5.kapitola
Seděli ve společném obývacím pokoji, který patřil ke komnatám vyčleněným pro primuse a primusku. Letos byl vyveden v karmínové a zlaté barvě, protože oba vybraní studenti patřili do Nebelvíru. Zmijozelský odznak na Severusově hábitu nepříjemně kontrastoval s temně rudým křeslem, na němž Severus seděl jako na jehlách.
V ruce držel dopis od svého strýce, jediného žijícího příbuzného – rodiče zemřeli ve službách Pána zla už před lety. Jeho poručník od svého svěřence očekával, že také přijme Znamení, nejlépe za několik málo měsíců, ihned po ukončení studia. Až donedávna by Severus svůj osud bez námitek přijal. Teď už věděl, že to není cesta, po které by chtěl jít, jen o celé věci nedokázal otevřeně hovořit.
„Seve, prosím, nedělej to,“ naléhal James.
„A mám jinou možnost?“ bránil se Severus jízlivě. „Temný pán je den ode dne silnější a já jsem Snape a příslušník Zmijozelu. Pokud se k němu nepřidám, tak si můžu rovnou utnout obě ruce, než si mě najdou příbuzní a udělají to sami. Rozhodně to bude míň bolet, když to nenechám na nich. Víš, jak to dneska chodí.“
„Něco vymyslíme, určitě,“ nepolevoval James.
„Těžko,“ odtušil Severus věcně, do očí se ale Jamesovi nepodíval. „Ty se oženíš s Lily, vystuduješ na bystrozora a rozmnožíš rod Potterů. Já se stanu smrtijedem a nebude dlouho trvat a ožení mě v zájmu zajištění dědice rodu Snapeů. Naše životy byly nalajnovány dávno před naším narozením.“
James přešel k Severusovi, poklekl před ním a položil mu dlaň na tvář. „Nedokážu se tě vzdát. Vybojuju si tě. Miluju tě.“
„Miluju tě,“ přidal se Severus ozvěnou a políbil něžně svého přítele v pokusu strhnout jeho myšlenky na jinou kolej.
„Jdi za Brumbálem, prosím, pomůže ti,“ zaprosil James zoufale; nepodlehl Severusově záškodnickému manévru.
Brumbál byl jejich stálým jablkem sváru, většinou se zmínkám o něm pečlivě vyhýbali. Severus se ušklíbl: „Nepomohl mi, když se mě ten tvůj čoklík pokusil zabít.“
James prudce vstal, veškerá rozvernost ho opustila. Náhle vypadal jako onen mocný, plně kvalifikovaný čaroděj, jímž zanedlouho skutečně bude. „Jdi za ním, Seve. Tamtu záležitost jsme probrali už milionkrát. Pokud by byl vyloučil Siriuse, Remus by to odnesl nejhůř ze všech. Ministerstvo by ho nechalo popravit, pro živýho Merlina! Brumbál neměl jinou možnost.“
„Nikdy mi nevěřil, proč by se to mělo zrovna teď změnit?“ vzdoroval Severus. Jeho víra v ředitelovu spravedlnost vyhasla onoho nešťastného dopoledne na konci páťáku.
„Zkus za ním zajít,“ nakázal mu James neklidně přecházející po místnosti. „Můžeme tě k němu s Lily dotáhnout za límec. Vždyť ona do ředitelny dovleče nějakého výtržníka minimálně jednou měsíčně.“
Scéna se rozostřila. Severus se ocitl v příjemně uspořádané místnosti ve společnosti nadšením sršícího Jamese Pottera. James měl vždycky energie na rozdávání, ale tentokrát to s ním obzvlášť mlátilo. Tenhle James byl od pohledu o pár let starší, na levém prsteníku se mu vyjímal masivní zlatý prsten, s nímž si nervózně pohrával vždycky, když musel klidně sedět. Severus si nenápadně třel levé předloktí, na němž měl vypáleno Znamení zla. Opíral se o zeď a s tichým vlídným úsměvem pozoroval Jamese.
„Zabralo to, Seve! Ten lektvar! Lily je těhotná!“ James přiskočil k Severusovi a vtiskl mu prudký vášnivý polibek. Severus měl co dělat, aby odolal touze z Jamese strhat oblečení a vzít si ho bez okolků hned tady, na podlaze obývacího pokoje.
Ode dveří se ozvalo tiché uchichtnutí. „Nevědět, že mě miluje, tak bych snad žárlila. Chápu dobře, že ti to řekl?“
Severus se ohlédl po Lily Potterové, která úplně zářila – vzdor rozcuchaným vlasům a flanelové noční košili. „Ano. Gratuluju, Lily.“ Přešel k ní, popadl ji do náruče a zatočil se s ní. Pak se obrátil a pohrdavě sdělil Jamesovi: „Samozřejmě, že ten lektvar zabral. Vždyť jsem ho vařil já.“
Lily se vytáhla na špičky, aby ho mohla políbit na tvář. Něžně se usmála: „Taky gratuluju. Je vážně hrozná škoda, že nemáš ani špetku záliby v ženách. James takhle slízne všechnu smetanu.“
„Alespoň na toho pošuka nejsi sama,“ mrkl na ni. „Poberti už vědí?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou James, jeho líce neopouštěl široký úsměv idiota. „Nejdřív jsme to přeci museli říct tobě. Ještě ani Albus nic netuší. Poppy musela slíbit, že bude mlčet jako hrob.“
Severus si odfrkl: „Ten už to nejspíš stejně ví.“
„Na naši trojku nikdy nepřišel,“ namítl James škádlivě. Objal rukou Severuse a políbil Lily. „Albusovi to pálí, ale vševědoucí není.“
Scéna se znovu rozostřila. Ocitl se v téže místnosti, ale Lily musela být už nejméně v sedmém měsíci. Oči měla zarudlé, popotahovala a oběma rukama si chránila vyklenuté bříško. James vypadal, jako by ho někdo vyždímal a pohodil – veškerá životní energie, jíž běžně přímo sršel, byla pryč, působil spíše dojmem člověka na sedativech.
„Co se stalo?“ děsil se Severus už na prahu. Srdce mu zběsile tlouklo v kleci žeber; od chvíle, kdy si přečetl Jamesův vzkaz zaslaný po spěšné sově, mu mysl předkládala jeden strašlivý scénář za druhým. Přechvátal pokojem rovnou k Lily, poklekl před ní a položil dlaně vedle jejích. Dítě se pod jejich doteky pohnulo. „Něco s malým?“
„Byl tu Albus,“ vysvětloval James dutě. „Byla vyřčena sudba. O čekaném dítěti a Voldemortovi. Prý se vztahuje buď na Harryho nebo na potomka Franka a Alice.“
„Co se v ní říká?“ zeptal se Severus, v žaludku studený kámen.
„Voldemort označí dítě jako sobě rovné a jednoho dne jeden z nich zabije toho druhého,“ řekla Lily a navrch přidala doslovné znění proroctví.
„Jeden zabije druhého,“ zopakoval Severus ozvěnou, hlas naplněný úctou a bázní. „Naše dítě bude schopné ho zabít.“ Shlédl ke svému předloktí. Jeho potomek možná bude mít moc osvobodit svého otce ze služeb Pána zla, vyvázat ho z nutnosti vést dvojí život. Jeho nenarozený syn.
„Musíme se skrýt, Frank a Alice také. Albus se nám nabídl za strážce tajemství, ale bude strážcem Longbottomových, tak si zvolíme někoho jiného. Jakýsi smrtijed vyslechl část věštby, Seve. On teď ví, že se narodí dítě se silou ho porazit, ale ne, že to bude kdo s koho. Severusi, my nemůžeme... ty...,“ James nedokázal dokončit myšlenku nahlas.
Severus cítil, jak se mu vytrácí barva z tváří, když si v duchu znovu opakoval přesné znění proroctví. Pán zla teď bude lovit Potterovy a jejich syna, jeho syna. Severusova situace se ještě ztíží. Nedlouho po svém zasvěcení totiž, po mnoha hádkách s Jamesem a Lily, přeci jen zašel za Albusem a nabídl se mu co zvěd.
Nemohl odmítnout nechat se ocejchovat, ale ať se do pekel propadne, jestli kdy začne Temnému pánovi sloužit doopravdy. Jenže nyní se ocitlo v přímém ohrožení jeho vlastní nenarozené dítě, zachovávat zdání věrnosti tomu maniakovi bude téměř nadlidský úkol. Byl sice dobrý v nitrobraně, ale prozatím nedosahoval nejvyšší úrovně – kdežto Pán zla byl mistrným nitrozpytcem. Až bude příště předvolán, Temný pán určitě pozná, že něco je, jak by být nemělo... a pak ze Severuse vytáhne úplně všechno.
„Lily, ty máš povolení měnit paměť každému, u koho to uznáš za nutné?“ zeptal se naoko nezaujatě, v srdci mu už rostlo rozhodnutí.
„Ano. Při těch dnešních útocích na mudly dostali všichni vymazávači v podstatě volnou ruku,“ odpověděla pomalu, do tváře se jí vkrádalo pochopení. „Seve, snad nechceš naznačit, že...“
„Přesně tak,“ vyhlásil nesmlouvavým tónem profesora lektvarů, za nějž skryl svou nejistotu. „Pán zla by pro získání celé věštby s potěšením vraždil. Představuji potenciální zdroj nebezpečí pro vás, pro Longbottomovy... a pro našeho syna. Vymaž všechno... proroctví.. nás... prostě všechno. Neměli jsme použít ten lektvar, možná jsme neměli ani pokračovat v našem vztahu, dokud neovládám pokročilou nitrobranu. Až vyjdete z úkrytu, tak mi paměť obnovíš. Do té doby budeme všichni ve větším bezpečí takhle,“ dořekl klidně, masku lhostejnosti pevně nasazenou. Nemohl si dovolit dát jim znát, kolik sil ho ten návrh stál. Měl pocit, jako by si sám tupou lžící vydlabával srdce z těla.
Jamese ale neoklamal. Ten vstal a něžně Severuse pohladil po tváři. „Najdeme si tě. Slibuju. Nenecháme tě samotného.“
Oba muži se pevně objali a drželi se, jako kdyby to mělo být naposledy; ani se nepokoušeli potlačovat slzy. Políbili se. Naposledy. S veškerým zoufalstvím a vášní, co v sobě měli. Severus se odtáhl jako první – dřív, než ztratí odvahu. Poklekl u Lily a políbil její vzdouvající se život. Cítil, jak se uvnitř hýbe jeho syn, blaženě si nevědomý spletitosti vnějšího světa, přitiskl se tváří k hebké pokožce. Lily ho hladila po vlasech odvěkým mateřským gestem útěchy. Pohyby dítěte, jeho maličkého Harryho, v Severusovi vzdouvaly vlny touhy. Pokud vše dopadne dobře, bude jednou po boku Lily a Jamese vychovávat jejich společného synka. A pokud ne... raději nemyslet. Vzhlédl k Jamesovi a ústy bezhlesně naznačil: ‚Miluju tě.‘ Pak se otočil zpět k Lily a pevně na ni kývl. Zavřel oči, připravený na všechno.
Namířila na něho hůlku plynulým pohybem nesčíslnými opakováními vybroušeným k dokonalosti. Ruka se jí nezachvěla, i když se jí po tvářích rozeběhly první slzy. „Zapomeň.“
„Kurvafix!“ vyjekl Severus a vymrštil se do sedu. Propocená pokrývka se mu lepila na tělo oděné jen do kalhot od pyžama. Vymotal se z postele a hodil na sebe župan. Ten sen byl příliš opravdový, než aby ho mohl jen tak pominout.
Chňapl po hůlce a jediným mávnutím zrušil ochranu na dveřích soukromé laboratoře. Věděl, že vařil pro Lily Potterovou lektvar, aby otěhotněla, ale co když se jednalo o jiný recept, než mu paměť našeptává? Při úpravách paměti bylo vždy jednodušší vzpomínky pozměnit, než je překrývat nově vytvořenými. Každičký detail ze snu se mu vybavoval znovu a znovu s nepříjemnou ostrostí. Při hledání té správné knihy přejížděl rychle prsty po hřbetech svazků.
Jakmile ji našel, vytáhl ji z řady a začal ji zuřivě prolistovávat. Okraje stránek byly hustě pokryty postřehy, které si při vaření poznamenával, a návrhy drobných obměn receptur. Došel až do oddílu, který byl poznámek téměř prost. Ani jako smrtijed, ani jako učitel dospívající mládeže neměl mnoho příležitostí k vaření lektvarů plodnosti. Našel stránku s receptem, o němž byl roky přesvědčen, že ho použil – na stránce nebylo jediné připsané slovo. Bylo navýsost zřejmé, že tento lektvar v životě nevařil. S útrobami sevřenými neblahým tušením otočil dalších pár stránek, ruka se mu přitom třásla.
Byly tam. Poznámky zapsané červeným inkoustem. Ztěžka usedl do křesla, když si přečetl název v záhlaví stránky – Genitorum Pariter, lektvar dvojího otcovství. Víc důkazů, že jeho sny byly skutečnými vzpomínkami, nebylo třeba. Ty představy byly tak... dokonalé, jasné do nejmenších podrobností. Lily byla v zaklínání nepřekonatelná už na škole, pravděpodobně si formuli upravila, aby se jednou vzpomínky vrátily samy od sebe. Severus si ostře připomněl onen den v Prasinkách, asi sedm týdnů po Harryho narození, kdy z něho Lily vymámila slib, že bude ochraňovat jejího syna. Dílky skládačky zapadly do sebe, náhle bylo její jednání nejen dokonale pochopitelné, ale přímo logické.
Ještě chvíli tupě zíral na knihu před sebou, než se posbíral natolik, aby vyskočil z křesla, vhodil letaxový prášek do krbu a důrazně zavolal ředitele.
„Víš, kolik je hodin, Severusi?“ zazíval Albus, vstupuje do laboratoře.
„Čas mě kurva vůbec nezajímá!“ rozčilil se Severus. „Potřebuju, abys zkontroloval, jestli jsem nebo nejsem pod vlivem paměťového kouzla.“
„Severusi, proč si myslíš, že tě někdo proklel?“ zeptal se Albus shovívavě; v očích mu jemně jiskřilo i přes to, že byl právě vytržen z hlubokého spánku nebývale rozrušeným Mistrem lektvarů. „Navíc, jistě si uvědomuješ, že bych musel vědět, kdo na tebe kouzlo seslal.“
„Lily Potterová,“ oznámil Severus beze špetky emocí.
„Lily by nikdy –“
„Pokud bych ji požádal, tak ano!“ vybuchl Severus netrpělivě.
Severus hleděl na ředitelovu tvář, v níž se zřetelně odrážel vývoj myšlenek probíhající za vrásčitým čelem. Nemnoho lidí bylo schopných číst v Albusovi tak snadno, ale Severus měl výhodu šestnácti let pozorování z bezprostřední blízkosti. Za tu dobu viděl jen výjimečně, že by starého muže něco zaskočilo. Albus Severusovi upřený pohled oplácel, pomněnkové oči propalovaly mladšího muže důkladněji než nejzkoumavější pohled Voldemortův. Pak stařec mávl hůlkou a pronesl několik slov. Jemné mravenčení projelo Severusem až do konečků prstů.
„Chceš to zrušit?“ zeptal se Albus roztřeseně; následky náhlého uvolnění potlačené paměti mohly být nedozírné. „Víš, co by se mohlo stát...“
Severus zavřel víčka a odhodlaně kývl, pokusil se připravit se na nápor představ a myšlenek. Musely mu být pozměněny vzpomínky na celá léta, včetně studentských. Někdy se stávalo, že lidé, kterým se po několika letech obnovila upravená paměť, se nedokázali vypořádat s dvěma různými pohledy na svou vlastní minulost – a už nikdy se plně psychicky nezotavili.
Skryté roky se náhle vynořily ze spodních vrstev paměti a zalily Severusovo vědomí ničivou přívalovou vlnou. Zavrávoral, těžce lapal po dechu, do očí se mu draly slzy – první slzy ode dne, kdy mu byla změněna paměť. Miloval, kdysi miloval, neskutečnou dušistravující láskou. Patnáct let proklínal památku Jamese Pottera s nenávistí rovnající se svou silou předchozí lásce, o niž byl obrán; teď náhle po Jamesovi truchlil.
„Severusi?“ zeptal se opatrně Albus, v hlase obavy.
„Jsem táta, jeho táta,“ vysvětlil Severus mezi vzlyky.
„Čí?“
„Harryho... Harry je můj syn,“ vysoukal ze sebe Severus, padl na kolena, objal se vlastními pažemi a svěsil hlavu.
Albus se shýbl, pomohl Severusovi vstát a sevřel ho do náruče jako ztracené dítě. Severus po celá ta léta chránil, a nutno přiznat, i ponižoval svého vlastního syna. Připadal si znovu jako v osmnácti, kdy přišel za Albusem s oznámením, že ke smrtijedům se sice přidat musel, ale teď je bude za to zrazovat. Jeho nabídka donášení informací byla přijata jen proto, že se za něho Lily a James zaručili. Tehdy bylo Severusovi zcela zřejmé, že Albus jejich záruky nevzal příliš vážně – jistě usuzoval, že se jeho exnebelvíři mýlí. V současnou chvíli řediteli pomalu začínala docházet pravda v širších souvislostech.
„Severusi, ty a Lily...?“ začal rozvážně, propustil Severuse ze sevření, ustoupil o krok a zadíval se mu do očí.
Severus zavrtěl hlavou a zašklebil se. „Ne, s ní ne. James... vždycky byl jen James.“ Albus překvapením vytřeštil oči a Severus raději rychle navázal s vysvětlením: „Harry měl tři rodiče a ti všichni třikrát vzdorovali Pánovi zla ještě před Harryho narozením.“
Albus přimhouřil oči. „Ty znáš přesné znění proroctví?“
Severus přitakal. „James mě zavolal bezprostředně poté, co jsi jim ho prozradil. Lily mě zaklela ještě téhož odpoledne.“
„Jak byl vlastně Harry počat?“ zeptal se Albus s neskrývanou zvědavostí.
Severus mlčky podal řediteli otevřenou knihu receptur. Albus si pozorně přečetl návod na přípravu a použití lektvaru. Několikrát přitom pozvedl obočí. Ředitel byl také vystudovaným mistrem lektvarů, což se ovšem mezi všemi jeho dalšími tituly, zásluhami a dosaženými úspěchy poněkud ztrácelo. Severus ho sledoval, zatímco se snažil strávit dávku znovuoživených vzpomínek. Musí si dopřát dostatek času, ale pochybností, která ze vzpomínek na tu kterou událost je správná, se už nikdy nezbaví. Albus dočetl, odložil knihu a vzhlédl k Severusovi s úsměvem v očích. Slov nebylo třeba.
„Musím vidět Harryho,“ řekl Severus, jemuž se znovu vybavila scéna z noci v Zobí ulici. Stáhl se mu žaludek. Ztratit Harryho teď, zrovna když zjistil... jen z té představy mu bylo nevolno.
„Zvládneš to?“ zeptal se Albus.
Ale Severus už odcházel, ani se neohlédl – věděl, že Albus půjde s sebou a obnoví za nimi ochrany soukromé laboratoře. Na ošetřovnu došli v tichosti, Albus asi nechtěl vytrhávat Severuse z nelehkého třídění spleti myšlenek.
Drobné změny v Harryho vzhledu dávaly nyní konečně smysl. Vyšší lícní kosti byly snapeovským dědictvím. Harry skutečně vypadal jako kombinace Jamese, Severuse a Lily. Severus vztáhl ruku a jemně pohladil Harryho tvář. Instinkt mu našeptával: Ano, toto je tvůj syn, tvé tělo, tvá krev. Opatrně seslal na Harryho kouzlo k odhalení přítomnosti zaklínadel na úpravu vzhledu. Dle očekávání objevil, že Lily s Jamesem na chlapce zřejmě hned po narození seslali kouzlo pro dočasné potlačení rysů poděděných po rodu Snapeů; to kouzlo během let zvolna sláblo.
Další úprava vzhledu byla použita zřejmě zcela nedávno na hřbet Harryho pravé ruky. Severus ji zrušil a uviděl slova vyrytá do masa, slova napsaná Harryho rukopisem. Vzedmula se v něm vlna vzteku a nečekané potřeby chránit svého syna, jediného dědice. Severus v uplynulém roce ve sborovně zaslechl nějaké pomluvy stran trestů udílených Umbridgeovou, ale žádný z jeho zmijozelů si nikdy toto ‚potěšení‘ nevysloužil. Zaskřípěl zuby, zuřil. Na tu ženskou, na ministerstvo i na Minervu McGonagallovou, která se měla z pozice Harryho kolejní ředitelky do záležitosti vložit a učinit jí přítrž. Násilím v sobě potlačil vztek a pečlivě ho uložil pro pozdější použití. Pro teď bylo důležitější věnovat se bezvědomému synkovi.
„Štěstí, že po mně nezdědil nos,“ pronesl něžně. Slyšet ho všichni ti, kteří si mysleli, že znají Severuse Snapea jak své boty, nevycházeli by z údivu.
Posadil se do křesílka vedle lůžka a sevřel jednu Harryho ruku ve svých. Pak sklonil hlavu a nechal se přemoci žalem; věřil, že Albus ohlídá jeho soukromí. Tiše vyprávěl bezvědomému Harrymu zkrácenou verzi minulých událostí, na něž se rozpomenul, a slíbil mu, že se pokusí odčinit své předchozí jednání. Spolu se vzpomínkami se dostavila i velká vlna citů a pocitů, které by Severus se svou osobou nikdy nespojoval; cítil se momentálně poněkud převálcovaně. Ukrytí vzpomínek na lásku, jedinou, kterou cítil od svých sedmi let, kdy mu zemřeli rodiče, zanechalo Severuse citově zcela vyprahlého; zbyla z něho jen prázdná schránka, stín muže. A teď ta pustina byla pryč a už nikdy se neměla vrátit, i když před světem se bude muset dál stavět, jako by se nic nezměnilo.
Jemně stiskl Harryho ruku a zprudka se nadechl, když mu chlapcova ruka stisk slabě oplatila.