43.smrt
9. 9. 2012
Po vydatné snídani se dvojčata vydali s rodiči na procházku kolem hradu.
I když bylo už září, slunce o sobě dávalo vědět pořád stejně, jako v létě. Vše předpovídalo, že bude nádherný den.
Šťastná rodinka procházela zrovna kolem Zapovězeného lesa, když se z hlouby lesa ozvala rána ne nepodobná výbuchu bomby.
Všechna zvířata s vyděšeným řevem začali prchat na všechny strany, hlavně co nejdále od místa výbuchu. Nemálo jich vyběhlo i těsně vedle rodiny Lisso.
"Hned se vraťte zpět do hradu a informujte o všem ředitele," vyzval Mark mladíky a tasil hůlku, "Vezměte matku, a běžte," zařval, když viděl, že obě dvojčata se k ničemu podobnému nemají a po jeho vzoru si ze záhybů hábitu.
Ani nyní ho však mladíci neposlechli a spěchali za otcem, který už s napřaženou hůlkou zmizel v lese. Nevnímali ani volání jejich matky, vybízející je, aby se okamžitě vrátili.
Zmocnilo se jich bojechtivé nadšení.
Dohnali otce, který se na ně ne moc nadšeně podíval, ale nakonec jim pokynul ,a naznačil, ať jsou potichu.
Ti přikývli.
Obezřetně se plížili křovisky, protože bylo jasné, že už nemohou být daleko od místa výbuchu. Vzduch byl prosycen zrnky prachu, který usedal všude, kam mu to jeho rozpínavost dovolila.
Ani plížící se trojice nebyla ušetřena, ale nyní jí to ani nevadilo. Právě naopak. Usedající prach jim pomohl lépe splynout s dusivým oblakem.
Konečně narazili na hlínu poházenou po okolí.
Uprostřed toho všeho se dmul obrovský kráter. Z jeho prostředku se ještě kouřilo.
Lord Lisso vstal, protože nespatřil nablízku nějaké nebezpečí, a šel se podívat blíže ke kráteru. Hůlku namířil dovnitř, jako by očekával, že z obrovské díry něco vyskočí.
Vzhledem k velikosti kráteru, která činila něco málo přes čtyři metry do průměru a po pozdějším prozkoumáním asi pět metrů na hloubku, se do něj mohl schovat kdejaký obrovský netvor.
Nic však nevyskočilo, a tak Mark pokynul synům, že můžou v klidu vykročit z křoví, kde jim nakázal zůstat.
Společně pak shlédli do jámy. Nic nového ale nevyzkoumali.
Poté je vyrušil zvuk zapraskání větvičky odněkud zprava. Následně však slyšeli totéž i zleva. Stoupli si zady k sobě, aby si při "nečekaném" útoku mohli lépe krýt záda.
Zleva se začali ozývat hluk, podobný tlumenému rozhovoru. Zdálo se, že kroky se kvapem blíží, zatímco ty nalevo naprosto utichly.
Po krátké chvilce se objevili i majitelé neznámých hlasů -zleva. Keře se rozhrnuly a na prostranství vstoupil samotný ředitel Bradavic, Albus Brumbál.
Za ním v závěsu se plahočila vystrašená Alesha Lisso, se závěsem v podobě Hermiony Grangerové a Rona Weasleyho.
"Co se tu děje, Marku," zahřímal Brumbál a s napřaženou hůlkou se ohlížel kolem dokola, jako by hledal možného viníka.
Všiml si ale akorát, že bradavičtí žáci nějak přebývají. Paní Lisso mu za tu krátkou chvíli stihla oznámit, že její muž a její dva synové se vydali na místo (, ale jak Brumbál počítal, stále dva přebývali.=)))
"Pane Weasley, slečno Grangerová, co tu vy dva děláte?" otočil se na vystrašenou dvojici, stojící vedle Aleshy, která už se stačila zklidnit, když viděla, že je její rodina v pořádku.
"No, my, pane profesore, jsme slyšeli tu ránu. Pak jsme viděli tady maminku Harryho," ukázala Hermiona na Aleshu, "jak běží k vám a říká vám, že je Harry tady. Proto jsem se přišli podívat, co se tady děje."
Brumbál se zamračil, a pak se opět podíval na místo činu.
Mark neposlouchal jejich vyprávění (stejně mu moc nerozuměl), a pečlivě prozkoumával místo výbuchu. Právě teď si mezi prsty třel hlínu a čichal k ní.
Obrátil svou pozornost k ostatním a prohlásil: "Hlína je bez příměsí výbušných látek. To znamená, že kráter je vytvořený uměle- kouzlem."
Brumbál na něj nechápavě koukal, dokud si Lupus neuvědomil, že otec mluvil francouzsky. Urychleně se tedy ujal překládání.
Mark se ale postavil, a začal nenápadně ustupovat od jámy, přičemž sebou vedl i své syny. Jako jediný si totiž v tuto dobu uvědomil, že kouzlo musí mít i někoho, kdo jej vyšle. Stejně jako zůstalo nevysvětleno zapraskání větviček nalevo.
Hlavou naznačil Brumbálovi, ať pomalu ustupují směrem k lesu.
Praskání větvičky se ozvalo znovu, tentokrát ze všech stran a mnohem hlasitěji než předtím. Skoro jako by ten, jehož noha ten zvuk způsobila, chtěl, aby sledovaní věděli, že zde nejsou už nějakou chvíli sami.
"Stát, kdo tam je?!" vykřikl Falco směrem do lesa a zběsile máchal hůlkou do stran. Všichni zúčastnění už měli hůlky venku a aniž by o tom věděli, stoupli si do kruhu zády k sobě…jen tak pro jistotu.
Ze stínu vysokých stromů vystoupila postava, od hlavy až k patě zahalená do černého pláště. Za ní vystoupili další, téměř k nerozeznání od té první.
Smrtijedi.
Falcem a Lupusem proběhla vlna strachu. Oba dva pochytili mírný otřes všech shromážděných kolem kráteru, který vlastně zavinil vše, co se zde na tom místě ještě ten den bude dít.
Toto místo bude od tohoto dne proklínáno.
"Ale, ale. Kohopak to tu máme. Celá rodinka, co nikdy neměla být spolu se nám tu sešla," zasmál se ledový hlas.
Ledový hlas, který patřil člověku, který se radši nikdy neměl narodit. Člověku, který ani němá být na svobodě, jak si později, když si procházel události tohoto dne, Falco uvědomil.
Lucius Malfoy se chladně zasmál. Smrtijedi se už nějakou chvíli pošklebovali, a ani jim nevadilo, že jim nejde vidět do obličeje.
Bylo vidět, že Lucius Malfoy má mezi smrtijedy velkou moc a velkou autoritu. A bylo také vidět, že si obojí rád užívá.
"Už dlouho otravujete život mému pánovi. Čekají mě velké pocty, až uslyší, že jsem vás zabil. Když k tomu přidám ještě mudlovskou šmejdku a jednoho z té rodiny zrzounů, jenom mi poděkuje. A za samotného velkého Brumbála budu do konce života žít jako jeho nejvěrnější," básnil Malfoy.
"Nikdo tu dnes nezemře, Malfoy" pronesl ostře Mark, jenž na sebe použil překládací kouzlo (všichni mu rozumí a on rozumí jim).
Odpovědí mu byl ledový smích a sprška prvních kleteb z řad smrtijedů.
Dvojčata si vzali pod svůj štít svou matku, zatímco Brumbál a Mark ostatní dva studenty, kteří nestihli vyčarovat štít.
Malfoy zaklel, a zakřičel cizím jazykem dozadu do svých řad. Nevšiml si, že Brumbál na chvíli zrušil svůj štít, který ihned nahradil Hermionin, a poklepal hůlkou na fénixův znak skrytý pod rukávem.
Řada smrtijedů se v jednu chvíli rozestoupili, jako by přicházel někdo, kdo je moc malý na to, aby byl spatřen.
Každému, kdo to stvoření poprvé spatřil, muselo srdce poskočit úzkostí.
Tvor byl opravdu velmi malý, jeho velké černé oči však prozrazovali obrovské utrpení. Zračilo se v nich krutost a necitelnost. V temném moři mohli i slepí spatřit osud.
Svůj osud.
Svoji smrt.
Tvor promluvil cizím jazykem, kterému nikdo nerozuměl. Jazyk byl velmi starodávný a v hlubinách času již ztracený.
Tvor napřáhl pařáty, ne nepodobné těm mozkomořím. Všichni napjatě očekávali, co se bude dít.
Z konečků prstů se začala plížit mlha, která zářila temně černou barvou.
Všichni věděli, že je něco špatně.
Všichni věděli, že ta mlha je špatná.
Začali couvat. Stačili však udělat jen pár kroků a byli v pasti. Někteří měli za zády kráter, jiní smrtijedy, očividně toužící pohrát si s čerstvým masem.
Mlha došla až k nim…