22. Pozpátku
Brumbál vyskočil z křesla bleskovou rychlostí a stejně tak rychle obešel stůl. Harry se zatím marně snažil zamluvit svou hloupou a obrovskou chybu: „Jak jste mě to oslovil, pane profesore? Já žádného Ha-“
To už byl ale Brumbál u něj a rázně přinutil i jeho vstát. Pevně uchopil Harryho hlavu do dlaní silou, jakou by Harry od něj nikdy nečekal, a nastavil jeho tvář světlu svíček. Odhrnul mu ofinu a pozorně sledoval odkryté čelo.
Zřejmě po chvíli našel, co hledal. V očích se mu radostně zablesklo a dřív, než stihl Harry cokoliv podniknout, ho sevřel pevně v náručí.
Fénix Fawkes na svém bidýlku roztáhl křídla, vznesl se pár palců do vzduchu a jemně zapískal.
A Harry se tomu okamžiku poddal. Věděl, co se zapřísáhl, ale teď už bylo pozdě. Jen si užíval chvíle, kdy se zase o někoho může opřít, i když toho pak někdy bude litovat. Ale teď tu stál v objetí čaroděje, kterého si vážil a měl ho rád. A to bylo něco neuvěřitelného, na co by se posledních několik měsíců ani neopovažoval myslet.
„Ach, Harry! Tys mi ale dal!“
Když ho Brumbál pustil, všiml si Harry osamělé slzy, jak pomalu stéká po vráskách náhle velmi staře vypadajícího kouzelníka, ale zato nesmírně šťastného. Podíval se i za Brumbálovo rameno a hleděl tak do tváří bezpočtu bývalých ředitelek a ředitelů Bradavic, jak ve svých obrazech najednou nepředstírají spánek, ale všichni do jednoho se na něj se zájmem dívají.
I Brumbál stále nespustil zrak z Harryho tváře. Tomu až po chvíli došlo, na co asi čeká. Přivřel oči a najednou se jeho obličej začal měnit. Jemné strniště zmizelo, vlasy měly zase svou obvyklou havraní barvu a vypadaly znovu jako vrabčí hnízdo. Když otevřel oči, hleděl na Brumbála svýma zářivě smaragdovýma očima.
Brumbál si ho s hrdostí prohlížel a když dokončil přeměnu, chytl ho pevně za obě ramena a zřejmě ho nehodlal jen tak pustit.
„Změnil ses,“ promluvil pak po dlouhé chvíli ticha. „Hodně.“
Harry byl teď skoro stejně vysoký jako Brumbál, takže mu při odpovědi hleděl přímo do očí
„To říkal Moudrý klobouk taky.“
„A měl pravdu - už nejsi ten chlapec, co mi v červnu rozbil půlku pracovny.“
Harry si až teď všiml, že všechny Brumbálovi prapodivné přístroje vypadají v pořádku, jen je jich o trochu míň. „Za to se moc omlouvám, já - klidně je všechny zaplatím…“
„Vážně si myslíš, že bych teď po tobě chtěl nějaké odškodné? Ne, vlastně si stejně myslím, že už jsem jich měl až dost… Teď mě jen zajímá, co se s tebou celou dobu dělo.“
Oba si zase sedli, tentokrát však Brumbál ne na své křeslo za stolem, ale přičaroval si třetí hned vedle toho Harryho a naklonil se k němu, až se skoro dotýkali nosy. Neustále mu přitom hleděl do tváře a ani jednou nemrkl. Normálně by to Harrymu začalo být nepříjemné, ale teď mu to nevadilo – nevadil mu totiž důvod, proč to profesor dělá.
„Nejdřív mi řekněte vy, jak jste mě poznal. Prozradil vám to Moudrý klobouk?“
„Ne, Moudrý klobouk zřejmě zachoval tvé tajemství,“ sklouzl Brumbálův pohled na šedivý svazek látek, trůnící na jedné z jeho četných poliček, „abych ti pravdu řekl, měl jsem už takové nejasné podezření hned od prvního dopisu, který si do školy poslal.“
Harryho sebevědomí prudce klesalo, ale Brumbál pokračoval nemilosrdně dál.
„Abych byl přesný, už od oslovení v tom dopise.“
„Vážně?! To vám stačilo jen oslovení?!“ neudržel to v sobě Harry.
„Byl to jen malý červíček, ale stačil k tomu, abych tě dneska pozorně sledoval. A když se klobouk začal smát, zařadil tě do Nebelvíru a ty sis bez pomoci sedl ke správnému stolu, začalo podezření růst. A když jsi mě tady v pracovně zase tak několikrát oslovil, začal jsem tě zkoušet.“
„Oslovil?! Co tím myslíte, pane profesore?“
Brumbálova tvář se roztáhla ještě do širšího úsměvu: „Víš, Harry, ty jsi byl vždycky jeden z mála kouzelníků, kteří mě oslovovali jako ‚pane profesore‘ a ne ‚pane řediteli‘. Zvlášť když si to dnes opakoval několikrát, nemohl jsem si toho nevšimnout - zejména po tom Remově překvapivém sdělení.“
„A co měly znamenat všechny ty otázky? Chtěl jste mě jen zmást?“
„Ano i ne,“ použil svou oblíbenou odpověď Brumbál „vážně jsem to všechno chtěl trochu zamotat, ale i obsah těch otázek byl důležitý.
Jako Harry Potter, Nebelvírský chytač, by sis sebe dokázal představit spíše jako útočníka než brankáře, ale uznávám, že tahle otázka byla ještě příliš zavádějící. Další už však měla své opodstatnění – věděl jsem, že slečna Grangerová tě vždy poučovala výklady z Dějin Bradavické školy čar a kouzel, a na téma nefungujících mudlovských vynálezů jste už určitě někdy narazili. Jako Eric Hill bys to vědět mohl, jen kdybys sám četl tu žáky zbožňovanou knihu.
Dále Harry Potter věděl o školních testrálech, ale jako Eric Hill si je nikdy nemohl vidět – Hagrid tě odvedl stranou ještě dřív, než kočáry dojely. Jedině kdybys sám četl Dějiny, jak si tvrdil spolužákům na hostině, ale to bys zase věděl, že testrály jako zápřah do kočárů jsem nenavrhl já, ale už šestý ředitel přede mnou.“
„V celku vyčerpávající,“ komentoval to jen Harry.
„Ano, ale účinné,“ přitakal Brumbál, „ale teď chci slyšet já tebe.“
Stále měl ruky na Harryho ramenech a jen tak se zřejmě nehodlal vzdát pohledu na Harryho tvář, ve které se teď zračila nejistota – odkud jen měl, pro Merlinovu holou bradu, začít?!
„Opravdu chcete vědět, co se stane po smrti?“
„Takže přece jenom se to Voldemortovi skutečně podařilo,“ povzdechl si neskutečně chmurně Brumbál a vypadal hned o pár let starší. Harry ale dál mlčel.
„V tom případě nedokážu pochopit, jak se ti podařilo vrátit se zase zpět,“pokračoval Brumbál, „pokud je mi známo, žádná, ani ta nejmocnější, lidská magie nedokáže navrátit život.“
„Máte úplnou pravdu,“ našel konečně Harry ztracenou řeč, „žádná lidská magie nedokáže oživit mrtvé. Ale já se zpátky vrátil ne za pomoci lidí.“
Zase se nějak zadrhl a nemohl pokračovat. Brumbál to na něm zřejmě viděl a pomohl mu.
„Možná by bylo nejlepší, kdybys začal od toho osudného dne, od tvých narozenin. Chudák Molly, trvalo mi dlouho přesvědčit ji, že za nic skutečně nemohla. Velmi si vyčítala, že tě poslala z domu pryč, aby stihli nachystat narozeninovou oslavu.“
Harry bylo paní Weasleyové moc líto. Takhle se ji odvděčil po tom, co pro něj celá její rodina udělala! Ale pod Brumbálovým upřeným pohledem byl nucen se na chvíli takových myšlenek zbavit a konečně začít s vyprávěním. A pak si vzpomněl na jednu důležitou věc.
„Voldemort zná celou věštbu! Smrtijedi nás slyšeli, když jsem ji říkal Ronovi a Hermio-“
„Uklidni se, Harry, tohle už dávno vím - od tvých přátel. Obávám se, že zbytek kouzelnického společenství se to pro změnu dozvěděl od Voldemorta, když nám oznamoval tvou smrt.“
„Takže…“ pomalu stravoval Harry tu novinku, „takže to znamená, že teď všichni znají celou věštbu?“
Brumbál krátce kývl: „Pro Voldemorta to byl skutečně triumf, když všem mohl zhasnout poslední naději. Vyvolený; Chlapec, který přežil umřel rukou Pána Zla. Zřejmě tušíš, jaké to vyvolalo následky.“
„Ale mě nezabil Voldemort!“ ohradil se Harry, „právě proto jsem se rozhodl nejít dál…“
Brumbál se chvíli pozastavil u Harryho posledních slov, ale pak je přešel bez povšimnutí. „Ty jsi věřil ve věštbu, viď? …jeden z nich musí zemřít rukou druhého…“
„Přesně tak,“ souhlasil Harry, „když jsem se nabodl na ten strom a pak mě Lestrangeová přemístila, asi jsem vážně umřel. Jenže pak jsem se objevil průhledný a zřejmě pro ostatní neviditelný v kobce Voldemortových předků a nějak jsem začal tušit, že je něco špatně…. vlastně pro mě možná dobře… Ale Voldemortovi to zřejmě připadalo normální – měl byste vědět, že toho o smrti ví asi hodně – nějak tušil, že ho slyším.“
Brumbál se nadechl, ale pak se zarazil. Zřejmě nechtěl Harryho přerušovat, když už se konečně rozmluvil. Povzbudivě stiskl Harryho rameno a pozorně naslouchal.
„Moje tělo pak pohřbil a hůlku nechal v hrobce. Mám ji tady, jen je teď trochu jiná…“ vyndal hůlku z kapse a ukázal ji Brumbálovi. Ředitel ji vzal do ruku a zaujatě si ji prohlížel. „Pak zase všechno zčernalo. Mohl jsem si vybrat – buď se vrátit, jít dál nebo zkusit jinou cestu.
Brumbále, já viděl, co je za branou! Viděl jsem své rodiče! Málem jsem se jich i dotknul!“
Brumbál se soucitně podíval na Harryho a chlapec tak zřetelně mohl zahlédnout ředitelovy vlhké oči.
„Stačil jen jeden krok a já bych byl s nimi. Jen krok a byl bych navždycky s mámou a tátou! Jenže já se rozhodl jinak.“
A pak nastínil Brumbálovi vše, co věděl o Světe za obloukem. Znovu se ocitl v té pohádkové krajině, znovu procházel ulicemi krásného města, prohrabával se Zakázanou knihovnou a zase se rozčílil při vzpomínce na Hobblera a jeho podlou léčku. Vypověděl Brumbálovi vše o lovcích, pláni Věčné smrti a její historii, dokud nenarazil na první setkání s Menthou. Vzpomínka se mu mimoděk mihla před očima.
Odpustili jsme ti, všichni.
Stál před ním, hlavu vztyčenou, roh směřující k nebi. Byl to ten nejimpozantnější a zároveň nejhrůznější pohled, který se Harrymu kdy naskytl. Zvenku na Erisedském nebylo nic zvláštního, co by ho odlišovalo od ostatních jednorožců. Přesto v něj bylo něco jiného. V jeho blízkosti Harry nepocítil žádnou útěchu, klid ani nevinnost, jak byl u těchto tvorů zvyklý. Právě naopak, vyzařovaly z něj přímo protikladné pocity. Harry to poznal hned – stál před člověkem zneužitým jednorožcem.
Přejel Harryho zkoumavým pohledem. A chlapec si v tu chvíli – po několika nekonečných dnech žízně, hladu a blouznění - přál jen jediné. Ať už konečně skončí jeho trápení! Pravděpodobně ho z tohoto místa nedostane ani jeho vlastní rozum, ani dehydratace. Pokud jeho život rychle nezkrátí Erisedský, bude tu navěky omámený bloudit, jak mu to kdysi popisoval Hobbler. A to on zatraceně hodně nechtěl.
Erisedský to však zřejmě viděl jinak. Nestál o nějaké Harryho vysvobození, spíše ho chtěl ještě v tom utrpení nechat, ať trpí stejně jako on sám. Harry v jeho pohledu rozpoznal kletbu na všechny lidi, na celý živočišný druh, který Erisedskému způsobil tolik strastí.
Jednorožec ho naposledy sjel pohledem a otočil se k němu zády. V tom Harry uviděl svoji poslední šanci – pokud kdy bude mít naději se dostat z tohoto otřesného místa, najde ji jedině v Erisedském. Prostě ho musel jakkoliv zadržet.
Na mysl mu vytanula vzpomínka jelena, který se mu podřídil právě při pohledu na kousek rohu jednorožce na Harryho krku. Třeba to bude fungovat i teď.
Vytáhnul přívěšek zpod svého trička a pokusil se ze sebe vydat nějaké přátelsky naladěné pocity, které by snad mohly přinutit Erisedského k trošce ochoty. Zdálo se, že to zabírá. Alespoň se tedy jednorožec obrátil zpět na Harryho. Jenže na něj zdaleka neupřel takový pohled, jaký by si Harry představoval.
Podíval se na roh v Harryho dlani a nic v jeho tváři nenaznačovalo nějakou změnu postoje k Harrymu. Otočil se zase zády a vydal se svou cestou. To Harry nemohl dopustit – musel ho jakýmkoliv způsobem zastavit.
Ani nevěděl jak, ale najednou si vzpomněl na mládě jednorožce a na tu chvíli, kdy mu předávalo přívěšek. Na mysl mu vstoupila cizí slova, kterým rozuměl, aniž by tušil, kde se tu řeč naučil.
„Et estërni, alone.“
A pak se s Harrym zatočil svět. Poslední, co ještě dokázal vnímat, byl lesknoucí se Erisedský roh, jak se otáčí jeho směrem.
Po chvíli se vzpamatoval a už trochu ochraptělým hlasem byl schopen pokračovat. „Byl to hodně silný zážitek. Ale pochopil jsou ho až hodně dlouho potom – to Erisedské mládě mi nepředalo jen přívěšek, ale hlavně zprávu ke ztracenému druhovi.
Když jsem ji předal, konečně jsem si získal Menthovu důvěru. A on snad ztratil svou zášť a prokletí, které ho pronásledovalo už pěkně dlouho. Jenže jsem ještě neměl vyhráno – trvalo dlouho, než jsem si získal i jeho přátelství.“
Voda je živel, to víš. Živly ovládají mě, já ovládám živly.Máš něco naše. Dodává ti to síly a schopnosti, hodně schopností. Porozumění naší řeči též. Opatruj roh dobře, bude ti ještě mnohokrát nápomocný…
Neudržel chladnou tekutinu v sobě, pálila ho jako čert a v okamžiku, kdy se mu dostala až k žaludku, zařadila zpátečku. S ní se svezlo všechno ostatní, co mu v žaludku ještě zbývalo. Na druhý pokus však hlt už nevyzvracel a se studenou vodou ucítil i obrovskou úlevu. Pak konečně začal vnímat svět kolem sebe.
Oči si konečně mohli odpočinout od neustálé záře, protože před sluncem ho chránily husté koruny stromů. Nebylo pochyb – nějakým způsobem se musel dostat z Pláně zpátky do hlubokých lesů, což mu zachránilo život. Dokonce po chvíli očima našel zřejmě i svého zachránce – opodál stál velkolepý Erisedský jednorožec a pozorně si Harryho prohlížel.
Harrymu se zase připomněl jeho vyschlý krk a jelikož nikde neviděl studánku ani jiný zdroj vody, obrátil se na jednorožce a sípavým hlasem, který snad už zapomněl, jaký má účel , ze sebe dostal jen: „Žízeň…“
Najednou ucítil kapky vody v ústech a překvapením polkl. Nechápavě pohlédl na Erisedského a mlčky žádal vysvětlení.
„Et nan täli, allem senr’a ven. Kelä allem kente, kelä alle‘m est.“
Další překvapení pro Harryho v tak krátké chvíli – slyšel neznámá slova, ale přesto jim v duchu rozuměl. Jenže nechápal jak. Další tázavý pohled a další odpověď.
„Et a’llo nan olka. Nan eldor et simm, ulnü simm. Olka den opladiem.“
Chápal slova, nerozuměl jejich významu. Teď mu to ale bylo jedno. Hlavně že byl z toho hrozného místa pryč. Teď by se tam za nic na světě nevracel, když už věděl, co ho čeká. A jednorožec měl zřejmě stejné mínění.
„Et nente lainne, Soü ulnü’anta senr’a sansha.“
Přestože tohle byl jasný pokyn k odchodu, Harrymu se ještě nějak vstávat nechtělo. Vzpomněl si totiž na jeden z důvodů, proč vůbec tohohle Erisedského hledal.
„Bohužel jsem se ptal na špatné adrese – Mentha nic o Grindelwaldově učení nevěděl – byl prostě jen ,pokusný králík‘ a těm se výsledky výzkumu neříkají. Ale alespoň jsem získal nejlepšího učitele a mistra pod sluncem.“
V tomto okamžiku ho Brumbál poprvé vyrušil: „Troufám si tvrdit, že jsi nejenom překonal smrt, ale objevil i jedno z mnoha tajemství, na kterém si lidstvo po celé věky bezvýsledně lámalo hlavu. Nenapadlo tě nikdy zamyslet se nad slovem Erisedský? Nikdy tě nepozastavila ta zvláštní shoda ze zrcadlem z Erisedu?“
Harry jen nechápavě zakroutil hlavou.
„Člověk, ba ani žádný sebemocnější kouzelník nikdy neodhalil některá tajemství tohoto světa. A tak lidstvo udělalo to jediné, na co se zmohlo – tajemství označilo a dalo mu jméno. Takže pokud někde narazíš na přízvisko Erised, jedná se právě o jednu z největších záhad světa.
Klobouk dolů, Harry, protože právě tobě se podařilo odhrnout jeden ten závoj. A co víc – nosíš na krku dar od toho tajemství, což dokazuje, že jsi ho nejenom objevil. A pro mě, jakožto pro zbytek světa, zůstává o Erisedských jednorožcích jen pár strohých informací ze starých knih a zmínkách v učebnicích.
Máš veškerou mou úctu, Harry, pravděpodobně stejně jako vděk svých přátel, když jsi jim věnoval ty přívěšky. Ach ano, slečna Grangerová a pan Weasley se mi s nimi pochlubili hned to Vánoční ráno, co dárky rozbalili. Tu jejich radost bych ti býval přál vidět na vlastní oči.
Takže jsi se s přátelil s Erisedským jednorožcem, o čemž si my ostatní můžeme jen nechat zdát. Ale jak ses odtamtud dostal?!“
„Víte, Erisedští mi nakonec nedali jen roh, ale ještě i něco dalšího,“ začal Harry, ale zarazil ho Brumbálův výraz – štěstí v kouzelníkově tváři se jako mávnutím kouzelného proutku vytratilo.
„Takže ty jsi pil krev jednorožce?“
Harry nechápal smutek v Brumbálově hlasu, ale pak si vzpomněl na hrůzný obraz pokousaného jednorožce, kterého spatřil při jeho první návštěvě Zapovězeného lesa v prvním ročníku.
„Dal mi ji dobrovolně,“ začal se bránit, „a darovaná krev je něco úplně jiného – přesto podle Menthových slov mě změnila. Jenže jiná cesta nebyla a já tam nemohl zůstat. A navíc jsem pak i tady od nich dostal poslední dar.“
Ukázal na svou hůlku/hůlky, která stále spočívala v Brumbálových rukách.
„V té nové je žíně z Erisedského jednorožce.“
Brumbála až teď napadlo podívat se na hůlku lépe. Když v ní pak objevil dvě spojené, jeho ohromenný pohled znova padl na Harryho.
„Takže to si byl ty! Pan Ollivander mi volal hned, jak jeho nejcennější poklad opustil obchod. Byl tebou velice zaujat a myslím, že nebyl první, ani poslední.
Řekni mi, Harry, co si dělal na ministerstvu?“
„Jak to víte?“ vyhrkl Harry, ale pak si vzpomněl na Brumbálův rozhovor s Remusem, který nechtěně vyslechl. A tak mu nezbývalo než Brumbálovi osvětlit i události posledních dnů a vlastně všechno, co se odehrálo po jeho vstání z mrtvých.
„Skutečně, Harry, už jsi zase překonal všechna má očekávání, i když jsem to začal považovat za nemožné,“ pronesl Brumbál „profesorským hlasem“, avšak potom si Harryho zase přitáhl do náruče a naprosto neprofesionálně vydechl: „Jsem tak rád, že jsi zpátky.“
„To já taky,“ odvětil Harry, když už byl zase volný.
„Předpokládám, že důvod, proč všechny ty tajnosti ohledně tvého návratu, je natolik vážný, že v nich budeš pokračovat.“
„Bezpochyby.“
„A stejně tak tě varuji, že své přátele dlouho obelhávat nedokážeš.“
„Ale zkusit to musím.“
„V tom ti bránit nemohu. Jen bych chtěl, abys věděl, že za všechny těžkosti, které tvé přátele a spolužáky potkaly, je zodpovědný jedině Voldemort. V žádném případě si je nesmíš dávat za vinu ty.“
Na tohle Harry odpověď neměl.
Moc době věděl, že Brumbál jeho plán pochopil a nebude mu v něm bránit. Podle všeho jej nebude ale ani podporovat. Avšak vědomí, že je tu člověk, na kterého se bude moct kdykoliv obrátit, mu pro tuto chvíli úplně stačilo.
Brumbál spustil ruku z Harryho ramena, což bylo jednoznační znamení k odchodu. Harry se poslušně zvedl, ale Brumbálův pohled ho zase zastavil.
„Vím, že jsi pro dnešní večer už unavený, ale dovol mi ještě jednu otázku. Ve světě Za obloukem jsi někoho potkal, není-liž pravda?“
Harry se zarazil.
Nevěřil vlastním očím. Prostě na něj jen tak narazili, uprostřed všedního dne, jako by bylo normální potkávat běžně kmotry, které jste považovali za mrtvé. Ale Harry měl pocit, že v tom musel mít jeho mistr prsty, protože Sirius byl prvním a zároveň jediným člověkem, kterého za tu dobu na pláni Věčné smrti Harry potkal.
Vypadal hrozně – ještě hůř, než jak ho Harry poprvé spatřil ve třetím ročníku po útěku z Azkabanu. Propadlé tváře, vystouplá žebra, oteklý jazyk, bezduché oči. To všechno Harry dokázal snadno vyléčit, ale bolest, kterou pak Harry vytrpěl, z jeho hlavy už žádný lékouzelník nedostane.
Sirius ho nepoznával. Jednoduše v jeho životě žádný kmotřenec není a podle jeho paměti ani nikdy nebyl. Harry to nechápal – mučilo jej vědomí, že na něj Sirius zapomněl kvůli tomu, že za jeho smrt byl Harry zodpovědný. Výčitky svědomí z léta se znovu vrátily a nabraly ještě větších rozměrů.
Až po nějaké době si vzpomněl na skutečnou příčinu Siriusova okna v paměti – nechal se přece v tomto světě zabít, ne? V tom případě na něj všichni zapomněli a nikde nezůstala jediná památka, že nějaký Harry Potter existuje. Když se předtím rozhodoval, neuvědomil si všechny následky a teď toho hořce litoval.
Přes všechnu bolest však přistoupil na Siriusovu hru – když se kmotr úplně zotavil a mysl se mu částečně vyčistila, přece jenom dokázal Harryho někam zařadit.
„Jamesi?!“ bylo jeho první slovo po té, co otevřel oči, „jsi to opravdu ty?!“
Harry přes nepříjemné pálení v krku dokázal jen kývnout.
„Takže jsem konečně mrtvý?!“vyptával se ještě zpola omámeně Sirius, „takhle to tedy vypadá? Nepřipadá mi to o moc lepší než ta zpropadená poušť…“
A zase usnul.
Po druhé už byl Harry lépe připravený. Smířil se už se svou novou rolí – postavou svého otce. Neudělal by to pro nikoho jiného, ale pokud mohl Siriusovi zajistit pár šťastných chvilek, neváhal. Změnil barvu očí ze smaragdové na čokoládovou a v duchu si dodával odvahy k jednání podle nenapsaného scénáře.
„Jamesi?“ mrkal Sirius zběsile očními víčky.
„Jsem to já, kamaráde,“ uklidnil ho Harry a přestože nasadil radostný tón, jeho srdce zamrazilo. Zato Siriusova tvář zářila.
„Co se stalo, Jamie?! Proletěl jsem tím obloukem, když jsme přišli na ministerstvo a má drahá sestřenka mě zasáhla. Vlastně, teď si vůbec nemůžu vybavit, proč jsme na ten pitomý odbor záhad vůbec lezli… Ty to asi vědět nebudeš, viď?“
„Máš ještě nějaké výpadky paměti, mělo by se to časem spravit…“
„A kde jsou ostatní?! Kde je Lily? Jsem tak moc rád, že jsem konečně s vámi! Ani nevíš, jak jsem se za ten okamžik modlil…“
„Ale vím, Tichošlápku, já to vím… Ale teď si ještě potřebuješ odpočinout, jsi příliš unavený…“
Harry přejel dlaní nad kmotrovým obličejem, na němž se vzápětí zase oči zavřeli. Sirius odpočinek však nepotřeboval, byl už skoro vyléčený. Tentokrát potřeboval vypnout Harry.
Jenže touha být se Siriusem převládala nad bolestí z podmínek těch chvílí. Sirius sice ještě nebyl při plné síle, ale velmi rychle se zotavoval. Harry ho probouzel a bavil se s ním čím dál častěji. Mentha to vůbec neviděl rád, v každém ohledu s Harryho chováním a lží nesouhlasil, ale respektoval jeho rozhodnutí. Harry věděl, že ho přinejmenším chápe a to mu stačilo.
„Pamatuješ na den, když ti poprvé nedala Lily košem?“ promlouval už mnohem silnějším hlasem Sirius a Harry zbystřil. „Jak jsi pozdě vletěl do hodiny přeměňování a McGonagallová tě fakt drsně seřvala? A pamatuješ si, cos udělal pak?“
Ne, to si vskutku Harry nepamatoval a ani nemohl. Podle Siriusovi tváře však usoudil, že to muselo být něco moc vtipného, tak se začal neovladatelně smát, jakože je neschopný odpovědi. Bylo to určitě mnohem lepší, než kdyby řekl, že na tak důležitý den mohl jeho otec zapomenout.
„Přišel jsi k ní s rozzářeným obličejem, jakoby tvoje ušní bubínky jako jediné netrpěly - ostatní jsi zacpali uši a já si je radši kouzlem očaroval hned na začátku hodiny, když jsem viděl tvou lavici prázdnou. Jo, chudák stará McGonagallová! Tak předvídatelná, bez jakékoliv fantazie na vymýšlení trestů! Takový Kettleburn, ten měl daleko lepší představivost, Nelson jeden prašivý…“
A Harry začal pozorněji naslouchat – zřejmě měl jedinečnou šanci dozvědět se něco z otcových školních let, aniž by to Sirius „výchovně neupravil pro uši kmotřence“.
„Jo, ale to jsem chtěl říct – přišels k McGonagallce a že prý: ,víte, paní profesorko, křičte si, co chcete; strhněte mi bodů, kolik chcete; napařte mi trest, jaký chcete, klidně mě i vyhoďte ze školy, ale ničím mi stejně nezkazíte den.‘“
„Tak jsem to přece nemohl říct!“ bránil se Harry a jen na poslední chvíli použil první osobu.
„No, možná jsem to teď trochu zaokrouhlil, ale stejně to vyznělo nějak podobně. To je jedno, důležité je, že na ten McGonagallčin výraz asi do smrti nezapomenu…“
Harry už byl v pokušení zeptat se, jak to nakonec dopadlo, ale včas si uvědomil, že je to vlastně zřejmé – jeho otec přece v Bradavicích zůstal. A navíc po chvíli Sirius příhodu dopověděl sám.
„Stejně doteď nechápu, proč ten trest tenkrát napařila i mě – přece jsem v tom byl úplně nevinně! Jenže ta zpráva ‚Potter a Evansová‘ se k ní dostala až další hodinu a za tu dobu už stihla automaticky svést všechno i na mě. Já myslel, že tě zabiju, ale ty ses pořád jen tak blbě tlemil, tak jsem se smiloval… Stejně tos pak plně schytal od Lily, takže jsem si ušetřil práci…
Kde je vůbec Lily a všichni ostatní? Marlene s Edgarem? Prewettovi? Co takhle i Benjy, toho bych chtěl taky moc rád viděl… Pamatuješ na ten nezapomenutelný večírek po famfrpálovém finále? Tam se Ben pěkně vyznamenal…“
Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, že Sirius vyjmenovává stejná jména, která už kdysi slyšel od Moodyho, když mu ukazoval fotografii původního Fénixova řádu. Jména těch, co byli mrtví. Sevřelo se mu hrdlo.
„Říkal jsem ti, že přijdou postupně. Až budeš úplně zdravý, tak je všechny uvidíš, to ti slibuju.“
Harry byl strašně rád za chvíle se Siriusem, ale stále častěji si uvědomoval, že Sirius už tohle dál nevydrží, ať byl trpělivý, jak chtěl. Věděl, že pro jeho kmotra je jen jediná záchrana – dostat ho k jeho bývalým přátelům, ke skutečnému Jamesovi. Pomalu se vzdával svého snu, že by se Siriusem ještě někdy mohl bydlet, jak si to kdysi ve třetím ročníku slíbili.
„On se odtud nedostane, tělo, jež prošlo obloukem, stvořeným Grindelwaldem, mu navždy náleží. Už to, prosím, pochop!“
Mentha netrpělivě odbyl Harryho zoufalé pokusy o Siriusovu záchranu. Chlapec se ani po pár hlasitějších rozhovorech stále nevzdával a trpělivosti ubývalo.
„Přece musí existovat nějaký způsob, vždycky je nějaká naděje!“
„Vždy ne, něčemu se prostě musíme poddat, tak už to prostě je…“
„Proč mám takový pocit, že Sirius přece jenom nezůstal na onom světě?“ dotázal se Brumbál, když Harry dopověděl další článek svého příběhu.
„Možná proto, že je to pravda. Jeho tělo se sice nikdy vrátit nemohlo, ale duše není totéž co tělo. Tak jsem jen trochu Erisedské krve dal i dalšímu člověku. Byla to zrada důvěry, ale prostě jsem tam nemohl jen tak Siriuse nechat. Mentha stejně věděl, že to udělám a nijak mě nezastavil.“
„To ovšem znamená, že Sirius je konečně mezi svými.“
Harry jen pochmurně kývl.
„Neměl bys být smutný, Harry. Právě si splnil sen jednoho člověka, přestože si tím mocně otřásl svými přáními. Měl bys být na sebe pyšný – ne každý by to dokázal.“
Pro Harryho dnešní rozhovor už skončil – rozvířením bolestných vzpomínek na chvíli opadlo jeho nadšení z návratu do Bradavic a teď si jen přál chvíli samoty a klidu. Rozloučil se tedy s Brumbálem a vydal se ke dveřím.
„Neměl bych jako ředitel doprovodit do koleje nového studenta, který se v prostorách školy vůbec nevyzná?“ zastavil ho však Brumbálův hlas. „Budeš se muset hodně ovládat a dávat si pozor, abys své předsevzetí alespoň nějaký čas dodržel…“
Harry se nebránil, počkal na Brumbála, až ho předběhne a spolu se vydali k Nebelvírské věži. Chodby byly v tak pozdních hodinách už liduprázdné, zato vtíravý chlad ledna na Harryho tvrdě dorážel. Nepromluvili už mezi sebou jediné slovo, až před Buclatou dámou se na Harryho Brumbál znovu otočil a lehce si odkašlal.
Buclatá dáma sebou polekaně škubla a zřejmě se už chtěla pustit do dlouhého vyčítání, když si všimla, kdo ji to vlastně vzbudil.
„Ehm, dobrý večer, pane řediteli. Moc se omlouvám za svou krátkou pauzu, ale takhle pozdě jsem neočekávala žádnou návštěvu…“
„To je v pořádku, drahá madame, spíše já bych se měl stydět za vyrušení v tak pozdní hodině, ale je tu jedna neodkladná záležitost. Tady pan Hill,“ Buclatá dáma vzorně pohlédla směrem, kterým jí ukazovala Brumbálova zvednutá paže a tak ji zrak padl na Harrryho, „je novým studentem Nebelvírské koleje. Seznamoval jsem Erica s naším školním řádem, proto jsme se na kolej dostavili až teď. Dovolte mi tedy, abych vás představil.
Pane Hille, tahle vznešená dáma se uvolnila pro velice obtížný úkol chránit tvou novou kolej. Při každém vstupu od tebe bude vyžadovat heslo, které se pravidelně mění. Nové hesla se vždy budeš moci dozvědět od prefektů nebo ředitelky vaší koleje.“
Harry se musel hodně přemáhat, aby hned na místě nevybuchl smíchem – Brumbálovo dokonalé divadélko a polichocená tvář Buclaté dámy dala jeho tak dlouho netrápené bránici těžkou zkoušku. Nakonec však byl zachráněn – Brumbál si zřejmě všiml Harryho cukajících koutků, které jako první vypověděly službu.
„Heslo pro tento týden je Čmuchal, nemýlím-li se?“ pohlédl tázavě ředitel na horlivě přikyvující Buclatou dámu.
V Harrym hrklo. Je to pouhá shoda náhod, nebo je za tím víc? Proč dneska už objevil tolik narážek na svého kmotra?
„Jak už jsem řekl, nová hesla se dají zjistit u prefektů, koneckonců to oni je vymýšlejí,“ přispěchal Harrymu v jeho myšlenkách na pomoc Brumbál.
„Ale teď už je opravdu nejvyšší čas rozloučit se. Zítra vás čeká první školní den a měl byste být na něj řádně odpočatý. Vaše kufry už čekají v ložnici až úplně nahoře, když se vydáte ze Společenské místnosti schodištěm vlevo. Příjemnou první noc!“
Harry se s Brumbálem narychlo rozloučil a chvatně vyrazil za vykloněný obraz Buclaté dámy. A pak se mu konečně všechno nadšení vrátilo – byl zase doma.
Ani nečekal, že by někdo ve společenské místnosti ještě mohl zůstat, ale zřejmě se mýlil. Nad dlouhými pojednáními se krčili studenti různého věku a bleskovou rychlostí něco čmárali na pergameny před sebou. Harry zahlédl i pár studentů pátého a sedmého ročníku s položenými hlavami na stolcích. Harry se nad tím nijak nepodivoval – zítra byl první školní den po vánočních prázdninách a spousta studentů na poslední chvíli dodělávala zadané práce. Nebylo divu, že si jeho příchodu nikdo nevšiml.
Nezáviděl jim – častokrát s Ronem a Hermionou zůstávali vzhůru jako poslední a ze všech sil se po půlnoci snažili s Ronem všechno učivo dohnat. Teď se vedle těch zoufalců cítil Harry krásně volně – jeho žádné úlohy nečekají… zatím…
Proběhl společenskou místností a vystoupal do své staré ložnice. Byl tak unavený, že se ani nad ničím nepozastavil a padl do postele.
Až po dlouhé chvíli, kdy už z poloviny patřila jeho mysl snění si uvědomil, že by na staré posteli Harryho Pottera jako nový Nebelvírský student Eric Hill vůbec spávat nemusel. Ztěžka se zvedl do sedu. Ale všechno bylo správně – v nohách postele spatřil svůj nový kufr, který mohl patřit jedině jemu, asi stejně jako ta postel.
Takže alespoň něco se nezměnilo…