5. Komnata nejvyšší potřeby
Draco s Harrym šli na snídani každý ze své kolejní ložnice a po chodbách potkávali staré známé tváře, ale bylo zde i plno nových tváří. Když došli do Velké síně, všechno utichlo a všichni na ně spočinuli své pohledy. Harry něco hlesl k Dracovi a oba dva se vydali k učitelskému stolu, kde na ně čekala snídaně.
Jakmile usedli vedle Hagrida, snesli se k ním sovy s Denním Věštcem a Harry hned spatřil svojí a Dracovu fotku na titulní stránce. Titulek nad fotkou hlásal: „Harry Potter ve společnosti Draca Malfoye v Bradavicí.“ a pod fotografií pokračoval text článku.
„Celosvětově známý Harry Potter po dvou letech zpátky v Bradavicích a po jeho boku je možné vidět Draca Malfoye, který byl dlouhou dobu podezříván ze spolupráce se Smrtijedy a samotným Vy-víte-kým.
Od důvěrného zdroje jsme se dozvěděli, že oba chlapci pátrají po něčem v minulosti Bradavic. Dokonce se dostali k nejvíce střežené knize pojednávající o založení Bradavic a první válce, která vyústila ze sporů mezi čtveřicí zakladatelů Bradavické školy.
Co v minulosti hledá Zachránce kouzelnického společenství? Proč má po boku někoho, kdo ukázal Smrtijedům cestu do Bradavic? Má chování Zachránce něco společného s děním v Rusku? Pokračování článku o Zachránci na straně 3 a možné odpovědi na naše otázky na straně 4. O dalším pohybu a činech našeho Zachránce Vás budeme informovat ve večerním vydání Denního Věštce.“
„Už zase o tobě píšou co se jim líbí, Harry. Jeden by si myslel, že ti dají po tom všem pokoj, ale to jsou ti novinářští rýpalové,“ pronesl chlácholivým tónem Hagrid a poplácal ho po zádech takovou silou, že židle pod Harrym praskla a polovina učitelů se na Hagrida varovně podívala. Studenti se začali smát. Hagrid vytáhnul svůj deštník, že židli spraví, ale Harry ho zarazil. Ukázal na židli prstem a bez pohnutí úst se spravila.
„No jo, Harry. Já úplně zapomněl, že umíš kouzlit bez hůlky a něco takového je pro tebe nic,“ řekl Hagrid dost hlasitě, aby ho slyšel celý profesorský sbor a nejbližší žáci ze všech kolejí.
„Nemusel jsi mluvit tak nahlas. I když tady se nic neudrží pod pokličkou,“ řekl posmutněle Harry, protože kouzlení bez hůlky je pro něj obrovská výhoda v soubojích s kouzelníky, kteří o tom neví. Do konce snídaně z něj nespustila oči jedna osoba a ta hodlala Harryho a Draca sledovat všude kam se hnou.
Většina učitelů už odešla na své hodiny, ale McGonagallová něco vyřizovala přímo ve Velké síni.
„Pani profesorko, mohl bych vás požádat o laskavost?“ optal se Harry, když vyřídila s Aberforthem.
„Co potřebujete Pottere?“ optala se svým klasickým přísným, ale i přátelským tónem.
„No potřeboval bych si promluvit s obrazem profesora Brumbála ve vaší pracovně,“ řekl na rovinu Harry a McGonagallová si jej přeměřila přes své brýle.
„Dobrá, stačí říci své jméno,“ odpověděla mu na jeho prosbu a odešla pryč. Draco se na Harryho s nejistotou díval, ale nic nekomentoval.
Oba dva došli před ředitelčinu kancelář docela rychle. Na chodbách nikdo nebyl, teda až na pár opozdilců, kteří spěchali do hodiny a těm dvěma nevěnovali pozornost. Draco hleděla na chrlič a přemýšlel nad heslem, když Harry pronesl: „Harry James Potter.“ Chrlič se dal do točivého pohybu a uvolnil jim schody ke dveřím od pracovny. Draco měl na tváři podivný výraz plný očekávání i obav.
Vstoupili do pracovny a všechny obrazy se na ně překvapeně dívaly.
„Do ředitelčiny pracovny má přístup jen ona sama,“ ozval se jeden z obrazů.
„Jsme tu s jejím dovolením,“ odbyl obraz Draco a šel ke stolu McGonagallové. Harry našel obraz, který hledal, ale všimnul si, že nejméně jeden obraz chybí.
„Pane profesore Brumbále, mohu se vás na něco optat?“ promluvil Harry na obraz vysoko na zdi za stolem ředitelky.
„Harry, rád tě vidím, že jsi zdráv. Ptát se mě můžeš, ale odpovím ti, jen pokud to bude v mých silách. Tak o co se jedná?“
„Jde o jednu knihu, která byla vlastnictvím Nicolase Flamela a jsem si jist, že jste byl schopen ji přečíst. Mohu vědět, kde se teďka nachází?“
„Proč by Albus neměl být schopen přečíst nějakou knihu?“ optal se zvědavě Phineas Nigellus Black.
„Phineasi, je rozdíl mezi čtením knihy a být schopen knihu přečíst. Ta kniha, na kterou se mě Harry ptá, je velice stará a začal ji psát sám Godrik Nebelvír a v dobách ředitele Severuse Snapea byla jím samotným ukryta do Komnaty nejvyšší potřeby,“ pronesl Brumbál klidně, jak vždy bývalo jeho zvykem.
„Komnata je určitě zničena a když ne ona samotná, tak její prostory určitě. Ten zložár nemohla přežít,“ namítal Draco, který si vzpomněl na poslední boj v Komnatě nejvyšší potřeby a jak ztratil dva kumpány. Harry se na Brumbála tázavě podíval a ten se jen usmíval, takže usoudil, že Komnata nejvyšší potřeby bude i nadále fungovat.
„Ještě jedna otázka pane profesore, žije někdo z řádu?“ optal se ještě Harry a to už nikdo z ředitelů na obrazech nechápal.
„Byl jsem posledním žijícím členem řádu,“ pronesl Brumbál.
„Počkat, ale členové Fénixova řádu stále žijí, jak jste to myslel Brumbále?“ optal se zase Phineas.
„Nikdo o Fénixově řádu nemluvil Phineasi. Pokud je to vše Harry, tak zatím naschle,“ řekl Brumbál a rozloučil se s Harrym a Dracem.
Draco i Harry automaticky zamířili do sedmého patra k jim tak známému gobelínu. Nikam nespěchali a cestou naráželi na skupinky studentů, takže první hodina už skončila. Několik studentů z Nebelvíru Harryho pozdravilo, ale Harry většinu z nich vůbec nepoznával, i když věděl, že by aspoň někoho poznat měl. Vzpomínal na studentská léta, ale Draco ho vyrušil odkašláním si.
„Už jsme tady,“ řekl mu nezúčastněně a Harry se nevinně usmál.
„Potřebujeme místo, kde je vše ukryté,“ říkal si v mysli Harry a třikrát přešel kolem zdi. Draco nečekal a otevřel dveře, které se tam objevili. Vstoupil do místnosti a Harry ho následoval. Komnata nejevila žádné stopy svého zničení a vše bylo tak, jak si oba pamatovali.
„Nevíš, kde by ta kniha mohla být?“ optal se Harry a Draco jen hýbnul rameny.
„Accio Nedro solasieg gorte,“ pronesl Draco, ale nic se nestalo. Harry s tím počítal a dal se do hledání busty hlavy, u které schoval svoji učebnici lektvarů.
„Chtělo by to něco jako Pobertův plánek, který by ale mapoval tuhle místnost a napsal by nám, kdo tu co ukryl,“ řekl rezignovaně Draco asi po hodině hledání, ale hledat nepřestával. Harry konečně našel co hledal a prolistoval učebnicí, jestli v ní není nějaký náznak nebo vodítko, kde by kniha mohla být. Dostal se až na konec knihy a uviděl další poznámku, kterou tam Snape ručně napsal.
„Najdi můj obraz a najdeš i to co hledáš.“
Harry po chvilce našel Draco a řekl mu, že musí najít Snapeův obraz. Draco namítal, že ten je tam, kde jsou obrazy všech ředitelů, ale Harry mu vysvětlil, že jej tam nikde neviděl.
„Jak je vůbec tahle komnata velká?“ optal se Harry.
„Nevím, ale řekl bych, že je to tak půlka Velké síně,“ odpověděl Draco a Harry se zhrozil nad představou, že musí prohledat tak rozlehlé místo. Šel zrovna kolem nějaké hromady kotlíků, když se mu o nohu něco otřelo. Podíval se dolů a uviděl násadu koštěte. S úsměvem koště vytáhnul zpod hromady kotlíků a shledal jej naprosto nepoškozeným. Porozhlédnul se a uviděl ještě jedno koště. Na jedno nasednul a druhé letěl dát Dracovi.
„Chceš si závodit na košťatech místo hledání obrazu?“ optal se Draco.
„Ne, jen mě unavuje tu chodit a ztrácet se v hromadách bordelu. Takhle budeme nad tím vším a uvidíme daleko více, než procházením mezi tím bordelem,“ vysvětlil Harry a Draco okamžitě vzlétnul na hromadu knih.
„Dáme si závod, kdo najde jako první ten obraz,“ navrhnul Draco.
„O co hrajeme?“
„No, ten kdo prohraje, ponese na zádech toho druhého přes celou Velkou síň během večeře.“
„Beru,“ řekl Harry a potřásl si s Dracem pravačkou.
„Dobře, jakmile na zem dopadne tato kniha, vyrazíme,“ řekl Draco a vyhodil do vzduchu knihu, kterou vzal ze skříně, která byla po jeho pravé ruce. Oba se zatajeným dechem sledovali pomalu padající knihu a jakmile se dotkla země, oba vyrazili opačnými směry jako dva kulové blesky.
Harry se vydal zpátky ke vchodu a postupně hledal obraz létáním tam a zpátky na šířku místnosti. Draco ho napodobil, ale začal o něco později, protože mu trvalo trochu déle dostat se ke konci místnosti.
Půl hodiny létání a pozorného sledování přerušil Dracův vítězoslavný výkřik a Harry věděl, že právě prohrál. Harry k němu okamžitě přiletěl a snesl se vedle něj. Oba teďka hleděli do očí člověku, který se celou dobu přetvářel a ve skutečnosti byl slepě milujícím člověkem.
„Pane profesore, máte knihu, kterou hledáme?“ optal se Draco a Snape ukázal na hromadu knih, která byla přímo za nimi. Draco se otočil a dal se do hledání, ale Harry se mu dál díval do očí. Harryho oči se zaleskly a Snape se usmál.
„Viděl jsem ty vzpomínky a je mi líto co se vám stalo. Možná, kdybych se naučil nitrobranu, mohl jste mi říci plno věcí dříve a já vás nemusel tak nenávidět,“ hlesl Harry a slyšel ho jenom Snape, protože Draco byl zabrán do hledání knihy.
„Ne, byla to má chyba, že jsem v tobě odmítal vidět Lily a viděl jsem jen toho Pottera, který si ji vzal. Brumbál vždy viděl do všech a skoro nikdy se nemýlil a i ve mně měl pravdu, ale já si to nehodlal připustit,“ řekl přátelsky Snape a to tónem, který u něj Harry slyšel jen v posledních minutách jeho života.
„Až budu mít rodinu a budu mít druhého syna, pojmenuji jej po vás a uctím tak vaší památku,“ pronesl Harry a Snape se na něj nevěřícně podíval.
„Harry, to myslíš vážně? Po tom, co jsem tě šest let šikanoval a všude zesměšňoval?“
„Měl jsi k tomu své důvody a já vás chápu. Druhý syn se bude jmenovat Albus Severus Potter a tím ponese jméno dvou nejlepších ředitelů téhle školy. Škoda, že nejste naživu,“ řekl Harry a Snapeovi se v očích zaleskly slzy.
„Mám ji,“ pronesl nahlas Draco a přišel k těm dvěma.
„Přemístí se váš obraz zpátky do ředitelovi pracovny, pane profesore?“ optal se Draco, ale Snape zakroutil hlavou.
„V pracovně ředitele jsou obrazy jen mrtvých právoplatných ředitelů téhle školy. Já tu zůstanu ukryt, dokud mě odtud někdo neodnese,“ pronesl Snape a Draco přemýšlel nad tím co právě slyšel.
„Líbilo by se vám zkrášlovat stěnu v kuchyni na Grimmauldově náměstí dvanáct?“ optal se Harry s nadějí v hlase, že Severus jeho nabídku přijme.
„Jistě, všude lépe než tady a navíc vám dvěma mohu radit v oblastech magie, v kterých se zatím nevyznáte,“ řekl Snape a Harry jeho obraz chytnul a i s Drakem se dostali na košťatech ven z Komnaty nejvyšší potřeby. Než se dveře zavřeli, tak vrátili ještě košťata a Harry zavolal Kráturu.
„Pán Harry si něco přeje?“ ozval se skřítkův hlas hned po slabém prásknutí.
„Kráturo, zanes prosím tenhle obraz do našeho domu a umísti ho v kuchyni na zeď. Zítra bychom se měli vrátit domů, ale dneska tu musíme ještě zůstat,“ řekl Harry a Krátura s rozloučením zmizel.
Došli do Velké síně a podle hodin zjistili, že jsou tři hodiny odpoledne. Nechápali jak mohli být v komnatě tak dlouho, ale sedli si k učitelskému stolu a poprosili několik skřítků, jestli by jim nedonesli něco k jídlu.
Když se najedli, šli se projít po školních pozemcích a suverénně zamířili k famfrpálovému hřišti. Už z dálky viděli, jak se tam několik studentů prohání na košťatech, aby se po prvním školním dnu trochu rozhýbali.
Oba se posadili na tribuny a dívali se, jak Nebelvírští hráči hrají proti Mrzimorským. Harry s Dracem rozebírali, kde hráči dělají chyby, co jim naopak jde dobře a vedli takto diskusi, dokud si jich hráči nevšimli a nepřiletěli se za nimi podívat.
„Harry, rád tě zase po té době vidím, nepůjdeš si zkusit zase zachytat, jako kdysi?“ optal se ho Jimmy Peakes, který jako jediný byl ze starého týmu, který Harry sestavil a všiml si, že je i kapitánem týmu. Harry si půjčil od chytače Nebelvíru koště Nimbus řady 2004. Zeptal se druhého družstva, jestli by mu nepůjčili další koště taky pro post chytače a to pro Draca. Sice chvíli protestoval, že to dlouho nehrál a že vyšel ze cviku, ale pak se nechal přemluvit.
Zlatonka bylo vypuštěna, ale Harrymu ani Dracovi se neztratila a okamžitě ji začali pronásledovat. Draco měl stejné koště jako Harry a ani jeden nemohl prvně získat výhodu nad tím druhým.
Uběhlo pět minut a skóre bylo 30:20 pro Nebelvír, když se chytači vrhli z obrovské výšky směrem k trávníku, kde se Zlatonka pohybovala. Všichni ztuhly na svých místech, když viděli, jak se oba dva řítí neuvěřitelnou rychlostí k zemi. Byly necelé dva metry nad zemí a stále letěli dál. Jak ve zpomaleném filmu vyrovnali směr letu vodorovně se zemí a stejnou rychlostí pokračovali dál za Zlatonkou. Oba dva chytači, kteří seděli na tribuně jen nevěřícně hleděli, jak ti dva dokáží létat. Draco natáhnul ruku, aby Zlatonku chytnul, ale musel se vyhnout letícímu Potlouku. Harry se usmál a sevřel kolem okřídlené kuličky prsty. Rychle vyletěl o několik metrů výše a všem ukázal jak drží Zlatonku.
„Byl jsi úžasný, Harry. Jako by jsi se na koštěti narodil,“ řval na něj veselý Jimmy.
„První koště jsem měl v jednom roce a dal mi jej Sirius,“ pronesl Harry a dal Zlatonku do bedny na míče. Draco i Harry vrátili košťata jejich majitelům a vydali se pomalým krokem k jezeru.
Pomalu se setmělo a nastala doba večeře. Všichni byli už ve Velké síni, ale dva lidé v ní chyběli. Draco a Harry stáli ve Vstupní hale a čekali na tu pravou chvíli.
„Myslíš, že mě uneseš?“ optal se rýpavě Draco.
„Myslíš si, že jsem nějaká suška, co neunese takový proutek, jako jsi ty?“ rýpnul si zase Harry. Harry si podřepnul a Draco si mu sednul na ramena. Harry se těžce postavil na nohy a vrávoravě se rozešel do Velké síně. Draco se začal z ničeho nic smát a to jen pomyslel, co si o nich všichni řeknou. Harry se taky usmál a vkročil do Velké síně. Všichni utichli a to i duchové. Jediným zvukem byl Dracův smích. Harry byl na pohledy tolika lidí zvyklí a pokračoval v chůzi k učitelskému stolu. Po deseti vrávoravých krocích se začalo smát i několik studentů a po chvilce se smála celá Velká síň.
Harry došel až k jejich místům u stolu a sednul si na židli. Draco to nečekal a sletěl na záda hned za Harryho židli.
„Mohl jsi mě varovat,“ řekl mu bolestně, když si mnul záda.
„Já snad můžu za to, že vážíš jak pytel brambor a i tak padáš?“ zasmál se Harry a Hagrid se rozesmál ještě více. Několik učitelů se usmívalo, ale Minervě to moc směšné nepřišlo. Spíše to viděla, jako celoškolní potupu, ale ona se nepotupila, tak ji to bylo jedno.