20.kapitola
S ukrutným bolehlavem pocházejícím od prokleté jizvy se Harry probral z mrákot v místnosti, která mu byla nepovědomě povědomá. Natáhl se po brýlích, ležely na nočním stolku. Zamrkal a rozhlédl se. Jeho postel byla v pokoji jediným kusem nábytku určeným k pravidelnému spánku – Ron s Remem dřímali na evidentně přeměněných přistýlkách. Snape seděl v křesle u postele a vypadal, jako by usnul vzdor své nejlepší vůli. Nebylo to poprvé, kdy Harry cítil skrze spojení s Voldemortem bolest, jenže většinou ho vzbudila a také nebývala tak strašlivá. Krotitelům v rezervaci namluvil, že trpí chronickými bolestmi hlavy a že je třeba dohlédnout na jeho draky, když ho jeho neduh zrovna sklátí. U Dursleyových se mnohdy budil vlastním bolestným křikem. Předpokládal, že když se začátkem prázdnin uzamkl v pokoji, byla součástí štítového kouzla i protihluková clona, aby příbuzné nerušil. Co znovu začal školní rok, stalo se mu poprvé, že ho během spánku zachvátila neovladatelná bolest. Další položka do seznamu důvodů, proč nechtěl – lépe řečeno nemohl – spát. V posledních několika týdnech ho hlava pobolívala stále častěji a úporněji. Párkrát se stalo, že byl donucen se zastavit v půli chodby cestou na vyučování, případně si dát krátkou pauzu při zapisování látky v hodině, nebo si odpočinout při tréninku. Pokaždé se s ním zastavil jeden z jeho přátel, aby odháněl zvědavce, a Hermiona byla letos o poznání povolnější půjčovat mu své zápisky z hodin než loni. Shrábl ze stolku hůlku a máchl jí, aby zjistil, kolik je hodin. Snídaně byla ještě daleko, tak se tiše stáhl zpět do postele, aby nikoho neprobudil, a pokoušel se cvičit vyprazdňování mysli. Proti bolestem mu tu a tam pomáhalo. „Jak dlouho už jsi vzhůru?“ ozval se vedle něho po delší době chraplavý hlas. Zamrkal – na zlomek vteřiny nevěděl, kde se nachází. Pak znovu máchl hůlkou. „Asi hodinu.“ Stočil nepatrně hlavu na stranu a uviděl Snapea, kterak mrkáním vyhání spánek z očí. Vzápětí se k Harrymu natáhl a vnitřní stranou zápěstí se dotkl jeho čela. Mužova ruka byla chladná a Harry spustil víčka. Ten chlad byl přímo blahodárný. „Horečka je pryč,“ zamumlal Snape a zívl. „Jak často se ti to stává?“ „Letos v létě párkrát jo... když jsem spal,“ odpověděl Harry. „Většinou mě to probudí, a pak to není takový děs.“ „Proto spíš tak málo?“ zeptal se Snape tiše věcným tónem hlasu. Aha, Ron referoval o Harryho spacích návycích – no, co už, však se nic neděje. Přátelé se tak chovají, protože jim na mně záleží, upomněl se Harry. Nahlas zabručel: „I proto, dá se říct.“ Lehce se odvrátil, oči stále zavřené. Ruka opustila jeho čelo a přesunula se mu na rameno. „A ty další důvody jsou...?“ „Tu zlé sny, tam prostá nespavost...“ nakousl Harry. „Uspávací dryják by....“ „Ne!“ skočil Harry Snapeovi do řeči. „Nechci. Jsem v poho.“ Možnost uvíznutí v noční můře byla daleko horší než jakkoli těžké nevyspání. „Nejsi, Harry,“ odtušil Snape přísně. „Ředitel, tvá kolejní vedoucí, Lupin i já jsme byli všichni v noci povoláni do tvé ložnice a tví spolubydlící byli kompletně vzhůru, aby osobně dohlíželi na tvůj spánek.“ Harry pocítil hlubokou vděčnost a spalující vinu zároveň. „Měl bych se přestěhovat. To nejde, aby se kvůli mně nevyspali.“ Snape si přesedl k Harrymu na postel a jemným tlakem dlaně k sobě otočil chlapcovu tvář. „Dělají to dobrovolně, protože jim na tobě záleží. Nejsi zodpovědný za jednání druhých. Black se vypravil na ministerstvo, protože se mu z Grimmauldova náměstí zvedal žaludek, protože si chtěl trochu zabojovat a protože tě měl rád. Přebíráním zodpovědnosti za jeho činy a za jeho úmrtí znevažuješ lásku, již k tobě choval. Že zemřel, není tvá vina.“ „Je,“ odmlouval Harry chabě. „Kdybych vás poslouchal...“ „Tak by to možná stejně... nebylo k ničemu,“ připustil Snape s povzdechem. Harryho pocity byly rozhárané, zmatené a bodavé. S laskavým a chápajícím Snapem se nedokázal vyrovnat. „Vůbec jsem necvičil,“ kňoural plačtivě, a ani se nenamáhal bojovat proti slzám stoupajícím mu do očí. „Chtěl jsem, aby se mi to zdálo dál a dál. Potřeboval jsem vědět, co je za těmi dveřmi.“ „A víš určitě, že to přání bylo tvoje?“ zeptal se Snape měkce s pohledem upřeným do Harryho očí. „Ne! Nemám ani páru, co bylo moje přání a co ne! Celý rok na mě útočil a nikdo mi nepomohl!“ rozčiloval se bolestínsky, slzy se mu začaly kutoulet po lících. „Ty lekce mě vyčerpávaly a jenom víc otvíraly jeho vlivu! Pořád ho cítím a nedokážu s tím nic dělat!“ Harry se nechal bez námitek vtáhnout do Snapeovy náruče – nervy nadranc povýšily žízeň po lidském doteku nad jakýkoli odpor, co by snad mohl cítit. Vyplakal se do poslední kapky, zatímco mu otec vískal vlasy a tiše šeptal uklidňující slůvka. Když slzy došly, popotáhl, vymanil se ze Snapeova objetí a se stále ještě zadrhávajícím dechem padl zpět do polštářů. „Možná, že ty proti němu nic nezmůžeš, Harry, ale my všichni společně na něco přijdeme,“ ujistil ho Snape pevně. Harry přikývl a pohlédl na přistýlky, kde hlasitě oddechovali Remus s Ronem. Během toho, co se na Rona díval, ten krátce zachrápl a otočil se na bok. Pokojná domáckost tohoto pohledu Harrymu téměř zázračně pomohla k uklidnění. „Copak je nic nevzbudí?“ podivil se Snape. Harry se zašklebil a připravil si hůlku: „Věděl bych o něčem, co by mohlo...“ Snape pozvedl obočí a podíval se na svého syna, jehož úšklebek byl tak podobný Jamesovu. „Skutečně?“ „Už by stejně měli vstávat. Můžu?“ zeptal se Harry, zlotřilé úmysly ho začaly příjemně rozehřívat. „Ani za svět bych si to nenechal ujít,“ pousmál se Snape. Harry namířil hůlkou nad přistýlky. Pak jí prudce švihl dolů a při tom cosi nezřetelně zamumlal. Remus i Ron se střelhbitě vymrštili do sedu a jako jeden muž se oklepali. Harry se uculil na Snapea: „Ledová sprcha – oběť má pocit, že byla polita studenou vodou, aniž by se doopravdy namočila.“ „To tě musel Siri naučit lautr tohle?“ zabručel Remus a začal hledat hůlku, kterou nakonec objevil zakutálenou pod lehátkem. Ron sjel pohledem Harryho a Snapea usazené na téže posteli a otočil se k Remusovi, jenž na něho právě sesílal ohřívací kouzlo: „Harry kuje pikle se Snapem. Myslím, že na světě bylo bezpečněji, když se ti dva nenáviděli. Těš se, Harry Pottere, za tohle to slízneš.“ Harry se jen usmál. Snape přivolal domácího skřítka a poručil mu přinést pro Harryho a Rona hábity i tašky se školními potřebami na nadcházející vyučovací den. Oba kluci se hbitě osprchovali, oblékli a vyrazili na snídani. „Harry...“ Oslovený se zarazil ve dveřním otvoru, jednou nohou v chodbě a druhou ještě za portrétem ve sklepním bytě. „Po vyučování se sem vrať a vezmi si s sebou své ocásky.“ Harry střelil pohledem po Ronovi, který na něho už čekal v chodbě. Zrzek pokrčil neurčitě rameny a Harry na Snapea kývl. „Co se chystá?“ zeptal se Ron. „To zjistíme odpoledne.“ U vchodu do jídelny úzkostlivě postávala velká skupina nebelvírských a čekala na Harryho s Ronem. Vypadalo to, že do ‚Spolku pro péči o Harryho blaho‘ byl už naverbován celý famfrpálový tým včetně náhradníků. Jakmile se příchozí přiblížili na Hermionin dosah, dívka se vrhla Harrymu kolem krku. Naštěstí ho pustila dostatečně rychle, aby jí nemusel objetí vracet, ale vzápětí byla vystřídána nejprve Ginny a pak, k Harryho nemalému překvapení, také Levandulí a Parvati. „Blééé, asi budu zvracet, Nebelvír má hromadné tulení, to je hnus!“ neodpustil si Malfoy, který procházel kolem. Harry se už nadechoval, že mu odsekne, ale Hermiona se na něho zářivě usmála a vyhrkla: „Neslyšel jsi něco, Harry?“ Harry napodobil její úsměšek: „Mám dojem, že jo, Hermiono. Znělo to jako... vypísknutí? Neběžela tudy fretka?“ „Máš recht, Harry,“ přisadil si Ron, který se na své poměry nečekaně rychle chytil. „Řekl bych, že tu jedna fretka... taková malá... bílá... poskakuje...“ „Tak hele, Pottere...!“ zavrčel Malfoy a tasil hůlku. Jelikož si Harry povšiml postavy, která se k nim blížila, pečlivě udržel ruce před sebou a hůlku v kapse. Jak viděl, Ron s Hermionou se zachovali stejně. Na Malfoyovo rameno dopadla těžká ruka a blonďák nadskočil úlekem. „Odložte hůlku, pane Malfoyi,“ zasyčel Snape. „Strhávám Nebelvíru deset bodů za provokování pana Malfoye.“ Mistr lektvarů proplul kolem svých studentů a dál až k učitelskému stolu. Malfoy se vítězně ušklíbl a odkráčel ke zmijozelským. Nebelvírští si posedali za hlasitého reptání proti Snapeově předpojatosti vůči jejich koleji. Zatímco si všichni stěžovali, Harry se naklonil k Hermioně a informoval ji o ‚schůzce‘, již mají po vyučování ve sklepení. Vyučování se toho dne neskutečně vleklo. Na kouzelných formulích stále opakovali látku předchozích pěti let, čtení nového učiva spolu s výtahem z načteného bylo uloženo za domácí úkol. Alespoň, že v přeměňování se konečně dostali k něčemu zajímavému – k proměňování lidí. Nejsnazší byla proměna v cosi s podobnou strukturou kostí a svalů, začali tedy se změnou vlastních nohou na šimpanzí. Harry měl problémy patřičně se soustředit, takže vzdor veškerému úsilí si zvládl přeměnit jen prsty. „Pane Pottere, zůstaňte po hodině zde,“ nařídila profesorka McGonagallová, když jej míjela na obchůzce učebnou. Harry zaúpěl. Bude mít zpoždění na setkání se Snapem. Jakmile lekce skončila, sbalil si nejvyšší rychlostí učebnice a už se hrnul ke katedře. McGonagallka se na něho pozorně zadívala a odkašlala si. „Jak se cítíte, pane Pottere?“ zeptala se posléze. V Harrym začal narůstat vztek. Po trestech s Umbridgeovou ani slovo, a teď se stará?! „V pohodě. Jako vždycky. Čeká nás profesor Snape. Mohu odejít?“ „Toto proměňování by vám nemělo činit potíže. Očekávám, že se do příště zlepšíte. Profesoru Snapeovi prostě oznamte, že jsem vás zdržela. Bude-li mít jakékoli pochybnosti, může zajít přímo za mnou,“ usmála se na Harryho s porozuměním. Harry přikývl a zmizel z učebny. Cestou bádal nad tím, zda má McGonagallka vůbec tušení, jaký je Snape ke svým studentům. I kdyby ministerstvo společně s Pánem zla chtělo veřejně vyhlásit celosvětový mír a lásku k celému universu a dožadovalo se Harryho přítomnosti na této slavnostní události, ve Snapeových očích by to nebylo omluvitelným důvodem pro Harryho pozdní příchod, takže by od svého nerudného učitele jistě vyfasoval školní trest doplněný ztrátou štědré porce kolejních bodů. Hermiona s Ronem se Harryho raději neptali, nad čím dumá, když bok po boku mířili k zaměstnaneckým bytům. Harry řekl heslo od vchodu, jenž Snape nikdy nepoužíval, a vpustil dovnitř Hermionu s Ronem, které požádal, aby Snapeovi oznámili, že za minutku přijde. Pokud byl Harry při hovoru se Snapem z jakéhokoliv důvodu rozrušený, jejich debata se vždy zvrhla v hádku. Musel se uklidnit, než vstoupí do otcových komnat. Chvilku se procházel po chodbě a zhluboka dýchal, ale nepomáhalo to. Potřeboval si s někým promluvit – o útocích objevujících se denně ve Věštci, o dalších a dalších oslavných článcích o něm, o zhoršování bolesti v jizvě, o své zmatenosti ze Snapea. Speciální výcvik, který Harrymu naordinovali před jeho výletem k Charliemu, po návratu z Rumunska už nepokračoval. Přemýšlet o tom všem, z čeho šílí, bylo na nic. Přestal pobíhat, posadil se na zem, zády se opřel o kamennou zeď, vytáhl z batohu list pergamenu a začal psát Charliemu dopis jménem jeho vzdáleného bratránka Ryana. Jednalo se pravděpodobně o nejdelší psaní, jaké kdy Harry sesmolil, ale když ho dokončil, cítil se o několik tříd lépe. Pošle ho po školní sově. Hedvika je příliš nápadná. Uložil dopis opatrně do batohu a vešel do Snapeova bytu. Snape, Hermiona a Ron na něho čekali nad šálky horkého čaje. Ten pohled byl téměř surreální. „Čaj, Harry?“ nabídl Snape. „Sakra, vlezl jsem do Stmívání,“ zamumlal Harry. Snape s Ronem na něho nechápavě hleděli, zatímco Hermiona vyprskla smíchy. Zamáchala rukama na své spolustolovníky a vymáčkla ze sebe: „Mudlovská záležitost.“ Harry si přisedl a dostal šálek čaje. Dál to v sobě nedokázal dusit, a tak z něho vylétlo: „Proč se o mě všichni poslední dobou tak starají?“ „Harry...“ začala Hermiona. „Všichni se mě pořád ptají, jestli jsem v pořádku, chovají se, jako kdybych se měl co nevidět rozsypat. Když chci být hodinku dvě sám, vyvolá to paniku,“ stěžoval si Harry frustrovaně. Byl vděčný za nápad napsat Charliemu, bez toho by byl momentálně naladěn ještě o mnoho hůře. Ron s Hermionou se v křeslech neklidně ošili, což Harrymu připomnělo onen den, kdy o prázdninách před páťákem prvně dorazil do domu číslo dvanáct na Grimmauldově náměstí. Zřejmě čekali, kdy exploduje. „Slečno Grangerová, pane Weasley, pravděpodobně nastal čas vhodný k vašemu odchodu. Pamatujte, co jsem vám řekl,“ nakázal Snape. Hermiona se s výrazem hlubokého soustředění chvilku dívala střídavě na Harryho a Snapea, pak řekla: „Ano, pane. Vstávej, Rone,“ popadla Rona za rukáv a odvlekla ho z místnosti. Cestou nervózně kývla na Harryho. Snape vstal z křesla, přešel k Harrymu a z výšky na něho hleděl. Harry znovu proklel svůj nízký vzrůst. Proč nezdědil vytáhlost po Snapeovi? „Před méně než dvěma měsíci ses pokusil o sebevraždu. Mnoho z tvých přátel už před tím vytušilo, že nejsi zcela v pořádku, a přesto nepodnikli žádné kroky k nápravě. Cítí se provinile. Tvá jizva je vnějším znakem spojení mezi tebou a Temným pánem, spojení, jež stále sílí. Lidé okolo tebe mají mnoho dobrých důvodů dělat si starosti.“ Harry sklonil hlavu, ale Snape ho vzal za bradu a donutil ho navázat znovu oční kontakt. „Lidé chybují, Harry. Neměl jsi být ponechán o samotě s Dursleyovými – ani loni, a tím méně letos. Pokud by Albus nezasáhl, Poppy by tě do těchto dní držela v nemocničním křídle na pozorování kvůli podezření ze sebevražedných úmyslů, přestože v tomto hradě studenti nemohou vztáhnout ruku sami na sebe. Koneckonců jsi známý svými sklony vymykat se pravidlům.“ Harry se pokusil představit si sebe na pozici svých přátel a učitelů. Musel si přiznat, že zavdal ostatním důvody strachovat se o něho, jenže stále se mu nelíbilo, že všichni cítí potřebu kontrolovat každé jeho hnutí. Pohlédl Snapeovi pevně do očí a prohlásil: „Profesor Brumbál mluvil o volbě mezi snadným a správným. Pokusil jsem se zvolit snadné řešení a nemám v úmyslu udělat to znovu.“ „Nápodobně, Harry. Vím, že kdybychom za Albusem před šestnácti lety přišli, ochránil by nás všechny – mne, Jamese i Lily. A přesto jsem nyní znovu, tak jako před lety, jednal v jediném záchvatu strachu, aniž bych pomyslel na následky,“ připustil Snape polohlasem. Chvíli mlčeli, pak Snape dodal: „Nezlob se na své přátele. Bojí se, že tě ztratí.“ Harry přitakal a odvážil se nadnést jednu otázku, ač si nebyl zcela jist, zda chce slyšet odpověď: „A... vy?“ Snape neodpověděl slovy. Sedl si vedle Harryho a vtáhl syna do náruče. Mistr lektvarů byl vysoký a měl ve zvyku odívat se do vlajících rouch. Harryho vždy překvapilo, jak je ten muž pod vrstvami černé látky vyhublý.