2. Den (7.2.2012) – Dillí, cesta Dillí – Kajuraho
Probudili jsme se v jednu odpoledně (snídani jsme rovnou zavrhli, byť byla v ceně). Ve dvě jsme už museli být z hotelu pryč, takže jsme se sbalili a vydali se do ulic. Počasí nic moc. Ne úplně zima, ale na dlouhý rukáv určitě. Vyšli jsme na totálně rozkopanou prašnou ulici a vůbec jsme nevěděli, kde jsme. Všude mraky aut, provoz v plném proudu a všichni naráz zkoušeli, zda jejich klakson skutečně troubí. Odmítli jsme hrdinně nabídku rikši s tím, že na vlakové nádraží třeba dojdeme pěšky nebo dojedeme busem. Lidé v odjíždějícím busu nám sdělili, že jsme na opačné straně. Přebíhali jsme s batohy několikaproudovku (když má člověk důvod, tak mu to dobře běhá i s batohem). Opět odmítáme rikši a sledujeme způsob nástupu do busu. Bus téměř nestaví, spíš tak projíždí zastávkou s otevřenými dveřmi. Cestující tak nějak za jízdy naskakují. Do toho fakt nejdeme a začínáme se dohadovat s rikšákama. A už jsme si to frčeli směr nádraží. Rikša je jen taková kapotovaná motorka, takže to pěkně profukovalo a docela jsme mrzli. Byla to dálka, ještěže jsme nešli pěšky, měřítko na mapě jsme asi totálně neodhadli.
Na Na nádraží jsme po usilovném hledání a hovoru asi s pěti lidmi (mezi nimi i roztomile rozněžnělý a překvapivě usměvavý Sikh – začínám se těšit do Amritsaru) konečně objevili úschovnu zavazadel. Odložili jsme bagáž a běželi si dát něco k snědku. Zvolili jsme nádražní bistro. Bylo nám jasné, že to asi nebude to nejlepší, co v Indii ochutnáme… Smrdělo to ale až moc divně a navíc to ukrutně pálilo. Už si představuju, jak jím pořád jen sladké sušenky a suchou rýži.
Po jídle jsme v mapě hledali, jestli se nenachází něco zajímavého k vidění poblíž nádraží. Měli jsme několik hodin času do odjezdu vlaku. Začíná pršet, nevzdáváme se J Cestou nám pořád zastavují rikšáci, všechny ignorujeme, chceme zažívat tu pravou Indii se všemi puchy, pachy, lidmi, zkrátka vším, co nás může potkat. Omylem jsme nakonec našli jedinou památku, kterou jsem v Dillí chtěla vidět, Hanuyaman Tomb – hrobka islámského panovníka a jeho rodiny ve stejném stylu jako proslulý Taj Mahal. Hrobka stojí v moc pěkném parčíku a v jejím okolí jsou i řada dalších staveb. V pěkném počasí by se tam dal trávit celý den. Byla to taková oáza klidu. My jsme neměli ani počasí, ani čas, ale i tak jsme se pokochali a nasáli trošku duchovní atmosféry. Na cestě zpět jsem zahlásila první zásah na botě J
Na nádraží jsme úspěšně vyzvedli batohy a hned našli i vlak směr Kajuraho. Velkým zážitkem bylo nahlédnutí do nejnižší třídy, tzv. dobytčák. Naší Sleeper class jsem se na první pohled trošku lekla (ve vyšších třídách jsem oknem viděla převahu turistů, tady nikdo). Ale zútulnili jsme si to tam a sdílení vagónu s Indy nám nedělalo problémy. Vyslechli jsme si tradiční hudbu, zvykli si na věčně zvídavé pohledy a čichali vonné tyčinky, které cestou někdo zapálil. Ve vlaku nešla dovřít okna, takže fest profukovalo. S Kájou jsme vytáhli čepice, byli jsme trošku exotičtí, ale zima se, jak se říká, nestydí. Zalehli jsme něco po desáté, ale já jsem bohužel téměř nespala. I se špunty v uších jsem nemohla zabrat. Myslím, že to bude časovým posunem. Ostatní něco naspali a Hanička dokonce zvládla směnu nonstop až do rána. Trošku jí závidím, protože jsem v šest ráno, když se sklápí postele zpět na sedačky, řádně připitomělá.