8.kapitola
Následující rozhovor patřil mezi Harryho nejhorší zážitky, hned vedle soudního slyšení na ministerstvu. Bellatrix Lestrangeová. Jen při pomyšlení na ni se Harrymu pěnila krev. Když od něho Remus instinktivně odskočil, Snape do Harryho rukou vtiskl šálek. Stačil jediný upřený pohled a Harry do sebe extra silný uklidňující lektvar zcela automaticky otočil.
Remus s Brumbálem z Harryho mámili jeho pocity vztahující se k jednotlivým událostem. Snape důsledně odhaloval drobnosti, které Harry opomenul. Připustil, že noční můry má každou noc, ačkoli to už museli vědět, vždyť ho pozorovali i při spaní. Netušil, jak často cítívá Voldemortovy emoce. Jizva ho bolela v jednom kuse, ale už se s tím naučil žít. Když došlo na tresty u profesorky Umbridgeové, Harry zpozorněl. Ačkoli bylo zastírací kouzlo na svém místě, když se probudil, muselo být mezitím přinejmenším jednou odstraněno.
Zjištění, že Umbridgeová vinou mentálního traumatu stále neopustila zdi Svatého Munga a prognóza budoucího vývoje je značně nejistá, Harryho nemálo uspokojilo. To byl už druhý učitel obrany proti černé magii, který po střetu s Harrym a jeho bandou skončil v blázinci. Brumbál donutil Popletala odvolat všechny vzdělávací výnosy i famfrpálové zákazy napařené Harrymu, Fredovi a Georgeovi. Do Bradavic znovu téměř denně mířily sovy bezradného Ministra kouzel.
„Co se stalo s vyšetřovatelským sborem?“ zeptal se Harry temně. Ulevilo se mu, že se může znovu věnovat famfrpálu, ale dobrých zpráv zatím nebylo tolik, aby vyvážily ty špatné.
„Jeho členové jsou pod ministerským dohledem,“ odpověděl Brumbál. „Jelikož jejich činy vycházely z přímého rozkazu právoplatné ředitelky, nemohou být za ně legálně popotahováni.“
„Soudím, že Starostolec se nemůže odkazovat na Norimberk,“ zahučel Harry naštvaně a k jeho nemalému překvapení se na něho Snape ušklíbl se stejným zadostiučiněním, jaké dával najevo, když někoho chytil při porušování školního řádu.
„Žádný strach, byli dostatečně potrestáni mimosoudně,“ protáhl Snape tónem, který Harryho podvědomě donutil cítit se nepatrně a provinile. Následek několika let hrůzu nahánějící lektvarové výuky. „Pán zla byl velmi nepotěšen negativní pozorností, kterou k sobě přitáhli. A nadto jsem zaslechl, že trvalo více jak týden, než byla uspokojivě odhalena kombinace prokletí, jež stihla pana Malfoye a jeho přátele.“
„Za to jsem nemohl,“ bránil se Harry. Když všichni tři jeho společníci naprosto totožným gestem pozvedli obočí, dodal: „Zkusili mě napadnout zrovna před kupé zabraným členy BA. Není to má vina, že si zvolili tak mizerné načasování.“
„Ó ano, BA,“ mrkl ředitel na Harryho. „Její pojmenování mi lichotí, Harry.“
Oslovený zrudl. „To napadlo Ginny, protože to bylo to, čeho se ministerstvo bálo nejvíc. A nikdo z nás nebyl v dané chvíli ministerstvem zrovna nadšen.“
Remus se pokusil nevyprsknout smíchy, ale moc se mu to nepovedlo. Snapeův nečitelný výraz nedoznal změny. Ředitel se usmál a pokračoval: „Věřím, že tví přátelé budou letos chtít ve své činnosti pokračovat. Pokud budeš souhlasit, rád bych tento spolek zahrnul do povolených mimoškolních aktivit, ačkoli by se zřejmě měl raději vrátit ke svému původnímu jménu. Měli byste přidělený učitelský dozor, který by ale do vašich aktivit přímo nezasahoval.“
„No… zatím nevím,“ zavrtěl se Harry na posteli. „Můžeme s tím rozhodnutím počkat do začátku školního roku?“ Pod ředitelovým vševědoucím pohledem sklopil oči.
„Nebudu tě nutit v té činnosti pokračovat, Harry, ani jako vedoucího skupiny, ani jako člena. Ale v současné době je podobná aktivita pro studenty důležitá. Nepotřebují jen praktické hodiny na procvičení látky obrany – naším zájmem je, i z hlediska boje proti Voldemortovi, studenty různých kolejí naučit spolupracovat a ne soupeřit, a to BA loni zvládala výtečně.“
Harry si skousl spodní ret a kývl. Nechtělo se mu přemýšlet o nadcházejícím školním roce ani o BA či famfrpálu. Po všech loňských událostech neměl nejmenší chuť vidět kohokoli ze spolužáků.
Harryho překvapilo, když Brumbál po chvíli Remuse laskavě vykázal z ošetřovny, zatímco Snapeovi bylo dovoleno zůstat. Vysvětlení přišlo hned vzápětí, ředitel začal mluvit o Lily a Jamesovi. Když zmínil věštbu, Harry ho přerušil: „Proč taky neodejde?“
Snape odpověděl tichým smutným hlasem, který Harry vůbec nepoznával: „James a Lily mi znění věštby prozradili ještě před tvým narozením… téhož dne, kdy jim o ní řekl Albus. Neovládal jsem ještě nitrobranu dokonale, tak…“
V tu chvíli Harrymu zapadly kousky informací do sebe a skočil do Snapeovy váhavé řeči: „To proto…?“
Snape pomalu přikývl a pohlédl Harrymu do očí. Harry obtížně polkl ten knedlík, co se mu začal tvořit v krku. Další na nekonečném seznamu lidí, kteří kvůli němu obětovali svůj život. Voldemort by Snapea použil jako prostředek k získání Harryho, pokud by mohl. A ještě stále mohl, to Harryho děsilo. Jak se asi Snape cítil, jak se vypořádával se svými dvěma osobnostmi, se dvěma osudy? Truchlil pro Jamese Pottera? Harry ani nechtěl domýšlet, jaké to muselo být žít šestnáct let, celý dospělý život, s falešnými vzpomínkami.
„Nevím, jestli to zvládnu,“ řekl Harry tiše a sklopil pohled k vlastnímu klínu.
„Harry?“ oslovil ho Brumbál stejně tiše.
Harry propocenýma rukama muchlal přikrývku, byl by ji cupoval na kousíčky, kdyby to šlo.
„Je mi šestnáct,“ bojoval se zrychleným dechem. „Nezvládnu ani s kamarády utéct pár smrtijedům. Neumím pořádně proklít cruciatem. Jak bych mohl zabít Voldemorta – ‚silnějšího a děsivějšího než kdy dřív‘?“
Snape s Brumbálem na něho zírali s otazníky ve tvářích.
„Trelawneyová to předpověděla.“ Brumbálovy oči se rozjasnily pochopením a Harry se otočil s vysvětlením ke Snapeovi. „Když jsem u ní na konci třeťáku skládal ročníkovou zkoušku, pronesla věštbu, která se do puntíku splnila.“
„Harry,“ začal Brumbál, „kouzelníkův magický potenciál lze zřídka odhalit před jeho plnou dospělostí. Ve třetím ročníku jsi byl schopen vyvolat fyzického patrona, ač s ním má potíže i většina dospělých kouzelníků. Už jen to je ukazatelem nebývalé magické síly. Studenti šestého a sedmého ročníku by zřejmě selhali. A ty jsi dokázal ještě víc. Štít, který jsi vytvořil v Zobí ulici, jsem nedovedl prorazit, až dokud jsi neztratil podstatné množství krve. K tomu, abychom o tebe přišli, jsme byli blíž, než si myslíš.“
Harry vytřeštil oči. Nečekal, že by jeho štít mohl být takto odolný.
„Budeš schopen zabít Pána zla,“ řekl Snape s plným přesvědčením, „a všichni členové Řádu tě budou připravovat na zdolání toho úkolu a budou ti pomáhat, kdykoli budeš potřebovat.“
Harry pozorně studoval zvědovu tvář, ale nedokázal v ní číst. Odpověď na svou následující otázku znal předem, přesto se Snapea zeptal: „Vy jste někdy…?“
„Ano,“ potvrdil Mistr lektvarů. „Nejsem na sebe pyšný, že nesu odpovědnost za mnohá úmrtí, zvlášť když některá sloužila čistě účelově k udržení mé příslušnosti k Řádu v tajnosti.“
Harry se nepohodlně ošil. Tohle ve skutečnosti s nikým probírat nechtěl. „Někde uvnitř vím, že jsem zabil Quirrella, a taky je tu ta záležitost s baziliškem a Raddleovou vzpomínkou, a taky jsem viděl… jenže pořád mám pocit, že to nestačí, že nic z toho mě nepřipravilo…“
„Nutnost zabít se časem nestane méně tíživou, Harry,“ ujistil ho Brumbál. „Pokud ano, jsi na cestě stát se monstrem Voldemortova typu. Vzít někomu život by mělo být těžké a bolestivé.“
Harry přikývl. „Kdy začneme s výcvikem?“
„Zatím nejsi po psychické stránce připraven a tvé tělo také potřebuje čas na zotavenou. Ovšem nitrobranu s tebou začne Severus probírat okamžitě. Mýlím se, když řeknu, že se zde nudíš?“ zeptal se Brumbál s jiskrou v oku.
„Existuje limit možného počtu přečtení Famfrpálu v průběhu věků, která lze absolvovat, než z toho jeden úplně zcvokne,“ odfrkl se Harry a pomyslel si, že Ron by byl jeho vyhlášením zděšen.
Pak se téměř zalkl, když si všiml, že jeho poznámka vyvolala na Snapeově tváři smutný úsměv. „Tvůj otec by nesouhlasil.“
„Vybereme ti několikero knih, jež bude vhodné mít prostudované, než se začne s tréninkem,“ usoudil Brumbál a vstal. „Teď tě musím opustit. Mám před začátkem školního roku mnohé k vyřízení.“
Harry sebou trhl. „Omlouvám se, že jsem vás všechny připravil o tolik času.“
Albus se shýbl, uchopil Harryho za bradu a jemně mu pozvedl tvář. Pak se mu upřeně zahleděl do očí. „Nemáš zač se omlouvat. Pro mne jsi přítěží nikdy nebyl a nikdy nebudeš.“
Ředitel odešel a Harry měl co dělat, aby zadržel slzy stoupající mu do očí. Brumbálův dotek a vlídná slova uvolnila v Harryho mysli vzpomínku na konec rozhovoru, který vedli v ředitelně po střetu na ministerstvu. Tehdy byl příliš rozzuřený a vyděšený, než aby docenil vše, co mu bylo řečeno, ale nyní se mu tehdy vyřčené znovu připomnělo a mnohonásobně navýšilo pocit viny za vlastní skutky.
„Harry, ředitel má pravdu a nezáleží na tom, kolikrát jsem ti tvrdil opak,“ podotkl Snape, když Harry pozoroval Brumbálova vzdalující se záda.
„V tom to není. Já jen… nakonec vždycky každého zklamu. Loni,“ popotáhl a snažil se trochu posbírat – s tím pobrekáváním už vážně musí něco udělat, „mi řekl, proč otálel tak dlouho, než mi řekl o věštbě. Původně nezamýšlel mlčet, ale do plánů se mu nečekaně přimíchala… starostlivost. Záleželo mu na mně… Sirius byl senzační, ale Hermiona a paní Weasleyová ho prokoukly. Byl nezodpovědný a choval se spíš jak děcko než jako dospělý. Ředitel byl pro mě víc jako otec než kdokoli jiný. Proto mi to minulý rok tak zatraceně vadilo, když on… a já pak…“
Harrymu se zadrhl dech, větu už nedokončil. Odvrátil se, teprve v tu chvíli mu došlo plnou silou, s kým vlastně mluví. Do očí se mu už zase tlačily slzy, za těch pár dní jich prolil víc než za předchozí desetiletí. Stále měl problémy v mysli oddělit pana profesora Snapea, který se k němu choval jako k nižší životní formě, od tohohle nového Snapea, který se tu a tam jevil docela mile.
„Dlužím ti omluvu, Harry,“ řekl nový Snape. Z jeho hlasu zaznívala nejistota a Harry zapřemýšlel, jestli byl Snape někdy v životě nervózní. „Choval jsem se k tobě… děsivě. Mé postavení špeha vyžaduje, abych ti neprojevoval na veřejnosti ani stín náklonnosti, ale já zašel až příliš daleko. Víš, že tvá matka byla výjimečně schopnou kouzelnicí?“ Harry přitakal. „Pracovala pro ministerstvo jako vymazávačka paměti. Její paměťové kouzlo bylo tak dokonalé, že jsem začal Jamese nenávidět se stejnou intenzitou, s jakou jsem ho předtím miloval. Tyto city jsem pak projevoval i vůči tobě.“
Ze Snapeova hlasu sálala bolest. Harry usoudil, že pan profesor Snape a jeho… otec… Snape by možná přeci jen mohli být dvěma stranami téže osoby. Pohlédl zpět na muže vedle svého lůžka. Vlasy měl stále splihlé a mastné, neúprosná ústa stisknutá do tenké linky, pleť nezdravě bledou. Ale oči… ty se změnily. Chyběl onen závoj odporu, jímž se vždy potáhly, když byl Harry v dohledu. Nyní byly tak nějak… živější, něco v nich přibylo.
„Na konci čtvrťáku jsem si myslel, že vás začínám trochu chápat. Věděl jsem, že jste byl špehem, a zažil jsem si na vlastní kůži, jaký Voldemort je,“ Harry rozmýšlel, jak dál. Nejspíš Snapea raní, ale říct to musel.
„Loňský rok byl bezkonkurenčně nejhorším rokem v mém životě, i v porovnání s lety před nástupem do Bradavic, a to už je co říct. Zrovna když jsem nejvíc potřeboval radu a podporu, tak se na mě Brumbál ani nepodíval, natož aby si se mnou promluvil. Ve škole byla Umbridgeová, v hlavě mi strašil Voldemort… a vy jste tomu nasazoval korunu. Když jsem se vám pak naboural do soukromí, k čemuž jsem neměl žádné právo, přišel jsem i o tátu a kmotra. Chovali se hůř než vy a Malfoy dohromady.
Ptal jsem se pak na to Siriuse a on to zametl pod stůl, že byli jen hloupí kluci. Prý vás trápili čistě proto, že jste existoval, jako kdyby to byla nějaká omluva! Usoudil jsem, že mé dětství by nebylo o nic lepší, kdyby rodiče nezemřeli. U Dursleyových jsem alespoň mohl snít o skvělém životě se svými skvělými vysněnými rodiči. Přišel jsem o své sny.“
Harrymu se naskytl ojedinělý pohled – skrze vláhu ve vlastních očích viděl slzy stékající po tváři Severuse Snapea. Muž se pár okamžiků soustředil a jeho obličej znovu přestal vykazovat jakékoli známky emocí. Ale pocit… ten pocit už zůstal. Mistr lektvarů uchopil hůlku, pronesl cosi znějícího jako upravená verze přivolávacího zaklínadla a na Harryho nočním stolku se zjevil povědomý předmět.
„Nebudu ti lhát, Harry,“ řekl nevýrazným, pečlivě hlídaným hlasem. „Už předtím, ještě než mi Lily pozměnila vzpomínky, jsem s tvým kmotrem měl napjaté vztahy, táhlo se to od předbradavických let. Pokud jsme spolu někdy dokázali promluvit bez hůlek v rukou, byl to hotový zázrak. Po pátém ročníku prošel tvůj otec výraznou změnou – jedné noci náhle dospěl z nezodpovědného trkavého vola v silného citlivého muže. Později tvrdil, že Black prošel podobnou proměnou, ale já osobně si toho nikdy nevšiml. Pro Blacka jsem zůstal živoucím symbolem rodiny a života, které opustil.
Pokud bych tě nepřistihl a nevytáhl tě z myslánky, viděl bys toto,“ Snape položil dlaň na okraj kamenné mísy. „Události onoho odpoledne byly pokořující, ale ani zdaleka ne tak zlé, jako to, co následovalo.“ Na chvíli se odmlčel. „Vzpomínky v myslánce bývají většinou nahlíženy zvenčí, novým úhlem pohledu. Dnes jsem použil kouzlo dovolující ti cítit mé myšlenky a dojmy, vžít se do mé role. Jestli si to prohlédneš nebo ne, závisí jen na tobě.“
Snape se zvedl k odchodu. Harry polkl a kývl mu na pozdrav. Měl poměrně jasnou představu, o které vzpomínce Snape mluvil. Výlet do Chroptící chýše na konci pátého ročníku. Profesor vztáhl ruku, jako by se chtěl Harryho dotknout, ale zaváhal a nechal ruku klesnout.
Než doopravdy odešel, ještě se s nečitelným výrazem na tváři zeptal: „Jak byl nadepsán váš dopis z Bradavic?“
Harry opatrně vylezl z postele a otevřel kufr. Svaly a klouby ho stále neposlouchaly. Přehraboval se v jeho obsahu, až konečně vylovil zmuchlanou pergamenovou obálku. Na přední straně byla nadepsána adresa, vzadu byl bradavický emblém. Podal ji Snapeovi s vysvětlením: „Dopis strýček spálil, ale obálku nechal ležet tak, abych ji při úklidu určitě našel… jen aby mě potrápil.“
Snape uhladil pergamen a stiskl čelist, do očí mu vstoupil stín – starý známý vzhled pana profesora Snapea. „Měl jsem jim udělat víc, než jen vymazat vzpomínky.“
Harry vytřeštil oči: „Vy… vy jste se s nimi setkal? Co jste jim vymazal?“
„Vaši… příbuzní,“ vyprskl Snape, jako kdyby to slovo páchlo po jednom z jeho nejnechutnějších odvarů, „nemají sebemenší tušení, co se dělo v předvečer vašich narozenin. Další dopisy už byly nadepsány jinak?“
Harry si odfrkl. „Když to viděli, usoudili, že jsou sledováni. Přestěhovali mě do Dudleyho druhého pokoje.“ Snapeův výraz ještě potemněl. Harry si rychle rozmyslel zmiňovat mříž v okně, nechtěl muže naštvat ještě víc.
Obálka ve Snapeově dlani zapraskala, profesor se otočil a beze slova odrázoval z ošetřovny. Hábit za ním divoce vlál a Harry se kupodivu cítil jeho děsivým rozpoložením celkem potěšen. Málem se rozchechtal, když do místnosti chvatně vpadl Remus se znepokojením vepsaným ve tváři. Vlkodlakův výraz se rychle změnil od znepokojeného do zmateného, když uviděl Harryho poklidně sedět na posteli.
„Nezuří na mě,“ slitoval se nad ním Harry, „ale být tebou, nedovolím mu v následujícím dvacetiletí přiblížit se k Zobí ulici.“ Remus vypadal poměrně vykolejeně a Harry přemýšlel proč asi. Remus přeci musel vědět, jaké poměry u Dursleyových panovaly. „Právě se dozvěděl o přístěnku.“ Vlkodlakova tvář se roztáhla do širokého spokojeného úšklebku. Harry zazíval a lehl si. „Odpočinu si.“
Rozhodl se nejprve si projít učebnice pátého ročníku, než se vrhne na další učivo. S pravostí věštby se už smířil, i s tím, že bude muset jednou stanout tváří v tvář Voldemortovi, ať už se mu to líbí nebo ne. Už pár let nebyl spokojen se směrem, kudy se jeho osud ubíral, a vyhlídka na Voldemorta a smrtijedy mu život kazila ještě víc.
Ještěže si jen osvěžoval už nabyté informace a neučil se nic nového – neustále ho totiž rozptylovala stříbřitá záře z myslánky na nočním stolku. Před pár lety by neváhal a skočil po možnosti shlédnout vzpomínku na tátu a poberty. Ale dnes ani v nejmenším netoužil být svědkem Snapeova utrpení. Jaká to změna oproti dřívějšku, kdy by dal první poslední za pohled na trpícího Snapea. Nepohodlně se zavrtěl na posteli a dál zíral na mísu naplněnou stříbřitou kapalinou.
Z ošetřovny ho zřejmě brzy odstěhují, jen nevěděl kam. Stejně nebylo radno očekávat, že by mu nechali soukromí, ať už bude bydlet kdekoli. Brumbál, a asi i všichni ostatní obyvatelé hradu, se pravděpodobně stále obával, že by si mohl znovu ublížit. Mohl by jim říct, že jejich obava je neopodstatněná, ale proč, když by mu nevěřili. Jak tak znal ředitele, předpokládal, že bude nastěhován do sklepa ke Snapeovi, zvlášť když se dnes projevilo, že jsou schopni spolu normálně hovořit, aniž by si šli po krku.
Vábení vzpomínek bylo neodolatelné, zvědavost zakrátko zvítězila nad zdráhavostí. Harry bezmocně zavrčel, odložil učebnici na hromadu ostatního čtiva ležící na nejbližším křesílku, vytáhl ze šuplíku hůlku a vstal z postele. Naklonil se nad mísu a promíchal hladinu špičkou hůlky. Pocítil lehké zmatení, jak byl vtažen dovnitř a jak jeho mentální štíty poklesly.