33. domů
Kapitola 33. - Domů
Harry netušil, co to zase mělo znamenat, ale rozhodně to nehodlal řešit. Severus byl jeden velký rébus a on dneska neměl náladu na jeho luštění. Promnul si mrazem zkřehlé ruce a pomalu vystoupal až do svého a Ronova pokoje.
Potichu se vplížil dovnitř, nechtěl zrzka vzbudit, když tu náhle…
„Ááááááááááááá!“
Skutečně nečekal, že se na něho někdo vrhne ze zálohy a srazí ho na zem. A ještě někdo, kdo křičí, piští a poskakuje jako malé dítě. A ještě ke všemu ho div nezadusí tou záplavou hnědých kadeří a drtivým objetím.
„Harry! Harry! Harry!“ hučel mu ten kdosi do ucha, zatímco mu seděl na klíně a svíral ho v náruči.
Teprve v další chvíli jeho mozek pochopil, o koho se jedná.
„Hermiono!“ vrátil jí její pevné objetí a převrátil ji pod sebe. Skvorejš vzal, že možná vzbudí celý dům, tohle za trochu toho křiku přeci jen stojí.
„Harry! Harry! Harry! Bála jsem se, že už tě nikdy neuvidím,“ mumlala mu do ramene, zatímco ho znovu a znovu svírala.
Nakonec zůstali ležet, dívka přitisknutá v jeho náručí, zatímco Ron je oba dva sledoval ode dveří s širokým úsměvem od ucha k uchu. Harry už chápal ten Severusův odporný potutelný výraz, když ho posílal nahoru vyřídit jisté… záležitosti.
„Kde ses tu vůbec vzala?“ zeptal se nakonec, když dokázal popadnout dech. Nemít uši, nejspíš by se usmíval dokola. „Ron mi tvrdil, že ses dostala na Salem do Ameriky a není skoro možný tě zkontaktovat.“
Opřela se o lokty. „To je pravda, sovy asi těžko můžeš poslat za oceán. Ale onemocněl nám jeden profesor, a protože jsem se o Vánocích nedostala domů, tak jsem si řekla, že bych se mrkla na rodiče, alespoň na jeden den,“ začala ze sebe chrlit Hermiona, „ale doma jsem měla několik vzkazů od Rona a ostatních a že tě prý našli. A tak jsem hned zkontaktovala Rona a ten mi řekl, že je to pravda, že jsi zpátky. Živý a zdravý. U Merlina, víš, jak jsem se o tebe bála! A dokonce, že jsi v Doupěti…“
„Dýchej, Hermiono,“ chytil ji za ramena zrzek, když dívka už začínala mlít z posledních zásob kyslíku, ale očividně jí to nečinilo problémy. „Chytla mě akorát ve škole,“ otočil se na Harryho. „Vzal jsem ji teda potom sem, ale tys tu nebyl. Mamka říkala, že ses šel někam projít, ale že neví, kdy se vrátíš. A pořád ses nevracel a…“
„A já už jsem fakt myslela, že se budu muset zase vrátit, ale…“
„Ale potom nás chytil Snape a poprosil nás… vážně, kámo, prosil! Jestli bysme tu na tebe nemohli počkat, že bys nás… teda hlavně Miu určitě rád viděl.“
„Tak jsem poslala rodičům zprávu, že se omlouvám, ale že odtud se přemístím rovnou do školy, a slíbila jsem, že tu počkám. Ale že sis dal na čas.“
„Jo,“ usmál se, „potřeboval jsem si trochu pročistit hlavu.“
„To chápu, ale… Harry!“ padla mu zase kolem krku. „Já jsem tak šťastná, že jsi v pořádku. Ani nevíš, jak jsem se bála, když jsi zmizel. Nikdo nám nechtěl nic říct a…,“ vlastně nevěděla, jak pokračovat. Jen si povzdechla a ještě víc se ke kamarádovi přitiskla. Potom mu přejela rukama vlasy a tváře a dlouze se mu zahleděla do očí. „Jsem ráda, že jsi tu a celý.“
Taky byl rád, i když… „Ehm…,“ odtáhl se pomalu, „… ehm… no, víš… já nevím, kolik ti toho Ron nebo Severus řekli, ale…“
„Všechno,“ řekla prostě. Hlas zněl pevně, ale netvářila se tak. „Vím… vím o tom, k čemu tě Voldemort donutil. O Snapeovi. I… i o… tvém synovi. Richmond?“
„Richard,“ opravil ji.
Přikývla.
Všichni tři brouzdali pohledem jeden od druhého.
„Já,“ začal zrzek nenápadně, „doufám, že nevadí, že jsem… že jsem to Mie řekl. Přeci jenom…“
„Ne, ne… jsem rád, že to ví. Alespoň to nemusím všechno celé omílat znovu. Jen…,“ otočil se na kamarádku s téměř zoufalým pohledem a povzdechl si, „jen… chci, abys pochopila, že se pár věcí… prostě… trochu změnilo.“
„Harry, jsi otec,“ usmála se na něho. „Samozřejmě, že chápu, že…“
„Pár věcí? Trochu změnilo?“ vpadl jim do toho Ron. „To, že spolu se Snapem cukrujete a nastěhoval jsi nám ho do domu, tomu říkáš… úúúúúúúú!“
„Já ti dám cukrujeme!“ vrhl se na zrzka a povalil ho do postele, kde se začali prát. „No počkej, ty to ještě schytáš!“
„Copak mi uděláš, chlapešku,“ poškleboval se Ron přihřátým hláskem. „Naplácáš mi na prdelku?!“
„Ronalde Weasley! Ty ode mě dostaneš!“ vztekal se Harry, ale nebylo mu to nic platné. I když seděl na kamarádovi obkročmo, měl jen velmi málo navrch. Věděl, že zrzek je fyzicky silnější, jeho robustní postava a široká ramena ho k tomu předurčovala. Stačil by mu jediný pohyb, aby černovlasého mladíka zkroutil pod sebe jako hadrovou panenku.
„Jo, přidej! Ještě!“ houkal Ron a náležitě se u toho prohýbal smíchy.
„Ehm… ehm…“
Ledabylé odkašlání ode dveří je probralo velmi rychle. Snape postával mezi futry, na tváři neproniknutelný výraz a ruce zkřížené na prsou.
„Omlouvám se, jestli ruším vaše přátelské… ehm… styky,“ protáhl muž sladce.
Harry zaúpěl, Ron zrudl, Hermiona dusila smích.
„Potřeboval bych si pro něco zajít domů, mohl bys dohlédnout na Rikyho? Za hodinu by měl jíst.“
„Jasně.“
„Dobře, je u mě v pokoji. A… mohl bys ještě na chvíli?“
Harry hodil po kamarádech jedno pokrčení ramen, než se vydal za Severusem na chodbu. Zavřel za sebou dveře, i když nevěděl, co by mohl před kamarády tajit. Chápal však, že mohou být věci, které chtěl utajit Severus.
„Tohle je pro tebe,“ vložil mu do rukou dva dopisy.
Harry rozbalil jeden z nich a zběžně ho přečetl. „Ale to je…“
„Dopis do redakce Soví pošty, ano. Říkal jsem si, že bych ti možná mohl pomoci zformulovat tvoji žádost. Jednak protože vím, že se ti do toho nechce a jednak, že si pamatuji, jak příšerně vypadal tvůj sloh v esejích.“
Dobře, v tom měl možná i pravdu.
„Ten druhý je pro Minervu. Připsal jsem tam i poznámku, že v případě nutnosti bych byl ochotný tě i doučovat. Osnovy sedmého ročníku snad ještě zvládnu.“
Harry přelétl pohledem i druhý list. Takhle by to nikdy napsat nedokázal. Bylo to výborné, jasné a nekompromisní, přesně jako celý Severus sám. Prostě skvělé.
„Já… nevím, co říci. Díky, Severusi. Vážně, já…“
„Nepřeháněj to s tím děkováním. Pokud nevidíš, jak si tě tím formuju k obrazu svému, tvoje minus,“ ušklíbl se jízlivě.
„Tohle formování beru!“
„Uvidíme, jaký názor na to mají tví přátelé,“ odfrkl si.
„Za ty ti taky musím poděkovat. Za to že jsi…“ Když řeknu prosil, tak to popře. „… že ses přimluvil.“
„Upřímně jsem doufal, že trocha nebelvírských hormonů tě dokáže usměrnit. Podle toho, co jsem však viděl, to je nejspíš naopak! Nechci…!“ zvedl ruku, „… nechci nic slyšet, jasné? Užij si svoji smečku a mezi vzájemným čištěním srsti nezapomeň nakrmit svoje dítě.“
Harry se zašklebil od ucha k uchu. „Kdybych se nebál, že mě shodíš ze schodů, tak tě snad i obejmu!“
„To si nech pro své přátele.“
„Pro přátele? Tak to jsi v tom případě i ty!“ rozpřáhl ruce a vypadalo to, že se na Severus vrhne. Ten ho však zastavil dlaní, kterou mu přitiskl na čelo, aby ho od sebe udržel alespoň na vzdálenost paže. „Mazej, lvíče. Než si to rozmyslím a předhodím tě Minervě nepřipraveného.“
Když se vrátil do pokoje, přivítaly ho dva trochu udivené pohledy. A jejich obočí se ještě pozvedla, když Harry vstoupil a tvářil se jako měsíček na hnoji.
„Vidíš,“ začal Ron, „já ti říkal, že ho Snape něčím omámil. Většinou míval po setkání s ním absolutně opačný výraz.“
„To bude tou láskou,“ přidala se k němu Hermiona.
Harry se na ně zamračil a z hrdla se mu vydralo něco, co nejvíc připomínalo zavrčení.
„Ale no tak,“ natáhla se k němu kamarádka, „neber to tak vážně. Já to chápu, že s ním chceš vycházet. Přeci jenom… máte spolu dítě a… neboj,“ dodala hned, jakmile viděla, že se nadechuje, „nemyslím si, že jsi na chlapy. Vážně ne, Harry, jen… Jsem ráda, že ses dokázal přenést přes tu svoji… trochu dětinskou nenávist a smířit se s ním. Už kvůli Rikymu,“ přejela mu rukou vlasy, „jsem na tebe vážně hrdá.“
Popotáhl. Sakra, kdy mu tak zvlhly oči.
„Mio, tohle znělo jako kdyby to říkala jeho matka,“ vložil se jim do toho Ron. Jako kdyby cítil, že tahle situace potřebuješ trochu rozptýlení.
Hermiona se zarděla, Harry se usmál. „Pojď,“ vzal ji za ruku, „pojď se na něho podívat.“
***
Hermiona se nad jeho synem doslova rozplývala. Strávili nad jeho kolíbkou téměř celou noc, i s Ronem. Bohužel, ráno přišlo až příliš brzy a s ním i Hermionin nucený odchod. A o pár dní později i jejich.
„Ne, opravdu, Molly,“ snažil se Severus zůstat zdvořilý, „opravdu děkujeme za všechno, ale už jsme tu obtěžovali déle, než se sluší.“
„Ale no tak, Severusi, ty a Harry přeci nikdy neobtěžujete…“
„Molly,“ přerušil ji muž už po několikáté. Harry se do celé debaty raději vůbec nezapojoval. Věděl, že s paní Weasleyiovou je to trochu jako běh na dlouhou trať. Ale zase si to náležitě užíval, když to sledoval jen z povzdálí.
„Tatínek má silného soupeře,“ zašeptal Rikymu, zatímco na něho natahoval teplou bundičku.
„…už je třeba, abychom se vrátili domů. Za azyl, co jste nám tu poskytli, jsme neskutečně vděční, ale všeho příliš škodí a…“
„Nechci, abyste to brali jako azyl. Je to Harryho domov.“
„Můžeš to tak brát, ale…“
„A byla bych ráda, kdybys to tak bral i ty. Všichni tři tu jste vždy vítaní.“
„To je sice milé, ale já opravdu myslím, že…“
„Severusi!“ přerušila ho. „Tohle místo je Harryho domov a tím pádem je to domov i jeho syna.. A já bych byla velmi poctěna, kdybys ho za svůj považoval i ty. Nechci, aby sis tu připadal jako přistěhovalec nebo nevítaný host. Budeš mi alespoň v něčem po vůli a přijmeš moji nabídku?“
Severus ji sledoval dlouho, jako kdyby skutečně nemohl uvěřit tomu, že mu něco takového nabízí. Nebo spíše, že tu nabídku myslí smrtelně vážně. Znal však Molly natolik dobře, aby věděl, že to myslí z největší hloubky svého srdce. A že by ho nepřestala pronásledovat, kdyby odmítl.
„Tohle tvé přání bych ti možná i mohl splnit,“ pronesl nakonec. Jako kdyby tím matce zrzavé rodiny plnil nejtajnější touhu.
„Páni, to je oběť,“ neodpustil si Harry. „Ale jestli už nepůjdeme, začne se malý vztekat, že je mu teplo.“
Severus přikývl. Podal ženě zdvořile ruku a rozloučil se s ní. Harry skončil v jejím objetí, zatímco synek byl počastován dlouhým a srdceryvným loučením. „Kdybyste cokoliv potřebovali, hlídání třeba, stačí se ukázat. A to myslím zcela vážně,“ věnovala Severusovi pevný pohled, než Harryho naposledy políbila na čelo a rozloučila se. „Opatrujte se, děti moje.“
Společně šlapali na konec za Doupětem, když ze Severuse náhle vypadlo na půl úst zavrčené, „já nejsem žádné dítě.“
Harry se zasmál. „Pro Molly je podle mého názoru dítě i Brumbál, to nesmíš tak brát.“
Místo odpovědi Severus jen něco zamručel. „Vzal jsi všechno?“
Mladší přikývl. „Jo, všechno už je odstěhováno a připraveno na příchod našeho miláčka.“
„Co všechno? Proto jsi byl vzhůru celou noc?“
„Byly potřeba ještě nějaký úpravy. Měl jsem je v plánu dřív, ale opravdu jsem nepočítal s tím, jak se to nakonec vyvinulo.“
Oba dva se ponořili do vzpomínek na jejich druhý společný únos a jeho následky. Otřásli se. Dalo se to svést na zimu, ale oba věděli své.
„Ukaž, dej mi ho,“ převzal si na konci Severus syna. „Přemístím nás. Pořádně se drž.“
Držel se, ale to nemělo nic na faktu, že přemisťování nesnášel. Měl by si taky konečně udělat přemisťovací zkoušky, udělal si poznámku v hlavě. Ale to byla jen jedna z dalších mnoha věcí, které musel. A do kterých se mu nechtělo. Přeci jenom těch několik posledních měsíců, kdy byl v podstatě odtržen od veškeré reality všedních dní, bylo tak krásných. Jenže dopisy pro bradavičkou zástupkyni i do redakce byly odeslány, kostky vrženy.
„Kam jsi dal všechny Richardovy věci?“ ptal se Severus, když syna vysvlékl.
„Oblečení a hračky do pokoje, mléko do lednice a dokumenty k tobě do pracovny.“
Severus po něm střelil pohledem.
„No co? Musel jsem je dát někam, kde je alespoň malá šance, že se neztratí,“ bránil se.
Jeden z jeho nezaměnitelných pohledů. „Tak ho ulož, já to dojdu založit, ať se to neztratí. Mimochodem, poslal jsi už ty dopisy?“
Tentokrát to byl Harry vrčel. Přeci jenom se mu na tohle téma skutečně nechtělo pořád bavit dokola. I když si byl jistý, že se Severus postará, aby tenhle rozhovor nevyšuměl do ztracena.
„Děkuji, to mi bohatě stačí.“ Severus se vydal uložit syna do postýlky. Ve svém pokoji však narazil na něco, co tam rozhodně nemělo být.
„Pottere?!“
Harry se zarazil, i když rozhodně nebyl překvapený. Čekal, kdy na to Severus přijde a zavolá ho. „Ano?“ zeptal se do vzduchu. Žádná odpověď se však neozvala, takže se začal pomalu sunout nahoru. „Ano?“ zopakoval, když se opřel o zárubeň jeho pokoje.
„Co to je?“ ukázal lektvarista na veliký balík, který se rozvaloval na jeho posteli. Byl zabalený do hnědého papíru a Severus se při pohledu tvářil jako kdyby v něm byla přinejmenším bomba.
Harry jen pokrčil rameny. Co na to měl říct? „Veselé Vánoce?“ nadhodil nakonec.
Severus se na něho zamračil. Co to ten kluk plácá? Teprve v další chvíli si uvědomil, že Boží hod byl vlastně ani ne před třemi týdny. Za tu dobu se toho však stalo tolik, že mu to přišlo na míle vzdálené. Zapomenuté. Jenže někdo si patrně vzpomněl, uvědomil si, když klouzal pohledem střídavě z Harryho na balíček - objemný balíček - a zase zpět.
„Co to je?“ ptal se obezřetně.
„Dárek?“ nadhodil Harry.
„Pro mě?“
Mladík se několikrát rozhlédl okolo sebe. „No, očividně jsi tu jediný.“
Severus stále postával a tvářil se trochu nejistě. „Ale… já pro tebe nic nemám.“
Pokrčil rameny. „No a?“
Lektvarista na něho stále hleděl nedůvěřivě.
„Severusi, vánoční dárky přeci nejsou od toho, aby se vyměňovaly jako jabka. Mně přeci nevadí, že pro mě nic nemáš, chápu, že jsi na to prostě neměl čas.“ Ticho. „Prostě to otevři a neremcej!“
Trochu jako školák, který se poprvé plíží do školy, se Severus přišoural k posteli. Balíček si bedlivě prohlížel a Harry jenom čekal, kdy vytáhne hůlku a sešle na něj jednu ze svých kontrolních kouzel. Nakonec však jen vzal balík do rukou a lehce ho ohmatal. „To je obraz?“ zeptal se podezřívavě.
„Přijde ti to jako obraz?“
„Přijde tobě, že mám nad postelí moc volného prostoru?“
„Jelikož v ložnici nemáš nic kromě postele a skříně, tak… jo, přijde mi to tak.“
Severus ho trochu probodl pohledem, ale balík nehodlal očividně otevřít.
„Tak otevřeš to?“
„A co v tom je?“
„Když bys to otevřel, tak už bys to věděl.“ Harryho už pomalu začínal štvát. „A měl bys sebou hodit, za chvíli to totiž bouchne,“ odsekl ještě nakonec, než se otočil a s vrčením odešel. Ta Severusova podezřívavost ho prostě štvala. Doufal, že už by ho mohl znát natolik dobře, aby mu věřil a nepotřeboval všechno s ním spojené kontrolovat. Očividně se mýlil. A to se tak těšil na jeho výraz, až to…
Zaslechl trhání papíru.
A potom… ticho.
Žádný křik, žádné tříštění skla.
Že by ho švihlo? napadlo ho. Věděl, že to je nepravděpodobné, ale bral to jako poměrně dobrý důvod k tomu se zase potichu vrátit do pokoje. I když tím hlavním důvodem byla samozřejmě zvědavost.
Severus stále stál, neskolil ho infarkt.
Postával zády ke dveřím a v rukou svíral Harryho dárek. Velký zasklený obraz a tam… jeho starý dres. Vypraný a vyžehlený famfrpálový trikot se svojí žlutou jedenáctkou, který Harry při úklidu nenápadně stopil. A všude kolem dokola i oněch několik novinových článků, které se zabývaly jeho vítězstvím ve famfrpálovém utkání.
Mladík postával ve dveřích a čekal.
Na reakci.
Na cokoliv.
„Jestli se ti to nelíbí, můžeš to vyhodit,“ pronesl nakonec Harry, „nebudu se zlobit.“ Samozřejmě, že by se zlobil, nebo by mu to spíš bylo líto, ale rozhodně nechtěl, aby si to Severus nechápal pouze proto, aby mu udělal radost. To prostě neměl v povaze.
Muž se však na něho otočil a jeho výraz byl… jako nedovařené vajíčko. Na měkko.
Harrymu cukly koutky. „Líbí?“
Neodpověděl. Jen sklouzl pohledem od obrazu k Harrymu a zpět. „To je… co… kdys…?“ Očividně sám nevěděl, na co se zeptat.
Tentokrát se už usmíval široce. Nestávalo se často, aby Severus ztratil řeč. „Nevěděl jsem, co ti dát, tak mě pak napadlo, že bys ocenil třeba něco… co ti připomíná to hezký z Bradavic.“
Severus stále neřekl ani slovo.
„Tak… já tě nechám,“ ukázal Harry ven, „půjdu se podívat na malého.“
Opět bez odpovědi.
I když Harry odpověď znal. Ten nepřítomný výraz a neznatelný úsměv byly více než výmluvné. Ještě dlouho potom, co odešel, zůstal Severus na místě s pohledem upřeným na zarámovaný dres. Na vlastní vzpomínky.