35. Čísla
Do postele se všichni tři dostali až ke čtvrté hodině ranní, nebylo tedy divu, že by v ní vyspávali klidně až do oběda. Mohli si to klidně dovolit – byla sobota, žádné vyučovací předměty. Harrymu přesto nebylo dopřáno víc jak šest hodin klidného spánku.
„Okamžitě mě pusť dovnitř!“
„Promiň, Ginny, ale tohle jsou chlapecké ložnice. Nemáš tu co dělat!“
Harry rozespale zamžoural očima, když ho křik zpoza dveří ložnice probudil. Posadil se na posteli a rozhlédl se kolem. Podle jasného světla za oknem tipoval, že mohlo být něco kolem desáté. Ron hlasitě chrápal na posteli vedle jeho, ostatní však byly prázdné.
„Je mi jedno, čí jsou to ložnice, chci dovnitř! A nemysli si, že mi v tom zabráníš!“
Harry si povzdechl. Shodil nohy z postele, strčil je do rozvázaných bot a klopýtal ke dveřím, div si nepřišlápl dlouhé tkaničky.
Doufal, že první setkání s Ginny proběhne trochu jinak. V jeho představách na sobě alespoň neměl vytahané pyžamo, vlasy mu netrčely na všechny strany a zuby měl vyčištěné. Takhle se může vzdát polibku na přivítanou, přestože by k němu ani se svěžím dechem těžko sebral dost odvahy.
Ale na nějaké přípravy nebyl čas. Ne, pokud za dveřmi stojí odhodlaná Ginny a hrozí Deanovi uřknutím.
Otevřel dveře dokořán, až jimi zezadu praštil svého spolužáka, který je bránil opravdu vlastním tělem. Harry nemusel být žádný génius, aby uhádl, že to zdaleka nedělal jen pro kamarádovo soukromí.
„Promerlina!“ ujelo překvapené Ginny, když ho spatřila stát ve dveřích. Rozespale se na ni usmál, chytil ji za loket a vtáhl do pokoje. „Dík, Deane,“ stačil ještě utrousit, než zabouchl dveře spolužákovi přímo před nosem.
Vůbec se nepozastavoval nad tím, jak musela celá scéna vypadat.
„Promerlina, Harry!“ opakovala se Ginny, jakmile zámek dveří za ní zaklapl. „Jak dlouho už jsi zpátky?“
Harry si dobře vzpomínal na podobnou situaci, kdy mu za čistou pravdu vrazila facku. Rozhodl se tedy raději trochu zalhat, než aby mu znovu něco vyčítala. „Vrátili jsme se teprve před pár hodinami. Brumbál nás hned poslal do postelí.“
„Aha,“ reagovala zlověstným tónem, který Harrymu okamžitě napověděl, že je něco špatně. „Takže Katie včera večer zřejmě viděla vaše dokonalé dvojníky…“
Harry poraženě zaúpěl. Na vymýšlení obhajoby však neměl dost energie. „Prosím, dej mi chvilku, abych se probral. Pak do mě můžeš začít rýt, jak budeš chtít.“
„Ale já do tebe nechci rýpat!“ okamžitě změnila tón. „Jen mě mrzelo, že jsi za mnou nepřišel dřív… Já…“
Nervózně přešlápla a bloumala pohledem po celé ložnici, jen aby se nemusela dívat na něj. Byl na tom podobně, upřeně pozoroval svoje kolena. Cítil se trapně, strašně trapně. Jakmile si vzpomněl, co se stalo naposledy, když byli spolu, jeho rozpačitost ještě stoupla. Jestliže tenkrát po zápase byl ještě plný nevyprchaného adrenalinu a návalu radosti, což mu výrazně dodalo odvahy, aby ji políbil, teď se bez obojího cítil naprosto bezradně. Proboha, co má teď asi udělat?
„Měla jsem o tebe takový strach…“ ozvala se po chvíli rozpačitého ticha Ginny a přistoupila k němu o pár kroků blíž. Poznal na ní, že si není o nic víc jistá než on. To poznání mu překvapivě dodalo potřebnou dávku odvahy. Přistoupil k ní ještě blíž. „Jsem strašný hlupák. Pořád tě jen nutím, aby ses o mě bála.“
„Jo, to jsi,“ přitakala a udělala poslední krok, který je od sebe ještě dělil. Díval se na ni z vrchu, zatímco ona musela zaklonit hlavu, aby mu viděla do očí. Pomalu se k ní nakláněl, ona si stoupala na špičky. Bylo to o tolik jiné, než když ji rychle políbil po famfrpálu. Teď věděl, co přijde, mohl si patřičně užívat chvíli, kdy se mu napjaly všechny nervy v těla a jen čekaly, kdy se konečně jeho rty dotknout jejích.
„Hej!“ ozvalo se z nejbližší postele podrážděné zabručení. Harry si až v tu chvíli uvědomil, že už nějakou dobu neslyší Ronovo chrápání. „Vy tedy člověku umíte připravit hezký probuzení. Okamžitě od ní jdi dál!“
Harry se na Ginny lítostivě usmál. Ron všechno úplně zkazil. Pak ho však uposlechl a opravdu od ní poodstoupil. Nechápavě na něj hleděla, když udělal pár kroků vzad. „Dej mi jen vteřinku,“ prosil s lehkým úsměvem.
Okamžitě zmizel v koupelně. Přivolal si čisté oblečení z kufru a zatímco se oblékal, vyplachoval si pusu ústní vodou. Na čistění zubů teď nebyl čas. Naštěstí Ericovy vlasy nebyly tak nepoddajné jako jeho přirozené, stačilo je prohrábnout prsty a vrátily se na svá původní místa.
Jakmile byl hotový, vyběhl z koupelny znovu do ložnice. Ginny seděla na jeho posteli a nerudně pozorovala Rona, který se snažil vymotat z tenké přikrývky. Harry přiběhl k jeho posteli a začal se mu přehrabávat v šuplících nočního stolku.
„Co to děláš?“ zeptal se podezřívavě Ron.
„Hledám pamlsky pro Papušíka. V které jsou přihrádce?“
„V té poslední,“ automaticky odpověděl dokonale zmatený Ron. „Na co je teď potře-“
„Poděkoval bych ti,“ skočil mu do řeči Harry, který konečně vytáhl z posledního šuplíku balíček sovích pamlsků, „ale to bys nemohl být takový idiot. Ahoj u oběda.“
Otočil se k Ronovi zády a pokynul Ginny ke dveřím. Ochotně ho poslechla.
„Tys byl celou dobu v Azkabanu?“ zhrozila se Ginny, jakmile jí začal všechno vyprávět. „Celé čtyři týdny?“
„Nebylo to tak zlé,“ snažil se ji uklidnit.
„Nebylo to zlé?“ opakovala hystericky zvýšeným hlasem. „Moc dobře si pamatuju, jak na tebe mozkomoři působili. Nesnaž se mi nabulíkovat, že to tentokrát bylo jiné…“
„Bylo to jiné. Kdybys mě nechala domluvit, třeba bych se dostal k tomu, že mi celou dobu dávali omamující lektvar. Mozkomory jsem skoro necítil.“
„Skoro necítil?“
„Cítil jsem jejich přítomnost, to jo. Ale když jsem si nemohl vybavit žádné vzpomínky, které by ze mě mohli vysát, dalo se to ustát.“
Zřejmě jí došly konkrétní námitky. „I tak – to se pokaždé musíš vrhat do každého nebezpečí, co je nablízku? Co kdybys taky něco nechal na ostatních?“
Došli až k sovinci. Ginny už chtěla vejít, ale Harry ji před dveřmi zarazil. Otočil si ji k sobě a zlehka ji pohladil po tváři. „Záchranářský komplex, pamatuješ?“
Zjihla. Zlost ve tváři se jí vytratila, rezignovaně si povzdechla. „Jo, pamatuju.“
Kajícně se usmál, když strčil do dveří.
Sovinec byl liduprázdný, bidýlka po celém jeho obvodu byla však z většiny plná desítkami sov. Harrymu se v té záplavě nechtělo hledat jednu určitou, proto natáhl ruku před sebe a zavolal na Hedviku jménem.
Neozvalo se žádné mávání křídel, žádná sova mu na ruku neusedla. „Už by měla být z lovu zpátky, ne?“ ujišťoval se, když se ani po dalším zavoláním nic nezměnilo.
Ginny pokrčila rameny. „Od července jsem ji neviděla. Ron za ní někdy zašel, když posílal sovu po Papušíkovi. Říkal, že se chová divně – prý se od něj vůbec nenechala ani pohladit.“
Harry si povzdechl. Pak se zaposlouchal do šumění křídel, jak se nějaká sova na bidýlku pohnula, a snažil se mezi ním rozeznat jakýkoliv pohyb za dveřmi sovince. Po chvíli usoudil, že se k nim nikdo neblíží. Odkašlal si, něco zamumlal, čemu Ginny neměla žádnou šanci porozumět, a když na Hedviku znovu zavolal, hlas Erica Hilla se někam vytratil a nahradil ho Harryho přirozený. Okamžitě na to se z vrchních pater dolů snesla zářivě bílá sova sněžná a usedla Harrymu na předpaženou ruku. Radostně zahoukala.
„No to je dost,“ poznamenal, když se mu přítulně otřela zobákem o rameno. Pohladil ji po křídlech a pak z vnitřní kapsy hábitu vylovil Ronovy soví pamlsky. Pár kousků jí nabídl, za což si vysloužil vděčné kousnutí zobákem do prstu.
„Pořád si na to nemůžu zvyknout,“ ozvala se vedle něj Ginny.
„Co myslíš?“
„To, že jednou vypadáš jako Harry Potter a chováš se jako Harry. Pak najednou zatřepeš hlavou a změníš se na Erica Hilla, přesto se pořád chováš jako Harry Potter. A teď vypadáš jako Eric, ale hlas máš Harryho… Začínám v tom mít zmatek.“
„Tobě se snad Eric nelíbí?“ nadhodil s úsměvem.
„Líbí se mi Harry,“ přiznala a okamžitě zrudla.
Rychle uhnul očima. Nebyl zvyklý na lichotky.
Poodešel k nejbližšímu bidýlku a posadil na něj Hedviku, která se na ruce už značně pronesla. Nepřestával ji hladit, když promluvil: „Byli na tebe hodně naštvaní?“
„Kdo?“ nechápala Ginny.
„Ron s Hermionou. Přece uhádli, že jsi o mě musela už nějakou dobu vědět. Říkali, že tě trochu vyzpovídali.“
„Vyzpovídali? Pěkně jsem to od nich schytala,“ opravila ho. „Být tebou, moc bych o tomhle nemluvila. Ještě jsem ti úplně neodpustila.“
„Můžu to nějak odčinit?“ poprvé se otočil od Hedviky a podíval se zpříma na ni.
Předstírala, že o tom uvažuje. „V první řadě by sis mohl změnit buď hlas, nebo obličej. Takhle je to opravdu divné – připadá mi, jako bys mluvil na playback…“
„Vaše přání je mi rozkazem,“ parodoval. Ještě jednou se ujistil, že nikdo není v dosahu, a rychle ze sebe podobu Erica shodil. Hedvika potěšeně zahoukala, jakmile spatřila pravou tvář svého pána. „A co dál?“
„Nemyslím si, že bys mi to mohl něčím nahradit. Měl bys Rona a Hermionu vidět, když si mě odchytli ve tři ráno!“
„Můžu to aspoň zkusit?“ nahodil psí oči, na což ona poraženě zakoulela očima.
Naposledy pohladil Hedviku po sněhobílém peřím. Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahu a několika kroky překonal vzdálenost, která ho od Ginny dělila. Chytil ji kolem pasu a tlakem svého vlastního těla ji přinutil, aby začala coufat ke dveřím sovince. Když o ně zády narazila, překvapeně vyjekla.
Po celou dobu ji nepřestal zblízka propalovat očima. Když konečně zastavil, jemně ji nazvedl a přitiskl ke dveřím. Sklonil k ní hlavu a zlehka ji políbil na koutek úst. Pak se od ní zas kousek odtáhl. Když nespokojeně zamlaskala, pousmál se a tentokrát ji políbil pořádně.
Tiskla se k němu co největší silou, v mačkaná mezi zeď a jeho pevné tělo. Jednou rukou mu čechrala vlasy, druhou ho držela kolem krku, a když po chvíli polibek přerušil, aby se mohli nadechnout, položila mu hlavu na rameno.
„Už je mi odpuštěno?“ zašeptal.
Usmála se do jeho hábitu. „Hm… ne, vlastně ještě ne.“
Pochopil. Zvedl jí hlavu a políbil ji podruhé, tentokrát s ještě větší intenzitou.
„Nevěřila jsem, že jsi něčeho takového schopný,“ kroutila hlavou Ginny, když se po chvíli od sebe konečně odtáhli.
„A já zase netušil, že něco takového umím,“ řekl Harry, už zase s podobou Erica.
„Umíš,“ ujistila ho, „moc dobře to umíš.“ Vzápětí zčervenala jako pivoňka.
Dělal, že si jejích rozpaků nevšímal. Raději se loučil s Hedvikou, otočený k Ginny zády. „Za to může teta Petunie.“
Nadzvedla obočí: „Teta Petunie?“
Zasmál se. „Myslel jsem její telenovely. Vždycky je sledovala, když vařila večeři.“
Na oběd dorazili s menším zpožděním – když procházeli dveřmi, byla už Velká síň plná studentů. Harry – už samozřejmě znovu s podobou Erica – vyhledal pohledem Rona s Hermionou a sedl si od nich kousek dál. Ginny se na něj nechápavě dívala, když si sedala vedle něj.
„Vy jste se snad neudobřili?“ bála se.
„Ale ano. Jen… asi by nebylo zrovna nenápadné, kdyby se Eric a Ron spolu najednou začali normálně bavit, nemyslíš?“
Převrátila oči v sloup. „Ty a ta tvoje přehnaná opatrnost…“
„Není přehnaná!“ prudce se ohradil.
„Dobře, dobře,“ mírnila ho. „Stejně si ale myslím, že je to pěkná pitomost. Jak se chceš teď s Ronem nekamarádit?“ dodala po chvíli.
„Chci se s ním kamarádit – ale ne tak najednou. Zatím stačí, když na sebe přestaneme křičet. Pak se klidně bavit můžeme – už ta změna nebude tak rychlá.“
Znovu chtěla něco namítnou, ale raději si to rozmyslela.
Chvíli jedli mlčky. Pak si Harry všiml, že znovu na něj hledí víc tváří, než mu bylo milé. „Jak vůbec Brumbál, že jsem tu tak dlouho nebyl?“
„Nemoc v rodině,“ odpověděla. „Nevěděl, kdy se vrátíš, tak všem tvrdil, že je tvůj táta vážně nemocný a ty nedojedeš, dokud se neuzdraví.“
„A to mu věřili?“ divil se.
„Všichni určitě ne,“ připustila. „Ale jak by někdo mohl vyčíst Brumbálovi do očí, že lže?“
Když poobědvali, ve Velké síni zůstalo už jen pár studentů, mezi nimi i Ron s Hermionou. Harry přemýšlel, jestli by si k nim nemohli přisednout, ale pak to raději zavrhl. Ještě je příliš brzo. Místo toho počkal, dokud Ginny vedle něj nevstane a nepošle poslední lítostivé pohledy ke svému bratrovi, než se společně vydali pryč.
Když procházeli obrovskými dveřmi, všiml si Harry ženské postavy, která netrpělivě přecházela pod hlavními schody ve Vstupní síni. Jakmile k ní přišli blíž, poznal Tonksovou. Zřejmě na někoho čekala.
Když ho spatřila po boku Ginny, úlevně vydechla a rychlým krokem mu vyšla vstříc. Rychle pozdravila Ginny, na chvíli se zarazila s pohledem na jejich spojených dlaní, ale pak už se věnovala jen jemu.
„Promerlina, Ericu, ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi v pořádku!“ vyhrkla.
„Ahoj, Tonksová,“ opožděně ji pozdravil. „Kde ses tu vzala?“
„Brumbál říkal, že tě tu najdu,“ vysvětlila. „Musela jsem se ujistit, že se ti nic nestalo. Pořád si vyčítám, že jsem tě nechala jít samotného!“
„To nebyla tvoje chyba, rozhodl jsem se přece sám, ne?“
„Měla jsem za tebe zodpovědnost, v žádném případě jsem tě neměla nechávat samotného,“ dál si mlela svou.
„Stejně jsem už v pořádku,“ namítl, „takže se vlastně nic nestalo, ne?“
Povzdechla si, ale dál už se nehádala. „Mám ti od Brumbála dát tohle.“ Vytáhla z kapsy dva flakónky s lektvary. „Pro případ, že bys na ošetřovně nebyl, říkal.“
Harry na odporně vypadající lektvary mrzutě hleděl. „Nic mi není, nemusím to přece pít, ne?“
„Tenhle je povzbuzující,“ strčila mu do ruky flakónek s temně zelenou tekutinou, „měl by tě postavit na nohy.“
„Ale já nejsem unavený!“ namítl.
„Teď možná ne, ale mohlo by to na tebe padnou později. Máš si to vzít, jinak tě Brumbál opravdu přinutí zůstat pár dní na ošetřovně.“
Povzdechl si a lektvar si od ní vzal. Trpělivě na něj hleděla, zatímco si strčil lahvičku do kapsy. Pozorovala ho dál, než mu nedošlo, že budu čekat, dokud lektvar před ní nevypije. Poraženě lahvičku znovu vytáhl a jedním lokem ji vypil. Zkřivil obličej, když mu v pusu zůstala odporná pachuť. Přesto cítil, jak se mu s lektvarem vlévá do těla i nová síla, o které vůbec netušil, že mu kdy chyběla.
„Vidíš, že to nebylo tak zlé,“ řekla Tonksová, za což si od něj vysloužila jeden skeptický pohled. „Teď ten druhý. Je dokrmovací, dodá ti-“
„Dokrmovací lektvar?“ skočil jí do řeči. „Copak jsem nějaký dobytek na porážku?“
„Ne, ale podle všeho jsi poslední týdny dostával jen stěží dostačující jídlo. Lektvar by ti měl dodat všechny potřebné vitamíny.“
Smířeně od ní ampulku s tmavým lektvarem vzal a obrátil ji do sebe. Poznal, že dál se hádat by bylo zbytečné.
„Hodný chlapec,“ pochválila ho, za což po ní šlehl rozzuřeným pohledem. „Mám ti od Brumbála ještě vyřídit, že tě co nejdřív čeká u sebe v pracovně.“
Harry se zarazil. Nebyl to přece ani celý den, kdy u něj byli posledně.
„Tak já už pádím,“ ozvala se Tonksová, „musím dneska ještě k rodičům, dělají si o mě poslední dobou přehnanou starost…“
„To jsi sem šla jen kvůli tomuhle?“ divil se Harry.
„Potřebovala jsem vidět, že jsi v pořádku,“ vysvětlila, „jinak bych nemohla v klidu spát. Měj se hezky, Ginny. A ty, Ericu – přimluv se u Brumbála, aby nám už nikdy nedával společný úkol!“
Harry se krátce zasmál, zatímco se otočila na patě a odkráčela otevřenou bránou na školní pozemky.
Otočil se na Ginny, která po celou dobu tiše stála vedle něj. „Vyřiď prosím Ronovi a Hermioně, že se sejdeme za hodinu v knihovně.“
„Za hodinu?“ podivila se. „Myslíš, že budeš u Brumbála tak dlouho?“
„Doufám, že ne,“ odpověděl. Přistoupil k ní a chvilku nerozhodně váhal, než ji krátce políbil na rozloučenou – Ginny se vrátila zpátky do síně, zatímco on se vydal rychlým krokem po schodech nahoru. Chtěl to mít co nejdřív za sebou.
Když stanul před chrličem do Brumbálovy pracovny, vyslovil tentokrát obyčejné heslo, ne jejich smluvené. Podle všeho už se Brumbál před ostatními profesory neskrýval, oficiálně přebýval v Bradavicích, nebyl tedy důvod, aby i Harry dál dělal, že tu ředitel vlastně vůbec není.
Když zaklepal na dubové dveře, téměř okamžitě se za nimi ozvalo pozvání dál. Vstoupil dovnitř.
Brumbál seděl za psacím stole, zaujatě pozoroval své spojené dlaně, které měl položené na podložce před sebou. Nevzhlédl od nich, ani když Harry pozdravil, jen pokýval nepatrně hlavou v odpověď. Vypadal hluboce zamyšlený. Harry si dobře všiml, že - i když měl na sobě jiný hábit než večer – neopustil pracovnu od chvíle, kdy Harry s Ronem a Hermionou včera odtud odešli. Oči měl opuchlé a vypadal velmi unaveně. Možná měl Harry příliš bujnou fantazii, ale v první chvíli ho nepadlo, že to zdaleka není únava jen z nedostatku spánku.
„Jsem rád, že jsi vypil ty lektvary,“ řekl, aniž by se na Harryho podíval. „Ale byl bych ještě radši, kdybys na chvíli skutečně zašel na ošetřovnu. Madam Pomfreyová by tě prohlédla a byl bych klidnější.“
„Nic mi není,“ odporoval Harry. Opravdu se cítil naprosto v pořádku až na odřené dlaně od Azkabanských hradeb, ale ty se zahojí samy. „Každý rok skončím zpravidla na ošetřovně. Chtěl bych jednou udělat výjimku.“
Brumbál se pousmál. „Jak myslíš. Ale pokud by ses cítil nějak zle…“
„…okamžitě se za madam Pomfreyovou zastavím, slibuju.“
Oba se odmlčeli. Harry se konečně posadil na křeslo, za kterým celou dobu stál, a pozoroval svá kolena. Nechtěl teď Brumbála rušit; ředitel se zdál plně zaneprázdněný ve svých vlastních myšlenkách.
Rozhlédl se po místnosti. Fénix Fawkes seděl na svém bidýlku a celou dobu Harryho zaujatě sledoval. Chvíli jeho pohled oplácel, pak se na fénixe zeširoka usmál a klouzal zrakem dál po obvodu pracovny. Až teď si uvědomil, že žádný z vyobrazených ředitelů a ředitelek tentokrát nepředstírá spánek, ale pozorně Harryho s Brumbálem sledují . Nechtělo se mu čelit jejich pohledům, proto raději dokončil prohlídku a znovu se podíval na ředitele. Pohled mu padl na otrhaný svazek pergamenů, který stále ležel na Brumbálově stole.
„Žádné záznamy o Voldemortově rodině nenajdeme, že?“ začal zpříma. Dobře si všiml znepokojení v Brumbálově tváři.
Brumbál sebou škubl, jako by zapomněl, že tu s ním Harry je. Pak chmurně zakroutil hlavou, aniž by k němu vzhlédl. „Jsem si jistý, že se Tom postaral o to, abychom jeho žijící příbuzné nenašli tak snadno.“
„Ale musí být nějaká stopa – třeba od jeho mudlovských příbuzných…“
„Je možné, že se nám něco podaří najít. Ale i tak to bude velice těžké,“ Brumbál si povzdechl a konečně se na Harryho podíval. „O tom jsem teď s tebou ale nechtěl mluvit.“
Harry se zarazil. Pokud se Brumbál nechtěl bavit o Grindelwaldově deníku, pak ho nenapadalo nic jiného, proč by ho sem nechával volat. „Stalo se snad něco Tonksové? Nebo snad něco v řádu-“
„Zadrž, Harry,“ zvedl ředitel ruku a zastavil tak Harryho starostlivý proud slov. „Nikomu se nic nestalo. Potřebuji s tebou probrat něco úplně jiného.“
V ten moment – když znovu sklesle položil dlaň na opěradlo křesla a sklopil pohled za půlměsícovými brýlemi – vypadal Brumbál tak staře a zranitelně, jak ho Harry ještě nikdy nezažil. Harry netušil, čím je ten okamžik tak zvláštní, že z profesora na ten moment jakoby vyprchala veškerá síla. Bylo mu těžko u srdce, když se mu podíval do oči a skrz obroučky brýlí nezahlédl v pohaslé modři jediný plamínek.
Tiše seděl na svém křesle, dokud se po pár minutách Brumbál znovu nenapřímil a pomalu začal mluvit. „Povím ti pár čísel, Harry. Nemusíš si je pamatovat, jen se nad nimi zamysli.“ Brumbál se odmlčel, s pohledem upřeným na Harryho. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že od něho profesor očekává nějakou reakci. Zmateně přikývl.
„Třicet osm. Padesát dva. Devadesát šest,“ vyjmenoval Brumbál. „Zřejmě netušíš, co znamenají, že?“
Brumbál se nahnul na křesle a vytáhl několik pergamenů ze spodního šuplíku svého psacího stolu. Celý štos položil na desku stolu přímo před Harryho. Ten stačil zachytit jen změť hustě popsaných stránek několika různými písmy, než Brumbál znovu začal mluvit.
„Třicet osm dopisů od rodičů, které mi přišly na konci minulých letních prázdnin. Píší v nich, že svého syna nebo dceru odhlašují z Bradavic. Důvod? Pro jejich potomky bude lepší, když budou studovat doma. Ve skutečnosti o ně mají strach, Harry. Každý rodič chce mít své dítě u sebe, pokud jim hrozí jakékoliv nebezpečí.“
Brumbál se zvedl z křesla a nechal Harryho přehrabovat se v poštovních papírech, dokud na pergamenech nepřistálo staré vydání Denního Věštce, které Brumbál vyštrachal někde z knihovny za Harryho zády. Noviny jen tak tak minuly Harryho dlaně.
„Padesát dva kouzelnických rodin, které v jednom měsíci – v loňském září – opustily Británii. Odstěhovaly se do zahraničí, neznámo kam. Bylo neopatrné jejich seznam otisknout v novinách, ale zřejmě to nějakému novináři připadalo jako příliš velká senzace, než aby odolal jejímu zveřejnění.“
Harry sotva stihl přelétnou dlouhý seznam příjmeních na titulní straně novin a už mu Brumbál podával úředně vypadající lejstro, na kterém Harry po zběžném pohledu dokázal zaznamenat jen velké logo ministerstva kouzel.
„Dopis od Popletala, tehdy ještě ministra. Na mou žádost mi poslal seznam devadesáti šesti kouzelníků, kteří za poslední měsíc – dopis je datován k sedmého října minulého roku, rozuměj posledním měsícem tedy září -, tak tedy seznam devadesáti šesti kouzelníku, kteří za dobu pouhých čtyř týdnů odevzdali své hůlky a vystoupili tak z kouzelnického společenství – staly se určitým způsobem mudly.“
Harry očarovaně sledoval dlouhý sloupec neznámých jmen a přitom uvažoval, jestli by se on sám dokázal vzdát kouzelnického světa. Co je muselo vést k tak šílenému kroku?
„A konečně – to by tě mohlo zajímat,“ ozval se mu za zády ředitel. Harry se na křesle otočil a uviděl, že Brumbál stojí vedle bidýlka s Fawkesem a hladí fénixe po zářivě rudém peří. Fawkes najednou krátce zapípal a najednou zmizel v kouzelných plamenech. „Chvilku strpení,“ ozval se Brumbál.
Krátce na to se před Harrym objevily ty samé plameny, v jakých před chvílí fénix zmizel. Teď se však začaly od sebe odděloval, velké plameny se rozdělily na malé plamínky, které by Harry dokázal lehce rozdělat i mudlovskou sirkou. Utvořily před Harrym dokonale symetrický kruh, vznášely se ve vzduchu tak blízko sebe, až znovu skoro splývaly.
„Každý plamínek znázorňuje člena Fénixova řádu od jeho druhého založení před dvěma lety, na konci tvého čtvrtého ročníku. Z toho tyhle plamínky,“ jakmile to vyslovil, asi desítka plamínků se oddělila od ostatních a s hlasitým zasyčením zhasla, „jsou těch, co už padli.“
Harry upřeně hleděl na místa, kde se ještě před chvílí třepotaly plamínky. Věděl přesně, kolik jich zhaslo jen kvůli němu.
„A tihle,“ pokračoval Brumbál, jemně máchl rukou a z kruhu se oddělilo snad kolem osmi plamínků, „z řádu za poslední rok odešli.“ Plamínky hned nezhasly, ale jejich jas slábl, až Harrymu pomalu mizely před očima.
„Proč mi to všechno říkáte?“ nechápal Harry. Dál fascinovaně hleděl na plamenný kruh nad Brumbálovým stolem a marně si lámal hlavu, kam tím vším Brumbál míří.
„Protože je to důležité, Harry, velice důležití. Musíš pochopit, co všechna ta čísla znamenají.“
Brumbál obešel stůl a znovu se posadil na své křeslo. „Všichni ti kouzelníci, Harry – ať už utekli ze země, vzdali se své hůlky nebo vystoupili z Fénixova řádu – všichni to dělali ze strachu. Každý jednou dostane strach, Harry, a někteří z nás ho neunesou. Pak jednají tak, jak je podle nich nejlepší.
Od té doby, co se Voldemort vrátil, lidé mají strach pořád. Ale nikdy jich tolik neuteklo jako ten měsíc po té, co tě ministerstvo vyhlásilo za mrtvého.“
Brumbál se odmlčel a Harry na něj zůstal se široce otevřenýma očima zírat. V hlavě měl prázdno.
„Voldemort si to uvědomil stejně dobře jako já. Tvá smrt mu tak byla dvakrát užitečná – kromě toho, že se zbavil nepřítele, najednou také zjistil, jak nejjednodušeji zlomit naděje lidí. Všiml si, jakou spoušť nadělala tvá smrt v našich řadách. Ale hlavně si uvědomil, jak moc by naši obranu zlomila smrt někoho jiného.“
Brumbál se opřel o opěradlo svého křesla a podíval se oknem ven, přes Harryho rameno na zářivé květnové slunce. „Voldemort své nepřátelé, od kterých mu hrozí skutečné nebezpečí, rád zabíjí sám. Dokazuje tak sobě i celému kouzelnickému světu, že proti němu nemají šanci. To proto se tenkrát před patnácti lety vydal do Godrikova dolu sám. To proto tě měl Barty Skrk jen z Bradavic dostat do Malého Visánku, kde tě měl Voldemort před zraky Smrtijedů zabít. Kdyby tomu tak nebylo, mohl by tě Skrk kdykoliv předtím ve škole zabít. Ta Voldemortova posedlost jeho nepřátele vždy určitým způsobem chránila.
Od jisté doby je Voldemortovým snem porazit i mě v souboji. Tak, aby nikdo potom nemohl pochybovat, že on je tím nejmocnějším kouzelníkem. Ale od té spouště, co nadělala tvoje smrt v kouzelnickém společenství, poznal, že moje smrt má pro něj další cenu, skoro tak lákavou. Uvědomil si, že kdyby mě zabil, velmi by oslabil řadu svých nepřátel – ne počtem nebo silou, ale hlavně by zlomil velice důležitou morálku. K tomu mě nemusí zabít v kouzelnickém souboji. Stačí, když se mě jakýmkoliv způsobem zbaví.“
Brumbál si hlasitě povzdechl a poprvé po celou dobu, co mluvil, se na Harryho zpříma podíval. Harry mu oplácel prázdným pohledem, ředitelova slova mu nechtěla dávat smysl.
„Od Vánoc se snaží přijít na způsob, jak mě jednoduše zabít. Není to zas tak lehké, ani v kouzelnickém světě.
Když jsi byl pryč, zajal Voldemort jednu ženu ze severu Irska. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem v archívech zjistil, že je to má opravdu velmi vzdálená rodina. Nejprve jsem si tedy myslel, že ji Voldemort unesl, aby mě k sobě přilákal. Což by bylo poněkud pošetilé – Tom dobře věděl, že bych šel pro kohokoliv, nemusel by to ani být můj příbuzný. Věděl, že bych se pro ni vydal, i kdyby to byla jasná past. Věděl, že bych se z ní s trochou štěstěny dokázal dostat.
Po pár dnech však nepřišla žádná návnada, žádné vodítko, podle kterého bych Sarah – tak se má prapraneteř jmenuje – mohl najít. Začalo tedy být jasné, že to nebude žádná past. Byl jsem opět ve slepé uličce.
Ale dnes v noci tu byl profesor Snape, Harry. A přinesl zprávy, které všechno vysvětlují.
Severus je pro Voldemorta velmi cenný nejenom jako domnělý špeh v Bradavicích, ale také svými excelentními znalostmi lektvarů. Netvrdím, že Tom byl na lektvary levý, ale Severusovi se v tomhle ohledu nevyrovná, to musí přiznat i on sám. A právě včera večer uložil Severusovi velice zajímavý úkol.
Neznáš, Harry, náhodou lektvar, jehož hlavní přísadou je dračí a lidská krev spolu s práškem z rohu Erisedského jednorožce? Severus tvrdí, že je to ta nejvýbušnější kombinace, jakou si lektvarista dokáže představit. Ale ani se svými rozsáhlými znalostmi nedokáže určit, jaké by mohla mít účinky. Jisté je jen to, že lidská krev v onom lektvaru patří právě mojí prapraneteři.“
Harryho svět se zastavil, obrátil se vzhůru nohama a zůstal tak viset. Když se Brumbál odmlčel, odpovídal prázdným hlasem, automaticky, nechtělo se mu nad odpovědí přemýšlet. Nechtěl teď raději přemýšlet vůbec.
Přikývl. „Znám ho ze světa Za obloukem. Byla tam část knihovny, kam měli přístup jen vybraní kouzelníci. Nakonec jsem se tam taky propašoval. Byla tam strašná kouzla, pane profesore, tak strašná! Svět tady na ně už dávno raději zapomněl, ale oni si je tam moc dobře pamatují.“
Brumbál stručně kývl. „Voldemort se o některých musel dočíst v Grindelwaldových zápiscích. Troufám si tvrdit, že jich na světlo světa vytáhne ještě víc.“
Harry na to nijak nereagoval.
„Takže tenhle lektvar mezi ně patří. Nech mě hádat, Harry, co způsobuje.“
Brumbál se opřel dlaněmi o desku svého stolu a ztěžka vstal. Vypadal najednou tak zranitelně.
„Objevil jsem všechna využití dračí krve, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by ji někdo chtěl míchat s tak odlišnou látkou jako je roh jednorožce, natož pak Erisedského. Myslíš, Harry, že by se dal ještě někde na zemi sehnat?“
Harry na něj omámeně hleděl. Brumbál se choval tak uvolněně, tak normálně, jako by se nic nedělo. Přesto musel vědět, musel si uvědomovat, co všechno tohle znamená. „Profesore, vy…“
„Počkej, Harry, na tohle bude čas později. Teď mi prosím odpověz na otázku.“
Harry se na něj dlouze zadíval a ředitel mu pohled trpělivě opětoval. Harry ho chtěl přinutit, aby začal panikařit. Chtěl, aby v téhle místnosti nebyl jediný, komu se svírá žaludek zděšením. Ale Brumbál vypadal klidně, jako by na jejich tématu rozhovoru nebylo nic hrozivého. Harry se přinutil k tomu, aby se podobný klid alespoň snažil předstírat. Vzchopil se Brumbálovi na odpověď. „Před pár měsíci bych si myslel, že sehnat něco od Erisedských je tady nemožné. Ale když mi Ollivander prodal tu novou hůlku…“ nechal větu nedokončenou.
Brumbál přikývl, že bere na vědomí.
„Dejme tomu, že Voldemort tedy sehnal všechny přísady. Má i krev mého příbuzného. Pokud se mu tedy podaří lektvar správně připravit, dokáže mě s ním zabít, aniž bych se toho lektvaru napil. Nemusí se ke mně vůbec přiblížit.“
Harry sklesle zakroutil hlavou. „Takhle to nefunguje. Pokud je to ten samý lektvar, který znám já, nezabije jen Vás. Nemůže lektvaru jen tak přikázat, kterého příbuzného zabít. Lektvar prostě otráví všechny lidi, kteří mají v žilách aspoň malou část krve, kterou do lektvaru zamíchal. Začne u nejbližších příbuzných a postupuje až k těm, kdo mají stejnou krev jen z nejmenší části.“
Poprvé za celou dobu se ředitel zatvářil tak, jak by podle Harryho měl. Tváře mu zbledly a ruce se začaly třást.
Harry si toho dobře všiml a s lítostí na starého kouzelníka pohlédl. „Lidé moc dobře věděli, proč na tyhle kouzla raději zapomněli.“
„Všichni ti lidé,“ zašeptal zničeně Brumbál.
Harry pomalu přikývl.
Pak si však na něco vzpomněl: „Ten lektvar má přece vařit Snape, že ano? Kdyby udělal schválně nějakou chybu-“
„Voldemort bude sledovat každý jeho krok, nedovolí mu něco zkazit. Pokud by se přece jen Severus o něco pokusil, velice rychle ho Voldemort nahradí jiným lektvaristou. A Severus upadne v nemilost.“
Brumbál už se vzpamatoval. Přesto si raději znovu sedl na křeslo a upíral zničený pohled za Harryho rameno.
Harry věděl, že tohle je pro Brumbála největší pomsta, jakou mu mohl Voldemort připravit. Sám se nemohl z té strašné zprávy vzpamatovat, ale nedokázal si představit, jak moc musí trpět Brumbál při pomyšlení, že kvůli jeho vraždě hodlá Voldemort zabít stovky nevinných lidí, kteří nemají o všem zřejmě ani tušení.
„Musí tu být nějaký způsob, jak tomu zabránit,“ nevzdával se Harry.
„Vždycky tu nějaký je,“ přikyvoval Brumbál, jen to neznělo tak, jak by se Harrymu líbilo.
„Třeba… třeba se Voldemortovi přece jen nepodaří sehnat roh Erisedského jednorožce a bude muset použít roh obyčejného. Pak by nemusel být účinek lektvaru tak silný…“
„Sarah je má prapraneteř,“ připomněl Brumbál, „zemřou desítky lidí, než se síla lektvaru dostane až ke mně.“
Opřel se lokty o stůl a hlavu složil do dlaní. Trvalo dlouho, než znovu promluvil. „Ne, Harry, nesmím dovolit, aby Voldemort lektvar takto použil.“
„Takže Snape zvorá přípravu?“ hádal Harry.
„Ne,“ zavrhl to okamžitě Brumbál, „takhle jsem to nemyslel.“ Opět se na chvíli odmlčel. „Jak to, funguje, Harry? Co musí Voldemort udělat, aby lektvar působil?“
Harrymu chvíli trvalo, než si všechno přesně vybavil. „Pokud se nepletu, musí ho dát napít člověku, jehož krev je v lektvaru.“
Brumbál se nad jeho odpovědí na chvíli zamyslel. Když ho teď Harry viděl, znovu mu připadal zase jako ten starý Brumbál. Pořád se sice zdál zesláblý a zničený, ale do očí se mu vrátilo alespoň trocha ze známého lesku, jakmile dostal nějaký nápad. „Ale když se tu mluví o stejné krvi… Nemusí lektvar přece dát napít přesně stejnému člověku, kterému krev vzal, že? Krev příbuzných je přece stejná, může tedy lektvar vypít kterýkoliv jiný člen rodiny. Nebo se mýlím?“
Harry se zamyslel. Ani ne tak nad odpovědí, jako spíš nad tím, kam Brumbál směřuje. „Ne, myslím, že by to tak mohlo fungovat.“ Věděl, že se to teď příliš nehodilo a nikdy by to nahlas nepřiznal, přesto ho bavilo sledovat, jak Brumbál přichází na své dokonalé plány. Viděl mu na tváří, jak horečně přemýšlí.
„Říkal si, že kdyby nepoužili roh Erisedského jednorožce, byl by lektvar slabší a nezabil by tolik lidí. Pokud by tedy Severus připravil opravdu slabý lektvar, mohl by zabít jen ty nejbližší příbuzné toho, kdo jej vypil? Třeba i jen jeho samotného?“
Konečně Harry pochopil, kam těmi otázkami Brumbál míří. Vzrušeně přikývl. „Kdyby byl opravdu tak slabý, nemusela by se jeho síla k vám vůbec dostat!“
Brumbál si povzdechl a na Harryho se smutně usmál. „Nemůžu dovolit, aby Voldemort kvůli mně někoho zabil, Harry. Zvlášť když mu nebude dělat problém najít jiný způsob, jak mě zabít, když ten první selže.“
Znovu začal pochodovat po celé pracovně a nahlas přemýšlel. „Tom nemůže počítat s tím, že by se mu podařilo sehnat roh Erisedského. Byl by blázen, kdyby se na to spoléhal. Ví tedy moc dobře, že síla lektvaru nebude tak velká. Musel tedy najít mého nejbližšího příbuzného, aby si byl jistý, že se lektvar dostane až ke mně. Ale našel jedině Sarah, která je až má prapraneteř. To znamená, že neví o žádné mé bližší rodině. A nebude se mu chtít riskovat ještě vzdálenější příbuzného. Sarah je tedy jeho jediná šance.“
Harry mu skočil do řeči. „Takže ji zachráníme? Dostaneme ji od Voldemorta, aby jí nemohl dát napít toho lektvaru…“
„… a Voldemortovi nebude zbývat nic jiného, aby opravdu sehnal roh Erisedského jednorožce, našel ještě vzdálenějšího příbuzného a zabil lektvarem stovky lidí, než by se jeho síla dostala ke mně. Ne, Harry, takhle jsem to nemyslel.
Dostaneme Sarah od Voldemorta, v tom jsi měl pravdu. A pokud Tom zjistí, že mu Sarah utekla, nebude se už zdráhat zabít mě jednodušeji. Líbilo by se mu, kdyby mě mohl zabít pomocí toho lektvaru. Ví, že by mi tak ublížil daleko víc. Chce mi tak ublížit. Ale pokud by zjistil, že lektvar nemá dát komu napít, zřejmě od svého plánu bude muset upustit a spokojí se s tím, že mě jednoduše zabije, aniž by - s jeho největší lítostí – zabil stovky nevinných lidí.“
Brumbál se odmlčel a upřel pohled přes okno na Bradavické jezero, v kterém se koupaly první červené paprsky zapadající slunce. Z hodiny, kterou Harry očekával, že tu stráví, se vyklubala hezká řádka dalších.
Sledoval Brumbálův pohled a snažil si v hlavně srovnat ředitelova slova. Nedávala mu smysl. „Nemusíte zemřít. Vždyť přece nemusíte zemřít,“ opakoval zmateně. „Když Sarah dostaneme od Voldemorta, nemůže ten lektvar nijak použít. Nemusíte se mu vzdávat…“
Brumbál se na Harryho nepodíval, když mu odpovídal. Harry ho viděl z profilu. Stále se smutně usmíval. „Voldemort objevil dokonalý plán, Harry. Ten lektvar se mu líbí – zabije mě a přitom mi ještě ublíží, jak nejvíc může. O tom se mu dřív ani nesnilo.
Nebude se chtít takové šance vzdát. Pokud mu to nevyjde napoprvé se Sarah, najde jinou mou rodinu. A podruhé už určitě použije roh Erisedského jednorožce. Nebude chtít nic riskovat, podruhé se nám nepodaří toho příbuzného zachránit. Nemůžu dovolit aby zabil tolik lidí.“
„Ale…“ namítl Harry. Pak zmlkl, protože nevěděl, jak má pokračovat.
„Podle Severuse se musí lektvar nechat tři týdny odstát. To je dost času, abych zvládl dostat Sarah z Voldemortova dosahu.“
Na chvíli zavládlo v pracovně ticho. Oba dva hleděli ven z okna na zapadající slunce.
„Odjedu teď na chvíli pryč,“ promluvil nakonec Brumbál. „Mám na práci ještě pár věcí. Ale za dva týdny se zas uvidíme. Do té doby na sebe prosím dávej pozor.“
Harry to pochopil jako výzvu k odchodu. Ale ještě nebyl připravený z pracovny odejít, nedokázal si představit, že by teď měl nechat Brumbála samotného. Bylo tolik věcí, co museli dořešit, musel přece ředitele přesvědčit, nemohl to nechat takhle. „Profesore…“
„Harry,“ zarazil ho Brumbál. „Už tu není nic k řešení. Za tři týdny to tu pro mě skončí. Dej mi možnost, abych do té doby zařídil pár věcí.“
Harry omámeně vstal z křesla. Skoro si neuvědomoval, že stojí na nohou a míří ke dveřím. S rukou na klice se naposledy zarazil. „Nemůžete přece… Bez vás…“ zmateně koktal.
„Už běž, Harry,“ prosil ho Brumbál. „Uvidíme se za dva týdny.“