28. nové ministerstvo 2
Kamery mají většinou jen jeden účel – zachycovat zločince při činu, například krádeže. V některých případech je to ovšem trochu komplikovanější. Stane se třeba i to, že někdo chce ukrást zrovna tu kameru. Teda, přesněji – v celé historii je znám jen jeden takový případ. A právě tehdy kamera zločince neviděla – ani nemohla. Magie mezi elektrickými vodiči ji v tom bránila. A na to Harry spoléhal.
Odmontovat pár kamer v několika nepoužívaných chodbách byla hračka. Podle Tonksové byli oba příliš blízko prostoru ministerstva, takže jejich čidla už nedokázala rozeznat, zda kouzlo ještě vychází z mudlovské části Westminsteru, nebo už z kanceláří ministerstva. V tom případě si mohli dovolit pár kouzel – jako například zajistit, aby kamery fungovaly i bez elektrické energie nebo aby mudlovská ochranka na monitorech v bezpečnostní centrále stále viděla jen prázdnou chodbu.
Pak však na Harryho čekala ta horší část plánu – dostat se na samotné ministerstvo ministerstvo. Tonksová jít nemohla, to už rozhodli dávno – ministerské ochrany by ji zbavily všech metamorfomágských schopností a sama za sebe se tam objevit nemohla taky – neměla na ministerstvu v tuhle dobu co dělat a kdyby ji tam někdo spatřil, bylo by to nanejvýš podezřelé. Zbývalo to tedy na Harrym.
S podrobnými informacemi se právě proplétal mezi regály archivu Lordů, nechávaje bystrozorku za zády. Ukradené kamery ho tížily v kapsách – podstatně je sice s Tonksovou zmenšili a zlehčili, ale stejně jich bylo hodně.
Jakmile si byl jistý, že ho nikdo v liduprázdném archívu nesleduje, potichu si cosi šeptl pod nos. Vzápětí jeho tělo dokonalo splynulo s hnědou barvou kožené vazby knih v regálu za ním.
Pečlivě odpočítával uličky – když na jednom regálu přečetl K75, okamžitě zatočil vpravo. Podle pokynů našel správnou polici s dokumenty z roku 1985. Podle abecedy postupoval kolem regálu, až konečně došel k písmenu S. Vytáhl z police jednu složku a doufal, že se strefil hned na první pokus. Vypadala daleko používaněji než ostatní dokumenty kolem ní. Nalistoval příslušnou stránku a zhluboka si oddechl. První část zvládl.
Přečetl potichu tři vybraná slova ze stránky – na čtvrtém, osmém a devátém řádku posledního odstavce. Doufal, že zvolil ty správné. Podle Tonksové se obsah složky totiž neustále měnil a nikdo nevěděl, jaká slova budou v určitý den a hodinu na jistých místech. Mohli jste znát jen ty místa.
Chvíli se nic nedělo. To bylo v pořádku. Harry podle instrukcí předstíral, že dál čte ve složce a nervózně čekal. Přešlápl z pravé nohy na levou, ale naopak už váhu přenést nestihl. Podlaha archivu Lordů totiž zmizela, stejně jako všechen ostatní svět okolo.
Harry se ocitl v paralelním prostoru, v místě, které neexistovalo. Přesto v něm teď byl. Na ničem nestál, nic ho nenadnášelo. Jen dýchal. A bojoval.
Jinak se to popsat nedalo. Neměl sice žádné zbraně, hůlka v klidu spočívala v jeho kapse. Přesto právě teď zažíval jednu z nejtěžších bitev ve svém životě – bitvu myslí. Někdo se teď volně potuloval v jeho myšlenkách a Harry ho nedokázal nijak zastavit. Protivník byl příliš silný – Harry si byl jistý, že to ani člověk být nemůže. Jediné, co přicházelo v úvahu, bylo nějaké starodávné mocné kouzlo, které ministerstvo odněkud vyhrabalo. Už začal chápat pochybnosti Tonksové. Tohle nikdy nezvládne.
Přestal se soustředit na marné pokusy zastavit zkoumání v jeho hlavě. Začal svou pozornost upírat směrem zpět, nemyslel na nic jiného, než jak se odtud dostat. Ministerská ochrana však zřejmě usoudila, že Harry není oprávněn vejít ani utéct. Uvěznila ho zde a on teď nemohl ani vpředu, ani zpět.
Do čeho jsem se to zase dostal!
Dřív, než stačil myšlenku dokončit, začaly se prostorem linout hlasité pisklavé tóny. Harrymu tvrdě dorážely na jeho ušní bubínky. Už jen čekal, kdy se ta jemná blána obrovské převaze poddá. Naštěstí se však po chvíli tóny zformovaly do nesrozumitelného šepotu a ubraly na intenzitě. Z šepotu se pomalu stávaly útržky slov a nakonec i celé věty, které tisíce různých hlasů neustále opakovaly nezávisle na sobě. Kdyby měl Harry zavřené oči, hádal by, že kolem něj krouží tisíce lidí.
jež naším smyslům ubránit se umí.
Vrať se, stůj, běž,
avšak – věz!
Nám neunikneš!
Když znal verše skoro nazpaměť, konečně se zase přinutil k logickému myšlení.
Znal několik faktů. Za prvé – už tu trčel dost dlouho na to, aby kouzlo stačilo upozornit nějaké bystrozory. Jenže se tu žádný kouzelník ještě neobjevil, v tom případě kouzlo nikoho ještě nevarovalo nebo ani varovat nemůže. Najdou ho tedy jen když někdo bude branou procházet. Spoléhal na to, že zas tak velkou smůlu, aby to někoho v příštích pár minutách napadlo, nemá.
Za druhé – hlasy ve verších říkaly na tomto světě kouzla není, a Harry přece znal i jiná! Tak proč je teď nevyzkoušet?
Chvíli ještě přemýšlel, ale pak už se pevně rozhodnutý zhluboka nadechl a do okolních hlasitých slov nesměle řekl pár svých: „Nin senr’a sill. Et’el senr’a sill.“
Hlasy zmlkly. Harryho nervozita však zůstala. Takhle jednoduché to přece být nemohlo…
A pak mu tisíc bytostí ve stejnou chvíli zařvalo do ucha. Harry padl na kolena a přitiskl si k uším dlaně. Cítil na nich teplou životodárnou tekutinu.
„Na tomto světě kouzla není…“
Harry se nehodlal vzdát. Teď, když se měl čeho chytnout, se přestal bát a soustředil se jen na jeden cíl.
„Nin senr’a sill. Et’el senr’a sill,“ tentokrát zněl mnohem jistěji.
„…jen našim smyslům ubránit se umí…“
Hlasy se ho snažily překřičet a neustále přidávaly na intenzitě. Harry za nimi nezaostával – už nešeptal, ale mluvil pevným tónem.
„Nin senr’a sill. Et’el senr’a sill.“
„… Vrať se, stůj, běž…“
To už Harry křičel. „Nin senr’a sill. Et’el senr’a sill,“
„…avšak – věz!“
Harry na chvíli zmlkl. Posbíral všechny síly a vložil je do jednoho ochraptělého, ale přece jenom mocného výkřiku: „Nin senr’a sill. Et’el senr’a sill,“
Hlasy poslední verš nedokončily. Začaly vřískat ještě víc, jenže teď už se nevzmohly na žádná slova. Byl to jen táhlý, zoufalý výkřik.
Harry využil šance. „Lu keir’l nan!“
Hlasy vybuchly, Harryho ušní bubínky možná taky. Ale pak bylo konečně ticho.
Mlha se začala před Harrym rychle rozestupovat. Ani si nestačil na chvíli odpočinout, protože ho čekal hned další problém – mezi obláčky mizející páry dokázal pomalu rozeznat hrany kancelářských stolů, stěny jednotlivých kójí a obrázky hledaných osob na vyvěšených plakátech. Dokázal to. Dostal se dovnitř.
Okamžitě jednal. Podíval se na svou ruku a zašeptal: „A’lestrei!“. Dlaň zmizela. Stejně tak i zbytek těla.
Trvalo jen pár dalších sekund a mlha zmizela úplně. Na Harryho zase dolehla síla gravitace a málem se skutálel z nízkého stupínku uprostřed obrovské haly. I tak z něj rychle seskočil – sice ho nikdo nemohl pouhým okem zahlédnout, ale stejně měl divný pocit, když stál všem na očích.
Rozhlédl se po celé místnosti – odpovídala přesně popisu Tonksové. Uprostřed – kde teď stál i Harry – se nacházelo bezpočet stolků se zbývajícími úředníky. Každý měl před sebou ohromně vysoký stoh lejster, které všichni pomalu třídili do malých taštiček velikosti zhruba krabiček na sirky. Každý pergamen museli zvlášť zmenšit a provést další řadu kouzel, jejichž účinky teď Harry rozeznat nemohl. Za to dobře poznal, co to všichni dělají – připravují se na cestu.
Jenže nějaké dokumenty Harryho nezajímaly. Rozhlédl se po celé velké hale. Byla aspoň pětkrát tak velká jako sněmovna Lordů. Bude muset do ní umístit aspoň ze sedm kamer, aby dokázaly snímat celý její prostor. To bude fuška…
Po celém obvodu haly se táhla vyvýšená galerie, která byla rozdělená na jednotlivé kanceláře výše postavených ministerských pracovníku. Harry si oddechl – stěny kóji byly naštěstí ze skla, nedovedl si představit, jak by umisťoval kamery do každé z nich. Bude stačit dát jich pár na ochozy a s pomocí pár kouzel bude vidět každému úředníkovi do ranního šálku kávy.
Nejvíc ho ale zajímaly dvě ústředny – každá na jednom konci podlouhlé síně. Jedna z nich – ta přímo naproti Harryho – měla nejenom stěny ze skla, ale i podlahu tří pater. Na pracující úředníky v hale tak z ní shlíželo bezpočet bystrozorů. Někteří ale naopak byli otočení k Harrymu zády – pohledem pozorně zkoumali obrovskou tabuli na stěně síně. Harry se přes několikero skleněných tabulek na ni taky podíval. Věděl, o co se jedná – Tonksová ho před tím varovala. Na tom kousku zdi mohli bystrozorové pozorovat jakékoliv kouzlo, které někdo v okolí i v ně ministerstva vyčaroval.
Musel si něco ověřit, dřív, než se dá do „práce“. Poodešel do kouta síně, kde nestál žádný čarující úředník. Zhluboka se nadechl a vyslovil první kouzlo, které ho napadlo. „Lu iljasha!“
Na dlani se mu objevila termoska s teplým čajem, který si teď na rozbolověné hlasivky přál ze všeho nejvíc. Ale na ně se teď nesoustředil, upřeně zíral na blikající tabuli v ústředně bystrozorů, přesněji na místo na mapě, kde měl podle svého odhadu stát. Žádná tečka se na něm neobjevila, ani jiný záblesk, což znamenalo jediné – ministerské senzory nedokážou zaznamenat žádná kouzla ze Světa za Obloukem.
Naštěstí.
Když tedy vyřešil tenhle problém, konečně se mohl věnovat tomu, proč jsem vůbec přišel. Z kapsy vytáhl první kameru a snažil se ji umístit tak, aby ve svém zorném poli měla co nejvíc důležitých bodů. Jakmile si byl jistý, že drží pevně, přiložil na ni dlaň. Pár zašeptanými slovy dokázal, aby ji nikdo neviděl ani nijak jinak nezaregistroval. A pak se vzmohl na to nejdůležitější – vytvořil s kamerou spojení, propojil ji nehmotným magickým provázkem s nějakým koutem jeho mysli. Nevnímal to spojení, jen věděl, že tam je. Další otázkou však bylo, jestli ho dokáže udržet…
To samé udělal s dalšími kamerami. Pracoval zdánlivě v klidu, ale doopravdy mu srdce bušilo jak splašené. Nevěděl, jak dlouho tady už je, ale přál si odtud co nejdřív vypadnout. Nikdo ho sice nemohl vidět, přesto se mohlo stát cokoliv a Harry si to moc dobře uvědomoval. Když zapojoval poslední kameru v hale, aspoň trochu si oddechl. Teď ho sice čeká ještě těžší část plánu, přece jenom na něj (přes něj) však už nikdo nebude zírat.
Svou pozornost teď plně soustředil na opačnou stranu haly. Celá síň Harrymu na kouzelnický svět připadala příliš moderní – všude samé sklo a strohý kov. Naproti bystrozorskému ústředí však stály starobylé dveře z těžkého dubového dřeva. Nebyly ve zdi, tak to u dveří bývá zvykem, ale stály skoro uprostřed haly na vyvýšeném pódiu. Za nimi se nacházelo ještě pár kancelářských stolečků.
Harryho nijak nepřekvapily – Tonksová mu o nich řekla ještě před tím, než se sem vydal. Přesto na něj působily zvláštním dojmem – dveře odnikud nikam. Podle Tonksové ale věděl, že to není pravda. Koneckonců, on jimi teď musí projít.
První problém nastal, když se rozhodoval, kterou stranou. Tonksová ho varovala, že se to každým dnem mění. Nedozvěděl se od ní, co se stane těm, kteří zrovna nebudou mít takové štěstí a otevřou tu nesprávnou. V každém případě mu však neřekla ani to, jak vybrat tu pravou.
Kolem pódia s dveřmi hlídalo přesně dvacet bystrozorů. Stáli ke dveřím zády a upřeně pozorovali celou síň. Na dveře samotné pak hledělo dalších pět bystrozorů z horních ochozů. Nepozorovaně otevřít je půjde asi těžko… Napadlo ho, že by správná strana dveří mohla být ta, kde bude hlídat víc bystrozorů. Byli však rozděleni přesně po deseti, aby nedali nikomu nápovědu. Harry zřejmě nebyl první, koho napadlo takhle postupovat. Dobře, vymyslí něco originálnějšího.
Vlastně jeho pozdější nápad tak originální nebyl – jen hodně obyčejný a normálním smrtelníkem neproveditelný – počítal totiž s magií ze Světa za Obloukem.
Jednoduše přistoupil jak neviditelný ke dveřím a zašeptal: „Et’el senr’a sill.“ Jako první zavřenými dveřmi prošla dlaň, pak celá ruka a zbytek celého Harryho těla. Jestli prošel zrovna tou správnou stranou dveří, s tím už si hlavu nelámal – pokud se netrefil, tak prostě zkusí druhou možnost…
Ale zdálo se, že něco takového nebude potřeba. Chladná, tlumeně osvětlená chodba se před ním po pár krocích otevřela v široké prostory s drsnými kamennými stěnami. Harry si připadal, jakoby se najednou ocitl někde v podzemí.
Co ale bylo nejdůležitější – po celé délce velké síně byly naskládány nejrůznější artefakty, od polorozbořeného středověce vypadajícího nábytku po roztodivné magické přístroje, jejichž účel Harry raději ani znát nechtěl. Na mnohých z nich se zřejmě podepsala katastrofa na ministerstvu před pár měsíci, někdo na nich už ale zapracoval – Harry poznal někdy až zoufalé pokusy o restauraci.
Procházel se po úzkých uličkách mezi uloženými věcmi a nasával tu atmosféru několika století. Přitom si vzpomněl na Brumbálova slova …apeluji na vás, kdyby se vám pravý archív dostal do ruky, okamžitě ho zničte… Harry si byl jistý, že tohle je pravý archív. Na druhou stranu taky naprosto jistě věděl, že tyhle staré věci, celé dědictví desítek generací, jen tak zničit nedokáže. Co když se ministerstvo nakonec ani stěhovat nebude? Co když by to zničil úplně nadarmo?!
Vytáhl zbylé kamery z kapsy a začal je umisťovat po celé síni. Odcházel odtud s pocitem, že přece dodržel Brumbálovi rozkazy – jemu a Tonksové přece ředitel řekl, ať do ničeho nezasahují.
Kéž by tenkrát Harry věděl, jak moc bude později svého rozhodnutí litovat.
Harryho hlava byla obtěžkána spojeními se všemi kamerami, které stihl zapojit. Magická vlákna byla silná, ale teď budou muset projít obtížnou zkouškou – Harry stál na vyvýšenině uprostřed haly ministerstva a přemýšlel, jestli je udrží i za bránou. Nezbývalo mu nic jiného, než to vyzkoušet. Přečetl tři slova, která už nějakou dobu před ním zářila na stupínku a nervózně čekal.
Hala ministerstva po chvíli opravdu zmizela a Harry se zase ocitl v zajetí ochranného kouzla. Tentokrát však už nečekal, až se k němu přiblíží hlasy, ale sám jako první promluvil pevným a rozhodným hlasem, který nesnesl námitky: „Nin senr’a sill. Et’el senr’a sill. Lu keir’l nan!“
Harry zaslechl vzdálený vřískot, ale byl příliš daleko, aby jeho rozbolavěným ušním bubínkům mohl ublížit. Pak se mlha začala rozestupovat a Harry pomalu rozeznával regály v archívu Lordů. Neubránil se úsměvu – dokázal to!
Radoval se ale předčasně – v okamžiku, kdy už kolem něj zbývaly jen poslední chuchvalce husté mlhy, cítil, jak se pomalu všechna magická vlákna mezi jeho myslí a kamerami v ministerstvu kouzel trhají. Musel okamžitě jednat.
Vytáhl z kapsy mikiny pero ptáka fénixe. Potěžkal ho v ruce, jako by se s ním nerad loučil. Nerozhodoval se ale dlouho, vytáhl z druhé kapse hůlku a jejím najednou ostrým hrotem se řízl do prstu. Pár kapek krve spadlo na rudé pero, které se najednou rozzářilo. Harry na nic nečekal – už skoro znovu cítil gravitační sílu – pustil pero z dlaně a díval se, jak se pomalu nadnáší v paralelním světě a vzdaluje se od něj čím dál víc.
Třeba ho nakonec ani potřebovat nebudou…
Fungovalo to – Harry pořád zřetelně cítil přítomnost kamer, i když už stál v mudlovské části Westminsteru. Tu nejtěžší část měli tedy za sebou.
Proběhl několika uličkami mezi regály a našel výklenek, kde před pár minutami (nebo to snad byly i hodiny?) rozloučil s Tonksovou. Pořád tu seděla, nervózně pohupovala s nohama a prohlížela si okousané nehty. Když spatřila Harryho živého a zdravého a ještě s širokým úsměvem na tváři, vyskočila na nohy a s tázavým pohledem mu vyšla vstříc.
Harry jen radostně kývl hlavou a vedl ji spletitými uličkami knihovny Lordů k východu. Přestože ho hřál pocit dobře zvládnutého úkolu, ještě neměli vyhráno. Dokud se nedostanou do bezpečí, bude Harry nervózní.
„Jak se dostaneme zpátky do Královské galerie?“
Tonksová se zatvářila nechápavě, ale nic neříkala a vedla ho postranními chodbami a schodišti, až se zase ocitl v síni se dvěmi obrovskými freskami po stěnách. Tonksová automaticky zamířila ke stěně od záchodů, ale Harry ji zadržel. Přistoupil k obrazu lodě na Trafalgaru a vyhledal námořníka s hůlkou. Stejně jako minule se jí dotkl, zavřel oči a pokoušel se najít jakékoliv známky magie. Obraz pod Harryho očními víčky zazářil, Harry otevřel oči a ocitl se znovu na bitevní lodi uprostřed moře. Otočil se za sebe a spatřil Tonksovou za průhledným zrcadlem, jak překvapeně zírá na místo, kde ještě před chvilkou v Královské galerii stál. Vypadala ohromeně, pak najednou zděšeně.
„Ericu? Pro Merlina, Ericu, kde jsi?!“
Harry si oddechl – naštěstí měla tolik rozumu, aby nekřičela, ale jenom šeptala. Natáhl ruku a prostrčil ji magickou bariérou obrazu. Podle všeho se jí Tonksová lekla, uskočila dozadu a převrhla tak jednu židličku. Zvuk jejího dopadu se nesl po celé galerii a možná ještě dál. Harry jadrně zaklel a prostrčil za rukou i celou hlavu.
„Rychle,“ zasyčel na Tonksovou.
Bystrozorka se vzpamatovala a konečně se chytila Harryho nabídnuté ruky. Harry se zapřel a protáhl Tonksovou do obrazu.
Nechal ji, ať si ten šok užije sama stejně jako před pár hodinami on. Otočil se zády a zmizel v kajutě.
Shodil z psacího stolu mapy a kompasy a naskládal na něj všechna slídivá kukátka, které našel. Poskládal je vedle sebe, jen jedno dal stranou od ostatních na vyvýšený stolek vedle křesla. Dotkl se dlaní jednoho kukátka a se zavřenýma očima se soustředil na jednu kameru, která teď snímala ministerstvo kouzel. Náhle oči zase otevřel a otočil se za sebe. Ve dveřích kajuty stála Tonksová a se zájmem si prohlížela místnost.
„Jak jsi to tu našel?“
Harry pokrčil rameny: „Náhoda. Objevil jsem to, když jsem tu na tebe čekal.“
Kývla. „Slyšela jsem, že je Westminster plný kouzel, ale něco takového…“
Harry se pousmál a otočil se zpátky ke kukátku.
„Co to děláš?“ popošla mu za záda.
„Chvilku počkej.“
Znovu přiložil dlaň na sklo kukátka a zavřel oči. Po pár sekundách za sebou uslyšel překvapený výdech Tonksové, což bylo znamení, že se mu to povedlo – kukátko už nebylo prázdné, právě se oba dívali na skupinu ministerských úředníků, jak debatují nad šálkem čaje.
Harry se pousmál a vrhl se na další. Po chvíli už oba pohodlně usazení v křeslech sledovali dvacet kukátek, v kterých se odráželo dění na ministerstvu. Harry oběma přivolal teplý čaj.
„Asi bych se ti měla omluvit,“ začalo po pár minutách ticha Tonksová; „zřejmě jsem tě hodně podcenila.“
„Teď to nech být – asi tu spolu nějaký čas budeme muset vydržet a já bych nerad začal omluvami.“
Neodpověděla.
Prohlížel si svitky v policích. Tonksová samozřejmě zůstala u slídivých kukátek, ale oba už od obrazovek tak pálily oči, že se rozhodli střídat. První měl odpočinek Harry. S hrnkem – tentokrát kávy – se potloukal mezi regály a vytahoval náhodné svazky. Bál se teď usnout, takže uvítal jakoukoliv činnost, která by ho trochu probrala.
Všechny pergameny byly popsány stejným písmem, ale Harry naprosto jistě věděl, že tolik by toho jeden člověk za život napsat nestihl. Muselo se tedy jednat o nějaké kouzlo, které zapisuje automaticky. Po pár přečtených dokumentech už taky konečně chápal, co jsou ty svitky zač. S jedním takovým se vrátil k Tonksové.
„Proč se ministerstvo přestěhovalo zrovna sem?“
„Jak sem?“
„Na Westminster. To tu byly vždycky takové prostory?“ vyzvídal Harry dál.
Tonksová mu odpověděla, aniž by spustila zrak z obrazovky: „No, ministerstvo tu měla nějakou svoji pobočku, ale ta nebyla ani zdaleka tak chráněná a obrovská.“
„Na co tu vůbec byla?“
„Přesně nevím, asi měla na starost něco jako právní vztahy mezi kouzelnickým a mudlovským ministerstvem… Moc tomu úředníčkování nerozumím…“
„Právní vztahy?! Oni o nás věděli?!“ nestačil se divit.
„Jen ministerský předseda a pár lidí okolo něj, kteří všechno pak museli maskovat…“
„Aha, tak to už pak chápu tohle,“ Harry našel příslušný odstavec v dokumentu před sebou, „…mudlovskému ministerstvu byly darem dány tři desítky upravených samoopravovacích plnících per za jejich neobyčejnou ochotu při spolupráci s kouzelníky – přeloženo: sekretářka mudlovského ministerského předsedy sehnala šest lístků na fotbalový turnaj navíc a neváhala je dát šesti úředníkům ministerstva kouzel výměnou za magické propisky. Dne 21. 7. 1995. Zřejmě byly právní vztahy mezi mudly a kouzelníky opravdu čilé… Počkej, poslechni si tohle: ministerský úředník Andrias Sortney byl odměněn vlastnictvím dvou činžovních domů v centru Londýna (North Kensington, Harrington road, 29, 33) za včasnou pomoc mudlovskému ministerstvu – přeloženo: ovládnutím myslí několika poslancům změnil jejich názor v hlasování a dovolil tak jinému prosadit svůj návrh zákona… Tak takhle se dělá politika!“
Tonksová poprvé odtrhla zrak od obrazovek a podívala se na regály za jejich zády. „Zřejmě je tu nějaké kouzlo, které zapisuje všechny možné ,obchody‘ mezi kouzelnickým a mudlovským světem… Určitě to tu někdo začaroval už hodně dávno – musí tu těch zpráv být tisíce…“
Harry přikývl. „Něco jako pasivní korupční úřad,“ přešel nechápavý pohled Tonksové jen mávnutím ruky, „kdyby se nám podařilo něco zveřejnit, určitě by z toho byl dost velký skandál…“
Tonksová jen zakroutila hlavou: „Pokud teď kouzelníky něco zajímá, tak rozhodně ne podplácení politiků… Lidé mají na starosti jiné věci…“
Harry s pokrčením ramen znovu sroloval pergamen a vrátil ho na místo. Ještě se mu nechtělo zase hledět na ničím nezajímavé obrazovky, vytáhl tedy další svitky a jen tak si je začal pročítat. Překvapilo ho, jak hluboká byla ,spolupráce‘ mezi mudly a ministerstvem kouzel, které jinak každé obchodování s mudly přísně trestalo…
V některých případech se však nejednalo ani o „obchodování“ s mudly, ale ve svitcích byly záznamy o vnitřních věcech ministerstva. Harryho zaujal zvlášť jeden z nich, kde narazil na známé jméno jeho bývalé profesorky.
Úřednice ministerstva a její pobočník získali prosazení svého zákona (Zákon o pololidech, č.5/1987, Sb. ve znění ústavního zákona č. 76/1985) za pomoc ministerstvu ve věci mudlovských. Přeloženo: Dolores Shannová-Umbridgeová a Gilbert Stavowski tajně a nelegálně dopomohli budoucímu ministrovi, Korneliusovi Popletalovi, v jeho nástupu na ministerské křeslo ve věci Lestrangeovi versus Skrk (viz. dokument č. 15 869). Za odměnu jim bylo dovoleno zavést v platnost jejich návrh na zákaz veškerého uplatnění vlkodlaků v běžném životě.
Lestrangeovi versus Skrk?! Co to mohlo znamenat?! Věděl, kde by našel odpověď – ale hledat nějaký dokument č. 15 869 se mu v té záplavě svitků zoufale nechtělo. Vrátil tedy pergamen na místo a rozhodl se, že na tu věc zapomene. Zřejmě se jednalo jen o nějaké finanční záležitosti…
Sedl si ke kouzelným obrazovkách a na pár hodin vyměnil Tonksovou na „stráži“.
Dolores Shannová-Umbridgeová
Pokud věděl, podepisovala se Umbridgeová vždy jen jedním příjmením. Přesto měl pocit, že i to druhé někde slyšel. Pro Merlina si ale nemohl vzpomenout kde.
„Jak se stal Popletal ministrem?“
Seděli v pohodlných křeslech na pohovkách před kouzelnými kukátky. Harry svou otázkou Tonksovou na chvíli zarazil.
„Proč tě to zajímá? Přece je už pár měsíců mrtvý…“
Harryho zase zaskočilo, s jakým klidem mluví o ministrově smrti. Bystrozorka z povolání…
„V těch dokumentech tady o tom byla nějaká zmínka…“
Tonksová přikývla a upila se svého šálku čaje. „Moc si to nepamatuju, tenkrát jsem se zrovna hlásila na bystrozorské kurzy… Ale vím, že kolem toho bylo jaksi moc nejasností…“
Harry zpozorněl.
„Nic vážného, jen nějaké politické výmysly…Víš, tenkrát valná většina byla samozřejmě pro Brumbála, ale ten se nechtěl vzdát ředitelování v Bradavicích. Hodně lidí si přálo i Skrka, jestli ho znáš, i když si značně pohoršil tou aférou se svým synem… Popletal toho využil a vyšel na povrch s historkou o dalším důkazu Skrkovi bezcitnosti. Bezpochyby uspěl – udělal tím na veřejnost obrovský dojem…“
Harry začínal něco tušit: „Měla s tím něco společného i Umbridgeová?“
„Umbridgeová?“ Tonksová se zamračila, jak si snažila vzpomenout, „mám takový dojem, že se kolem Popletala začala motat až po jeho zvolení, ale nevím to jistě…“
„Aha. A co to bylo za tu historku?“
„Za historku? Jo, tohle -“ Tonksová se na chvíli odmlčela, s pohledem upřeným na dřevěné stěny kajuty. V první chvíli si Harry myslel, že se jen snaží si vzpomenout, pak ale objevil v jejím výrazu ještě něco víc.
„Vyšlo najevo, že bylo při zatýkání Bellatrix a Rudolfuse zabito jejich jediné dítě. Bylo mu sotva pár měsíců.“
Tonksová znovu ztichla a Harry pochopil. Bellatrix byla přece její teta a ať už mezi nimi byly jakékoliv vztahy, přece jenom jí zbytečně umřel jeden malý příbuzný.
„Popletal to všechno svedl na Skrka. Samozřejmě tam bylo dost nepřesností, ale veřejnost nějaké opravdové důkazy nepotřebovala – Skrk pro ně už prostě navždycky byl necita, i když se proti tomu nařknutí vehementně bránil… Když poslal svého syna do Azkabanu, proč by nemohl, třeba i nedopatřením, zabít nevinné dítě?“
Harrymu připadala Umbridgeová ještě zvrácenější než kdy předtím. Posílat na něho mozkomory – ano; vyrývat mu do ruky věty – ano; používat na něj cruciatus – ano; ale vraždit malé děti!
Pro tu chvíli mu bylo úplně jedno, že se jednalo o dítě ženy, kterou nenáviděl snad ze všech nejvíc.
Obrátil se k obrazovce a raději se na nic už nevyptával.
„Jak ses dokázal dostat přes všechny ty ochrany?“
Tonksová se právě probrala. Harryho nechutně pálily oči – spala bezmála už čtyři hodiny a Harry během toho ani na chvíli nespustil zrak z obrazovek. Těšil se, až si konečně bude moct odpočinout on. Počáteční ostražitost s každou klidnou minutou opadávala a on už spánek zatraceně hodně potřeboval. Tonksová však neměla ještě v úmyslu nechat ho usnout.
„Jsou to ta nejmocnější opatření, jaká dokáže ministerstvo použít, a překoná je jen - no, nic proti tobě - ale jen obyčejný studentík. Kdyby se tohle dozvěděli moji šéfové, asi by jim rychle sklapl hřebínek…“
Harrymu se vůbec nechtělo odpovídat. Měl své důvody. Zaprvé – spánek, spánek, spánek, zadruhé – Tonksové by jeho pravdivé vysvětlení asi jen těžko nepřipadalo podezřelé, a za třetí – právě se po dni sledování konečně začalo na kouzelných obrazovkách něco dít.
Tonksová k nim seděla zády, takže si toho všiml jako první. Sedl si zpátky do křesla a upozornil ji na nahrávku kamery, kterou před pár hodinami umístil do hlavní haly ministerstva. „Myslím, že to začalo.“
Uprostřed síně, na vyvýšenině, kam se kouzelníci přemisťovali z mudlovského Westminsteru, se tísnila snad stovka bystrozorů. Byli rozdělení do deseti skupinek, každá se zářící koulí velikosti fotbalové míče, která se vznášela pár stop nad zemí. Několik bystrozorů z každé skupiny je přidržovalo ve vzduchu svými kouzly. Ostatní byli otočení na kouzelníka, který na první pohled vypadal jako vysoce postavený úředník ministerstva. Zřejmě jim říkal nějaké poslední pokyny, která však Harry a Tonksová slyšet nemohli – kamery zaznamenávaly jen obraz, ne zvuk. Harry zalitoval, že je předtím nějakým kouzlem nevylepšil.
V další chvíli se stalo hned několik věcí – bystrozoři se sešikovali do přesných skupin po deseti, každý švihl hůlkou a najednou místo do hábitu byli oblečeni do nenápadného mudlovského oblečení. Pak následovaly další pohyby hůlek a zářící koule zmizely všem z očí. Harry si domyslel, že je některý z bystrozorů zřejmě zastřel. Ještě pár vteřin všichni bystrozorové nehybně stáli – Harry tak měl možnost najít mezi nimi tvář jeho současného učitele Obrany proti černé magii. Vzápětí byli všichni pryč.
„Ericu!“
Harryho do kajuty vrátil výkřik Tonksové. Nedívala se na stejné kukátko jako Harry. Stála o pár kroků doleva a ukazovala na obrazovku, na níž stálo pět ministerských úředníků, kteří zůstali na místě. Harry si domyslel, že jsou to ti vybraní jedinci, kteří budou konvoje řídit orientačními kouzly.
„Můžeš to posunout zpátky?“
Harrymu chvíli nedocházelo, co tím Tonksová myslí, ale pak přece jenom nepatrně kývl hlavou a začal se soustředit na vlákno mezi tím určitým kukátkem a kamerou v ministerské hale. Stálo ho nesmírné úsilí zachytit záznam, který už odplouval někam do zapomnění v domnění, že už ho nikdy potřebovat nebude. Doufal, že Tonksová narazila na něco důležitého, jinak by teď plýtval silami úplně zbytečně.
„Ten druhý zprava,“ upozornila ho vzrušeným hlasem Tonksová, když se na obrazovce zablesklo a objevil se záznam starý pár minut.
Kouzelník, na kterého ukazovala, se tvářil neobyčejně nervózně a neustále se ohlížel dokola. To Harrymu ale podezřelé nebylo – všichni v síni na tom byli podobně. Už se chtěl od kukátka odvrátit, když jeho srdce začalo tlouct dvakrát rychleji. Kouzelník přece jenom udělal něco podezřelého – hůlkou si poklepal na své levé předloktí.
„To přece…“
„Brumbál něco takového čekal,“ ozvala se vedle něj nervózním hlasem Tonksová, „všichni jsem tušili, že je na ministerstvu hodně Voldemortových zvědů…“
Harry se zase zaměřil na kameru, která snímala prostředek ministerské síně, odkud před pár vteřinami zmizela stovka bystrozorů. Harrymu bylo jasné, že jdou všichni Voldemortovi přímo do náruče – pokud je orientačním kouzlem naváděl nějaký Smrtijed, nebylo o tom pochyb.
„Musíme něco udělat, navede je přímo k Voldemortovi…“
„Neznáme místo, kam jdou… I kdybychom přemohli toho Smrtijeda, orientační kouzla už začala fungovat – a pokud nevíme, kam to kouzlo nasměroval, nemůžeme je ani zni -“
„Podívej!“
Tentokrát vyrušil Tonksovou Harry a ukazoval na obrazovky, kterými se dívali na podzemní síně, kde ministerstvo uložilo všechny cennosti. Tonksová se na ně otočila a zalapala po dechu.
A Harry věděl, že je všechno špatně.