29.hurikán
Kapitola 29. - Hurikán
Molly Weasleyová byla velice skromná žena, ke štěstí ji stačilo tak málo. Jednou za rok mít u sebe celou rodinu, kotlík spokojeně bublající nad ohněm a v tuhle chvíli i vůně čerstvé štoly, kterou akorát tahala z trouby. Věděla, že jejím chlapcům bude určitě chutnat.
Z jejího zasněného dumání ji vyrušilo až zavibrování ochranné bariéry okolo domu. Někdo vstoupil na jejich pozemek, ale byl to někdo, kdo už tu musel někdy být, jinak by ho bariéra nepropustila.
Naklonila se přes dřez k oknu, aby zahlédla osobu, která je poctila svoji návštěvou. Rozhodně však nečekala, že si to po zasněžené cestičce pošine právě tahle černě oděná osoba. „Severus?“ podivila se, než si otřela ruce do zástěry a vydala se ke dveřím. Co se stalo?
Muselo se něco stát. Severus nebyl typ člověka, který by se jen stavil cestou, aby popřál pěkné svátky. A muselo to být skutečně něco velkého, vždyť ho už neviděla… no, velmi dlouho. Od doby, co jim Brumbál ohlásil, že Voldemort jejich špeha odhalil, potom jako by se po něm slehla zem.
„Severusi,“ přivítala ho ve dveřích, „co tě k nám…?“
„Kde je?!“ vyštěkl na ni.
Zarazila se. Vždy věděla, že má prudkou povahu, ale ať byl jakýkoliv, nezdvořilý býval málokdy. A takovéhle chování, kdy se jí doslova vecpal do domu, to už se jí vůbec nelíbilo.
„Vím, že šel sem, tak kde je?!“
Několikrát zamrkala. Byla jediná osoba, o které mohl mluvit, ale proč by ho…
„Pottere, vylez!“ zakřičel do domu, z očí mu létaly blesky.
„Není tady,“ řekla stále trochu vyděšeně. „Šel s ostatními za kopec zahrát si famfrpál. Jestli mu něco potřebuješ, tak…“
Severus zbledl. „Cože?! A Rikyho vzal s sebou? Pomátl se?!“
Zamrkala. „Jak víš o…?“
„To je idiot! Copak neví, že tomu klukovi není ani pár týdnů! Má být doma, copak ho chce zabít!“
Molly chvíli trvalo, než vůbec dokázala zpracovat tolik informací. Jak to, že Severus věděl o malém? A jak mohl vůbec vědět, jak je starý. A proč vůbec…
V hlavě se jí vyrojila naprosto příšerná a nepředstavitelná možnost. Ne, ne… to není možné!
„Kam šli?! Jakmile se mi dostane do rukou, tak ho…“
„Ale… ne… ne!“ zarazila ho náhle. „Malého nevzal s sebou, zůstal tady. Ale jak ty víš, že…?“
Víc ji neposlouchal. Hlavně proto, že se z vedlejšího pokoje ozvalo úpěnlivé kňourání. Odstrčil ženu z cesty, ne drsně, ale rozhodně ne zdvořile. Nevnímal její tichou lamentaci a hned se vydal k postýlce, kterou předtím přehlédl, protože stála až v rohu za gaučem. Trochu před ní zpomalil, aby chlapce nevyděsil, než se nad ní opatrně sehnul.
„Ale no tak, nebreč,“ promluvil tiše.v Dítě se otočilo po hlase. Neviděl ho, na to byl Severus moc daleko, ale jeho hlas postřehl.
„Pojď ke mně,“ vydechl, zajel dlaněmi pod malé tělíčko a opatrně si ho zvedl k sobě. V podbřišku ho píchlo, jeho jizva byla stále neskutečně citlivá a tahle ohnutá poloha se jí nelíbila.
Opřel synka o rameno a sevřel ho do klubíčka, jak to měl rád. Potom ho políbil na hlavičku. Něco uvnitř něho, co poslední dny bilo na poplach, se náhle uklidnilo. Možná to byla chlapcova magie, která ho tak nabudila, možná jen prachsprostý strach, že mu malého vezmou a on zase bude sám.
Nevěděl, jestli to je změnou nebo jestli ho skutečně poznal, ale chlapec náhle přestal plakat. Jen nasál nabízený dudlík a tiše popotahoval. „Hodný kluk,“ šeptl mu Severus a jemně s ním pohupoval.
Molly celou dobu postávala ve dveřích a nejistě to sledovala. Nechápala, jak je možné, aby tohle byl chladný Severus Snape a už vůbec, aby to dítě bylo… Ale všimla si jeho bolestivého trhnutí, jako kdyby mu něco bránilo se sehnout.
Pomalu přišla k němu blíž. „Můžu?“ ukázala rukou k jeho podbřišku.
Zvedl hlavu od dítěte, nepřikývl, ale ani ji nezastavil. Proto opatrně o kousíček stáhla plátěné kalhoty ze stále trochu povislého břicha a zahlédla stále výraznou a rudou jizvu v podbřišku.
Ihned stáhla ruku zpět a věnovala muži zvláštní pohled. „Měla jsem podobnou,“ vydechla, stále dost vykolejená. „Když se… když se narodila dvojčata.“
Podíval se na ni, ale nijak to nekomentoval. Byl rád, že to nemusí vysvětlovat. Očividně pochopila, proč tu je. Jenom asi nechápala… důvod. „Nevyvozuj z toho žádné závěry,“ řekl jen, ale v další chvíli začichal. „Cítím spálené mléko.“
„Merline!“
Ušklíbl se a sledoval, jak žena letí do kuchyně. „Neboj, za chvíli dostaneš.“ Přidržel mu dudlík u pusy, i když věděl, že nebude trvat dlouho, než chlapec zjistí, že z tohohle nic nepoteče. Měl chuť se hned teď sebrat a odejít, ale nechtěl malého děsit. Nakrmí ho, přebalí a uspí a potom ho odnese. Ano, to bude pro něho nejlepší. Posadil se s ním do křesla a jemně ho sevřel v náruči.
Nikdy by si to nepřiznal, ale těch pár dní odloučení bylo děsivých.
Ani ne minutu nato se u něho objevila Molly a podávala mu lahvičku a plátěnou plenu.
Vděčně si všechno převzal a uložil dítě tak, aby se mohlo spokojeně nakrmit. Věděl, že ho žena sleduje, ale nebyl si zcela jistý, jestli ho kontroluje nebo tomu celému stále ještě nemůže uvěřit. Nejspíše také měla desítky otázek, ale byl jí vděčný, že si je nechávala pro sebe.
„Nezlob se na Harryho,“ promluvila po chvíli, „celé ty dny se od malého nehnul na krok. To spíš my jsme ho donutili, aby se šel alespoň na chvíli pobavit. Bude tu co nevidět.“
Zvedl k ní oči, ale nijak to nekomentoval. Vlastně ani nevěděl, co by k tomu měl říct. Jeho pohled patřil jenom dítěti v náruči. „Je mi to jedno, ať si lítá klidně do jara! Jen co malý usne, vezmu ho s sebou pryč.“
Žena zalapala po dechu. „To mu přeci nemůžeš udělat!“
„A on mi to udělat mohl?!“ odsekl ostře. Možná až příliš, protože chlapec sebou trochu škubl. Musel mu ústa zaplnit lahvičkou, aby nezačal brečet.
„Říkal, že… žes měl deprese a…“ Bylo těžké říci poporodní syndrom, když se bavila s mužem, který nemohl mít nic poporodního a deprese by také nikdy nepřiznal.
„Ani to mu nedalo právo mi syna takhle ukrást!“ odsekl, tentokrát už tiše.
Molly se znovu nadechla k otázce, ale nakonec pusu opět zavřela. Nechala je o samotě a vydala se do kuchyně, aby uklidila tu neplechu, kterou napáchalo předchozí přepálené mléko. Alespoň měla dost času si probrat, co se vůbec dozvěděla. Když se vrátila zpět do šeřícího obývacího pokoje, přecházel Severus právě po místnosti s dítětem na rameni a jemným poplácáváním mu pomáhal s říhnutím. Zrovna si dával druhé kolo kolem sedačky, když se u zadních dveří ozvalo klepnutí a dovnitř jako velká voda vpadl Harry. Rychle, i když v největší tichosti, odložil koště a hned se hnal k postýlce, na tváři úsměv od ucha k uchu.
„Harry…?“ všimla si ho Molly.
„Ostatní to tam ještě uklízejí, ale já jsem se už nemohl… Kde je?“ vydechl při pohledu do prázdných peřin. Podíval se vyděšeně na Molly, která ho očividně nedržela. „Tak kde je? Co se stalo? Co…“
„Pottere, uklidni se,“ zavrčel k němu muž. Rozhodně nechtěl, aby ho mladík zase probudil, zvláště když se zdálo, že chlapec konečně začal zabírat.
„Severusi,“ vydechl Harry. Nečekal ho tu. Ne že by ho nerad viděl, ale… polkl… tohle bude zlý. „Co tu děláš?“
„Hádej.“
Tohle bude horší než zlý. „Alison říkala, že…“
„Ano, ta říkala a udělala spoustu věcí,“ odsekl Severus, jako by ho naštvalo jenom to jméno. Harry měl neodbytný pocit, že bude muset ženu navštívit a přesvědčit se, že má všechny končetiny na svých místech, „třeba taky to, že mi naprosto neoprávněně odebrala dítě!“
„Nikdo ti ho přeci nebral,“ ohradil se Harry, i když se snažil mluvit tiše. „Byl jsi nemocný, co jsme měli dělat? Akorát bys mu ublížil!“
„Nikdy bych mu…“
„To nemůžeš vědět! Kvůli tomuhle syndromu zblbli už lepší matky, než jsi ty.“
„Pottere!“
„Myslíš, že bys s tím pak dokázal žít?“
Severus se zarazil. Vzpomněl si, jak malého koupal. Jak ho chtěl ztišit a v tu chvíli mu přeběhl mráz po zádech. Co kdyby to skutečně udělal? Nejen, že by ho Potter i všichni okolo nenáviděli, ale ani on by si to do nejdelší smrti nedokázal odpustit.
„Já teda rozhodně ne!“ pokračoval Harry. „Byl bys ochotný to riskovat?“
„Jenže to ani jednomu z vás nedalo právo mi syna vzít! Vždyť to byl únos!“
„Protože bys s ničím jiným nesouhlasil!“
„A po právu!“ odsekl muž a už se ani nepokoušel mluvit potichu. „Jsem jeho otec, přivedl jsem ho na svět, mám zatraceně právo rozhodovat o tom, kde bude a s kým. A ty, který ses sakra jenom mihl kolem jeho početí, nemáš sebemenší právo mi ho brát!“ rozlítil se muž a už si ani nedával pozor na hlas, ani na slova. Dítě v jeho náruči začalo plakat, Molly se je snažila uklidnit, Harry viděl rudě. Nikdo z nich však nepostřehl, že se rusovlasá rodina vrátila.
„Harry…“
„Mihl okolo jeho početí?“ vydechl. „Jsem jeho otec! Ať se ti to sakra líbí nebo ne. A pokud jde o jeho bezpečnost, tak se sakra budu zajímat! A pokud jeho bezpečí znamená, že ti ho dočasně vezmu, tak to udělám. Ať se ti to opět líbí nebo ne!“
„Jistě, dočasně,“ odfrkl si a pokoušel se utišit dítě v náruči, moc se mu to nedařilo.
„Severusi, nechte toho,“ pokoušela se je mírnit Molly. „Tohle…“
„Co?“ vydechl Harry. „U Merlina, Severusi, snad si pořád nemyslíš, že ti chci Rikyho vzít.“
„Vzal jsi mi ho!“
„Nevzal!“ vztekal se. Už si připadal jako kolovrátek. Napadlo ho slovo, že si Rikyho půjčil, ale to mu potom přišlo, že to znělo, jako kdyby byl malý věc. „Severusi… grrrr… chováš se jako hysterka!“
„Tak já jsem hysterka?!“ tohle se ho skutečně dotklo.
„Neřekl jsem, že jsi! Ale že se tak chováš!“
„To snad…“
„TAK DOST!“
Mollyin hlas zarezonoval domem, až se celé Doupě zatřáslo. Severus zmlkl, Harry nechápavě zamrkal - Molly křičí? - dokonce i Riky se zdál, že v první chvíli přestal plakat. O to větší bengál spustil v další chvíli, jeho pláč se rozléhal domem, až všem zaléhaly uši.
„Tohle už přesahuje všechno,“ vrhla se k nim, a doslova vytrhla malého Severusovi z náruče, „chcete se hádat? Prosím! Pro mě za mě se klidně povražděte, ale u Merlina z toho vynechte toho chudáka kluka! Jestli na sebe chcete ještě chvíli takhle štěkat, jděte nahoru, pokoje jsou volný, ale to dítě potřebuje klid!“
Harry si připadal jak polapený školák a k jeho velkému překvapení se Snape tvářil podobně.
„Molly,“ začal mladík.
„Nemluv na mě! To, žes mi lhal, to bych i pochopila, Harry, ale to žes Severusovi syna odnesl bez jeho vědění, to jsi u mě klesl hodně hluboko!“
A tohle zasáhlo Harryho hodně hluboko.
„A ty, Severusi,“ dodala ke staršímu muži, „na to, kolik ti je, by ses mohl začít chovat odpovědně. A mezi odpovědnost patří i to, že bezpečí dítěte je na prvním místě. A tím myslím i duševní zdraví. A tomu rozhodně neprospějí ty vaše hádky, takže jestli se chcete takhle dohadovat, tak to dělejte někde jinde.“
V pokoji nastalo ticho, i malý už spíše jen kňoural, znavený vlastním pláčem. Uložila ho do kolíbky. Během té doby neřekl nikdo ani slovo.
„Tak co? Hodláte v tom pokračovat?“ otočila se k nim. Takový kousavý tón by od ní nečekal. „Pokud ne… Severusi, mohl bys na okamžik se mnou?“
Očividně se mu nechtělo, ale ten ženin hlas ho dost přesvědčil. Za nimi se zvedla hradba z tišícího kouzla a Harry zůstal sám. Jen on a… celá zbylá rodina Weasleyova.
V duchu zaúpěl, vůbec nevěděl, že… A hlavně vůbec neměl náladu se s nimi bavit. Nechtěl, aby se to dozvěděli tímhle způsobem. Merline, nechtěl, aby se to dozvěděli vůbec! A teď to věděli a… zírali.
Téměř bez pohledu na kohokoliv z nich se kolem nich prosmekl a vydal se zadními dveřmi ven.
„Taky jsi právě slyšel…,“ zeptal se George svého bratra.
„Jo.“
„Taky jsi pochopil, že…,“
„Jo.“
„Dáš si…?“
„Dám si.“
„Nalijte mi taky, kluci,“ dodal Artur.
*
Harry potřeboval být sám… potřeboval…
Strčil hlavu do sněhu.
… zchladit.
Jak tohle vysvětlím? Jak tohle vysvětlím? Jak tohle dopadne? Jak to bude s Rikym… Jak… „Au!“ zaúpěl do sněhu, když mu do vystrčeného zadku narazilo něco tvrdého a studeného. Naštvaně vytáhl hlavu, ale jen proto, aby do ní schytal další sněhovou koulí. A pěkně ledovatou koulí. „Au!“ zaúpěl, ale v další chvíli se musel přikrčit potřetí. To Ron stál na verandě a dost nešetrným způsobem ho zásoboval ranami. „Au! Au! To… Au! přestaň! Rone!“
„To máš… za to!“ vrčel na něho zrzek, zatímco házel další kouli.
„Rone, počkej… já… au! Přestaň! Není to tak, jak si myslíš. Snape… nejsem s ním… já… Au!“
„Tady nejde o Snapea! Tady jde o to, žes… mi… lhal, sakra!“
Neměl šanci se dostat ke slovu. Jen se bránil narážejícím koulím. Poslední rána dokonce byla tak přesná, že mu srazila brýle z nosu. Zrzek to však očividně nevnímal, dál ho zásoboval sněhovými nadílkami. Harry už se ani nesnažil bránit. Držel si ruce nad hlavou a přijímal každičkou ránu.
A potom to najednou přestalo. Než vůbec stačil zvednout hlavu, něco těžkého vedle něho dopadlo do sněhu. To Ron se usadil na hromadu sněhu vedle něho. Stále rudý vzteky, ale možná už to bylo trochu i zimou. „Myslel jsem, že si sakra nelžeme!“ dodal nakonec nakvašeně a taky trochu zklamaně.
Harry se zarazil. „To tě štve?“ zeptal se opatrně. „To, že jsem ti to neřekl?“
Vrhl po něm jeden úkosý pohled, než si začal mnout ruce - zkřehlé a rudé mrazem. „Jo,“ zahučel. „To, že to je Snape… do prdele, to by mě ani ve snu nenapadlo, ale… to že sis vymýšlel a tvrdil jsi nám, že to je nějaká holka, to je…“
„A co jsem měl říct?“ přerušil ho Harry. „Víš, Rone, Voldemort mě donutil přefiknout Snapea a čirou náhodou se z toho narodil syn, seznamuju tě s Riky Snapeem, doufám, že ho budeš mít rád.“
Zrzek se ošil. „Trochu jiná volba slov by neuškodila.“
To Harry věděl, ale vážně si nedokázal představit, jak jinak by to říkal. Vlastně byl možná i rád, že to dopadlo, jak to dopadlo. Nastalo mezi nimi ticho. Harry si prohlížel, jaké škody nepáchaly sněhové koule na jeho brýlích, ale snad to nebude nic vážného.
„Ty… Harry…,“ začal po chvíli opět zrzek a očividně hodlal položit otázku, která se mu nebude líbit. „Ty… kdyžs byl se Snapem, tak… ehm… no… víš, zajímalo by mě… jestli se ti jako líbí… líbí kluci, nebo…“
„Ne,“ řekl pevně. Doufal, že to jako odpověď bude stačit.
Snad stačilo. „Fajn. Víš, i kdyby se líbili, tak… nevadilo by mi to. Jen… jen… jen bych se s tebou už asi nechodil sprchovat,“ dodal, rudý stejný jako jeho vlasy. Snad to i mohl svést na zimu okolo nich.
Harry se zasmál. „Neboj, tvoje poctivost je se mnou v bezpečí. Tohle bylo… prostě…“ Jak to měl vysvětlit? „Prostě… Voldemortova pomsta,“ vysoukal ze sebe. „Detaily slyšet nechceš. Věř mi.“
Přikývl.
Chvíli oba mlčeli.
„Nikdy jsem neslyšel tvoji matku křičet,“ dodal.
K jeho překvapení se Ron ušklíbl. „Já asi dvakrát v životě. Nekřičí často, ale potom to už stojí za to. Ale tohle… vážně jste ji naštvali.“ Odmlčel se. „A jak zpucovala Snapea.“ Tiše se zachichotal.
„A mě taky.“
Ron přikývl. „Myslíš, že tam Snapea drtí i teďka?“
Pokrčil rameny. „Nevím. Ale docela ho lituju.“
Zarazil se. „Ty-lituješ-Snapea?!“
Harry se trochu ošil. „Není tak špatný. Jo, má určitý vlastnosti, které mě nehorázně vytáčí a nejraději bych mu střelil potlouk mezi oči, ale… občas dokáže být i… fajn. Když chce.“
Odfrkl si. „Jak často chce? Jednou za deset let?“
„Zjistil jsem, že se strašně rád schovává za masku, když ho poznáš blíž… je úplně jiný. Pořád stejně sarkastický, ale tak nějak… jinak. Nebo jsem se možná jen naučil to nevnímat, protože on polovinu těch věcí nemyslí vážně.“
„Proč mám neodbytný pocit, že ho máš rád?“
Harry pokrčil rameny. „Máme spolu dítě, ať jsem něco takovýho chtěl nebo ne. Vycházet s ním je teď spíš moje povinnost.“ Čekal, jestli na to Ron bude reagovat, ale ten mlčel. „Nepůjdeme dovnitř? Popravdě mi dost mrzne zadek.“
Zvedli se z hromady sněhu a celí zmrzlí se vydali zpět do domu. Na verandě je čekali zbylí bratři, kteří si Harryho zvláštně prohlíželi, ale nic neřekli. Možná celý ten jejich rozhovor slyšeli. Nejspíš určitě, napadlo ho, když ho Bill popadl okolo ramen. „Když nějaká rarita, tak jedině s tebou v čele, co?“ projel mu přátelsky vlasy a Harry si skutečně připadal jako doma.
Před krbem se osušili a Harry našel i plameny vyplivnutý vzkaz od Alison. Harry, Severus v noci zmizel, možná tě vyhledá. Neměl by být nebezpečný, jen pořádně vzteklý. A.
„Pěkně děkuji za upozornění,“ zamumlal si Harry pro sebe. Co víc na to taky mohl říci?
„Harry?“ ozval se náhle Mollyn hlas. Všichni v pokoji zpozorněli. Dvojčata se pokusila schovat láhev alkoholu, ale jejímu ostřížímu zraku nic neuniklo. Nijak to však nekomentovala. „Mohl bys na chvíli.“
Mladík polkl, připadal si, jako kdyby měl jít na výslech ke Starostolci. Vrhl po kamarádovi jeden poslední pohled a vydal se za jeho matkou do kuchyně. Severus seděl u stolu, zamračený a podivně tichý, jen prsty přejížděl po okraji šálku s čajem. Dokonce ani nezvedl hlavu, když Harry vešel. Vypadá jako kluk, který dostal od mámy na zadek, napadlo Harryho, ale měl strach cokoliv říci nebo se byť pousmát. Měl neodbytný pocit, že brzy skončí podobně.
„Posaď se, Harry.“
Beze slova se sesunul na židli, dlaně se mu potily. No tak, uklidni se! Vždyť je to Molly!
„Bavili jsme se tu se Severusem o nastalé situaci. Chápu, že ani jeden z vás v tuhle chvíli není v lehké situaci a že tu je spoustu záležitostí, které je třeba vyřešit. A proto jsme se nakonec shodli na tom…,“
U slova shodli si Severus odfrkl. Ta dohoda musela vypadat zajímavě. Mollyiny páky by docela rád znal.
„… a shodli jsme se na tom, že by bylo nejlepší, kdybyste tu nějakou dobu zůstali.“
Harry zamrkal. Střelil pohledem po ženě i po Severusovi, který se snažil tvářit, jako kdyby tam vůbec nebyl.
„To jako… oba?“ ujistil se.
„Oba všichni tři,“ přikývla žena.
Mladík stále nevěřil. „A… a… a nebudeme tu překážet? A Severus souhlasil?“
Molly neodpověděla, nechala otázku na osloveném.
Severus si projel rukou vlasy a zamračil se. „Souhlasil.“ Moc nadšeně to neznělo. „I když mě popravdě trochu děsí, že tenhle dům nemá pojistku.“