23. cokoliv
Kapitola 23. - Cokoliv
Říci, že ho probudil pocit, že je něco špatně, by byl nespíš eufemismus století.
Spíš pořádně v hajzlu! ozývalo se mu v podvědomí, které se teprve začalo probírat. Když otevřel oči, viděl jen šeď a černotu, teprve poté, co několikrát zamrkal, poznal, že šeď je kamenná podlaha a ta černota…
Do prdele!
… pochází ze smrtijedího pláště, když se ho přisluhovač zla právě pokoušel vytáhnout na nohy. A úspěšně, i když mu to dalo docela zabrat, protože Harry byl stále ještě vláčný jako hadrová panenka. A kdo by taky nebyl, kdyby se před několika vteřinami teprve probrali v bezvědomí. Zátylek mu pulzoval, žaludek se houpal nahoru a zpět a vidění měl dost zamlžené, ale to teď očividně nebylo důležité.
„Vida… vida… vida…,“ ozval se sálem líný hlas.
Harry nemusel být dobrý ve věštění, aby odhadl, komu ten hlas patří.
„A já už jsem myslel, že jsem vás oba dva ztratil. Můj milý Harry,“ přišel k němu Voldemort blíž a hůlkou ho donutil, aby se na něho podíval, „ten tvůj minulý odchod bez rozloučení, ten nebyl hezký. Skutečně ne, budu tě muset naučit dobrému vychování.“ Snad na něho chtěl ihned seslat Cruciatus, ale jen co se nadechl k zaklínadlu, Severus ležící vedle na podlaze sebou trhl.
Pozornost Pána zla se zaměřila na něho.
„Severusi, Severusi… míval jsem k tobě nedůvěru, ale skutečně by mě nenapadlo, žes to byl ty, kdo celá ta léta donáší druhé straně. Velmi odvážné, skutečně… ale také bláhové. A kdepak ses nám celé ty měsíce schovával? Chtěl jsem s tebou několikrát mluvit… čistě z přátelské vůle… ale tvůj dům byl prázdný. A to tě moji věrní tak horečně hledali… tak horečně, že z toho vzplál i tvůj dům.“
Nevnímal ho. I když Severuse drželi za ruce, i přes velkou bolest se snažil držet v předklonu co nejvíce při zemi. Sice to vypadalo jako úklona, ale všechno bylo lepší, než se před Voldemortem odhalit. I když šance, že se o jeho těhotenství nedozví, byla skutečně mizivá.
„A dívej se na mě, když s tebou mluvím!“ I jeho donutil zvednout k němu tvář, ale Severus se jen tak nedal. Kroutil se a škubal, až ho jeden z jeho věznitelů hodil na zem a sprostě do něho kopnul.
K jeho velkému překvapení však jeho noha sklouzla po části těla, která… vlastně vůbec nebyla. Se zamračením Voldemort pokynul svým nohsledům, aby teď už bývalého Smrtijeda zvedli na nohy. Bránil, ale nebylo mu to nic platné. Nemohl ani nic dělat, když Pán zla mávl hůlkou a zrušil jeho iluzi.
Nechápavě se na sebe podívali. Copak si Snape strčil jako ochranu na břicho polštář?
Jeden zakuklenec dost nešetrně popadl Severusovu košili a s trhnutím ji otevřel.
V další chvíli všichni zalapali po dechu, už pochopili, že tohle polštář nebude.
Ale jak to jen bylo možné?
I Voldemort se zdál trochu vyvedený z míry. Povědomí o mužském těhotenství bylo skutečně mizivé. Natáhl svoji kostnatou ruku, aby se toho vypouklého kusu těla dotkl a přesvědčil se o jeho skutečnosti. Jakmile se však dotkl napjaté kůže, přepadl ho pocit, jako kdyby dostal elektrickou ránu. Severus v tu samou chvíli vykřikl, snad i jeho ta rána zasáhla.
Na tohle se už Harry nemohl dívat. Měl strach, že Voldemort Severusovi něco udělal. „Nech ho být! Slyšíš!“ vztekal se a chtěl se vykroutit ze sevření svých věznitelů. Vysloužil si však jen další ránu do tváře.
Voldemort se na něho podíval svým rudým pohledem, než opět sklouzl pohledem na lektvaristu u svých nohou a potom se… rozesmál. Celou halu naplnil hrdelní a napůl šílený smích, který se odrážel od stěn a způsoboval mrazení v zádech nejen jeho nepřátelům, ale i přívržencům. Ten smích studil, zarýval se do uší i do kůže a způsoboval chvění.
„Tak tohle jsem skutečně nečekal. Musíš být skutečně mocný kouzelník, Harry. Po jediné noci… nebo jich snad bylo víc?“ zvedl si Severusův obličej k sobě a jeho prsty se zaryly do mužovy tváře.
„Nech ho být, ty svině, chceš přeci mě!“
„No tak, nebuď nezdvořilý. Crucio!“ dodal téměř mimochodem, ale ani se na mladíka nepodíval, jeho oči byly upřené do tváře profesora lektvarů. „Neber mi tu radost. Vždyť i já mám na tomhle drobečkovi svůj podíl… nebo snad ne?“ blýskl oči po Harrym.
Ten se akorát vzpamatoval z Kletby, která se nepromíjí, ale v jeho tváři byla spíš obava než bolest. „Nech ho,“ řekl už tišeji, protože ještě lapal po dechu. „Chceš mě. Udělám cokoliv, budeš chtít, ale ty dva nech odejít.“
Znovu ten ledový smích.
„Ano, máš pravdu, Harry, chci tebe, ale ty skutečně neumíš vyjednávat.“ Voldemort se vrhl kupředu a vytáhl Snapea na nohy, svoji šlachovitou ruku ovázanou okolo jeho krku a hrot hůlky přiložený k podbřišku. „Jistě uznáš, že když si tu Severuse nechám… i s tvým dítětem, že budeš rozhodně rozumnější, než když je nechám odejít.“
Tohle bylo přesně to, čeho se Harry bál. Přejížděl pohledem od Voldemorta k Severuosvi a zpět a skutečně netušil, co dělat. Vždyť on ho zabije! Je oba! Pokud Harry nebude skákat, tak jak on zapíská. Měl ho zcela v hrsti a věděl to, stejně jako Harry. Sliboval, jak ho Pán zla pevně drží pod krkem, takže se Severus musel prát o dech, ne o svobodu.
„Co chceš?“ zeptal se nakonec skrz zuby. Nenáviděl se za tu otázku.
„Pottere, co to…“ Severusův hlas byl přerušen, když mu Voldemort kouzlem sevřel hrdlo. Lektvarista se v jeho náruči začal zmítat marnou touhou po kyslíku. Přesto jako kdyby si toho Pán zla ani nevšiml. „Co si myslíš, že bych tak mohl chtít, Harry. Chci tebe - tvoji moc, tvoji oddanost, tvoji poslušnost.“
Severus ho při zmítání dost nešetrně dloubl do žeber, a tak ho Voldemort prostě pustil na zem. Dopad nebyl příjemný, jen tak tak se mu podařilo zbrzdit dopad na břicho rukama. Ale jednu výhodu to mělo, Severus se konečně mohl zase nadechnout.
„Pottere,“ zachrčel mezi nádechy, „opovaž se…“
„No tak, no tak… nepleť se do toho, Severusi,“ zamračil se Voldemort.
„Nehodlám našemu…,“ jeho hlas chrčel, „… synovi vysvětlovat, že jeho otec byl zrádce.“
„Řekl jsem nepleť se do toho! Crucio!“
Harry mohl jen se strachem v očích sledovat, jak se Severusovo tělo začalo kroutit. Nevydal ze sebe sice jedinou hlásku, ale jeho poloha plodu dávala jasně najevo, že tohle rozhodně příjemné nebude.
„Nech ho, slyšíš!“ vykřikl na Voldemorta a podařilo se mu sebou škubnout dost vehementně, aby alespoň upoutal černokněžníkovu pozornost.
„Neposlušnost se trestá,“ pronesl Pán zla sladce.
„Chceš mě,“ vydechl zadýchaný Harry. Měl pocit, jako kdyby kletbu použil na něho a ne na Severuse. Jako kdyby z něho s každou vteřinou ždímala energii. „Co po mě chceš? Co mám udělat pro to, abys je nechal odejít. Živé,“ dodal.
Na hadí tváři se pomalu rozprostřel široký a zcela odporný úsměv. Oči svítily jako dvě žárovičky a nenávist z nich jenom odkapávala.
„Co jsi ochotný mi nabídnout?“
Harry sklouzl pohledem na tělo zkroucené kousek od něho. Viděl, jak se muž jen s obtížemi vzpamatovává a nejspíš se právě snaží zjistit, jestli jejich syn ještě žije.
Riky!
Nebo možná už taky ne. A pokud ano, jak dlouho ještě…? Podíval se zpět na Pána zla. Naprázdno polkl. Neměl na vybranou. „Cokoliv.“
„Pot-tre,“ ozvalo se od Snapea vrčivě, „opovaž-se.“
Věděl, že ho za to Severus bude nenávidět. Že ho všichni budou nenávidět, pokud ho Voldemort donutí k tomu, k čemu si Harry myslel, ale co měl dělat?! To se měl dívat na to, jak mu ten hajzl vraždí přítele a syna přímo před očima. To měl žít s tím, že je oba zabil? Věděl, že je malá pravděpodobnost, že Pán zla splní svůj slib, ale přesto… třeba ho dokáže nějak přesvědčit. Třeba dokáže získat čas. Třeba…
Ne, nedokázal by žít s pocitem, že se díval na jejich utrpení a smrt.
„Cokoliv,“ sklopil poraženě hlavu.
Už zase ten smích, už se mu z něho dělalo špatně. V puse hořkost, žluč.
„Předejte mi svoji hůlku, pane Pottere. A všechnu moc s ní spojenou.“
Zamrkal. „Moji hůlku máš ty.“ Nechápal, co po něm chce.
„Řekl jsem předejte, ne dejte,“ opravil ho Pán zla. „Donuťte ji, aby mě poslouchala. Předejte mi skrz ni svoji moc. Veškerou. Moc.“
Harry naprázdno otevřel pusu a zase ji zavřel.
Netušil, co to po něm Voldemort chce, ale jeho vnitřek bil na poplach. Předat mu hůlku? Část sebe? I s jeho mocí? S životné energii? Jenže na druhé misce vah bil život Severuse a Rikyho. Hlavně Rikyho. Pro někoho cizího by to byla příliš vysoká cena, ale pro něho…
I když až… pokud… se odtud dostanou a on nebude mít svoji moc, co pak? Ti všichni, kteří na něho spoléhají, budou zklamáni. A odkázáni na pomoc někoho jiného. Brumbál, Moody, někoho kdo přijde po něm… pokud někdo přijde. A taky…
„Crucio!“ zamířil Voldemort opět na lektvaristu, když mu přišlo, že se mladík rozhoduje příliš dlouho.
„Dobře, dobře, dobře! DOBŘE!“
Severus se přestal svíjet.
Jenže ne bolestí, jen… vyčerpáním. Ač to bylo krajně podivné, Kletba, která se nepromíjí ho nebolela. Tedy ne tak, jak byl zvyklý. Pod jejím náporem se roztřásl, podlomila se mu kolena, svíraly se mu vnitřnosti, kroutil se a úpěl, ale nebylo to způsobeno bolesti, spíš měl pocit, jako kdyby k němu někdo přiložil ohromný vysavač a vysával z něho všechnu životní energii. Po druhém kouzlu měl pocit, že už nemá sílu ani na to, aby sám polkl. O udržení svěračů ani nemluvil. Jenže to všechno v tu chvíli bylo tak nepodstatné.
Něco se dělo a Severus si tím byl jistý, ale pořádně nechápal co. Jak to že ho ta kletba nebolela? To přeci nebylo možné! Jedině… jedině…
Ruka mu sklouzla na břicho, ve kterém probíhal snad ještě urputnější boj, než v sále. „Riky,“ zašeptal slabě, jako kdyby chtěl syna utěšit…. přesvědčit se, že žije… a ujistit se, že to je on, kdo ho chrání. Ať to bylo jak chce bláznivé.
„Dobře,“ přikývl Harry spěšně. Nemohl se dívat, jak se ten jindy silný muž kroutí na podlaze jako žížala bez síly na jakýkoliv odpor. Už tak měl pocit, že šance, že jeho syn po dalších cruciatusech přežije, je mizivá. Přesto se pokoušel zachránit, co se dalo. Dokud se něco dalo. „Udělám, co chceš. Ale nejdřív je nech jít.“ Hlas se mu chtěl, jeho snaha o rozhodnost byla k ničemu.
„A zbavit se tak jediného, co na tebe platí?“ zašklebil se Voldemort. „Nebuď bláhový, Harry. Pustím je až ve chvíli, kdy tvoje hůlka bude zcela v mé moci.“
„Jakou mám jistotu, že splníš slib?“
„Máš mé slovo.“
Harry se zamyslel. věděl, že kouzelnický slib je velmi silná magická podstata, ale přesto mu přišlo, že tu něco nehraje. „Řekni to.“
„Prosím.“
„Řekni, čím mám slovo.“
„Máš kouzelnické slovo Toma Raddla.“
„Pottere, tohle je…“
„Crucio!“ zarazil Voldemort hned v zárodku Severusova slova.
„Dost!!!“ vykřikl mladík.
Další nápory kletby pominuly a on, Severus, s vděčností zalapal po dechu. Byl tak vyčerpaný, že nebyl schopný mluvit. Měl rozpraskané rty a prokousnuté, kdy se kousl, netušil, a jeho mozek pracoval až děsivě pomalu. Nebo možná naopak rychle. Tak zběsilou rychlostí, až to tam skřípalo. A on to nebyl schopen vnímat. Přesto mu přes rty sklouzlo tiché; „Je… to…“ na poslední slovo neměl dost síly ani dechu.
Harrymu bylo do breku, takhle to vypadá, když někdo umírá. Nebyl si jistý, že Severus ještě žije, ale pokud ano, určitě již dlouho nebude. A Riky… Sevřel víčka, vyklouzly první slzy. „Já vím, že je to past,“ hlesl zoufale. „Ale co mám dělat?“ šeptl. „Co mám dělat?!“ jeho hlas zarezonoval ohromnou komnatou, několikrát odskočil od stěn než konečně zmizel do ztracena.
Nikdo neodpověděl.
Mladík se svezl v pažích věznitelů na kolena. Žádná čest, žádná hrdost, jen strachem stažené hrdlo i žaludek. Snape pomalu zvedl těžká víčka a podíval se na mladého společníka. V očích odmítnutí… prosbu… nedělejte to… Jeho rty zformulovaly chlapcovo jméno, ale nikdy ho nevyslovily.
Harry odvrátil tvář, nedokázal ten pohled snést. Ani vědomí, že prohrál.
Přikývl.
Náhle před ním ležela na podnose jeho vlastní hůlka. Snad ještě nikdy ji Harry nesledoval s takovou nenávistí. Možná by byl schopný se k ní dostat, ale nevěřil, že by dokázal cokoliv udělat předtím, než by vzduch proťala smrtící kletba.
„No tak, Harry, buď rozumný chlapec a opakuj po mně,“ Voldemort se k němu naklonit, skoro jako otec k dítěti. „Já, Harry James Potter, zdráv na těle i na duchu…“
Mlčel, svíral bolestivě rty. Zrada bolela víc.
Bledé prsty mu bolestivě sevřely bradu, než byl donucen k pohledu do těch krvavých duhovek. „Já. Harry. James. Potter.“ Opakoval mu Pán zla do tváře.
Zaskučel. Čelist ho bolela od touhy pantů otevřít se a nezměrnou snahou zubů zůstat po spolu zavřeni. A potom ho popadl za vlasy, snad mu je i vyrval, v páteři mu luplo.
„Řekni to!“
Nemohl. Nemohl. Nešlo to.
Odpusť mi, Riky. Odpusť mi, chlapečku.
„Ne,“ splynulo mu ze rtů.
Ty odporné prsty ho nepustily, naopak ho sevřely ještě víc, nehty mu určitě rozedraly kůži na zátylku. „Hlupáku!“ zasyčel mu Pán zla do tváře. „Ale máš, cos chtěl. Tohle, Harry,“ otočil jeho tvář k Severusovi, „je tvoje vina. Avada Kedavra!“
„Nééééé!“
Mohl jen sledovat, jak se zelený proud nesoucí smrt řítí na Severusovo nehybné tělo, jenže se to všechno událo tak rychle, že nestačil víc, než vykřiknout. Jen sledoval, jak se s podivnou zlatavou září vpil zelený paprsek do lektvaristova těla. Padl na kolena, vyčerpaný jako kdyby právě zabíjeli jeho. Po tvářích se mu rozkutálely slzy, ale ty už nic nespravily. Byl konec.
Byl pryč.
V nenávratnu.
A jeho vinou.
Jeho bezhlavostí.
Jeho tupostí.
Jeho nebelvírskou debilitou.
Kvůli němu byl Severus mrtvý.
A jeho syn taky.
Kvůli němu se Voldemort mohl šíleně smát.
Kvůli němu…
„On žije!“
Ten zděšený výkřik donutil Harryho vzhlédnout. Smrtijed, který předtím Severuse držel teď zděšeně couval od jeho těla, které se… hýbalo. Zcela nepatrně, jako kdyby pohyby ani neuměl, ale pohyb to byl!
„Severusi,“ vydechl Harry a pokoušel se vrhnout se k němu, ale byl sražen k zemi. Ani to mu však nevadilo. Zvedl hlavu a natáhl ruce, i když věděl, že na něho nedosáhne. Jen sledoval ty nepatrné pohyby mužova těla.
Posunul ruku, trochu propnul nohu, hýbá se mu hrudník…
„Severusi!“
„Neuvěřitelné!“ vydechl i Voldemort fascinovaně. „Jaká silná magie dokázala zastavit smrtící kletbu?“ zeptal se do vzduchu a skutečně to vypadalo, že ho to zajímá. A koho by to také zajímalo, tohle byl lék na nesmrtelnost.
Přiklel k ke svému bývalému přisluhovači a dotkl se ho. Ten už neměl sílu ani na to se bránit, zůstalo mu sotva dost sil na vlastní dech. Ani kdyby mu Pán zla vložil do ruky hůlku a namířil si ji na srdce, nic by nesvedl.
„Neobětoval ses pro něho,“ pronesl Voldemort se zaujetím „Musí to být v krvi,“ napadlo ho, než si všiml další zajímavé věci. Odhrnul muži roztrženou košili. „Žádné stopy po cruciatu. Žádné čerstvé jizvy, ani jedna jediná. To není tvoje magie, Severusi, co tě chrání. To je to dítě!“ vydechl Pán zla poznáním. „Jak mocné je dítě, které vzniklo spojením dvou tak silných čarodějů. Jak mocné dítě, které ještě nenarozené dokáže pohltit nejobávanější kletbu. Spojením dvou magií… je jako čistá esence magického potenciálu, nevinná a syrová. Přesně taková, která mi chybí, abych konečně-ovládl-svět.“
„Nech ho!“ křikl Harry, ale hnout se nemohl. „Neopovažuj se ho ani dotknout, syna ti nikdy nedám!“
V rudých očích se zalesklo. „O to se nebojím, Harry,“ odvětil sladce a pohladil Severus ve vlasech téměř láskyplně. Než svoji vlastní hůlku proměnil v ostrý nůž, „vezmu si ho sám!“
Harry vytřeštil oči, když spatřil, jak se chladná čepel přesunula k Severusově podbřišku. A s jejím zalesknutím jako kdyby se svět zlomil. V hlavě se mu ozval výkřik, Rikyho výkřik. Nebyl to hlas, ale přesto v tom rozpoznal volání o pomoc. Jeho syn ho volal.
S bouřlivým výkřikem; „Nééééééééééé!“ se v něm náhle zvedla taková vlna magie, kterou snad ještě nikdy ve svém životě nepocítil. Pulzovala v každičkém kousku těla, v každé buňce, v konečcích prstů i v mlžných drahách celého vesmíru. Nebylo nic a nikdo, koho by se v tu chvíli nedotkl, kým by neprostoupil, koho by nepohladil nebo nerozdrtil.
Nebo neochránil, ano, to hlavně. Zachránit Rikyho.
Stále slyšel jeho volání a tohle bylo lano hozené na pomoc. A nic mu nesmělo stát v cestě.
A náhle byl Harry volný, jeho věznitelé i pouta, která ho vázala, náhle zmizela. Rozplanula se jako mávnutím kouzelnického proutku, který on neměl. A nechtěl se ani zabývat tím, kde je. Chvíli mu sice trvalo, než si uvědomil svoji nově nabytou svobodu, ale hned potom se vrhnul k bezvládnému tělu kousek od sebe.
Severus byl bledý jako sama smrt. Chvíli si byl dokonce jistý, že je skutečně mrtvý.
„Ne… tohle mi nedělej, Severus. Severus!“ zaprosil zoufale, když přiložil prsty na krční tepnu. Neměl však dostatek času ani klidu na to, aby se ujistil o jeho stavu, protože v další chvíli se celá budova, ať už byli kdekoliv, začala chvět v základech. Naklonil se nad bezvládné tělo a zakryl ho svým vlastním, aby ho snad nezranil kus padajícího stropu. Nebo nějaká z kleteb, které mu náhle začaly létat nad hlavou.
Harry se otočil k několika opodál stojícím Smrtijedům a zcela instinktivně k nim švihl rukou… aby viděl, jak byli odhozeni nějakou tajemnou silou na protější zeď. Nezabýval se tím, kde se v něm ta magie bere, ani proč mu z prstů náhle srčí ohnivé jiskry, které spalují zbylé přisluhovače zla. Nejdůležitější bylo to tělo, které se snažil chránit. Ty dva životy.
Věděl, že se odtud musí hodně rychle dostat, Severus byl na tom zle a Harry neměl představu, jak je na tom Riky. Třeba už je… Ne! Je v pořádku!
„Vydrž, ještě chvíli. Vydrž!“ zašeptal zoufale, ani nevěděl, kterému z nich.
I přes chvějící se podlahu a mírnou paniku, která zavládla mezi Smrtijedy se mu podařilo táhnout Severusovo těžké, bezvládné tělo pryč ze sálu. Cestou se ještě musel zbavovat několika přisluhovačů, kteří nejspíš následovali další rozkaz Pána zla a chtěli s ním udělat krátký proces. Jenže další zachvění budovy jim v tom zabránilo. I Smrtijedi si hodlali zachránit vlastní krk. Začali se přemisťovat pryč, strop se rozpadal na kusy… a v tu samou chvíli Severus zachrchlal a vyplivl chuchvalec krve.
„Merline,“ vydechl Harry, než se k němu pevně přitiskl, strop se jim drolil nad hlavou.
Hlavně je dostat do bezpečí, byla jeho poslední myšlenka.