Tak kam bereš Harryho dneska?“ zeptal se pan Diggory přes okraj novin. Harry už byl ve Šprýmařské ulici tři dny a za tu dobu ho Cedric bral každý den někam jinam. Navštívili muzea a galerie jak čarodějnické, tak mudlovské, a jak se zdálo, Cedric byl rozhodnutý vynahradit Harrymu všechny výlety, které nezažil v dětství. Nikdy ho nepustili na žádný školní výlet na prvním stupni; Dursleyovi za něj nechtěli utrácet peníze, když nezbytně nemuseli a tohle byla rozhodně jedna z těch příležitostí.
„Myslel jsem si, že to dneska nechám na Harrym,“ sdělil Cedric a zmáčkl Harrymu pod stolem ruku.
„Ehm, já vážně nevím,“ odpověděl Harry.
„Amosi, drahý, mohl bys tenhle tác zanést nahoru Sáře? Necítí se nejlíp, chudák holka,“ řekla paní Diggoryová, když levitovala vznášející se podnos ke svému manželovi.
„Kde je Sam?“ zeptal se Cedric.
„Musel dneska brzy ráno do práce. Na ministerstvu je pěkný zmatek. Madam Bonesová byla jasným kandidátem na náměstkyni ministra, ale Popletal ten post dal – no, jen tak mezi řečí se proslýchá, že ti dva nejsou jen přátelé. Sam tam musel jít a zkusit udržet klid. Polovina ministerstva vyzývá Popletala, aby rezignoval, protože zneužil svoji pozici a dosadil tu ženskou na místo náměstkyně ministra, ale je to Samova práce - chránit ministra, a nezáleží na tom, kdo to je.“
Harry se bezvýrazně podíval na Cedrika. „Sam je bystrozor,“ vysvětloval Cedric. „Je ministrovou osobní ochrankou, ale nikdy neměl rád Popletala. Kdo vlastně dostal tu pozici náměstkyně?“
„Někdo jménem Dolores Umbridgeová,“ řekla paní Diggoryová, když její manžel nakonec převzal ze vzduchu mezi nimi podnos a odešel do chodby.
„Nikdy jsem o ní neslyšel,“ oznámil Cedric.
„Ani já ne,“ dodal Harry.
„Dáš si ještě toast, Harry?“ otázala se paní Diggoryová, když nabodávala plátek chleba na toastovací vidlici a dávala jí nad oheň.
„Ne, děkuji, paní Diggoryová. Jsem úplně plný.“
Paní Diggoryová se podívala na Harryho talíř, stále se zbytkem míchaných vajec se slaninou, ale znovu už to nezmiňovala. Harry byl zvědavý, jestli jí Cedric vyprávěl o tom, jak ho Dursleyovi nechávali hladovět. Cedric se natáhl a podal si noviny, které jeho otec nechal ležet na stole; jak Harry zaznamenal, byly to mudlovské noviny a ne Denní Věštec. Paní Diggoryová viděla jeho pohled.
„Přestali jsme odebírat Věštce, hlavně potom co psali o tobě a Cedrikovi.“
„Mami,“ řekl Cedric varovně.
„Co psali o mně a Cedrikovi?“ zeptal se Harry.
„Tys mu to neřekl?“ paní Diggoryová vytřeštila oči na svého syna.
„Vždyť to byly stejně všechno lži. Myslel jsem si, že Harry nepotřebuje slyšet všechny ty hovadiny. Rita Holoubková je nemožný pisálek, nepoznala by pravdu, ani kdyby jí praštila přímo do obličeje!“
Na jednu stranu byl Harry potěšen, že ho Cedric chtěl chránit před tím, co podle něho neměl vědět, ale na druhou stranu informace byly před ním schovávány už předtím a když se je dozvěděl, cítil se mnohem hůř.
„Co tvrdí, Cedriku? Co napsala?“ zeptal se jemně Harry. „Prosím, musím to vědět.“
„Dobrá, pamatuješ si, jak jsme se po Druhém úkolu objímali? Vyfotili to a rozmázli pak v novinách, jak my dva podvádíme, protože spolu chodíme, a jak spolu provádíme zvláštní, nepřirozené rituály, abychom vyhráli Pohár Tří kouzelnických škol, a že je na čase, aby nás prošetřila kancelář pana Skrka nebo dokonce samotná kancelář pro prosazování magických zákonů.“
„Jak to myslíš nepřirozené?“ zeptal se Harry se staženým hrdlem.
„No, v podstatě protože jsme gayové, Harry. Což je další věc, kterou jaksi zahrnula do toho článku.“
„Ale – ale profesorka McGonagallová tvrdila, že když se dva milují, tak nezáleží na tom, jakého jsou pohlaví!“
„To je pravda, Harry, drahoušku,“ odvětila paní Diggoryová. „Ale stále jsou tu lidé, kteří trpí předsudky o čemkoliv. Rita Holoubková prostě jen rádá vyvolává spory. Skandály prodají více novin.“
Harry věděl, že má pravdu, ale moc to nepomáhalo, když on byl ten, kterého protahovali blátem znovu a znovu. A teď do toho zatáhli i Cedrika, protože spolu chodili. Nebylo to fér, ale to obvykle věci v životě Harryho Pottera nebývaly; čas strávený u Dursleyových ho to už pořádně naučil.
Cedric znovu prolétl očima noviny, pak poklepal na reklamu a zakřenil se. „Harry, už jsi někdy byl na pouti?“
„Na čem?“
„Vždyť víš, autíčka, ruské kolo, cukrová vata.“
Pro Harryho to znělo, jakoby Cedric náhle začal mluvit jiným jazykem, a ačkoliv si byl jistý, že jsou to anglická slova, vůbec mu nerozuměl.
„Nebyls, že ne?“
Harry zamítavě zakroutil hlavou.
„Dneska je jedna pouť v Sherwoodském lese, tak půjdeme tam.“
„Cedriku, je to rozumné? Profesor Brumbál říkal, že ani jeden z vás by se neměl pouštět příliš daleko.“
„Budeme v pořádku, mami,“ řekl Cedric, zatímco se Harry tiše naštval. Najednou se Brumbál stará, co se mu stane? Poté co ho donutil podívat se do té myslánky?
„Pojďme,“ řekl Harry, zvedl se od stolu a odešel k vešáku do haly, odkud si vzal svůj mudlovský kabát.
***
Harryho tvář byla zapatlaná růžovou cukrovou vatou, vystrčil jazyk a pokusil se jí slízat a přitom měl ten nejširší úsměv, jaký na něm Cedric kdy viděl. Byl stejný, jako když Cedric byl na pouti poprvé, Harry měl široce rozevřené oči v údivu a nadšení. Už si byli zajezdit na autíčkách, ale Harry nechtěl jít ani na ruské kolo, ani na tobogán, a Cedrika napadlo, jestli náhodou nemá strach z výšek, ale vzápětí mu došlo, že to nemůže být pravda, když na koštěti létá bez problému.
„Tady máš ještě kousek,“ usmál se Cedric na Harryho.
„Kde?“
„Tady,“ řekl Cedric, sklonil se a slíznul mu to lepkavé cukroví z horního rtu a levé tváře, pak ho krátce políbil na rty pro radost. „Máš vůbec ponětí, co se mnou děláš, Harry?“
„Mám o tom představu,“ usmál se Harry, hodil rychlý pohled na Cedrikův klín, který po jejich polibku byl trochu vzrušený.
Cedric se smál. „Takhle jsem to nemyslel! Myslím tím, že si nedokážu představit svůj život bez tebe. Jsem šťastný, že jsem tě našel, Harry.“
„Já taky,“ řekl Harry a postavil se na špičky, aby mohl políbit Cedrika na nos, pak odtrhl kus cukrové vaty a nakrmil Cedrika svými prsty, oba se přitom na sebe usmívali. Nějaké dítě prošlo kolem, držíce obrovského plyšového medvídka, takového, kterého dávali jako výhru v házení kruhů. Za tím dítětem šel chlapec připomínající velrybu, který si neustále fňukavě stěžoval páru za ním, korpulentnímu muži a hubené ženě.
„Já chci taky takového! Proč nemůžu mít taky takového?“ opakoval stále a stále dokola. Harry, který dával další kousek cukrové vaty do Cedrikových úst, náhle zamrzl.
"Harry?"
„To je můj bratranec!“ zakvílel Harry. „Rychle, schovej mě!“
Cedric zakouzlil tiché kouzlo Není-mě-vidět a bublina obkroužila oba. Harry sklouzl dolů a opřel se zády o kmen stromu stojící za ním. Cedric se posadil vedle něj a využil příležitosti, aby mohl sledovat Dursleyovi. Takže tohle jsou ti lidé, kteří tak ublížili Harrymu? Z Harryho vyprávění si Cedric představoval, že vypadají tak zle, jak se chovají, ale oni vypadali úplně normálně. Přesně jako každá jiná rodina, která se rozhodla dnes jít ven. Kde mají rohy a rozeklané ocasy?
Cedrika svědila ruka svírající hůlku. Chtěl jim ublížit. Chtěl je zranit tak moc za to, co udělali Harrymu. Nikdy ho nepřitahovala černá magie v žádné podobě, až teď, když sledoval, jak ten rozmazlený bratranec je hýčkán svými rodiči; zajímalo ho, jestli je nenávidí natolik, aby na ně mohl použít Cruciatus. Zasloužili si trpět za to, jak se chovali k Harrymu. Nikdy nebyl hýčkán – byl bit, o hladu, zamčený; zacházeli s ním hůř jak se psem.
Cedric už by déle nevydržel tu jen sedět a sledovat je. Vrhl tiché kouzlo jejich směrem. Nebyla to nepromíjitelná, ale všichni tři budou poněkud brzy potřebovat koupelnu. „Pojď, Harry, jdeme odsud.“
Cedric se postavil a natáhl ruku, aby pomohl Harrymu vstát, ale Harry nereagoval. Měl ruce obtočené kolem svých kolen a jeho oči byly prázdné, zíraly do prázdna, zelená zářila potemněle.
„Harry, zlato?“ zeptal se jemně Cedric, zatímco se posadil na zadek před Harryho. Nestalo se mu stalo poprvé, že odešel někam pryč. Jediná věc, která se dala dělat, bylo počkat, až se vrátí zpět; nebylo to stejné, jako když byl Harry natlačen do myslánky, nebyl lapen ve své mysli, jen nebyl připraven čelit některým věcem a Cedric věděl, kdy nemá cenu tlačit.
Netrvalo to dlouho, než Harry zamrkal a podíval se na Cedrika. „Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Jen pár minut, Harry. Pojď, něco bych ti rád ukázal.“
Harry se natáhl pro Cedrikovu ruku a oba se vydali hlouběji do lesa, vyhnuli se obrovskému dubu obklíčenému turisty cvakající jejich fotoaparáty. Kouzlo Není-mě-vidět je stále obklopovalo, ale Cedric stejně nesměřoval nikam poblíž stromu. Popis poblíž oznamoval, že to je Velký dub (Major Oak), místo, kde údajně měl tábořiště Robin Hood a jeho zbojníci.
Jak se dostali hlouběji do lesa, Harry se zastavil, zalapal po dechu a pevněji sevřel Cedrikovu ruku. „Co to bylo? Cítil jsem takové zvláštní chvění.“
„To je magie země,“ řekl Cedric. „Les je jí plný. Tady to bylo teď jen silnější.“
Stromy zde byly hustší a díky světlu, které tudy jen těžko prosvítalo, vypadalo, že je spíše úsvit než časné odpoledne. Nikdo jiný nebyl takhle hluboko v lese. Nebyly zde žádné cesty pro horská kola ani pěší stezky, museli se protahovat mezi stromy, hledat si vlastní cestu. Byla tam taková tma, že oba potřebovali vykouzlit Lumos na svých hůlkách, až náhle vyšli do jasného slunečního světla, které je oslnilo po tak dlouhé době v temném lese.
Ve středu stál dub, jeho zkroucené větve se kymácely ve větru a země kolem byla podestlána žaludy.
„Tohleto je ten strom, kde opravdu kempovali,“ řekl Cedric. „Cítíš tu magii?“
„Páni!“ vykřikl Harry. „Je to, jako kdybych to všechno mohl cítit v mém těle.“
Cedric přikývl, když ho sem poprvé táta vzal jako dítě, cítil to stejně. Byl si vědom každého počitku v těle, krve pumpující skrz žíly; vzduchu proudícímu dovnitř a ven z jeho plic; cítil každou kost a každý kloub, jak se pohybuje; magie lechtala všude. Stál tady pod tím stromem poprvé, když mu jeho otec řekl, že je kouzelník z dlouhé linie kouzelníků. Tehdy mu bylo pět let, ale nikdy nezapomněl, jak neuvěřitelný pocit měl, když stál na tomto místě a byl si jasně vědom toho, kdo a kým je. Vždycky měl podezření, že na jeho rodině je něco zvláštního a bylo to milé překvapení, když mu otec nakonec řekl, kým je.
„Ano, to tak bývá. Jsme přímo na ley line,“ řekl Cedric. „Kouzelníci cítí magii pod jejich nohami.“
„Je to úžasné, Cedriku. Děkuji ti, že jsi mě sem vzal.“
„Nemáš vůbec za co, Harry,“ odpověděl Cedric a sklonil se dolů pro polibek.