26. v dobrém i zlém
Kapitola 26. - V dobrém i zlém
Harry sledoval chlapečka v peřinkách, jak spokojeně spí. Stále svíral v sevřené pěstičce jeho prst a teď nakrmený a přebalený se oddával spokojenému snění.
Roztomile. Jako každé malé dítě.
Harry však velmi dobře věděl, že Riky nebude jako ostatní děti. Ne úplně. Už tím, že měl dva otce. Už tím, že ještě před narozením ovládal magii, jakou svět neznal. Už tím, že na sobě nesl stejné znamení jako on.
* nedlouho po porodu *
„Harry, můžeš na chvíli?“ objevila se Alison ve dveřích.
Neochotně se překulil na druhý bok. Právě začal zabírat, už se napůl houpal na obláčku spánku a teď… Zamručel.
„Je to naléhavé.“
V tu chvíli seděl div ne jako telegrafní sloup. „Něco s Rikym?“
„Tak trochu. Neboj, je v pořádku, jen… pojď se mnou.“
Vyrazila pryč dlouhými kroky, Harry popobíhal po jejím boku. Vyděšený div ne k smrti. Sice řekla, že je v pořádku, ale ten její výraz. Děsila ho, i když to nejspíš neměla v plánu. Potichu vešli na novorozenecké oddělení a Harry hned pohledem začal vyhledávat svého syna. Jeho přidělená postýlka však byla prázdná.
Srdce mu vynechalo tep. Alespoň jeden. Možná se zastavilo úplně.
„Kde…?“ pokusil se zeptat, ale hlas mu selhal dřív, než vůbec dokázal zformulovat alespoň jediné slovo. Naštěstí se na něho žena otočila a odvedla ho do vedlejší místnosti. Co tam bylo? Sál? Ošetřovna? Pitevna? Mučírna? Nic menšího rozhodně ne! Alespoň Harry o tom byl přesvědčený.
Rozhodně však nečekal umývárnu.
Malá místnůstka s vanami, přebalovacími pulty a spoustou propriet nutných k pečování o novorozence. A mezi tím… a to bylo nejdůležitější… stála i mladá sestřička s Rikym v náručí.
Jak poznal, že to byl Riky? Ležely vedle něho dupačky, které mu ráno donesl. Jinak by ho popravdě nepoznal. Ale jeho syn to byl a vypadal celkem v pořádku, i když byl pořád stejně rudý a svraštělý jako před několika hodinami. A to po celém těle, jak Harry zjistil. Ta mladá dívka ho očividně koupala. Ve chvíli, kdy vešli, vrhla po Harrym překvapený pohled, ale nic neřekla.
„To je dobrý, Mary, můžeš nás na chvíli omluvit?“ zeptala se jí Alison a dítě si od ní přebrala. Držela ho v ruce, hlavu i nohy měl spuštěné dolů, stále smotaný v jakémsi podivném klubíčku. Harry by si nikdy nedovolil ho takhle držet, ale přeci jenom se pokusil ji neokřiknout, jak to zachází s jeho synem. Podle toho, jak si ho „přehodila“ do druhé ruky, očividně věděla, co dělá.
Ale očividně byl živý.
Uffff…
Ale co ten zvláštní výraz?
„Co se…?“ zarazil se a o krok ustoupil. Skutečně totiž nečekal, že se k němu natáhne a odhrne mu vlasy z čela. „Co…?“
Neodpověděla hned, jen hleděla na místo jeho jizvy. „Víš, jak se o tobě říká, že jsi jediný, kdo přežil Smrtící kletbu?“
Zamručel, jen si urovnával vlasy přes své znamení.
„Tak bych bohužel řekla, že tě o ten unikát někdo připravil.“
Nechápal. Tedy do chvíle, kdy k němu přišla blíž a ukázala mu syna z druhé strany. „Tohle jsme objevily potom, co jsme ho umyly.“ Na jeho levé lopatce zely vedle sebe dvě jizvy. Dvě identické nezaměnitelné jizvy ve tvaru blesku. Stále ještě rudé, ale zatažené a jakoby pár týdnů staré.
Zalapal po dechu. Přejel po nich prsty. „Merline.“
„Vysvětlíš mi, jak se to stalo?“
Stále přejížděl po těch drobných linkách, téměř neschopen slova. Takhle to být nemělo, jeho syn neměl být hned od narození zohaven, označkován stejně jako on. Neměl být. Tak proč byl?! Co komu udělal, že i on nejspíš bude trpět stejným osudem jako jeho otec.
„Harry?“
„Voldemort poslal na Severuse smrtící kletbu,“ vypadlo z něho. „Kvůli mně. Kvůli tomu, že jsem… že jsem…“ Musel polknout. „Chtěl, abych mu předal svoji moc, abych se mu vydal a já… já to neudělal, a tak… a tak… Merline, co jsem to udělal?“
„Harry,“ zarazila ho, „ujišťuji tě, že pokud jsi to nebyl ty, kdo vyslal tu smrtící kletbu, tak se nemáš z čeho obviňovat, ano?“
Nepříliš přesvědčený, ale přikývl. „Proč… proč jsou ty jizvy dvě?“
„Za dva životy - jeho i Severusův. Nevím, jaká to byla síla, ani kde se ta magie na ochranu vzala, ale někde očividně ano. A podle toho, co jsem viděla u porodu, tak ty se Severusem jste hlavní zdrojem veškeré síly, kterou Riky disponuje.“
Jeho a Severusova magie naráz? No potěš koště. „A to k ní bude mít přístup pořád?“
„To bohužel netuší, ale troufám si říci, že už teď k ní přístup nemá.“
Přikývl. Nevěděl, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva. „Ale… ale jinak je normální, že jo?“ ujišťoval se.
„Úplně,“ usmála se. „Tak normální, že si odtud odnese i novorozeneckou žloutenku. Chceš ho vykoupat? Ve vodě se mu očividně líbí.“
***
Severus postával před proskleným oknem a sledoval ty drobky vrtící se ve svých postýlkách. Tedy přesněji jednoho z nich. Ten se nevrtěl, ležel s rukama vedle hlavy a s pokrčenou nohou v poklidu spal. Nikdy nevěřil lidem, kteří tvrdili, že dívat se na spící děti, je uklidňující. Ale je, v jejich spánku je klid, který dospělým často chybí.
„Je to úžasný, co?“ objevil se vedle něho malý podsaditý mužík. Ani nepostřehl, kdy sem přišel, ale podle jeho výrazu od ucha k uchu vypadal komunikativně, přátelsky a s velkou chutí si povídat. Prostě hrůza.
„Nemůžu tomu ani uvěřit, jsou tak malinký! A přijdou mi pořád menší a menší. To víte, vždycky když si domů přineseme dalšího drobka, přijde mi tak malinký. Vždyť ty předtím přeci tak malý nikdy nebyly!“Merline, s tímhle se někdo spářil víc než jednou?
„Vaše je to první?“
Jen přikývl. Nechtěl se s ním vybavovat, ale slušné vychování měl.
„To si vzpomínám, že jsem nevěděl, co mám dělat. Jak ho držet a tak! Ufff, hrůza. Ale potom si zvyknete. Byl jste u porodu? Já u všech kromě jednoho, ten byl totiž tak rychlý, že jsem ho nestihl. Zvláštní je, že si z nich skoro nikdy nic nepamatuju. Jen ten křik a to všechno a potom… prásk… ten konec přebije všechno. Vy si z toho něco pamatujete?“
Neodpověděl hned. Co mu taky měl říct? Že během porodu ležel na stole v bezvědomí? To by asi nevysvětlil. „Ne, ani já si z něho nic nepamatuji.“ Nelhal.
„Přesně, vždyť to říkám!“
„Pane Gabune?“ vykoukla ven sestřička. „Můžete si dcerku vzít.“
Rozzářil se jako 60 wattová žárovička, něco ještě k Severusovi zašvitořil a už i s dcerou v náručí pelášil pryč.
Blázen.
„Ahoj!“
Oh, výborně, 100 wattová žárovička je tu. „Kdes byl, Pottere?“
„Schovával jsem se před novinářema. Na pitevně.“
Severus se zamračil. „Výborně, Pottere, jen tak dál. Proč jsi tam vůbec nezůstal? Ještě tak pár týdnů?“ dodal pro sebe.
„Umrznul bych tam! Víš, jaká je v těch boxech zima? Ty chladící kouzla jsou děsný.“
„Ale tam by určitě nikdo nehledal, že?“ otázal se Severus sladce.
„Severusi, ty děláš jako bys nebyl rád, že mě vidíš.“
Sarkasmus lehce odkapával. „Jak tě něco takového mohlo jen napadnout?“
„Napadnout co?“ ozval se za nimi známý hlas. Primářka se šklebila od ucha k uchu, s dcerou v náručí. Ta měla ještě ke všemu na hlavě červenou čepici s bambulí, která Severuse neskutečným způsobem iritovala.
„Máte se?“
„Výborně!“ ušklíbl se Harry, kterému Jessica skočila okolo krku. „Uff, co ty opice, co ti donesl Santa?“
„Tááááákovýhleho medvěda!“
„Vážně? Vážně takovýhleho? Nevěřím ti.“
Dítě naštvaně zkřížilo ruce na prsou a našpulilo rty. „Tak se pojď podívat,“ popadla ho za ruku a odtáhla pryč. Harry po nich vrhl ještě jeden pohled, ale nechal se odtáhnout pryč.
Alison jen zavrtěla hlavou, byla mu vděčná, že dceru dokázal zabavit.
„To ona je tu s tebou pořád?“
„Většinou ano.“
„I přes Vánoce?“
„Hlavně přes ty. Nikdo jiný nechce mít o Vánocích službu, ale bohužel tu někdo být musí. Novorozenci totiž neznají svátky, ale o tom ty určitě budeš něco vědět,“ ušklíbla se. Ne, s tou se nemělo cenu hádat.
„Kdy budeme moci jít domů?“
„Za pár dní, pokud půjde všechno dobře. Večer je tu vánoční dětská besídka, přijdeš? Nebo zase zůstaneš zalezlý v pokoji?“
„Asi bych neměl moc vycházet.“
„Myslím, že tě všichni považují za jednoho z tatínků, takže by to neměl být problém. A ke všemu u toho bývá poměrně legrace. Přijdeš? Ráda bych tě tam viděla.“
Nadechl se k odmítnutí, ale její zářící oči mu v tom zabránily.
„Nemohla by ses na mě přestat dívat, jinak se dost špatně odmítáš.“
Zazubila se. „Klidně mě odmítni, vymyslím si na tebe něco jiného.“
„Tobě dneska nedokážu zkazit náladu, že ne?“
„Jsou Vánoce, moji nejmilejší pacienti jsou všichni krásní a zdraví a Voldemort je od dnešního rána rozprášen na věčnost, takže… ne, dneska mě nezkazí náladu absolutně nic. Ani ti zatracení novináři, které jsem už dneska třikrát vyhazovala. A jednoho,“ naklonila se k němu, „s klystýrovým kouzlem navrch. Takže v osm?“
***
Dětské vystoupení bylo dojemné, alespoň jak mohl Severus soudit podle vzdychání přítomných žen i toho svého. Zatracené hormony ho pořád nenechávaly na pokoji. Potom už raději neposlouchal, podobně jako vystoupení studentů na akademiích v Bradavicích. Stál opřený ve dveřích do jídelny a po očku neustále sledoval, kdy se objeví i primářka. Ta si podobnou akci přeci nemůže nechat ujít. Minuty však ubíhaly a Alison se neukazovala.
Že by nějaký případ?
Ale že by prošvihla vystoupení i vlastní dcery? Se vztyčenou hlavou se přichomýtl ke dvěma sestřičkám a lehce si odkašlal. „Promiňte, nevíte, kdy dorazí primářka Dayová.“
Obě ženy si ho prohlédly. Neznal je, takže ani ony nemohly tušit, že tam je za „matku“ a ne za manžela jedné z přítomných žen. Blondýnka pokrčila rameny, druhá odpověděla: „Řekla bych, že nedorazí. Nebude mít náladu, potřebujete od ní něco?“
Nebude mít náladu? „Ne, děkuji.“ Vrátil se zpět na svoje místo a ještě chvíli pozoroval dění na provizorním podiu, stejně jako si uvědomoval pohled obou žen. Teprve ve chvíli, kdy si všiml, že jejich pozornost opadla, opovážil se vyplížit pryč.
„Alison?“ nakoukl do pracovny. Několikrát i klepal, ale nikdo neodpovídal, tak se odvážil vstoupit. Výhoda toho znát se s majitelkou, znát heslo. Místnost byla temná a na první pohled prázdná. Severuse v první chvíli napadlo, aby ženě do něčeho nevlezl, ale špatný pocit byl silnější. A očividně oprávněně, jinak si nedokázal představit, proč by primářka na druhý hod vánoční sedí sama ve ztemnělé kanceláři a upíjí… no, nevěděl, co přesně to bylo, ale zápach lihu byl cítit až u dveří.
„Co chceš?“ zeptala se ne zrovna nadšeně, ani se na něho nepodívala.
„Jen jsem chtěl vědět, co se děje.“
„Co by se mělo dít?“ nadhodila a upila ze skleničky.
„Piješ?“
„Očividně.“
Hele, tohle je můj tón! „Jsou Vánoce a ty piješ v kanceláři. Sama.“ To poslední zdůraznil. Proti alkoholu nic neměl, ale opíjení se o samotě je první příznak něčeho špatného. Osobně to totiž praktikoval dost často a věděl, co při tom člověku pobíhá v hlavě. „A to nemluvím o tom, že jsi uprostřed pracovní směny,“ dodal.
„Buď tak laskav a přesměruj přednášku na někoho jiného.“
Zvedl obočí.
„Ale pokud to musíš vědět, tak tu mám tohle,“ ukázala mu lahvičku s lektvarem - Okamžité vystřízlivění. Znal ho, dokázal dostat alkohol z těla včetně jeho následků během minuty.
„Víš, že ti tohle může odrovnat játra i ledviny?“
„Zeptej se, jestli mi to vadí.“
Tohle nebyla ta Alison, kterou znal a už vůbec ne ta, se kterou ráno mluvil.
„Takže se přeci jen něco našlo?“
Snad poprvé se na něho podívala. Její pohled byl prázdný a přesto podivně bolestivý. A v tuhle chvíli tázavý.
„Něco, co ti dokázalo zničit náladu,“ dodal.
Usmála se, i když moc smíchu v tom nebylo. Místo toho jen zase upila a zaklonila hlavu přes opěradlo.
Co jí mohlo takhle zlomit? Přelétl pohledem po věcech na stole i na policích, ale kromě chorobopisů, šekové knížky a stetoskopu tam neleželo nic zvláštního. A přesto nějak vycítil, že potřebuje pomoci. Nevěděl, jak to poznal, ale byl si tím jist. Zvláštní, tenhle pocit nezažil už… no, hodně dlouho.
„Co se stalo?“ zeptal se tiše a s dlaní na její tváři ji donutil, aby se na něho podívala. „Co?“
Na sotva postřehnutelný okamžik se o dlaň opřela, než otočila hlavu na druhou stranu. „Byl tu manžel,“ řekla nakonec.
A Severus se zarazil. Nějak mu v tom něco nesedělo. „Chápu. Většina žen mívá deprese z toho, když se manžel objeví doma.“
Nevěděl, jak se mu to podařilo, ale zasmála se. „Jo, to je přesně můj případ.“ Ale potom opět ticho.
„Nechtěla bys mi to… konečně vysvětlit?“
Povzdechla si. „Ne…můžu. Promiň, Severusi.“
Přikývl. Očividně tu byl nadpočet, nehodlal se doprošovat.
„Počkej,“ chytila ho za ruku, když se otočil k odchodu. „Nechoď. Prosím.“Ještě víc se mu přitulila do náruče a… kde se tam sakra vzala?... a opřela si hlavu o jeho rameno. Nic víc, jen se nechala kolébat.
„Tvůj manžel…,“ začal po chvíli Severus.
Zamručela, nechtěla mluvit a už vůbec ne o tomhle. „Mlč.“
Mlčel. Chvíli. „Já bych i mlčel, ale víš… je trochu zvláštní se k tobě tisknout, když víš, že sem může každou chvíli vpadnout tvůj drahý choť,“ vyplivl.
„Ten sem nevpadne, neboj. Prostě jen mlč.“
Vydržel to asi další půl minutu. Sice příjemnou, když ji svíral v náručí, ale přeci jenom byly otázky palčivější, než to ticho kolem. „Víš, zajímalo by mě… Jak dlouho jste vůbec svoji? A proč vlastně…?“
„Oh, u Merlina, Severusi, nemohl bys to nechat být?“
„Nemohl.“
Rozhodila rukama, než se opět naštvaně posadila do svého křesla a silně upila ze skleničky. Sledoval ji a čekal, jestli konečně něco řekne, ale neměla se k tomu. Očividně neměla zájem o vysvětlení, ani o něho.
„Dobře, tak já…“ začal.
„Znáš Gordonovi?“ přerušila ho nakonec.
Zamračil se. Chvíli pátral v paměti. „Jméno znám, ale nevím, kam ho zařadit,“ přiznal po chvíli.
„Je to jedna z nejvýznamnějších kouzelnických rodin. Tedy alespoň léta byla.“
Ano, to bylo možné. „Budu hádat, tvoje rodina?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Ale můj zlatokopecký otec usoudil, že by bylo super se jednou rodinou stát. A jak by to šlo snadněji, než provdat do rodiny svoji jedinou dceru, že?“ nadhodila. „Bylo mi patnáct, jemu čtyřiadvacet.“ Vyčarovala ještě jednu skleničku, naplnila ji a postrčila k Severusovi, který se usadil na židli na druhé straně stolu. „Víš, že bys po porodu ještě neměl pít?“ dodala.
Samozřejmě, že to věděl, přesto upil. „Už chápu. Domluvená manželství nebývají šťastná.“
„Nechápeš,“ zavrtěla hlavou. „Já ho milovala.“
Zvedl obočí.
„Bylo mi patnáct, krásně naivní věk. A on byl dospělý, pohledný, šarmantní, bohatý… takový princ z pohádek. Teprve později jsem pochopila, jaký princové mohou být svině.“ Upila, chvíli si pohrávala s pitím ve skleničce. „První roky byly až nechutně idylický. Já jako hodná ženuška doma, on jako živitel rodiny na obchodních cestách. Jenže potom jsem se začala nudit, chtěla jsem studovat, což jak jistě víš, je pro manželky čistokrevných kouzelníků nepřijatelné. Jenže Derek mi to dovolil. Nejdřív doma, potom dálkově a nakonec na universitě. Za školu platil, nic nenamítal, milovala jsem ho za to ještě víc. Teprve potom mi došlo, že to všechno dělal jen proto, aby se mě zbavil.“ V jejím hlase zněla hořkost.
„Milenka?“
Ušklíbla se. „…ky, když už. Ale spíš kurvy, ty nejsou tak náročný. A já si mezitím studovala a studovala, až mi jednou došla zpráva, že jsem nezaplatila za semestr. Myslela jsem si, že to je hloupost, ale účet byl skutečně prázdný. A nejen můj, ale všechny rodinné účty, ke kterým jsem měla přístup. Drahé kouzelnické rodině nezůstal ani cvrček.“
„Jak…“
„Kurvy, chlast, sázky… to všechno něco stojí. Do tý doby už jsem tušila, že něco bude špatně, ale pořád jsem si dovolila žít v bublině nevědomosti. Jenže ta najednou praskla. Měla jsem před sebou ještě tři semestry a praxi a neměla jsem ani vindru. V tu dobu jsem si vydělávala, jak se dalo, až se u mě objevil jeden „rodinný přítel“ s tím, že jeho přítelkyně… míněno jako milenka… má problém. Ukázalo se, že ten problém je nemanželský dítě, který se dost předčasně dralo na svět. S porodnictvím jsem v té době měla jen velmi omezené zkušenosti, asi jako každý začínající léčitel. To, že to všichni přežili, byl spíš zázrak. Ale jednu výhodu to mělo, za mlčení se platilo. A objevovali se další a další. Nevěřil bys, kolik vysoce postavených osob má tyhle „drobné problémy“, které potřebují ututlat.“
„Myslím, že i věřil.“
Opět se jen ušklíbla. „Možná i jo. Dodělala jsem školu, nějaký peníze měla a už jsem byla dost chytrá na to, abych pochopila, že se domů vrátit nehodlám. Což šlo do chvíle, než se domov objevil u mě.“
„Manžel? Chtěl, aby ses vrátila?“
Upila a zašklebila se nad silnou chutí alkoholu. „Ne, o mě mu nešlo. Potřeboval prachy. Prý mu mám splatit to, že mě vydržoval na studiích. Na jednu stranu měl pravdu, nemusel to dělat. Dala jsem mu tehdy asi 500 galeonů, co jsem měla našetřeno a řekla mu sbohem. Doufala jsem, že definitivní.“
„Řekl bych, žes byla naivní,“ dovolil si do toho vstoupit.
„Strašně. Za čtvrt roku byl zpátky. A pak zase a zase a zase… Došlo to tak daleko, že v době, kdy jsem čekala Jessicu, jsem přijala místo primářky, protože to obsahovalo vyšší příjem. A potom, místo abych doma vyměňovala plínky a užívala si mateřství, tak jsem pobíhala po oddělení a o malou se mi staraly sestry. A to je vlastně celý příběh, od tý doby to jde pořád dál a dál… Až na to, že teď už nechodí jednou za čtvrt roku, ale měsíčně. Nemá nic a já mu dávám všechno, co mám. I když vím, že to prožene chřtánem nebo ptákem,“ zavrčela nakonec a dopila zbytek skleničky.