očích, měli v nich stejnou záři, jaká žhnula z očí i Stevovi a mně. Všichni jsme tak nějak chápali, že nás čeká cosi zvláštního, něco, co jsme ještě nikdy nespatřili.
Pak se hlučně ozvaly trumpety a celý sál ztichl. Trumpety troubily celé věky, pořád hlasitěji a hlasitěji, a světla zhasínala, až byla v kině úplná tma. Zase jsem dostával strach, ale na odchod už bylo pozdě.
Najednou trubky zmlkly a propuklo ticho. Zvonilo mi v uších a pár okamžiků jsem si připadal omámený. Pak jsem se vzpamatoval a posadil se zpříma.
Někde vysoko u stropu se rozsvítil zelený reflektor a jeviště se rozjasnilo. Vypadalo strašidelně! Asi minutu se nedělo nic. Pak dva muži přitáhli klec. Byla na kolečkách a překrytá něčím, co vypadalo jako velikánská předložka z medvědí kůže. Když došli doprostřed jeviště, zastavili, pustili lana a utekli zpátky do kulis.
Dalších pár vteřin zas bylo ticho. Pak se znovu ozvaly trubky, tentokrát jen třemi krátkými zatroubeními. Přehoz sletěl z klece a objevila se první zrůda.
V tu chvíli se ozvaly i první výkřiky.