13. dobrou noc Severusi
Kapitola 13. - Dobrou noc, Severusi
„A co je v tomhle?“
„Pottere, okamžitě to položte, to není nic pro vás!“
„Ale co…“
„Něco jsem řekl!“
Harry si povzdechl a položil krabici zpátky na místo. Hned vzápětí si však všiml, že za ní leží další. „A co tahle? Co je v ní?“
„Pottere!“
„Co je?“ nechápal mladík. „To jsou vaše věci? Pomůžu vám je vybalit. Nebo vám je alespoň odnesu do pokoje. Nebo…“
„Na to zapomeňte! Ty krabice jsou celý můj život a já nehodlám dopustit, abyste se mi v něm hrabal! Stačí, že jste jeho nechtěnou součástí.“
Nechtěnou součástí - pěkně děkuji, po ničem jiném jsem celý život netoužil, vrčel si pro sebe Harry. Jako by nestačilo, že hned první den jejich soužití mu bylo řečeno, ať na nic nesahá, ani nic nedělá, ať pokud možno jen sedí, čučí a mlčí. Dobře, dýchat taky mohl.
Severus však ještě nepochopil, že po pěti minutách Harryho nenechavé prstíky už nevěděly coby. Když se sem vloupával po nocích, byla to větší zábava.
První dny to nechával plavat, polehával, aby se dostal z nachlazení, a snažil se působit co nejvíc nenápadně, aby si na něho Snape zvykl. Jenže jak šel den za dnem, nic se neměnilo, a Harry z toho začal pomalu šílet. A tak začal jednoho rána prostě uklízet.
„Co to vyvádíte? Kde jste to vzal?“ mračil se na něho Severus, když se skoro až před obědem ukázal v obývacím pokoji. „To jsou moje knihy!“
Mladík se podíval na svazky v rukách. „Jsou to jen knihy,“ pokrčil rameny. „Chtěl jsem je naskládat do knihovny. V noci jsem ji trochu upravil a…“
„Kolikrát jsem vám řekl, abyste nesahal na moje věci!“ vytrhl mu knihy z rukou.
„Ty krabice tady jen zbůhdarma leží a… Co mám dělat?“ rozhodil rukama nakonec. „Dodělat přestavbu pokoje mi nedovolíte, na vaše věci sahat nesmím, na ostatní taky ne. To tu mám následující měsíce jen dřepět a zírat do zdi?“
„Ve škole vám to nevadilo,“ prskl na něho starší a nahnul se ke krabici, aby tam uklidil vytažené věci. S čím však rozhodně nepočítal, bylo, že se Harry natáhne za ním, aby mu pomohl, a při Severusově kroku zpět se dost silně otře rukou o jeho zadek.
Severus si to později nedokázal vysvětlit, ale v tu chvíli jako kdyby do něho uhodil blesk. Toho kluka od sebe odstrčil, až spadnul na zem, a sám zacouval mezi krabice. V jeho očích se odrážel děs a hrůza. Srdce mu bušilo jako zběsilé a jediné, co jeho mozek byl schopen vnímat, bylo otupující zděšení. Ne, už ne… prosím, Merline, znovu už ne… podruhý už bych to nevydržel… Na zadku stále cítil jeho dotek, i zranění, která si z oné noci odnesl a která už byla měsíce zaléčená… ale najednou jako by je znovu cítil. Každé z nich.
Viděl, jak se k němu mladík blíží, nejspíš mu i něco říkal, ale on nebyl schopen vnímat. Jeho racionální mysl byla pryč. Už ne… prosím, znovu už ne! „Jdi pryč!“ křikl na něho.
Harry se trochu lekl. A ucouvl.
A právě toho Severus využil, aby zmobilizoval všechny svoje síly a proběhl okolo mladíka do patra, kde zmizel ve svém pokoji a zamkl za sebou dveře. Ne… ne… už ne… prosím už ne…
***
Harry netušil, co se stalo. Co jsem udělal? Ale ten děs v Severusových očích… ta bledost v jeho tváři a taky… Severus Snape přeci neutíká!
Pokoušel se k němu doklepat, ale bez odezvy. Jen tiché - nech mě… prosím už ne… Ještě chvíli přešlapoval před zavřenými dveřmi, než se rozhodl k trochu zbabělému, ale nevyhnutelnému kroku. Věděl jen o jedné osobě, která by mohla Severusovi pomoci.
Na oddělení se dozvěděl, že Alison má dnes ordinační den a byl odkázán do jiného poschodí. Tam Harry chvíli zděšeně bloudil, než se vymotal u ordinace doktorky Alison Sereny Dayové. A před ordinací čekajícího hloučku pacientek, které si ho začaly prohlížet jako osmý div přírody.
Zcela bezděčně si uhladil čupřinu vlasů přes jizvu. Lehce si odkašlal a vydal ze sebe něco jako přání dobrého dne, než se prodral až ke dveřím, na které lehce zaklepal. Když však odtáhl ruku, mohl si konečně pořádně přečíst ceduli na dveřích. !!!!!!! Neklepejte a vyčkejte příchodu sestry!!!!!!!!
„Hups,“ šeptl.
„Co je?!“
Ta ženská vypadala spíš trochu jako harpie než zdravotnice. Nebo jako Pomfreyová, když jí někdo utekl příliš brzy. Harry se nezmohl na nic kromě ehm… , nechápal, jak někdo takový může pracovat zrovna tady. „Neumíte číst?!“ vyjela na něho. „Co tu vůbec chcete, chlape? Vy asi těžko jdete na vyšetření. Kdo jste?!“
Možná se i chtěl představit, ale uvědomil si, že se za ním ozývá tiché šeptání. Že by ho přeci jen poznali? No, v novinách nebyl už dlouho… tedy nevěděl o tom, že by byl, ale na druhou stranu…
„Já… já… ehm,“ pročistil si krk. Zvládl jsem baziliška tváří v tvář, tohle zvládnu taky! „Potřeboval bych mluvit s Alison.“
Znovu se na něho zamračila. „Proč?“
„Soukromá záležitost.“
Probodla ho pohledem.
Pomoc, já chci k baziliškovi!
„Soukromé záležitosti až po práci.“
Zarazil rukou dveře, měl strach, že je zabouchne. „Je to naléhavé. Zabere to jen minutu.“
Už už se nadechovala, že ho vypoklonkuje, když se v ordinaci otevřely dveře a Alison vyprovodila jednu z pacientek. Pohled na svoji sestřičku, jak se přetahuje o dveře s o hlavu větším mladíkem, jí však musel připadat víc než bizardní. „Harry,“ vydechla, „co tu děláš?“
„Potřebuju s tebou mluvit… “
„Ten chlap tu nemá co dělat!“ ohradila se sestra. „Nemá domluvenou ani schůzku!“
„Clariss, ulož tu kartu a připrav mi další. Harry, půjď se mnou,“ ukázala do ordinace.
„Ale…“ začala Clariss, ale potom jen naštvaně našpulila rty, když viděla, jak mladík mizí za dveřmi. To místo Harryho hned zaujalo, i když vypadalo spíš trochu jako mučírna, spousta podivných nástrojů a…
Popadla ho za bradu. „Tak co se děje?!“
„Jde o Severuse.“
„Vážně?“ nadhodila. „Já myslela, že potřebuješ pomoct s výběrem bot. Je mi jasný, že jde o Severuse, co se stalo?! Měls ho přemístit s sebou, jestli to je něco vážného!“
„Ono to vážné asi nebude. Teda tak vážné,“ dodal. „Vlastně možná nejde ani o zdravotní věc, spíš tak trochu… já vlastně ani nevím, ale já… prostě… já… totiž…“
„Vyžvejkni se!“
„Prostě jsem se ho… tak nějak… asi… dotknul,“ dostal ze sebe nakonec.
Alison zaúpěla. „Cos mu zase řekl?“
„Ne slovně, ale jako… fyzicky.“
„Fyzicky? Jak fyzicky?“
„Prostě rukou.“
„Rukou? Ty ses ho dotknul rukou?“ ujišťovala se, protože měla pocit, že jí stále něco uniká. „Pořád nechápu, v čem je problém. Dotýkáš se ho často, kluka v břiše to uklidňuje.“
„Teď jsem se ho dotknul trochu… ehm… jinde.“
„Kde jinde?“
„Ehm… na zadku.“
Nevěřícně poklepala hlavou. „Tys mu sahal na zadek?“
„Omylem!“
„Tys mu omylem sahal na zadek,“ dávala si dohromady všechna zjištěná fakta.
„Nesahal!“ ohradil se hned. „Sáhnul! Jednou! A omylem!“
Opět jen zavrtěla hlavou. „Pořád nechápu. Zjistil jsi snad, že tě to nějak… vzrušuje?“
„NE!“ zakřičel hned, až se místnost otřásla.
Alison zavřela oči a zřejmě počítala do pěti. „Nebylo by snazší, kdybys mi to prostě vysvětlil?!“
Projel si rukou vlasy, než si povzdechl a začal vysvětlovat, co se dopoledne událo. Jak se ho nedopatřením dotkl, jak si toho zpočátku vůbec nevšiml a jak Severus div nezešílel a nakonec utekl do svého pokoje. „Ani mě k sobě nechce pustit, nereaguje na klepání, nic… a já… prostě o něho mám strach,“ dodal nakonec.
Alison ho sledovala a potom pomalu přikývla. „Dobře, Harry, tohle už je problém, ale proč jdeš za mnou? Tohle je úkol spíš pro psycho-léčitele.“
„Psycho-léčitele?“
„Severus je oběť znásilnění a…“
„Nechtěl jsem to udělat!“ ohradil se hned. I když už to byl spíš jen takový reflex.
Povzdechla si. Měla na jazyku cosi o tom, že Severus očividně není jediný, kdo má s tímhle zážitkem problémy, ale raději to spolkla. „Já vím, Harry, ale jeho podvědomí to asi nevysvětlíš.“
Svěsil ramena. „Myslel jsem, že už je z toho venku.“
„Očividně není. Ale jak jsem říkala, tohle je práce pro odborníka, já…“
„Vy si myslíte, že Severus k nějakýmu půjde?“ přerušil ji.
Chvíli mlčela. „Ne, nepůjde.“
„Nemohla byste si s ním promluvit vy?“ zaprosil. „Na vás dá.“
„Harry, já nejsem odborník a ke všemu mám práci, dostala bych se k němu až večer a…“
„Prosím!“ zaškemral. „Mě jde jen o to se přesvědčit, že se v tom pokoji neoběsil.“
Ty jeho zatracené psí oči. „Fajn!“ souhlasila nakonec. „Za tři čtvrtě hodinky mám polední pauzu.“
Už už se chtěl nadechnout, že to je přeci za strašně dlouho, ale nakonec jen přikývl. Měl by být rád, že dosáhl alespoň toho. Domů se však vracel hodně nejistě. Dobře, nevěřil tomu, že by si něco udělal, to by mu dítě nedovolilo, ale i tak…
Znovu zaklepal na Snapeův pokoj. „Profesore?“ Ticho. „Nemohl byste na mě alespoň zařvat?“
„Nechte mě na pokoji!“
Alespoň, že žije.
***
Když se o třicet minut později ozvalo další klepání, měl toho Severus tak akorát dost. Copak ho ten otrapa nemůže nechat na pokoji?! Natáhl se pro hůlku, aby ho vyrazil i s dveřmi, když se ozvalo…
„To jsem já.“
Alison?
„Můžu dál?“
Co ta tu dělá?
„Nehodlám odejít, jestli ti to pomůže při rozhodování,“ ozvalo se ještě.
Moc na výběr neměl, mávnul hůlkou a dveře odemkl. Ze svého místa na posteli se však nehnul ani o píď. Dál seděl zády ke dveřím a nepřítomně hleděl oknem ven. „Myslel jsem, že kontrola je až pozítří.“
„To je,“ odpověděla tiše, když přešla k posteli. A usadila se na druhou stranu než muž. „Ale prý se tu objevily nějaké naléhavé… skutečnosti.“ Nic na to neřekl, ani se neotočil. „Co se stalo?“
„Nic.“
„Nečekáš, že tomu budu věřit, že ne?“
„Ne,“ připustil. „Ale bylo by krásné, kdybys uvěřila a odešla.“
„Budu tě muset zklamat.“ Nic na to neřekl, Alison nezbývalo, než začít sama. „Harry mi říkal, že se tě… určitým způsobem dotkl a…“ Nemusela pokračovat, viděla, jak sebou škubl. „Vzpomínky?“
Neodpověděl hned. „Jo.“
„Chceš o tom mluvit?“
Zavrtěl hlavou. „Ne.“ Ale i přes jeho slova to byl po chvíli on, kdo prolomil ticho. „Přesně tímhle to začalo,“ začal rozechvěle, zrak upřený na vlastní dlaň, „dotekem ruky. Když mě odhalil a srazil mě na kolena… Pamatuju si tu ruku, která… která na mě začala šahat. Plácal mě po zadku a syčel něco o tom, že… že…,“ polkl, „že zjistí, jestli je můj zadek dobrý k něčemu jinému, než sezení za katedrou…“
Alison zavřela oči. Některé věci bylo lepší nevědět. A vidět tohohle muže nalomeného k nim patřilo.
„Mám to pořád v hlavě, a když jsem ucítil tu ruku, jak na mě sáhnul…,“ zavrtěl hlavou. „Měl jsem hrůzu, že to tu je zas. Je to nelogický, já vím,“ dodal hned.
„Ne, je to logický až moc,“ odvětila, když konečně opět našla ztracený hlas. „Víš ale, že by ti Harry neublížil.“
„Já to sakra vím!“ odsekl. „Nenávidím se za to. Logicky to chápu. I to, že se chovám jako hysterka, ale…“
„Severusi,“ začala opatrně, „jestli chceš, můžu ti sehnat odborníka, ale…“
„Já nejsem blázen!“
Zarazila se. Vlastně to i čekala. „Já vím, že ne. Ale nevím, jak ti moct.“
„Pomůžu si sám, vždycky jsem se z toho dostal sám. Jen…“
„Ano?“
Chvíli zíral do země a mnul si čelo. „Myslel jsem si, že jsem ty vzpomínky utlumil, jenže… Od tý doby, co tu je Potter se mi to vrací každou noc. Každou noc se mi o tom zdá. Už mám strach i usnout,“ cedil přes zuby a mnul si čelo takovou silou, jako kdyby si chtěl sedřít kůži.
Znejistěla. „Dělá Harry něco, co tě… zneklidňuje?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Za tohle nemůže. Je sice otravný, ale…“
„Počkej,“ uvědomila si něco, „chceš mi říct, že od chvíle, co je tady Harry, ses nevyspal?“
Odfrkl si. „To zas ne, občas se mi podaří usnout, ale…“
„Já se neptám, jestli usneš, ale jestli spíš dost dobře na to, abys prošel přes REM fázi.“
Nechápal.
„Zdají se ti sny?“ objasnila mu. „Jiné než noční můry, ze kterých se s trhnutím budíš?“
Zavrtěl hlavou, ale nakonec dodal. „Poslední dobou nejspíš ne.“
„Budíš se v noci? Jak často?“ dodala, když souhlasně přikývl. „Jednou za noc? Po třech hodinách? Po hodině?“
Pokrčil rameny. „Asi po třiceti minutách. Proč?“
Přikývla. „Tak v tom je problém. Nemáš vůbec REM spánek. To je fáze spaní, kdy dochází k relaxaci mozku. Velmi prostě řečeno. Ty se probudíš buď před ní, nebo se ti v ní zdají noční můry a tělo jde do křeče. Musíš se vyspat.“
„Nespal jsem i dřív, klidně měsíce, a nikdy mi nic nebylo.“
„Nevěřím ti, žes nespal vůbec, sem tam dvě hodinky ses vyspat musel. Bez REM spánku přežije člověk v průměru osm dní, rekord je jedenáct. Ale předtím začne blbnout. Tebe se dneska Harry dotknul a tys z toho měl skoro smrt. Tvůj mozek je ve stresu! Přestává rozlišovat, co je skutečnost a co je vzpomínka.“ Odmlčela se. „Potřebuješ se vyspat.“
„Nechci…,“ odsekl a tišeji dodal, „… to prožít znova.“
To bylo pochopitelné. Nechtěl znovu prožít znásilnění, proto se bál usnout, proto byl mozek stále víc vyčerpaný, proto se nedokázal bránit nočním můrám. A pořád dokola. „Donesu ti nějaké lektvary.“
Odfrkl si. „Myslíš, že to mě nenapadlo? Asi ti ještě nikdo neřekl, že lektvarem navozený spánek, je spíš koma, než plnohodnotné spaní.“
„Ale často donutí mozek, aby sám navodilo snění. Můžu tě ještě hospitalizovat, ale…“
„Ne!“ odmítl hned. „To nechci. Beru ten lektvar, i když… nevím, jestli to pomůže.“
Slyšel za svými zády povzdech, ale žena nic neřekla. Jen k němu natáhla ruku, ale v další chvíli se zarazila. „Můžu se tě dotknout?“
Severus sebou trochu trhl, ale když viděl, jak k němu natahuje jen ruku, přikývl. I tak jí byl vděčný, že se zeptala. Ucítil její sevření na rameni a za jiných okolností by si ho snad i užíval.
„Měla bych ještě jeden návrh,“ promluvila nakonec, „ale nebude se ti ani trochu líbit.“
„Pochybuju, že něco bude horší.“
„Promluv si o tom s Harrym.“
Cítila, jak pod její dlaní ztuhl.
„Nemluvili jste o tom spolu,“ bylo to konstatování, ani na to nemusel odpovídat. „Ale ani jednomu z vás to nedá spát. Musíte to spolu vyřešit.“
„Není co,“ odsekl a zvedl se. Pryč od jejího doteků a hlavně slov.
„Severusi, fakt, že se ty noční můry objevily ve chvíli, kdy se k tobě Harry nastěhoval, o něčem vypovídají. Tvoje podvědomí se to snaží vytáhnout a vyřešit to. Když to budeš skrývat…“
„A jak si náš rozhovor představuješ? Hm? Pottere, povězte mi, jaký to bylo donutit mě vám podržet jako malá děvka?!“ rozčiloval se.
„Jo, tím začni, to vás oba určitě uvolní,“ odsekla mu zpátky, i když se hned zase krotila. Věděla, že je teď Severus ve stresu a nemyslí mu to. Nemělo cenu se s ním hádat. „Severusi, tohle teď nemá cenu, i když bys sám měl vědět, že dokud si nepromluvíte, tak to mezi vámi bude viset. Ale to teď nech plavat a pokus se usnout. Kdyby se ti to nepodařilo, přinesu ti večer nějaké lektvary, ano?“
Harry na ni čekal na schodišti. „Mám odejít?“ zeptal se tiše, v očích obavy.
Nevěděla, jestli si to odvodil, nebo je slyšel, ale raději jen zavrtěla hlavou. „Ne, ne… to nebude nutné. Potřebuje se hlavně vyspat. Když tak mu jen dones něco k jídlu a nech ho spát.“
Přikývl. „Jíte čínu?“
„Prosím?“
„Přišla jste kvůli mně o oběd, tak mě napadlo, jestli byste si nedala čínu,“ zopakoval a podal jí krabičku až po okraj naplněnou čínskou směsí. Krásně vonící čínskou směsí.
***
Když se o několik hodin později vrátila, panovalo v celém domě ticho. V tichosti se vplížila do Severusova pokoje, ale jen aby zjistila… Merline, div se… že spí. Na chvíli se usadila u jeho postele a čekala, jestli se probudí, ale očividně spal tvrdě. I bez jejích lektvarů.
Nevěděla, čím to bylo způsobeno, ale rozhodně za to byla vděčná. Jen se k němu natáhla, aby ho lehce pohladila po tváři, když se jeho několikadenní strniště zadrhlo o její prsten. Ihned se stáhla, aby ho neprobudila, a zamračila se na svoji ruku. Její snubní prsten byl skryt kouzlem a ona si občas i dovolovala na něj zapomenou. Jenže on se vždycky přihlásil o slovo. A v tu nejméně vhodnou chvíli.
Nakonec Severuse jen pevněji přikryla a vytratila se z pokoje. V hlavě si plánovala, jak se dnes večer s Jessicou podívá na pohádku, než ji uloží do postele, když ji ze zamyšlení něco vytrhlo. Zoufalý vzlyk.
„Proč jste to udělala?“ promluvila postava vklíněná mezi dvě křesla. Seděla tam ve tmě, předtím si ji vůbec nevšimla.
„Harry,“ vydechla, když viděla, jak se chlapec chvěje a po zarudlých tvářích mu kanou ohromné slzy.
„Proč jste ho donutila, aby o tom začal mluvit? Proč jste mu řekla, aby po vytahoval!“
„Harry, já…“ klekla si k němu, aby se ho pokusila utěšit a pochopit, o co jde, ale najednou ho už měla schouleného v náruči. Jako kdyby to zas byl ten malý vyděšený kluk. „Proč nemůžu prostě jen zapomenout?“