4. za zády
Kapitola 4. - Za zády
Do domu ho přemístila Alison.
Brumbál jí zřejmě prozradil adresu, protože jinak by se tam nedostala a Severus by se sám neměl přemisťovat. Žena mu však slíbila, že mu v nejbližší době zařídí speciální přenašedla pro těhotné. Sice u toho vrčel, ale přikývl. Při jeho výhradách na něho totiž začala chrlit všechny ty hrozné příběhy, které za svoji kariéru zažila, jak to mnohdy stálo život dítě a někdy i samotnou matku. Severuse sice napadlo, že by to byl docela vhodný způsob, jak se toho nájemníka zbavit, ale jakmile na to jen pomyslel, zpražila ho Alison pohledem a dětská magie mu „polechtala“ močový měchýř.
Dobře, nic jsem neřekl, zaúpěl v duchu.
Hned po přemístění však Alison zmizela.
Severus přešel do místnosti, která sloužila jako obývací pokoj, a chtěl na křeslo odložit svoji tašku i sebe... Jenže ta mu vyklouzla z ruky, jakmile spatřil tu spoušť. Všude po pokoji, všude různě po stolech, gauči i poličkách trůnily objemné papírové krabice všech velikostí i stupně nacpanosti.
Severus se zamračil. Byl si naprosto jistý, že tohle tady nebylo, když odcházel. A jediný, kdo to sem mohl dopravit, byl… Brumbál. Samozřejmě, kdo jiný by něco takového taky mohl udělat?!
Naštvaně se natáhl k jedné z krabic a mezi zuby drtil nadávky. „Jestli to je výbavička dětského pokoje, tak tu postýlku narvu Albusovi přímo do…“
Náhle však ucukl.
Co když to od Albuse není? Co když to je nějaká past? Co když se sem někdo dostal a…
„Je mi to líto.“
Severus sebou trochu trhl. Jaktože ho neslyšel se přemístit? I když… byl to Brumbál, co se dalo čekat. Už tu vlastně mohl dávno být a čekat na něho.
„Co přesně máte na mysli?“ zeptal se téměř ledabyle Severus, jak se pokoušel zakrýt úlek.
Starý muž vešel do pokoje a ukázal na všechny ty krabice. Severus to bral jako ujištění, že jsou skutečně od něho, a hned odklopil víko jedné z nich a prozkoumal její obsah. Nějaké knihy… pár skleněných předmětů… ručně tepaná dýka v pouzdře…
Hele, přesně takovou mám taky. V knihovně na…
Severus se zamračil.
Rychle otevřel další bednu, ale jen proto, aby se ujistil o svém podezření. „To jsou moje věci,“ vydechl. „Všechny moje věci!“
Brumbál zasmušile přikývl.
„Ale… ale proč? Sakra, Albusi, já se sem nechtěl stěhovat!“ prskl naštvaně.
„Je mi líto.“
„Mně je jedno, co je vám líto. Okamžitě všechny moje věci vemte a vraťte je zpátky do Tkalcovské ulice! Jak se vůbec opovažujete! Jak můžete…“
„Tkalcovská ulice už není.“
Severus se zarazil. „Cože?“
„Je mi to líto,“ zopakoval stařec a jeho tvář se zvrásnila smutkem, „Smrtijedi prolomili kouzla okolo tvého domu. Zjistil jsem, že s ním mají něco v plánu a tak jsem co nejrychleji pobalil všechny tvé věci a poslal je sem. Není to úplně vše, ale… valná většina.“
Poslouchal, ale stejně měl pocit, že tohle není všechno. „A… a dům?“
Povzdechl si. „Shořel. Do posledního trámu.“
Nikdy nebyl měkota, ale i tak se Severus musel posadit alespoň na kousek gauče, který nebyl zakryt nákladem. S Tkalcovskou ulicí nikdy neměl spojené příjemné vzpomínky, ani nijak šťastné dětství, ale přese všechno… byl to domov. Místo, kam se mohl kdykoliv vrátit… kde měl vše, co za celý život nashromáždil… i těch několik málo vzpomínek na matku, které mu zbyly.
A teď se mu to všechno smrsklo na obsah těch několika málo krabic, které ho obklopovaly. Z nějakého důvodu se mu roztřásly ruce a mozek se zdál podivně prázdný.
„Je mi to líto,“ zopakoval ředitel, když se ticho stávalo nesnesitelným.
„Kam mám jít?“ vydechl Severus.
„Můžeš samozřejmě zůstat tady. Jak dlouho budeš chtít.“
„Albusi, to je jen dočasné řešení.“
„Já to nemyslím dočasně, prostě zůstaň,“ pronesl ředitel pevně. „Tenhle dům jsem zdědil po jednom ze synovců přes koleno už asi před padesáti lety. Kdybych tak urputně nehledal nějaké bezpečné místo pro tebe, ani bych si na něj nevzpomněl.“
Zarazil se. „To přeci nemůžu přijmout.“
„Je velmi pravděpodobné, že bys ho po mně stejně jednou zdědil.“
Severus se zarazil.
Ano, věděl, že ho Albus bere trochu jako syna, kterého nikdy neměl. A taky že se kdysi domluvili, že pokud Severus zemře, zdědí po něm ředitel všechen majetek a naopak, ale Severus si nikdy nemyslel, co znamená všechen majetek. Nedělal si iluze, Albus rozhodně neměl do kapsy hluboko.
Už už se nadechoval k protestu, když ho ředitel zarazil.
„O tomhle tématu nechci slyšet ani slovo, Severusi,“ řekl ředitel rázně, což v jeho podání znamenalo, že se o tom už nehodlá více bavit. Místo toho se trochu ošil. „Ale když už se bavíme o právních záležitostech,“ sáhl kamsi do hábitu a vytáhl poměrně objemnou složku, „probíral jsem se starými zákony, abych zjistil, jak to je s uznáním práv v případě mužského těhotenství,“ položil složku na stůl. „Jaké postavení mají oba otcové, jaké jsou rozdíly vůči běžné rodině a tak.“
Severus raději odvrátil tvář.
„Také by bylo asi vhodné, kdybys pomýšlel na změnu závěti. Vím, že v současné chvíli jsem tvůj jediný dědic, ale myslím, že by bylo příhodné, kdybys ji změnil ve prospěch dítěte.“
„Albusi,“ zaúpěl mladší muž. Tohle teď nechtěl řešit. Nechtěl se zamýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby zemřel… kdo by po něm dědil… kdo by se staral o dítě… u Merlina, nechtěl myslet ani na to dítě!
„Já vím, já vím,“ zarazil ho ředitel. „Severusi, chápu, že jsi ve velmi složité životní situaci a budu tě podporovat v jakémkoliv tvém rozhodnutí, ale tím, že se problém pokusíš ignorovat, tím ničeho nedosáhneš. Problém tady je, to si musíš uvědomit, a bude jenom růst, uvědom si to.“
Jo, to si uvědomoval až příliš dobře.
„Tady,“ vyndal Brumbál další složku, ale tu podal mladšímu muži přímo do rukou.
„Co je to?“ Hnědé desky mu nic neříkaly.
„Adopční listiny.“
Severus polkl.
Jistě, tuhle alternativu bral jako neodkladný konec. Zkrátka počká, až dítě bude dostatečně vyvinuté, potom podstoupí zákrok a pak… prostě mu najde nějakou rodinu, kde ho budou milovat a opečovávat, zatímco on bude žít jako dosud - zoufalý a sám.
Mělo to tak dopadnout, musí to tak dopadnout. On přeci nemůže být otec, ani o to dítě nestojí, nikdy nebyl rodinný typ. U Merlina, vždyť on ani nevěděl, co to je být rodinný typ. Nechtěl, aby to dítě skončilo jako jeho studenti, nechtěl, aby se ho bálo a stranilo se mu. Nechtěl…
Adopce zkrátka byla jediným řešením.
Teď, když však v ruce svíral ty listiny včetně jednotlivých nařízení a dotazníků, i určitých vybraných rodin, náhle se mu stáhl žaludek. A nevěděl, jestli se stáhl jemu, nebo se k němu plod vevnitř jakýmsi podivným způsobem přitulil.
„Ale samozřejmě, to má čas,“ prolomil opět Brumbál ticho a složku mu vytrhl z rukou, než ji položil na stůl. „Je to jen případné řešení. Teď myslím bude nejlepší, když si odpočineš.“
Severus přikývl.
Ano, byl unavený. Najednou strašně moc.
„Nechám tě o samotě. Jak už jsem řekl, dům je celý tvůj, můžeš se zde bez obav zabydlet. Nebo chceš, abych za tebe krabice vybalil?“
Věděl, že by k tomu stačilo pár mávnutí hůlkou, ale to nechtěl. Nějak potřeboval něco, čím bude moci zaměstnat ruce a i mysl. „Ne, udělám to sám.“
„Dobře,“ přikývl ředitel, „kdybys cokoliv potřeboval, pošli mi zprávu. A málem bych zapomněl,“ otočil se k němu ještě a z další kapsy vytáhl nenápadný přívěsek. „Tohle mi pro tebe dali na oddělení kouzelných relikvií.“
Mladší muž si přívěsek zamračeně prohlédl. Věděl, že Albus si potrpěl na různé ztřeštěné zvyklosti, ale tohle nevypadalo na zásnubní dárek. „K čemu?“
„Je začarovaný tak, aby okolo tebe vytvořil iluzi, kdykoliv opustíš tento dům.“
„Co tak najednou?“ podivil se.
„Řekněme, že tvoje ošetřovatelka dokáže být… velmi přesvědčivá. Budeš vypadat jako někdo jiný bez magické stopy, takže se budeš moci bezpečně pohybovat po okolí. Sám jsem na něho přidal kouzlo, že kdyby ses ocitl v nebezpečí, upozorní mě to.“
„Umím se o sebe postarat, Albusi,“ řekl, ale přívěsek přijal.
„To já samozřejmě vím, ale teď už nechráníš pouze sebe.“
Severus jen něco zavrčel, ale přese všechno si řetízek připnul okolo krku. „Kdo vůbec všechno o mně ví?“ zeptal se ještě na věc, která mu vrtala v hlavě. „Myslím o tom…“ Snad to nebudu muset doříct.
„Řád i oficiální místa vědí, že se skrýváš. Pouze já, Minerva a Alison víme kde. A pouze já a Alison…“ A Harry, ale ten stejně nevnímal, takže ti o něm nebudu radši říkat.
„… známe tvůj současný… stav,“ dodal Brumbál.
Přikývl. Za diskrétnost byl skutečně vděčný. „A za koho se vůbec budu měnit?“ zvedl znovu přívěsek, aby mohl odvést řeč někam jinam.
„Tohle není mnoholičný lektvar, podoba je nastavena kouzlem. Ničím výrazný typ. Muž, hnědé vlasy, pětačtyřicet let. Nenápadný. Nikdo tě nepozná. A kouzlo by mělo i zakrýt tvůj stav… až bude viditelný,“ dodal trochu nejistě. Pochopil, že na tohle téma je mladší muž stále citlivý.
Severus přikývl.
„Dobře,“ pronesl ředitel do nastalého ticha. „Myslím, že tě tu nechám. Jak jsem však řekl, kdybys cokoliv potřeboval…“
„Ano, já vím,“ přikývl. Nezněl nadšeně, ale byl za to vděčný. I když Albuse občas nenáviděl, byla to jediná osoba, která o něho pečovala. I když občas svým nechutně ochranitelským způsobem. „Děkuju,“ zašeptal do ticha potom, co se Brumbál s lupnutím přemístil.
***
Vybalil další krabici a poté karton složil a nacpal do krbu, kde ho obalily zářivé plameny.
Samozřejmě, že by pro něho bylo mnohem snazší to prostě podpálit, ale za poslední týdny zjistil, že kouzlení ho neskutečným způsobem vyčerpává. Dítě si zřejmě bralo valnou část jeho magie a na další věci už nezbyly síly. Jemu tedy nezbývalo, než vše dělat manuálně.
Ne, že by mu to vadilo.
Za poslední dny bylo tohle jedinou jeho náplní, ale nestěžoval si. Hned po návratu musel udělat několik věcí – za prvé si projít celý dům. Sice už tu strávil dlouhé týdny, ale během té doby používal jen jeden pokoj, koupelnu a občas kuchyni. Zbylé místnosti ho absolutně nezajímaly.
Teď to však měl být jeho nový domov, bylo by dobré, kdyby to tu znal. V přízemí se nacházel obývací pokoj, kuchyně, jídelna, koupelna a jeden pokoj - snad kdysi pracovna, zatímco v patře byly další tři pokoje, koupelna a něco malého, co se dalo považovat za kumbál. A poté tu byla ještě půda. V tuto chvíli plná haraburdí a všeho možného, co Severus radši ani nechtěl znát. Tak jako tak, pro jednoho to byl dům velký až až.
Tedy vlastně pro dva.
Severus si totiž konečně začal připouštět přítomnost svého dítěte. A to nemluvil pouze o tom, že když se tomu mrněti něco nelíbilo, že to jeho magie dala docela silně najevo. Vlastně se ještě vůbec nehýbalo, nekopalo, ale přesto ho Severus cítil, jakési mravenčení v podbřišku, kterým dávalo najevo svoji přítomnost.
Uvědomil si zcela náhodně a to ve chvíli, kdy zjistil, že si s dítětem povídá. Nebyly to žádné hovory na dané téma ani filozofické debaty, zkrátka jen řečnické otázky, které však získávaly jasného adresáta – Severusovo dítě.
Nevěděl, co se stalo, netušil, kdy a co se kde změnilo, ale náhle zkrátka… si nepřipadal sám. Něco v jeho nitru a podvědomí začalo toho nenarozeného tvorečka považovat nejen za živou bytost, ale také za součást rodiny… za někoho, koho se přeci nemůže jen tak vzdát. Bude tu někdo, o koho se bude moci starat a kdo ho snad i bude mít rád.
Nutno říci, že to mu připravilo mnoho bezesných nocí, ve kterých dumal, zda se má do něčeho takového vůbec pouštět. Vždyť on nikdy netušil, jaké to je se o někoho starat… jaké to je mít rodinu!
Co když selžu? Co když mě to dítě bude nenávidět? Co když budu stejný jako můj otec?! Nikdy nepoznal, jaké to je žít ve vyrovnané a harmonické rodině. Otec byl mudla a když přišel o práci, tak i alkoholik. Často se před ním skrýval v marné touze vyhnout se jeho krokům i ranám. A matka? Miloval ji, vždycky ho chránila, ale odešla až příliš brzy.
Jak on měl teď dělat tátu-mámu, když neměl ani nejmenší ponětí, jak se to dělá. Takové a další podobné otázky mu vířily myslí a on nebyl schopen se jich zbavit, nebyl schopen ty pochybnosti potlačit. Kdesi uvnitř si však také uvědomoval, že kdyby to dítě nechtěl, tak se podobnými otázkami vůbec nezabývá.
***
Pár zastřených očí sledoval muže, který akorát opouštěl dveře svého domu.
Sledoval ho pozorně, a proto mu ani neuniklo, jak se černovlasý muž celou cestu nenápadně rozhlíží, jestli ho někdo nesleduje. Byl vysoký, hnědovlasý s širokými rameny a tak běžnou tváří, že by nikoho nezaujala.
Pozorovatel si byl zcela jistý, že ho nezná. Nikdy ho neviděl a přesto od něho nedokázal odtrhnout oči. Něco ho k němu táhlo, nějaký druh magie.
Nehodlal ho pustit z dohledu.
Ani na vteřinu.
***
Severus se nenápadně rozhlížel.
V zádech cítil nepříjemné mrazení, jako kdyby ho někdo propaloval pohledem. Měl pocit, že ho někdo sleduje. Za svá léta špiónské praxe dokázal velmi snadno vypozorovat, pokud ho někdo sledoval, nebo na něho snad uvrhl sledovací kouzlo a tento šestý smysl teď bil na poplach.
Jenže to bylo také vše.
Neustála ho cítil v zádech, ale nikdy se mu nepodařilo ho byť jen zahlédnout. Vždycky dokázal alespoň odhadnout, o koho jde, nebo za kterým rohem se skrývá, ale tentokrát… nic.
A Severus si bohužel velmi dobře uvědomoval svoji zranitelnost. Ať už zhoršeným zdravotním stavem nebo odčerpanou magickou silou.
Čekal útok, snad i únos někým od Smrtijedů a byl připraven se bránit zuby nehty. K jeho velkému překvapení a snad i nervozitě mu však do zad nikdo nevpadl.
První dny byl jako na trní, neustále svíral v kapse hůlku a jeho smysly byly našponované na maximum. Další dny se dokonce promenádoval po opuštěném okolí, aby své pronásledovatele vyprovokoval k útoku, nebo k chybě… jenže ani tentokrát se nic nedělo.
Někdo ho sledoval… ale nic víc.
A o to víc ho to znervózňovalo.
Že by tygl...? :) Jinak opět platí, že pokud bude min. 25 plnohodnostných komentářů. budete mít kapitolu hned, jinak za týden. ;-)