16. fazolka/y
Kapitola 16. - Fazolka/y
„Harry?“ zeptala se do temné místnosti.
„Promiňte,“ ozvalo se ze tmy vedle ní, až Alison nadskočilo. Byl už večer a jí přišla zpráva, že ji na oddělení hledá ten mladík, co za ní tak často chodí. Ihned se za ním vydala, ale skutečně nečekala, že ho najde v jednom z pokojů, jak ve tmě sedí opřený v rohu. „Já jen nevěděl, kam jít.“
Vydechla. „To je dobrý. Hlavně, že jsi v pořádku. Jak ses dopoledne ztratil, měla jsem o tebe docela strach.“
Podíval se na ni. Ona o mě měla strach? O mě? Zeptal se však na něco jiného. „Nemohl bych… nemohl bych tu zase přespat? Jenom dneska v noci?“
Zavrtěla hlavou. „Dneska ne, Harry, službu má kolega, ne já. Pojď se mnou, vezmu tě k sobě.“
„Ale to…“
„Pojď!“ řekla nekompromisně a pomohla mu postavit se. „Jessica je doma sama,“ vzala ho za ruku a společně s ním se přemístila.
Jakmile ucítili pevnou půdu pod nohama, Harry se ženy pustil. V další chvíli toho však litoval, země se s ním totiž zhoupla. Nesnáším přemisťování.
„Posaď se, dáš si něco?“ nabídla mu.
Jen zavrtěl hlavou a zůstal stát. Skutečně nechtěl obtěžovat, ale na druhou stranu si strašně přál si s ženou popovídat. „Ne, děkuju.“
Přikývla. „Jess? Jessi,“ zavolala žena svoji dceru, „jsem zpátky, kde jsi? Jess?“
„Kdo je to?“ ozvalo se náhle zpoza křesla a na Harryho zamířil dětský prst.
Hned v další chvíli však přes něj dostala od matky. „Co jsem ti říkala o tom ukazování na lidi?“
Jessica našpulila vzdorovitě pusu. „Kdo je to?!“ dupla si.
„To je Harry, můj kamarád,“ odpověděla jí Alison. Pro jistotu se však podívala na mladíka, jestli mu tohle oslovení nevadí, ale nezdálo se. Popravdě mu to bylo příjemnější než kolega nebo známý. „Tak co kdybys ukázala, že jsi slušně vychovaná, a pozdravila.“
Dítě si ho znovu prohlédlo, ale nenávist z jeho očích vyprchala. Zůstal jen stud a zároveň zvědavost. „Ahoj,“ špitla, než se opět otočila na matku. „Můžu si s ním hlát?“
„Já nevím, jestli bude Harry chtít?“
Dítě se na něho podívalo s očekáváním v očích.
Podrbal se v hlavě. S dětmi si popravdě nikdy nehrál. „No… proč ne?“
Jessica se úplně rozzářila. Zřejmě taky neměla moc příležitostí si hrát s někým novým.
„Tak se tu zabavte, já půjdu dodělat večeři. Jíš hovězí pečeni, Harry?“
Zarazil se. „Ne, to přeci nejde. Nebudu vás obtěžovat na večeři.“
„Nemel,“ odbila ho hned. „Jíš?“ zopakovala.
Přikývl.
„Navečeříš se s námi a potom si promluvíme, ano?“ dodala už trochu tlumeně, aby ji dcera neslyšela. Ta se však teď hrabala v jedné z truhel a něco v ní lovila. Hru Hůlčičky, o které Harry… v životě neslyšel.
„Ne! Ne!“ vztekalo se dítě. „Nemůžeš ji posunout sem, na tohle políško nesmíš!“
Jakto? Harry byl bezradný, připadal si jako pitomec. Už dobrou půl hodinu mu dívka vysvětlovala, jak se to hraje, v ruce k tomu držel návod, ale stejně byl stále ztracený. Skutečně nechápal, proč se po jednom kouzlo mohl figurkou (ve tvaru malé hůlky) pohnout a jindy zas ne. Proč se někdy posouval dopředu a jindy zase couval. A dívka nedokázala pochopit, jaktože nikdy nehrát Hůlčičky. Vždyť je to přeci nejrozšířenější dětská kouzelnická hra.
Poučuje mě čtyřleté dítě, jipí!
„Ne, sem taky nemůžeš!“
Nakonec ho zachránila Alison, která je zavolala na večeři.
„Nechcete s něčím pomoct?“ zeptal se. U Dursleyových by nedostal najíst, kdyby s něčím nepomohl, teď byl však jen posazen ke stolu a obsloužen. Cítil se trochu nesvůj.
Jídlo bylo výborné, i když dušené fazolové lusky skutečně odmítal jíst.
„Mladá dámo,“ zavolala Alison dceru, když dojedla a chtěla se ztratit, „co ty fazole?“
Dítě vycenilo zuby a zavrtělo hlavou.
„Jestli chceš ráno čokoládový kuličky, tak to koukej zbaštit.“
„Já neci! Podívej, Hally je taky nejí!“ ukázala na mladíka. Dostala sice přes prsty, které zase ukazovaly, ale to nic neubralo na faktu, že měla pravdu.
Opatrně přežvýkl. Věděl, že ho sleduje, jak malá, tak Alison, která se právě pokouší vymyslet nějakou výchovnou a přesto rafinovanou fintu. A co na to měl říct on? Nejspíš by to měl nechat na ní, ale… za všechno, co pro něho udělala… Možná by ji mohl trochu vypomoci.
„Ehm… já je jím, víš? Nechávám si je nakonec jako to nejlepší.“ Co to melu? „Pojď, sníme je spolu, jo?“
Neochotně, ale přeci jenom vzala Jessica zase do ruky vidličku a začala uzobávat zelené lusky. Jenže za každý, který snědla, musel sníst ten svůj i Harry. Po prvním soustu mu přejel po zádech mráz a žaludek se povážlivě zahoupal, ale on to přeci zvládne. Musí! A ještě jednou… a ještě jednou… a…
„Tak to by stačilo,“ pronesla po chvíli Alison, „hodná holka,“ pochválila dceru. „Teď se běž umýt a převlíknout do pyžama, já za chvíli přijdu, jo?“
Jen co dítě zmizelo, odložil Harry vidličku a zavřel oči, silou vůle se snažící, aby večeře zůstala tam, kde je. Jediné, co po chvíli uslyšel bylo tlumené pochechtávání. Alison se očividně dobře bavila.
„Tos nemusel,“ řekla se smíchem, ale vděčně.
„Nesnáším fazole,“ pozoufal si.
„Tumáš, zajez to, ať ti není špatně,“ naložila mu na talíř ještě dvě brambory, které s chutí spořádal.
„Jsem ti vděčná, ale vážně jsi nemusel.“
„Nechtěl jsem podrývat tvoji výchovu. Pardon,“ uvědomil si hned, „vaši výchovu.“
„Klidně mi tykej, prosím tě. Už jsem ti to chtěla navrhnout dřív. Dáš si něco? Víno? Pivo…?“
„Ne, já nepiju.“
„Máslový ležák?“
Zarazil se. „Tak ten bych si i dal,“ připustil.
Podala mu jednu láhev, sama si udělala bylinkový čaj, než se usadila do křesla. Tiše zanaříkala. Podle toho, jak si promnula krk, jí nejspíše bolela záda. Harry si uvědomil, že snad poprvé tuhle ženu vidí v klidu sedět. A poprvé ji vidí unavenou, strhanou. V tu chvíli si uvědomil, že její život asi není žádný med. Matka, primářka… samoživitelka? Pokud si Harry pamatoval, tak se o nějakém muži zmínila, ale… Sakra, doufám, že nepřijde a nebude žárlivý!
Alison si však nestačila vychutnat ani lok čaje, když se z patra ozvala Jessica. S povzdechem, ale bez jediného slova se žena zvedla a odešla uložit svoji dceru.
Harry měl alespoň čas se porozhlédnout po pokoji. Vedly odtud dveře přes chodbu do kuchyně, do koupelny a nejspíš do nějaké malé pracovny, podle toho, co zahlédl. A potom tady bylo patro. Dům byl o něco větší než ten, ve kterém bydlel on se Severusem. I když si nemohl pomoc, ale pokoj mu připadal sice pěkně vybavený, ale strašně… chudě. Nikdy by to nepřiznal nahlas, ale myslel si, že když je Alison primářka oddělení, že bude vydělávat víc, než asi vydělávala.
Harry upil z láhve a zahleděl se na fotografie na krbu. Na většině z nich byla Jessica, od mimina do teď. Občas se mihla i Alison, ale ne příliš často. Na jedné fotografii se však neobjevila sama. Držela se tam s nějakým mužem, nejspíš s manželem, podle ho, jak mladík… určitě byl mladší, než ona… jak k sobě tiskl Jessicu i její matku.
„… řekla jsem ne, a teď spát!“ ozvalo se náhle z patra. Alison zněla dost naštvaně a dívka zřejmě natahovala k pláči, protože slyšel jen její kvílící hlásek.
Harry se zarazil, doufal, že on není důvodem té rozpravy. Ne že by k tomu měla nějaký zvláštní důvod, ale u Dursleyů mu vždycky bylo vyčítáno, když se strýc s tetou hádali. I když to bylo třeba jenom kvůli špatným vrtačkám. Vlastně se do téhle rodinné rozpravy vůbec nechtěl plést, ale přesto se přistihl, jak náhle stojí před dětským pokojem a poslouchá.
„Ne!“ bouchlo dítě pěstičkami do peřiny. „Slíbila, že dyž nebudeš opoledne pacovat, že večer bude pohádka!“
„Jessico, maminka je unavená, pohádka bude zítra!“
„To ršíkáš požád!“ fňuklo dítě.
Alison už se nadechovala k dalším protestům, když ho dítě spatřilo.
„Nebo Hally! Proč mi nepřešte pohádku on?“
„Jess, Harry je…“
„Proč ne?“ vlastně ani nevěděl, proč to řekl, ale zdálo se mu to správné. Alison vůbec nevěděla, že stojí ve dveřích. Chvíli přejížděla pohledem mezi ním a dcerou, než se s povzdechem zvedla a vydala se k němu. V jejím pohledu bylo něco mezi frustrací, že ji viděl v téhle situaci, a vděkem. Jen mu podala z poličkou dětskou knížku, než opustila místnost.
Zůstal tam stát a popravdě najednou nevěděl, co dělat. Měl by si sednout na zem? Na židli? Na postel? Má číst od začátku nebo od prostřed? Nikdy pohádky nečetl a nikdy je nikdo nečetl jemu. Když se dívka posunula na posteli, aby mu udělala místo, musel řešit o problém míň. Sedl si na kraj, ale v další chvíli byl stažen na polštář. Dívka si ho upravila podle své potřeby, než se mu zavrtala pod rameno a s jiskřičkami v očích čekala, až začne číst.
„Ehm… a co chceš přečíst?“ zeptal se a nejistě si prohlédl knihu v ruce: 100 kouzelných kouzelnických pohádek nejen o kouzlech, hlásal nadpis.
„Tu se lvem!“ nadzvedla se hned a sama začala listovat knížkou, než našla kapitolu, která měla v nadpisu obrázek lva. Harry si pomyslel něco o budoucích Nebelvírech, ale nakonec se jen mlčky dal do čtení. Zpočátku mu to dělalo docela problémy, protože nahlas nečetl snad od první třídy, ale nakonec si na to přeci jen zvykl. Příběh vlastně ani nevnímal, snažil se hlavně nepřeříkávat se a nepřecházet do čtení pouze v duchu, k čemuž měl několikrát chuť. Dokonce se do příběhu tak ponořil, že si potom ani nevšiml, že ho ode dveří sleduje Alison.
„Už spí,“ promluvila nakonec.
Trochu se lekl, ale nakonec jen sklouzl pohledem na dívku, která mu už skutečně pod rukou spokojeně spala. Opatrně se vymotal z jejího sevření a pořádně ji přikryl dekou.
„Nech jí rozsvíceno,“ upozornila ho ještě Alison, když chtěl zhasnout lampu. Udělal, jak mu řekla, a vyplížil se z pokoje.
„Bude z tebe dobrý táta,“ řekla jen, když ji míjel. Zřejmě byla ve sprše, měla mokré vlasy a přes ramena přehozený župan.
Lehce se ušklíbl. „Pokud mi Severus vůbec dovolí jím být.“
„Nesmíš mu dovolit, aby tě vyšachoval.“
„To se líp řekne, než se udělá,“ povzdechl si. „Slyšela jsi ho odpoledne. A vůbec… jak to dopadlo?“
Pokrčila rameny. „Pokoušela jsem se ho nějak usměrnit, ale vůbec s ním nebyla řeč. Je jak mezek.“
„To mi nemusíš říkat.“
„Nakonec to skončil malý,“ dodala. „Očividně se mu ta hádka taky nelíbila.“
Zarazil se. „A je v pořádku?“
„Chtěla jsem mu dát něco na uklidnění, ale odmítl.“
„Měl bych se vrátit.“
Zarazila ho. „On to zvládne.“
„Nemůžu ho tak nechat, víš, jak malý vyváděl minule.“
„Harry, Severus si musí uvědomit, že tě nemůže takhle prostě vyhazovat jako kus hadru.“
„Je jen tvrdohlavý! Nemůžu ho nechat zase trpět, jako minule, to si nezaslouží.“
Zamračila se. „Proč ho tak hájíš? Po tom, co ti řekl?“ Nechápala to, kdyby se k ní muž choval tak, jako Sevevrus k Harrymu, asi by mu už dávno ukázala dveře.
„Protože má pravdu,“ řekl prostě, „protože já se o děti prostě starat neumím, nikdy jsem žádné nedržel ani v ruce. Když nepočítám sousedovi kluka, který spadl ze stromu, a já ho s rozbitými koleny nesl domů. A taky protože v týhle zasraný situaci je kvůli mně.“
„Ty přeci nemůžeš za to, že…“
„Neříkám, že je to úplně moje chyba, nechtěl jsem to udělat, ale Severusovi se to stalo jenom kvůli mně. On tam byl jednom kvůli MNĚ! Kdybych se zase nepokoušel hrát na hrdinu, tak mě Voldemort nepolapí a…“
Žena se při tom jménu zachvěla, stejně jako ostatní ho neměla ráda.
„… a Severus mě nebude muset zase tahat z kaše. Jako už tolikrát předtím. Neodhalili by ho a… a… a nedonutili by mně udělat mu to, co jsem mu udělal,“ dodal. „Jestli je v týhle situaci někdo nevinně, tak je to Severus. A to dítě. Ale mám pocit, že oba trpí čímkoliv, co udělám.“
„To přeci není pravda…“
„JÁ ho přivedl do jiného stavu, JÁ si ač nedobrovolně hrál na debílka, JÁ ho minule tak rozčílil, JÁ dneska ráno převrhl tu skříň…“
Dobře, musela uznat, že v tomhle má pravdu. Povzdechla si. „To nemění nic na faktu, že si Severus musí uvědomit, že se k tobě nemůže takhle chovat.“
„A to mu to mám dokázat tím, že ho nechám celou noc se zmítat v bolestech?“
„Účel světí prostředky,“ odvětila.
Tohle ho trochu zarazilo. Nikdy by neřekl, že bude tak… krutá.
„Nejsem hnusná, Harry, jen se snažím předejít něčemu horšímu. Vím, co to jsou těhotenské rozmary, ale všechno má svoje meze. A Severus je za nima už hodně dlouho. Kdybych ho neměla ráda, tak ho pošlu k háje už mnohem dřív. Co ti bude muset udělat, abys mu dal najevo, že už to přehání?“
Mladík si povzdechl a svěsil rameny. „Já nevím, co mám dělat.“
„Musíš mu dát prostě najevo, že si nenecháš všechno líbit.“
Sklopil hlavu. „Co když mě pak už nebude chtít vidět? Vlastně mě nepotřebuje.“
„Do porodu tě potřebovat bude, to uznal i Severus. Toho se musíš držet.“
Přikývl. „A co pak?“ nadhodil. „Já vážně nevím, jak se starat o dítě, Severus mě od něho odhání správně. Nešlo by to nějak… někde vystudovat nebo…?“
Pokrčila rameny. „Jsou knížky a kurzy, můžu tě do nějakého přihlásit, ale…“
Odfrkl si. „Už vidím ty titulky Vyvolený se učí přebalovat: Dítě z lásky nebo z nedostatku ochrany?“
„Nemusí se to dozvědět, můžeme…“
„Nehodlám,“ přerušil ji, „to riskovat.“
„Tvoje reputace by to přežila. Určitě mnoho…“
„Vy si myslíte, že mi jde o reputaci?“ vydechl nevěřícně a trochu naštvaně. „To si o mě vážně myslíte?“ Zase jí vykal, ale v tu chvíli mu to přišlo správné, neosobní. Protože jestli si tohle o něm myslí… „Ne, o tu mi nejde, sakra nejde! Jde mi o syna a o Severuse. Jak dlouho si myslíte, že by trvalo těm slídilům zjistit, kdo je matka? A jak dlouho by trvalo Voldemortovi, než by se k nim nějak dostal a využil je proti mně? Ne!“ zavrtěl pevně hlavou. „I malá možnost je pro mě příliš velká, nehodlám je vystavit nebezpečí.“
Sledovala ho skoro nevěřícně. „Dřív nebo později to stejně praskne.“
„Pak raději později, než dřív.“
„Myslíš, že se něco změní?“
„Myslím, že jo. Doufám, že v tý době už…“ … porazím Voldemorta, chtěl říct, ale nakonec to neřekl. Přišlo mu to příliš nerealistické, nebo možná i ano, ale nechtěl to zakřiknout. V poslední době na tím vlastně moc neuvažoval a začínal se za to dost stydět. „… v tý době už možná bude klidnější situace,“ dodal.
Mlčela, na tohle se toho nedalo moc říci.
„Já půjdu,“ řekl nakonec a zvedl se. „Myslím, že Severus si vytrpěl už dost. Maximálně mě znovu seřve a vyhodí, ale snad se mi alespoň dovolí malýho uklidnit.“
„Ten chlap ani neví, co v tobě má.“
Trochu polichoceně se ošil. „Severus není špatný. Sice ho pořád nemám nijak extra rád, ale… on je takový ten pes, co hodně štěká, ale nekouše. Teda kouše, ale ne když na vás štěká. A na mě štěká skoro pořád, takže doufám, že by můj zadek mohl být ušetřen,“ dodal s úsměvem.
Ušklíbla se. „Takže jdeš domů?“
Přikývl.
„Kdyby něco, tak se sem můžeš vrátit. Nechám ti otevřený přístup přes krb, ano?“ zeptala se, ale v tu chvíli už aktivovala cosi na u krbu. Harry se tou důvěrou cítil skutečně polichocen.
„Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená.“
Usmála se na něho a políbila do vlasů. „Dobrou noc.“
***
Nebyl blázen, věděl, že je velmi pravděpodobné, že ho muž vyrazí, jakmile se objeví ve dveřích. K jeho velkému překvapení však profesor spal. Neklidně, ale spal.
Harry se proto jen tiše přikradl k jeho posteli a lehoulince pohladil bříško. Chtěl se ujistit, že kluk nebude vyvádět příliš velkou neplechu. I když nejspíš dítě cítilo, že se k němu vrátí, jinak by Severusovi nedalo pokoj. „Dobrou noc, broučku,“ zašeptal jen, než opět v největší tichosti opustil pokoj.
Zbytek noci strávil v obývacím pokoji, kde se pokoušel uklidit ten nepořádek, co tam vyvedl. Vlastně se ani nedivil, že Severus tak vyšiloval. Snad ho to trochu uklidní, když uvidí, že to Harry všechno spravil. Tedy všechno, co šlo.
Když se pak k ránu mladík ukládal do postele, stejně nemohl usnout. V hlavě mu stále strašila otázka, co udělá, až se dítě narodí. Jak přesvědčí Severuse, aby mu dítě půjčil? A jak to udělá, aby mu skutečně neublížil?
I když později upadl do neklidného spánku, stejně ho měl naplněný nepříjemnými sny o plačících dětech, jejich zraněních a pádech. K ránu se probudil vystrašený a vyčerpaný, ale jak se pokoušel uklidnit, probleskla mu hlavou náhled bláznivá, ale asi jeho jediná možnost.