12.kapitola
8. 4. 2012
Harry Jamesi Potter, kam si myslíš, že jdeš?“ požadovala vysvětlení madam Pomfreyová. Někdy by pacienti s takovou ostražitostí ani nepočítali. Harry sotva položil jednu nohu na podlahu před tím, než zdravotnice k němu přišla s lektvarem v ruce. Bolelo ho rameno, bolest se šířila celou rukou. Mohl s ní sotva hýbat. Tupá bolest mu pulzovala v hlavě a cítil jako by jeho tvář a kůže byly oškrábané struhadlem.
Na pravé ruce měl připojenou kapačku, které stála za závěsem. Kovová tyč stála stranou od postele, visel na ní pytlík s čirou tekutinou.
„Cedrik, kde je Cedrik?“ zaskřehotal Harry. Krk ho bolel a měl v něm sucho. Cítil se, jako by polykal písek.
„Pan Diggory byl propuštěn před týdnem, tak jako ostatní soutěžící. Vy jste byl celý týden v bezvědomí! Vraťte se do postele, hned!“ Tón vrchní sestry nestrpěl žádné námitky a Harry se stejně necítil ve své kůži. Cítil, že má nohy z rosolu, jakoby v nich neměl ani žádné kosti.
„Klíč? Nedostal jsem klíč?" ptal se Harry vrchní sestry, která ho hůlkou kontrolovala.
„Ještě nesmíš mluvit, Harry, tvoje hlasivky jsou poškozené. Budeš muset ještě brát tyhle lektvary, než se plně obnoví. Draci! Draci!“ zvolala, rozhazovala rukama ve vzduchu a mumlala něco o neschopných idiotech. Ví, jak jsou draci nebezpeční? O několik chvil později se vrátila s kapsou plnou lektvarů.
Madam Pomfreyová vyprázdnila svoje kapsy a lektvary položila vedle dvou lahví, které tam již leželi. Všechny lahve byly z čirého skla, ale každý lektvar měl jinou barvu, červený, žlutý, zelený, purpurový, šedý, modrý, bílý a růžový. Jako první mu podala zelený.
„Tenhle zklidní tvůj krk, pak jsou tu nějaké hojivé lektvar a vyživovací, protože jsem tě nemohla celý týden krmit přes kapačky.“ Kývla hlavou ke kovové tyči. Harry skoro řekl, že by mu vůbec nevadilo týden nedostat najíst, protože byl zvyklí od Dursleyovích. Ale nechtěl o tom mluvit.
Madam Pomfreyová ho sledovala zatím co pil všechny lektvary a přikývla v uspokojení. „Dobře, chceš dnes nějakou snídani, Harry? Ale ne nic těžkého, možná nějakou ovesnou kaši nebo tousty?“
Harry přikývl. Navzdory výživným lektvarům a kapačkám měl hlad. Zamával před ní svojí rukou ptajíce, jestli by mu to už mohla odstranit.
„Ne, ještě ne, Harry. Jsi moc dehydratovaný, potřebuji do tebe dostat co nejvíce vody a tohle je nejlepší způsob. Ale taky na snídani musíš vypít celý džbán šťávy.“
„Al-“ otevřel pusu, ale její pohled ho zastavil a slova radši spolkl. Zavřel pusu a ona se na něj jen souhlasně usmála, předtím než si otřepala hábit a odešla pryč. Harry ležel na zádech, bylo pro něj těžké se pohnout, ale věděl, že nebude schopný snídat vleže. Bojoval s tím, se posadit. Normálně to byl tak neskutečně snadný úkol, ale teď ho zaplavila vlna bolesti, jen se pohnul. Trvalo mu to déle, než čekal, ale nakonec byl schopný si sednout a opřít se zády o polštář.
Všiml si na stole u postele velkého zlatého vejce. Musí získat ten klíč. Ale Harry si toho o něm moc nepamatoval. Cítil se trochu zmateně, ale bolest naštěstí už po lektvarech madam Pomfreyové ustupovala. Dobře, byly pravděpodobně Snapeovy, ale Harry musel připustit, že ten muž ví, co dělá. Cítil se už o dost líp, ale ještě ne tak dobře, aby mohl opustit ošetřovnu. Na to se cítil ještě trochu slabý.
Po tom, co snědl většinu snídaně se ho madam Pomfreyová snažila přemluvit, aby snědl ještě zbývající dva toasty. Už měl ale přeci čtyři a cítil se plný. Nenáviděl, když mu lidé říkali, kolik by toho měl sníst. Harry toho snědl vždycky míň než ostatní.
Madam Pomfreyová odnesla jeho snídani. „Cítíš se na návštěvu, Harry? Je tu jeden mladík, který sem chodil každé ráno a chtěl tě vidět.“
Cedrik! Rozzářil se Harry a přikývl. Ošetřovatelka odešla a Harry si zkoušel prsty učesat vlasy, ale kapačky mu to dost stěžovaly, takže to nakonec vzdal. Cedrik si stejně bude dělat jen stěží starosti o to, jak vypadal, když sem chodil každý den.
Ta návštěva nebyl Cedrik. Byl to Ron.
Byl to velmi nesmělý Ron, který donesl Harrymu krabičku čokoládových žabek. Madam Pomfreyová byla ještě nablízku a Harry věděl, že by neměl mluvit, i když měl spoustu otázek. Proto na Rona vyslal jen zvědavý pohled.
„Dobře, dobře, vím, že jsem se choval jako idiot.“ Řekl Ron. Jeho obličej byl skoro stejně červený jako jeho vlasy, dělajíc tak jeho oči ještě modřejší. „Ale Harry, já jsem se o tebe tak bál, když si stál před tím drakem.“
Harry jen pozvedl obočí.
„Já vím, že jsem ti to měl říct dřív, ale nevěděl jsem jak. Nedokázal jsem jen tak přijít a zeptat se tě, jestli se budeme znova kamarádit, tak jsem řekl Hermioně, aby ti řekla, že Seamus řekl Deanovi, že od Parvati slyšel, že tě hledá Hagrid. Ale byl jsem to já. Myslel jsem, že bychom to mohli urovnat.“
Harry si nemohl pomoct, ale musel se smát. Což nebylo moc dobré pro jeho hlasivky. Madam Pomfreyová se na ně otočila s nesouhlasným pohledem.
„Rone, kdo na světě na tohle mohl dojít?“ zašeptal Harry, doufajíc, že to madam Pomfreyová neslyšela.
„Pane, Pottere, jestli chcete mluvit a tak ničit všechny účinky lektvarů, tak vám nepovolím vůbec žádné návštěvy!“
„Promiň, Harry,“ řekl Ron. „Podívej, choval jsem se jako totální blbec. Připouštím, že jsem žárlil. Myslel jsem, že jsi přišel na to, jak dát do Poháru své jméno. Ale, Harry, po tom úkolu je mi jasné, že jsi to neudělal ty. Nedal jsi tam své jméno!“
Harry otevřel ústa, aby něco řekl, ale madam Pomfreyová na to byla už připravená a podala mu několik pergamenů a brk.
ŽE TI TO TRVALO!!! Naškrábal Harry zlomyslně, že Ron to sotva přečetl. Jeho tvář už natolik vybledla, že na ní byly vidět pihy.
„Tak-takže ty už se se mnou nechceš kamarádit?“ řekl tiše Ron. Harry něco načmáral a podal mu to.
Ovšem, že chci, ale myslím, že jsi byl blbec! Bolelo mě, Rone, že jsi mi nevěřil.
„Já se opravdu omlouvám, Harry. Myslím si, že jsem věděl, že mi nelžeš. Ale nebyl jsem schopný si to si to přiznat. Už jsi otevřel klíč?“ Ron přešel na druhou stranu a pohladil vejce. Harry kývl hlavou jeho směrem a nastavil ruce.
Ron Harrymu podal do rukou vejce a Harry si všiml rýhy, která rozdělovala vejce na dvě části. Sevřel ho za obě části. Harry si pamatoval, že mu pan Skrk říkal, že uvnitř byl klíč. Oddělil ty dvě části od sebe a vejce mu spadlo do klína, jak se místností ozýval strašný křik. Ron a madam Pomfreyová si rychle zacpali uši a Harry hned vejce zavřel. Dokonce, i když bylo zavřené, ještě se mu v uších rozléhal ten hrozný zvuk.
„Co to k čertu bylo?“ zavolal Ron.
„Nevím,“ řekl Harry. „Ale souvisí to s dalším úkolem.“
***
Zdálo se, že se drak uvolnil z řetězů a šel po Harrym, který byl pak ošklivě popálený z jeho dechu. Z toho důvodu ho pálila kůže, měl zlomenou levou lopatku a drak mu skoro rozdrtil ocasem průdušky. Jeho hlas a paže už byly daleko lepší, ale popáleniny se dlouho holily i navzdory mnoha lektvarům.
Bylo to tak o čtrnáct dní později, co se probral, když ho přišla navštívit profesorka McGonagallová a vysvětlit mu věci kolem Vánočního plesu.
„Musím se někoho ptát?“ zaskřípal Harry, přál si, aby jeho hlasivky byly ještě na tolik poškozený, že by s ní o tom nemusel mluvit.
„Ano, Potter, to je ples, bude se tam tančit, to si jistě uvědomujete, ne?“
„A-ehm-profesorko, bude v pořádku, když se zeptám Cedrika?“
„Obávám se, že ne, Pottere. Někdo jiný bude skvělý.“
„Oh, myslíte tím, že chlapci se nemůžou ptát chlapců? Je tak nějaké pravidlo o tom?“
„Ne! Co vás k tomu přivedlo? Ne, Pottere, jde jen o to, že Cedrik je jedním ze šampiónů, proto s ním nemůžete jít. Pořád zapomínám na to, že jste byl vychováván mudly a máte od nich jisté předpojaté názory. Můžete tam jít s kým chcete, jen pokud to nebude další šampión. V kouzelnickém světě nejsou žádné zákazy vztahů lidem stejného pohlaví, Pottere.“
Harry zčervenal a McGonagallová zúžila na něj oči. „Pottere, vy a Diggory, vy jste nebyli…dělali spolu něco?“
„Um, jen se líbali, paní.“
„Právě teď jsem si uvědomila, Pottere. Byl jste vychováván mudly a tak vám pravděpodobně nikdo neříkal jak je pro kouzelníka důležité udržet si svou neposkvrněnost až do doby, kdy přijde správný čas, že?“
Harry potřásl hlavou, ochotný jít zase klidně do postele a polykat ty odporné lektvary, jen nechtěl mít sexuální výchovu s profesorkou McGonagallovou.
„Jen řeknu příště profesoru Snapeovy ať o tom s vámi promluví.“ Řekla McGonagallová a Harry si pomyslel, že to je snad ještě horší. Jak o tom mohl mluvit se Snapem?
„Profesor Snape?“ reptal Harry.
„Ano, vždycky poučuje všechny Zmijozely, když nastoupí do Bradavic. Možná je na čase, aby to dělali i jiné koleje, vzhledem kolik je tu studentů z mudlovských rodin. Ale nyní je on jediný, kdo má na tohle alespoň nějakou kvalifikaci.“
Harry si nemohl představit, jak se někdo můžu Snapea ptát na otázky týkající se sexu.
„Um..“ řekl Harry.
„Dobře,“ řekla profesorka McGonagallová. „Řeknu mu, že po večeři za ním přijdete.“
Ano, přesně tohle bylo Harryho přání. J