27. nezačínat
Kapitola 27. - Lepší nezačínat
„Mám jedinou otázku,“ ozval se nakonec Severus do ticha, „proč se nerozvedeš?“
Zasmála se. Hořce. „Myslíš, že kdyby to šlo, tak to už dávno neudělám?“
„Proč by to nešlo?“
„Protože my neměli normální sňatek. My měli kouzelnický podle starých, spíš středověkých, tradic. Tradic, podle kterých je v manželství žena od toho, aby držela hubu zavřenou a nohy otevřený. A to myslím doslova. Nějaký názory nebo dokonce studium, bylo absolutně něco nepřístojného. Rozvod z mojí strany je v podstatě nemožný. Nejen, že by na to nebyl brán zřetel, ale přišla bych o všechno. A tím o všechno,“ zarazila jeho nadechnutí, „myslím hlavně Jessicu.“
Zamrkal. A zavřel pusu. Samozřejmě, že znal staré právo, ale nikdy by si nemyslel, že… „Nesmysl, přeci ti nemůžou…“
„Na potomky má právo jen hlava rodiny, což je v případě kouzelnických rodin vždy, pouze a jedině nositel linie, tedy otec. I kdybych byla britská královna a on otrok na poušti, tak mi to v tuhle chvíli bude úplně k ničemu.“
Ano, věděl, že staré kouzelnické zákony byly v postavení žen dost jednostranné, ale tohle…? „A co… co kdyby ses nerozvedla. Co kdybys mu jen řekla, že ho nebudeš sponzorovat?“
„To jsem mu řekla hned, jakmile začal chodit s měsíční pravidelností.“
„A?“
Sledovala vlastní prst, jak přejíždí po okraji skleničky. „Řekl, že pokud mu přestanu dávat peníze, tak na mě vytáhne Jessicu.“
Nechápal.
„Jakmile by vytáhl, že Jessica není jeho, byla bych okamžitě označena za nevěrnou manželku, prostopášnici, kurvu, tu, která pošpinila dobré jméno rodiny a já nevím, co všechno ještě. V lepším případě by mě zavřeli na pár let, v tom horším by mě čekala hranice. Nejenom zákony, ale i tresty jsou dost středověké,“ dodala na jeho nadechnutí. „A i kdybych se z tohohle dokázala vyvlíknout, skončila bych oškubána jako hypogrif a Jessicu by čekalo dospívání v nějakém luxusním dětském domově s jistotou, že už ji nikdy neuvidím. Pro jejich logiku je lepší domov, než život s matkou, jako já.“
„Počkej,“ zarazil ji. „Jessica není jeho?“
„Samozřejmě, že ne!“ zamračila se. „S tím chlapem nespím už skoro dvacet let, u Merlina.“
„Tak kdo…? Tedy ne že by mi do toho něco bylo, ale nějak mě nenapadlo, že otec Jessiky a tvůj manžel jsou dvě různé osoby.“
„Je to jeden… známý.“
„Kdo?“
Neodpověděla, kroutila se jako žížala.
„Stejně mi to jméno nic neřekne.“
„Právě, že řekne,“ ohradila se, ale nepodívala se na něho.
Zvedl obočí. On ho zná? „Nějaká významná osoba?“
„To ne, ale znáš ho.“
Koho mužů znají oba dva? Tedy, kromě Pottera a Brumbála, u kterých severus doufal, že je může vyškrtnout oba. Nevěděl, který z nich by ho jako otec Jessiky děsil víc.
„Znám? Jediný další, koho znám je… někdo z oddělení?“ napadlo ho.
Pomalu přikývla. „Jo. Můj zástupce,“ dodala neochotně.
Vydechl. Toho muže znal, několikrát ho tu potkal, nebo v léčitelském pokoji, který s Alison sdíleli. Ale tenhle? U Merlina, vždyť tomu chlapovi mohlo táhnout na šedesát!
„No co?! Znám se s ním dlouho, je to dobrý chlap. Chytrý, zdravý, charismatický…“
„Starý?“
Zamračila se, ta poznámka se jí ani trochu nelíbila. „No co? Chtěla jsem dítě, ne manžela!“
Chvíli nechával všechny informace se v klidu ukládat. „A on… ehm… on se o Jessicu nějak zajímá?“
Ušklíbla se. „Ani neví, že je jeho.“
„Cože?“ nechápal. „Počkej, ty se s ním vídáš denně, Jess vlastně taky, ale on neví, že… “
„Co čekáš, u Merlina? To jsem za ním měla přijít a říct mu, že jsem si z něho udělala dárce spermatu? Bylo mi přes třicet, chtěla jsem dítě a ne někoho na krku. A u něho to ani nehrozila, vždyť má sám doma manželku a tři děti.“
To asi měla být obhajoba, ale… ne, Severus to nechtěl řešit. Náhle se mu jeho vztahy s Potterem zdáli až nechutně banální. Když se mu však konečně podařilo všechny informace vstřebat, vrátil se zpět k tématu.
„Dobře, tak… když pomineme rozvod i odmítnutí dalších peněz. Ehm… chápu, že se ti do toho nechce kvůli dceři, ale… Taky vím, že z týhle šlamastiky nebude snadná cesta, ale… musí to nějak jít. Třeba právník bude vědět, jak…?“
„Jestli nějakou cestu najdeš, sem s ní,“ přerušila ho a nalila sobě i jemu. „Ale rozvod rovná se přijít o Jessicu, odmítnout platit je to samé v bledě modré, poslat na něho… já nevím, bouchače… to je to samý. On proti mně má trumf, který jsem mu do ruky dala sama a vím, ale… je to moje dcera pro Merlina! A jemu na ni nezáleží, klidně ji obětuje, jen když mi to ublíží!“
„Musí to nějak jít, přeci… u Merlina, vždyť ten chlap si z tebe dělá Gringottovu banku. Nějaký právník třeba bude vědět, jak z toho ven. Vždyť na tyhle případy jsou specialisté.“
„Ukaž mi právníka, který půjde proti rodině Gordonů.“
„Vždyť už nemají ani vindru!“
„Ale pořád mají moc!“
„Ale tenhle stav je přeci neudržitelný!“
„Ale jestli to znamená, že mi nevezme dceru, tak mi to za to stojí!“ překřikla ho.
Pro Severuse něco trochu nepochopitelného. I když… vlastně už to chápal až příliš dobře. Bylo to něco, jako kdyby se mu Potter pokusil sebrat syna a… ne, raději nemyslet. „A to si přišel pro peníze i dneska?“ zeptal se nakonec. To ticho se mu nelíbilo.
„To taky,“ řekla tiše. Zvedla se při tom ze židle a začala něco dělat v poličkách za sebou, Severus měl neodbytný pocit, že se mu jen nechce dívat do očí.
Zamračil se. „Co myslíš tím taky…?“
„Nic.“
Ne že by ten její tón nebyl přesvědčivý.
Pomalu přišel až k ní, lehce položil ruku na její rameno, ale ucukla.
„Co po tobě chtěl?“
Neodpověděla. Viděl však, jak se rozedírá prstem kůži okolo nehtu na palci. Strhávala si záděru. „Alis?“ vzal ji za ruku, tohle mu nahánělo husí kůži. „Co chtěl tak hrozného, že tě takhle rozhodil? Alis?“
„Vás,“ vydechla.
„Cože?“ Rozuměl a přesto měl pocit, že ne.
Otočila se na něho, v očích nenávist sama k sobě. „Chce vás. Tebe. Rikyho. Harryho.“
Nechápal.
„Nějak se k němu doneslo, že jsem v vámi byla ve spojení. Nejspíš neví, že jste to přímo vy, ale ví, že tu mám dítě z mužského těhotenství a že se tu nějak často potlouká Harry. Vyhrožuje, že pokud mu vás nevydám, tak…“
„Proč… proč… proč by nás chtěl?“
„Proč asi? Pro peníze a popularitu. Víš, kolik by za tohle sousto bulvární plátky daly?“ naštvaně praštila pěstí do stolu.
Chvíli váhal. „Hodláš nás vydat?“
„Samozřejmě, že ne!“ ohradila se.
Ten její tón, jako kdyby něco dodával. „Pokud nebudeš muset?“
Hleděla do stolu, nechtěla to říkat. „Na jedný straně jste vy. Ty, Harry a Riky a já… já… já vás miluju jako vlastní rodinu, ale…“
Co že to právě řekla? Že by…?
„…ale Jessica je moje dcera. Je a vždycky bude na prvním místě. Promiň.“
„Nevěřím, že bys nás někdy prozradila.“
Povzdechla. „Ne. Neprozradím, pokud bude alespoň jedna jediná jiná možnost. A těch je zatím dost… nemusíš mít strach.“ Otřela si oči a konečně je zvedla. „Proč se na mě tak díváš?“
Stál před ní, na tváři lehce sebejistý úšklebek. Zvedl dlaň a lehce se dotkl její tváře, ale tohle nebyl jen dotek, tohle byla žádost.
„Sev… Sev…“
Víc už toho říci nedokázala, než přikryl její rty těmi svými.
„…erusi?“ Musela mezitím polknout. Nechtělo se jí odtrhnout, Merlin ví, že nechtělo, ale musela. „Tohle není dobrý nápad.“
„Proč ne?“
Ještě chvíli si dovolila užívat jeho doteku. „Protože ty nejsi muž, který by se dokázal spokojit s rolí utajovaného milence,“ řekla nakonec. To laskání bylo krásné, ale zároveň to byla forma mučení. „A já ti bohužel nemůžu nabídnout víc.
“Pomalu ruku stáhl. Takže odmítnutí. Chápal ji, měla pravdu. Nechtěl být milenec. Ne ten druhý, co stojí v pozadí. Ne ten, co musí dělat ústupky. To už raději nic. A ona to věděla. A bohužel to věděl i on sám. Takže konec? Ještě předtím než to vlastně začalo?
„Asi bys měl jít.“
Někdy je lepší ani nezačínat.
***
Krev mu ve spáncích pulzovala jako zběsilá. Buch, buch, buch, buch… hlava mu třeštila a on vlatně nevěděl proč. V ústech cítil hořkost slov i alkoholu. Nevěděl, co z toho je horší. Znovu ho odmítla. Její důvody vlastně chápal a sám s nimi sympatizoval, ale na druhou stranu se v něm něco bouřilo. Nejspíš jeho ego se vzdouvalo a chtělo bouchnout. A i když mu nic takového neřekla, stále se pokojem ozývalo - nechce tě.
Nechce tě.
Nechci tě!
NECHCE TĚ!
„TICHO!“ zakřičel do pokoje. Jako kdyby ho vůbec mohl někdo slyšet. A přesto nejspíš slyšel, Harry stál ve dveřích, zkoprnělý jako solný sloup. A ke všemu… slyšel ho i jeho syn, kterého nejspíš probudil, protože začal vyděšeně plakat.
Hned ho začal utěšovat. „Severusi!“ zaúpěl Harry. „Vzal jsem ho sem jen proto, abys ho nakrmil, ale takhle jsi ho vzbudit vážně nemusel.“
Jen zavrtěl hlavou a gestem se mu omluvil. Sám v podstatě nevěděl, co ho to popadlo. Jakoby z dálky slyšel, jak Harry vysvětluje sestře, že se nic nestalo a poté se sám pokouší malého utišit. Nakonec ho alespoň uplatil lahvičkou s mlékem, kterou sice zprvu odmítal, ale nakonec se ještě s chutí přisál.
„Co se stalo?“ zeptal se mladík podezřívavě.
Jen zavrtěl hlavou. Nechtěl o tom mluvit. „Mohl bys prosím tě odejít?“ zeptal se nakonec. Měl pocit, že musí být sám, jinak se zblázní. „Přijď ráno, musíme si promluvit.“
Zprvu se mu nechtělo, ale raději přikývl. Měl pocit, že teď není nejlepší chvíle na to, Severuse dráždit. I se synem v náručí raději vycouval.
Osaměl. A bylo mu dobře. I když mu v hlavě pořád ještě trochu hučel ten dětský pláč. Raději jen zavrtěl hlavou a otočil se k oknu. Věděl sice, že je velmi pravděpodobné, že vidí pouze iluzi hvězdné noci, ale i to bylo lepší, než ten spoře osvětlený pokoj. Potřeboval přemýšlet.
***
„… a podíváme se, jestli už je tatínek vzhůru.“
Severus se překvapeně otočil. Potter akorát lezl do pokoje, syna tentokrát opřeného o rameno.
„Co tu děláš?“ zamračil se Severus.
„Řekl jsi mi, abych přišel ráno.“
Lektvarista se otočil zpět k oknu. Ano, i vneku už svítilo slunce. Jaktože si toho nevšiml? Copak usnul? Ale vždyť to bylo přeci jedno.
„Je ti dobře, Severusi?“ zamračil se Harry.
Promnul si spánky. „Jo,“ řekl jen, než si převzal syna a láskyplně si ho k sobě přitiskl. Kdykoliv ho měl u sebe, usadil se mu v krku podivný knedlík. Už jen to, že tu jeho syn byl, se dal počítat za malý zázrak. Zázrak, který mu vždycky div nevehnal slzy do očí. Jemně ho políbil a nasál tu zvláštní vůni, kterou vydávaly jen malé děti.
„Spal jsi vůbec?“
Neodpověděl.
„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ opovážil se Harry prolomit tu zvláštní chvíli.
„Ano. Chci, abys ses přestal schovávat a udělal rozhovor s novináři.“
Harry překvapeně zamrkal. „A… a… a proč?“
„Nehodlám okolo svého domu vídat ty slídili. Pokud jim pravdu nepovíš, tak si ji budou hledat sami. A nebo ještě hůř, vytvoří si. Nechci, aby se náš syn jednou dočetl, že jeho otec byl zbabělec nebo něco na ten způsob.“
Byl sice polichocen, že Severus konečně použil spojení náš syn, ale to nic neubíralo faktu, že se mu tohle ani za mák nelíbilo. „Stejně je to jedno. I když rozhovor dám, tak to celé překroutí. Už teďka o mě vyšly nejmíň čtyři články na hlavní stránce, bez toho aniž bych cokoliv řekl. S reportéry typu Holoubková mám bohaté zkušenosti.“
„Tak zkus jiný deník než Věštce.“
Zamrkal. Připadal si trochu hlupák, ale zeptat se musel. „On ještě nějaký jiný?“
Severus se na něho otočil od okna, kde se právě procházel s malým, a zamračil se. „Jak dlouho žiješ mezi kouzelníky, Pottere?“
„No…,“ začal se kroutit, „já totiž… kromě Jinotaje jsem se popravdě ještě s žádným nesetkal, a tak…“
„Věštec je rozšířený a levný, to jsou jeho dva hlavní taháky. O kvalitě už se tak mluvit nedá, zvláště, když ho má pod palcem ministerstvo. Alespoň, že už ten blbec Popletel není u korýtka. Já osobně mám nejraději Soví poštu. Nebo Kouzelničky, ty také nejsou špatné, ale to je týdeník.“
„Kouzelníčci?“ zvedl Harry obočí a v koutcích mu zacukalo. Ten název zněl trochu přitepleně, něco jako Bukvičky, které jednou našel zapomenuté v famfrpálových šatnách.
„Kouzelničky!“ zavrčel na něho Severus, až sebou chlapec v jeho rukách vyděšeně cukl. Musel se hodně snažit, aby ho opět utišil. „Dříve Kouzelnické novinky, ale po pár měsících to mu všichni říkali Kouzelničky, tak to změnili na oficiální název. Naprosto úchylný, pokud chceš znát můj názor, ale naštěstí to neovlivnilo obsah. Doporučoval bych ti Soví poštu, sice tam mají trochu zvláštního šéfredaktora, ale myslím, že tebe by neodmítl, ani kdybys vyžadoval, že chceš celý náklad vydat ve zlatě. Je to Brumbálův známý, jistě ti s ním domluví schůzku. I když… ty asi protekci potřebovat nebudeš.“
Harry se na něho jen zaškaredil.
Náhle si Severus něco uvědomil. „Byl tu vůbec Brumbál?“ Skutečně mu bylo divné, že se tu ředitel ještě neukázal.
„Myslím, že byl. Ale spal jsi. Podíval se na malého a zase odešel. Prý se tu nechce moc ukazovat, aby nepoutal pozornost.“
„Výborně, ideální chvíle, abys ji na sebe upoutal ty.“
Vidíš, ten šťastný výraz, Severusi?
***
„Harry. Harry vstávej!“
Trhl sebou. Byla ještě tma. Jako několik předchozích nocí nakonec usnul v Alisonině pokoji, na gauči vedle Jessiky.
„Co se děje?“ mžoural do světla svíček.
„Co je, mami?“ kňourlo dítě v jeho náručí.
„Nic zlatíčko, spi,“ pohladila dívku matka a ona skutečně snad hned znovu usnula. Pohled, který Alison věnovala Harrymu, už tak uklidňující nebyl. „Běž si zabalit, musíte pryč.“
„Cože?“ nechápal. „Co se děje?“
„Mám strach, že Severus trpí poporodní psychózou.“
Jeho mozek stále spal. „Co?“
„Víš, jak jsi mi říkal, že několikrát začal z ničeho nic křičet? On slyší hlasy. Pozoruju ho už několik dní. Chvíli je v pohodě a najednou je úplně mimo. A teď když jsem se na něho byla podívat, tak stál nad postýlkou, povídal si pro sebe a v ruce držel polštář, nechci ani domýšlet, co měl v plánu,“ dodala a začala Rikyho zručně oblékat. Vlastně si ani nevšiml, že ho přinesla.
„Cože? Co…? Severus by malýmu nikdy neublížil!“
„Harry, tohle není o tom, jestli by to chtěl udělat nebo ne. Jeho tělo je přeplněný emocemi a hormony, se kterými si očividně neví rady. Během i po porodu jsme mu dali několik dávek estrogenu, aby se mu ulevilo a já nemám tušení, co to s ním dělá. Zažila jsem matku, která měla tři zdravé děti a když se jí narodilo čtvrté, tak jí přeskočilo a se všemi skočila pod vlak,“ zašeptala k němu naléhavě.
Polkl. „Ale Severus by přeci…“
„Chceš to riskovat? A zvlášť se Severusovou povahou? Já ne. Musíte pryč.“
Rozklepala se mu kolena. On s ním měl jít pryč? Být s malým sám? Sám?!
„Skoč k vám domů a sbal malému nějako věci. Hlavně tu cestovní postýlku, co jsem vám dala. Nějaké oblečení, to nejmenší, je v modrém koši vedle postýlky. A potom pár drobností, pleny a lahvičky, mléko ti dám od nás.“
Trochu rozechvěle, ale poslechl. Zmizel v plamenech, ale jen proto, aby o deset minut později znovu vypadl, v ruce narychlo spakovanou tašku.
„Máš všechno?“
„Snad.“ Měl pocit, že musel zapomenout 90% věcí.
„Víš kam půjdeš?“
„Napadlo mě k Weasleyum. Sice je budu zneužívat, ale jsem si jistý, že mě tam nechají a pomůžou mi. A kdyby ne, zkusím Bradavice.“
„Výborně. Ráno mi dej vědět, kde jsi, a kdyby se dělo cokoliv, neboj se mě kontaktovat,“ přikývla a předala mu syna. Jak ho dokázala obléknout, aniž by ho vzbudila, netušil. „To zvládneš, neboj.“
Přikývl. Stále trochu vyděšený, aby dokázal mluvit. „A co… co je se Severusem?“
„Uspala jsem ho, ale netuším, jak dlouho vydrží spát. Uvidíme, jak na tom bude ráno.“
„Dáš vědět?“
Kývla. „Tady máš tašku. Máš tam všechno, zásobu mléka, pleny, nějaké vitamíny… “
Přikývl a hodil si tašku přes druhé rameno a do volné ruky vzal sedačku se synem.
Ozvalo se naléhavé klepání na dveře. „Alison?! Jsi tam!“
Jaktože už je vzhůru?!
„Zvládneš ho?“ strachoval se o ni. Harry.
„Neboj, zvládnu.“ Lehce ho líbla na čelo a sevřela ramena. „Běž.“