14. před bouří
Kapitola 14.- Zeptej se
Když od nich hluboko v noci Alison odcházela, spali oba dva. Harry nakonec usnul vyčerpáním na gauči, zatímco Severus stále pochrupával ve své posteli v patře. Ale žena nejenže byla naprosto vyčerpaná, ale ještě ke všemu jí nedávala klidu myšlenka, že to celé je její vina. Jenže jak ji mohlo napadnout, že si Severus její radu vezme tak k srdci, že hned po jejím odchodu na Harryho vypálí s tou svou pitomou větou.
Severus rozhodně nebyl taktik.
Nebyla si jistá, ale řekla by, že Severus potřeboval trochu viny hodit na Harryho a očividně se mu to i podařilo. Co dokázala pochopit z Harryho plačtivého brebentění, tak si s ním starší muž servítky rozhodně nebral. Neobviňoval ho, ale taky ho nijak neuklidňoval. A ten kluk tak strašně potřeboval obejmout a ujistit, že to není jeho vina.
Chudák, vždyť on tu kromě toho morouse nikoho nemá. Alison teprve teď došlo, že tu Harry vlastně nemá žádné kamarády ani nikoho jiného. Pokud ji paměť nešálila, tak kdysi četla o nějakých jeho přátelích, ale neměla ani tušení, jaký je jejich vztah teď.
Povzdechla si. Kdyby to nevytahovala, možná by to bylo lepší. Severus klidně spal, takže jemu ten rozhovor, pokud se to tak dalo nazývat, prospěl, ale Harrymu…
Lehce mu projela rukou vlasy, byla ráda, že konečně usnul. Snad mu ráno bude líp. A to bude… zaklela. Hodiny ukazovaly půl druhé ráno. „To zase bude doma řečí…“
***
Foukal do svého ranního čaje, i když už byl dávno studený. Zcela bezmyšlenkovitě nechal svůj dech, aby brázdil hladinu v hrnku, zatímco zíral před sebe. Dneska ráno ani nedělal snídani, jen se vypotácel zpod peřiny - musela ho přikrýt Alison potom, co jí usnul v náruči - uvařil si čaj a klesl na židli, kde od té doby rozespale dřepí. Chvíli, kdy Severus scházel po schodech, vůbec nevnímal. Teprve jeho příchod do kuchyně ho dokázal probrat.
Starší muž zůstal na okamžik stát ve dveřích, než si odkašlal. „Dobré ráno,“ a vydal se do kuchyně.
„Ehm… dobré,“ odvětil Harry nejistě. Sledoval každý mužův krok a jen čekal na ta slova, která po včerejšku prostě musela přijít - Pottere, vypadněte!
Snape však zkontroloval stůl, mrkl do pánve na sporáku i do spíže, než se otočil na mladíka. „Pottere?!“
Ten vyskočil z místa, čímž převrhl hrnek s čajem, protože mu v oušku zůstal zaklíněný palec. Zanadával a pokoušel se tu čajovou katastrofu hned napravit, ale jeho pozornost byla stejně upřená na muže. Čekal, že po tomhle ho vyhodí tuplem, ještě s nějakou poznámkou o jeho nešikovnosti. Muž ho však jen zamračeně sledoval, jak se snaží tekutinu chytat do rukou.
„Co takhle použít hůlku?“ nadhodil nakonec.
Hůlku? Na koho? Na mě? blesklo Harrymu vyděšeně hlavou, ale hned vzápětí si uvědomil, že to je blbost. Jo na čaj! Vytáhl z kapsy hůlku a všechno to uklidil, i když v tu chvíli už Snape vypadal, že ho z něho raní mrtvice. Teprve když všechna tekutina zmizela, odvážil se na profesora pohlédnout. Koukal na něho jako na idiota, ale to bylo míň, než se dalo čekat.
„Dneska žádná snídaně?“ promluvil muž nakonec. „Žádná slanina s vejci?“
Harry otevřel pusu, ale nic z ní nevypadlo. Žádný vyhazov? Chtěl po něm snídani, znamenalo to snad, že… že by třeba… mohl zůstat? „Ne. Totiž jo! Jo! Já… hned něco udělám, jen… jen…“
„Pottere,“ klidnil ho Severus, když viděl, jak se k němu mladík hrne. Hrozilo totiž, že teď nepřevrhne jen hrnek, ale i stůl. „To měl být vtip. Umím se najíst i sám.“
Vtip? Takže přeci jen vyhazov?
Severus sáhl do spíže, odkud vyndal chléb, med a kousek másla. Namazal si krajíc, pokapal medem, ale když se otočil zpět ke stolu, zarazil se. Ten kluk na něho totiž za celou dobu nepřestával konsternovaně zírat. Pomalu přežvýkl sousto na druhou stranu. „Pottere, mohl byste mi vysvětlit z jakého důvodu na mě tak zíráte?“
„Vy… vy… vy mě nevyhodíte?“ zeptal se tiše. A zvědavě.
„Já něco takového slíbil?“ podivil se Severus a znovu kousl do chleba. Měl náladu trochu rýpat. Vůbec měl dobrou náladu. A kdo by neměl, spal klidně celou noc, po takové době. A úplně bez nočních můr.
„Ne, ne… jen… včera…“
Dobře, včera toho řekl hodně. A co si uvědomoval, tak to nebyly zrovna pěkné věci. Na svoji obhajobu však může říct, že nebyl tak úplně při smyslech. Ale jak se tak díval na toho kluka, tak on si myslel, že byl. Lehce si odkašlal. „Uděláme dohodu, Pottere. Vy na mě přestanete zírat, zapomenete na věci, co jsem vám včera řekl, a můžete v klidu zůstat.“
Harry chvíli mlčel. „Vážně?“
„Ne, Pottere, to byl jen další… U Morgany, vy vážně nepoznáte ironii, že ne?“ zavrčel, protože ten kluk zase začal protahovat obličej. „Můžete sakra zůstat. Teď si dřepněte na prdel a najezte se!“ postrčil mu talíř, na kterém měl ještě jeden kus svého chleba. Potřeboval odlákat Potterovu pozornost k něčemu jinému. Harry se natáhl pro chleba a zakousl se.
V kuchyni zavládlo ticho.
„Udělám potom oběd,“ řekl nakonec Harry. Měla to být něco jako omluva za dnešní chybějící snídani.
Opět mlčeli. Mladík sice po chvíli zaslechl, že se Snape nadechuje k nějaké otázce, ale nakonec se na nic nezeptal.
„Co jste chtěl říct?“
„Nic,“ zavrtěl Severus hlavou.
„Vážně ne? Škoda,“ svěsil zase mladík ramena.
Severus se na něho dlouze zadíval, ale nepromluvil, dokud nepolkl. „Proč je to škoda?“
Pokrčil rameny. „Já nevím… povídání mi přijde lepší, než tohle trapný ticho.“
„Vy si chcete povídat?“
Znovu pokrčil rameny. „Proč ne?“
„Třeba jako včera?“
Mladík sebou trhl, než sklonil hlavu. „Máte pravdu, to ticho bude přeci jen lepší.“
Severus si náhle uvědomil, že včera skutečně řekl něco nemístného. Něco, čím kluka nalomil. Bohužel neměl sebemenší tušení, co to bylo. On si vůbec z toho včerejšího rozhovoru pamatoval pomálu. „Chtěl jsem se zeptat, kde jste se naučil vařit,“ pronesl nakonec do ticha jakoby mimochodem.
Harry se zarazil. On se opravdu na něco zeptal? Skutečně? Skoro tomu nemohl uvěřit. Už proto, že Snape se ho nikdy na nic nezeptal, tedy bez sarkasmu nebo jízlivosti. Vůbec s ním nemluvil, za ten týden, co tu byl, dostával spíš jen vrčivé odpovědi.
No, možná by bylo dobré odpovědět, uvědomil si po chvíli. „Od tety,“ vypadlo z něho, čímž si od Snapea vysloužil pozvednuté obočí. „Ona… totiž… Už odmala jsem musel často pomáhat v kuchyni nebo sám vařit a… no… když jim to chutnalo, tak jsem většinou nedostal výprask. To je docela dobrý důvod k tomu, po nocích studovat kuchařku.“
Pomalu žvýkal. „Bili vás hodně?“
„Jak jsem zjistil na škole, tak asi víc než normální dítě,“ zasmál se Harry. Nebylo to vtipné, ale co mohl dělat jiného. Raději se smát přestal. Místo toho se chtěl zeptat, jestli Snapea jako malého taky bili. Byla to pitomá otázka, ale když už to téma nakousli. Jakmile se však nadechl, uznal, že je to vážně pitomé a možná moc osobní, a tak raději pusu zase zavřel.
Profesor ho chvíli sledoval. „Co?“
„Nic,“ pokrčil rameny, „jen… jsem se chtěl na něco zeptat.“
„Na co?“ zněl netrpělivě.
Znovu to pitomé pokrčení ramen. Co by bez nich ten kluk dělal? „Vlastně ani nevím. Něco o vás… o vašem životě.“
„Proč se chcete ptát na můj život?“ Skutečně to nechápal, o jeho život se nikdy nikdo nezajímal. Ne, pokud nechtěl najít něco, co by proti němu mohl použít. A za to krčení rameny toho kluka už fakt zabije!
„Protože spolu bydlíme?“ nadhodil Harry. „Protože spolu budeme mít dítě?“ Podle výrazu jeho společníka ani tohle nebylo to nejlepší téma. „Protože mě to zajímá?“ zkusil to do třetice.
Muž proti němu se narovnal. „Co vás zajímá?“
Bylo to snad povolení k otázkám? Harry vyvalil oči, ale byl by hlupák, kdyby se takové šance nechytil. Jen najednou netušil, na co by se měl ptát. „Ehm… vaše prostřední jméno?“ Ty jsi idiot! ozvalo se mu hned v hlavě. Ale jeho skutečně nic jiného nenapadalo, prostě si jen vzpomněl na takové ty dotazníky, u kterých je první kolonka Jméno. K jeho velkému překvapen ho muž nesestřelil.
„Alexandr Nikolajevič,“ odpověděl prostě.
Snape je Rus? Páni! Čímž další otázka o místě narození odpadla. „Ehm… kolik vám je?“
„Devětačtyřicet.“
Tolik??? Nevypadá. „Kdy máte narozeniny?“
„Třicátého února,“ odvětil ihned zcela klidně. Až to Harryho zaráželo, hltal však každou odpověď, aniž by o ní byť jen na okamžik přemýšlel.
„Vždycky jste byl učitel lektvarů?“
„Ne. Pracoval jsem i v dračí rezervaci, jako ošetřovatel mláďat.“
Harrymu poklesla brada, tohle by do Snapea nikdy neřekl. „Páni, máte rád zvířata?“
„Samozřejmě!“
„Měl jste někdy nějaké?“
„Ano.“
„Jaký?“
„Kočku Kuličku.“
Kuličku? To si snad dělá prdel! Harryho však ani nenapadlo posmívat se, co kdyby se Snape náhodou urazil a přestal s ní mluvit.
„Hrajete na nějaký hudební nástroj?“
„Na harfu.“
„Oblíbená barva?“
„Růžová.“
Zamračil se. „Teď kecáte!“
„Ano.“
Harrymu poklesla ramena a našpulil naštvaně rty.
„U Merlina, Pottere, to musím říct až takovou blbost, abyste poznal, že vám lžu?“
„Bylo něco z toho, co jste říkal, pravda?“
„Ne.“
To Harryho naštvalo. On už skoro začal doufat, že se to mezi ním a Snapeem snad srovná a on si z něho místo toho udělá dobrý den. „Tohle nemá smysl,“ zvedl se od stolu.
„Na pitomé otázky, pitomé odpovědi,“ zavolal za ním Severus. „A vůbec, čekáte, že vám klidně odhalím celý svůj život, když z toho nebudu nic mít? Jak je možný, že jste vy Nebelvíři ještě nevymřeli?“
„A co z toho chcete mít?“ otočil se Harry zpátky. „Mám vám odpovídat na stejné otázky?“
„Mě skutečně nezajímá, jaká je vaše oblíbená barva. Z pozorování bych však řekl tmavě modrá.“
Do prdele, jak to může vědět?! pomyslel si Harry. „Tak co chcete vědět?“
„Váš školní spis jsem četl několikrát, Pottere, a hodně věcí mi o sobě řeknete svým chováním, takže…“ zvedl se k odchodu, aby tím dal najevo, že Potter vlastně nemá nic, co by mu nabídnul.
Jeho mladší společník se však ušklíbl. „A bylo tam třeba napsáno, jak ve třetím ročníku utekl Sirius z Bradavic?“ nadhodil.
Lektvarista se zarazil. Sakra, tohle mu tolik nocí nedalo spát a z Brumbála to nešlo vymámit a… Ne… ne… ne, Severusi nesmíš podlehnout!
„Nebo kudy jsem se dostal do Tajemné komnaty? Nebo kdo vám ukradl žaberník? Nebo…“ Už mu pomalu docházely nápady, co by Snapea mohlo zajímat, ale podle toho, jak muž brunátněl, byl velmi, velmi blízko cíle.
„Fajn! Zeptejte se, ale chci potom taky svoje odpovědi!“ Něco tomu klukovi napovídá a potom dostane svoje informace.
Mladík se však jen zašklebil. „Nevěříte tomu, že vám to prostě jen tak řeknu, že ne? Jsou to cenné informace,“ protáhl.
Měl chuť skřípat zuby. Právě proti němu byla použita jeho vlastní zbraň a jeho to strašně štvalo. „Dobře, co navrhujete?“
Harry se ušklíbl. „Použiji kouzlo Pravda za pravdu, doufám, že ho znáte. Když vám položím otázku a vy mi řeknete pravdu, musím vám ji říct taky. Když zalžete, poznám to, protože budu moci lhát taky. Necháme kouzlo působit třeba… třeba do zítřejšího večera, a když mi na všechny otázky odpovíte a já budu spokojený, řeknu vám dopodrobna, jak to bylo v Bradavicích.“
„Nelíbí se mi tam to vaše když budu spokojený.“
Znovu se ušklíbl. „Dobře, zítra večer vám to řeknu. Detaily budou podle toho, jak uspokojivě budete odpovídat.“
Severus zvažoval pro a proti. Do téhle dětinskosti se mu nechtělo, ale… když on byl tak zvědavý! A na co se Potter vůbec může ptát? A když bude hodně šťourat, může mu to vrátit. „Co když na nějakou otázku nebudu chtít odpovědět?“
Harry přikývl, to byla dobrá připomínka. „Dáme si… tři možnosti neodpovědět bez jakékoliv penalizace. Za předpokladu, že se ten, kdo se ptá, na stejnou nebo podobnou otázku už nesmí zeptat.“
To znělo i fér. „Domluveno. Ale, Pottere, varuju vás, nezahrávejte si se Zmijozelem!“ Doufal, že tahle syčivá poznámka toho kluka odradí od indiskrétních otázek. Mladík se však jen zašklebil. Několikrát mávl hůlkou a pronesl zaklínadlo. Nebylo těžké, tohle taky spíš byla jen dětinská hra.
„Dobře, tak to zkusíme. Vaše druhé jméno?“
„Tobias,“ zasyčel. „Po otci, překvapivě. Stejně jako vaše druhé jméno je…?“
„James,“ odvětil, protože to bral jako otázku. „Byla nějaká odpověď na moje předchozí otázky pravda?“
„Ano,“ odvětil ihned Severus a zamračil se. „Pottere?!“
„Ano?“ opět to bral jako otázku, a tak se mohl ptát dál. „Která?“
„Ta o domácím mazlíčkovi,“ zavrčel. „Baví vás to moc?“
Harry se znovu zašklebil. „Jo. Takže jste fakt měl kočku, která se jmenovala…?“
Severus znovu zaskřípal zuby, než zavrčel. „Kulička.“
Mladík málem spadl ze stolu.
„Bylo mi pět, Pottere!“
***
Harry však velmi brzy pochopil, že Severus nebude snadný soupeř. Za každou peprnější nebo osobnější otázku, dostal zpátky jednu takovou nebo ještě horší. Skutečně nerad Snapeovi přiznal, že to skutečně byli oni, kdo mu ve druhém ročníku trochu prohrabali sklad. A už vůbec se mu nelíbilo přiznat, že to byla vlastně Hermiona.
„K čemu jste ty přísady potřebovali?“
„Na mnoholičný lektvar. To jste nepoznal?“ prskl Harry, ale v další chvíli zaklel, protože vyplýtval možnost další otázky.
„Kde jste vzali zbytek přísad?“
„Já popravdě nevím, Hermiona je někde sháněla a…“
„K čemu jste to u Merlina potřebovali?“ nechápal.
„Hej! Teď se mám ptát já!“
„Pak se mě můžete zeptat, na co chcete, ale tohle mě zajímá,“ mávl profesor rukou a sesunul se do křesla. Nejspíš se chtěl jenom pohodlně posadit, ale s rostoucím břichem jen zajel mezi polštáře a zůstal tam. „Znovu - k čemu jste to potřebovali?“
„Chtěli jsme z… ehm… z Malfoye dostat, jestli není zmijozelův dědic.“
„Draco?“ ujistil se muž… a potom se začal smát. „Jak vás to u všech všudy napadlo?“
Harry se cítil uražen. „Poměrně logicky. Je ve Zmijozelu a…“
„To já taky,“ odfrkl si. „A rozhodně mě nelákalo něco otevírat. Co jste z něho vytáhli? A vůbec? Vždyť se vám ten mnoholičný lektvar ani nemohl povést.“
Mladík zvedl bradu. „Povedl se nám!“ Teda spíš Hermioně. V tu chvíli Harryho trochu bodlo u srdce. Co asi dělají jeho nejlepší přátelé? Od doby, co se dostal k Voldemortovi, je neviděl. Chyběli mu, strašně moc, ale… nějak netušil, jak by jim tuhle celou situaci vysvětlil. Měl strach, jak by to vzali… jak by vzali fakt, že zprznil jejich profesora a čeká s ním dítě! A že o to dítě stojí a… Ne, raději jen zavrtěl hlavou. Nechtěl na to myslet. „Jen… no… na konci do něj Hermiona omylem přimíchala kočičí chlup, takže ona… no…“
„Skončila napůl jako kočka,“ dodal muž. „I tak nechápu, jak se vám to mohlo povést. Tedy spíš slečně Grangerové, vy a pak Weasley byste nezvládli ani základ. A nesnažte se tvrdit opak!“
Harry raději zavřel pusu.
„Co jste vůbec z Draca dostali?“
„Nic,“ zabručel Harry.
Muž se ušklíbl. „To mě nepřekvapuje. Je to můj kmotřenec, kdyby s tím měl něco společného, tak to za a) vím a za b) mu urazím obě ruce. A teď vy Pottere,“ dodal po chvíli ticha nevrle, „ptejte se.“
Podíval se na Snapea a v tu chvíli byl naštvaný, proč ho nutil si vzpomenout na přátele a cítit se mizerně? Opět! Měl chuť se tomu chlapovi pomstít, zeptat se na něho hodně indiskrétního nebo… Napadla ho nějaká záležitost spojená s jeho otcem, ale takový sebevrah zase nebyl. Ne, spíše něco… mladistvého, něco… „Kdy jste přišel o panictví?“
Snape po něm střelil pohledem. „Hned do síně s trapnostma, Pottere,“ zavrčel, ale pokračoval. „V sedmnácti. Melissa Greasová, Havraspár, pokud to musíte vědět. A teď se pochlubte vy, pane zvědavý,“ dodal.
V tu chvíli si Harry uvědomil, že je pěkně v rejži. Zabořil pohled do podlahy a snažil se tvářit, že tam vůbec není. „No… ehm… já…“
„Co? Máte strach, že se vrátím do Bradavic a strhnu dotyčné body?“ ušklíbl se Severus a vyloženě si to užíval. „Rada první, Pottere, když na něco nechcete odpovídat, neptejte se na to ani ostatních. A teď ven s tím…“
„Já… já… totiž…“
Ten kluk byl úplně rudý, lehce se chvěl studem a nervózně si projížděl rukou vlasy. A teprve potom to Severusovi došlo. „Chcete mi říct, že jste ještě nikdy…?“ vydechl. „Že to JÁ jsem byl vaše…“
„První zkušenost?“ zvedl k němu Harry oči. „No tak nějak a… NE!“ zachvěl se, když si to uvědomil. „U Merlina, to jste vůbec neměl říkat. Vždyť to je vlastně pravda, já s vámi… ou, Merline!“
Výborně, Severusi, to se ti povedlo, vynadal si v duchu muž. Nejenže ten kluk vypadal zralý na oprátku, ale i on sám se cítil sakra mizerně. „Klid, Pottere, to se nepočítá,“ řekl, aby ho uklidnil. „Když jste hetero, počítá se to jenom s holkama. A vůbec, co jste vyváděl, když se ostatní oddávali první sexuálním radovánkám?“ pokoušel se změnit téma. „Popravdě jsem měl za to, že pokaždé, když jsem vás chytl na chodbách, tak jste se plížil od nějaký vaší fanynky.“
Fungovalo to, Harry po něm šlehl pohledem. „Já nemám fanynky! A co jsem dělal? No… ehm… já… měl jsem na starosti důležitější věci?“
„Ve čtvrtém ročníku? Jako třeba co? Famfrpál?“
„Nebo třeba jak porazit draka? Neutopit se v jezeře? Nenechat se sežrat sfingou?“ nadhodil.
Severus se zarazil, dobře, na tohle trochu zapomněl. „Pátý ročník?“
„Výuka Brumbálovy armády? Jak zabít ropuchu v růžovém?“
Zamračil se. „Šestý?“
„Sto a jeden způsob, jak zabít učitele Obrany a nebýt při tom zabit?“ vzpomněl si Harry na jejich dalšího učitele na OPČM, pana Morrise, ze kterého se nakonec nevyklubal přisluhovač Voldemorta, jen člověk, který Harryho z vlastních principů nenáviděl. A nenápadně se ho pokoušel zbavit.
„Dobře, co sedmý?“
„Špehování Řádu?“
„To vy jste byl ten zmetek, co neustále narušoval ochrany při poradách?!“
Mladík se zatvářil nevinně. „Že by?“
„Fajn, Pottere, a co třeba prázdniny?“
„Většinou jsem drhnul podlahy a okopával zahrádky,“ pokrčil rameny.
„Žádné noční útěky? Dostaveníčka na rohu?“
Nervózně zavrtěl hlavou. Připadal si teď jako méněcenná bytost. „Většinou jsem utíkal, buď za Voldemortem nebo od něho,“ připustil. „A u toho se rande domlouvá dost špatně. I když… nakonec se to vlastně povedlo,“ dodal kousavě a kývl na profesora.
Nemusel být genius, aby pochopil narážku na jejich společné „rande“. „Jste úchyl, Pottere!“
Pokrčil rameny. „Asi jo no.“ Odmlčel se. „Ehm… já půjdu nahoru.“ Potřeboval být sám.
Severus jen přikývl, měl toho na přemýšlení taky dost.
„Ehm… profesore?“ otočil se Harry ve dveřích. „Já jenom… když už jsme u tý pravdy… chtěl jsem se zeptat… ehm… Nenávidíte mě za to… co jsem vám udělal?“
Severus mlčel.
„Včera jste na mě hodně křičel a já…“
„Ne,“ ozvalo se najednou do ticha, až se Harry zarazil. „Není pravda, že bych vás za to nenáviděl. Jen bych si přál, aby se to nestalo.“
Mladík jen přikývl. „Tak to jsme dva.“
Že by blýsknutí na lepší časy? Nebo jen ticho před bouří?