kapitola 2.
Kapitola 2
Harry po probuzení hlasitě zasténal. Všechno ho bolelo. Rychle si uvědomil svou chybu, když se závěsy roztáhly. Stál tam podrážděný Ron a temně na něj shlížel.
„Ušetři nás toho, Pottere,“ zavrčel. „Nehodláme už mít pro tvoji Výsost žádné pochopení. Seamus měl od začátku pravdu. Chceš jen přitáhnout pozornost. No, už ty tvoje výmluvy nebudu poslouchat.“ Prudce se otočil a odešel do koupelny. Ti další dva chlapci zabručeli a vychrlili na Harryho pár nadávek, když míjeli jeho postel. Harry prostě zůstal ležet tak nehybně, jak jen dokázal. Natočil pomalu hlavu a snažil se natáhnout ruku, aby dosáhl na svou hůlku položenou na stole.
Rychle seslané Tempus mu řeklo, že pravděpodobně přijde kvůli svým zraněním pozdě na hodinu. Bude ho to stát body a následně zcela jistě další výprask. Zavřel oči a prostě počkal, až kluci odejdou. Myslel si, že slyšel Nevilla váhavě říci něco o tom, že by na něj měli počkat, ale ostatní ho rychle odtáhli s sebou s tím, že mu to vysvětlí cestou dolů.
Harry se nepohnul, dokud se dveře nezavřely. Pokoušel se donutit neplakat, ale čím déle tam ležel, tím více ho jako nárazem přílivové vlny zasáhla realita toho, co se včera večer událo. Cítil se, jak by se topil. A když přišel první vzlyk, byl si už jistý, že ho to zahltí. Namáhavě se nadechl a zasípal, když se stále pokoušel zadržovat vzlyky. Ale to pouze způsobilo, že se rozbrečel ještě víc. Ani se nemohl přetočit na bok a svinout se do klubíčka, protože věděl, že by to pekelně bolelo.
Místo toho tam prostě ležel na zádech a marně se zkoušet nezabývat zjištěním, že ho zavrhli jeho nejbližší přátelé. Ani skutečnost, že mimo jeho ložnici o jeho sexuální orientaci či kresbách nikdo nevěděl, pro něj nebyla útěchou. Spočítal si, že jediným důvodem toho, že to kluci nevyzradili, bylo, že nechtěli zničit pověst své koleje. Což on vlastně udělal, když všem vykládal o Voldemortově návratu. A teď už mu asi nevěří ani Ron.
Když už cítil, že by mohl vstát bez toho, aby se zhroutil, tak se opatrně a extrémně pomalu posadil. Nohy položil na chladnou podlahu. Zatnul zuby, když vstal a pokusil se nehlučet i přes to, že tu nikdo jiný, kdo by mu mohl vynadat, nebyl. Byl to zvyk hluboce zakořeněný už z dětství. U Dursleyových vždy po špičkách přešel do koupelny, aby během noci smyl všechnu krev z výprasku. Dokulhal se do koupelny, po cestě popadl školní uniformu a postavil se před zrcadlo. Musel se zapřít o umyvadlo, aby neupadl.
Kruci, už je to nějaký čas, co jsem měl takového podlitiny, přemítal, když si prohlížel své tělo. Prakticky všude měl fialové skvrny, docela často i krvavé. Ne od toho prvního dne minulého léta…. Na začátku to bylo vždycky nejhorší. Potom mi už většinou dovolil se ošetřit, než mě poslal do práce. Takovéto bytí by mě jen zpomalilo. A samozřejmě mě nikdy neuhodil den před nástupem do školy. Nechtěli bychom, aby měl někdo podezření, že? Harry si byl dobře vědom toho, jak zahořklé myšlenky to jsou, ale nemohl si pomoci. Asi by nebyl překvapený, kdybych přišel domů už zbitý? Pravděpodobně by se mu to i líbilo.
Otočil kohoutkem a nechal vodu ohřát na příjemnou teplotu. Pomalu přiložil dlaň pod kohoutek a sehnul se, aby si opláchl obličej. Asi tak v půli cesty ho plně zasáhla bolest a on vykřikl. Voda se vylila na podlahu, když se rukama zachytil dřezu tak pevně, až mu zbělely klouby. Stál tam, třásl se a nevěděl, co má dělat. Pokusil se to napravit, ale i nejmenší pohyb mu způsoboval bolest.
Do prčic, co teď? zoufale si pomyslel. V očích už ho začínaly štípat slzy, ale on jim odmítl dát průchod. Nebude stát v koupelně a brečet jako nějaká malá holka kvůli troše bolesti. Jako nějaký zženštilec. Ronova tvrdá slova se opět ozývala v jeho mysli. Stisknul víčka a zavřel oči. Náhle se mu vybavil jejich smích, když ho mlátili.
Po dlouhé době, kdy pouze stál a dýchal, si Harry pomyslel, že by to mohl zkusit znovu. Hodina už určitě dávno začala, ale možná by mohl stihnout tu další, pokud by sebou pohnul. Měl by stát zpříma, sakra!
„Au!“ zaječel při stejném nepatrném pohybu, jako minule. V polovině přešlo sténání ve vzlykání a on hanebně sklonil hlavu nad svojí mizernou existencí. Ale zjistil, že vlastně kvůli bolesti nedokáže ani správně ohnout hlavu. Jen se mu ji povedlo trošku sklopit. Opět zavzlykal a přidržel se umyvadla. Nohy se mu klepaly úsilím, jak se snažil zůstat dlouhou dobu v přesně stejné pozici. Slzy se začaly objevovat ve velkém množství, dopadaly do dřezu a mizely v odtoku. Harry se cítil, jako by je tam měl sám následovat.
ooOoo
Severus sledoval skupinky nebelvírů a zmijozelů, které přicházely do třídy. Očima spočinul zejména na Weasleym, Finniganovi a Thomasovi. Povšiml si způsobu, jakým něco šeptali Longbottomovi. Ten se mračil a v očích měl neidentifikovatelný výraz.
„Sednout!“ vyštěkl na ně a oni se rychle rozdělili. Weasley si sedl vedle Grangerové, která byla do této chvíle ponořená v knize a nic nevnímala. A pak si Severus uvědomil, že Potter není nikde vidět. „Kde je Potter, Weasley?“ zeptal se zostra. Ryšavec měl tu drzost jen pokrčit rameny.
„Nemám ponětí,“ řekl. Na to se Grangerová zamračila a divně se po svém kamarádovi podívala. Severus by řekl, že se ho na to chtěla zeptat, ale ona nikdy před konce hodiny nepromluvila, dokonce ani šeptem by se nezeptala, kde se její nejlepší kamarád nachází.
„Deset bodů strhávám Nebelvíru za vaši troufalost a dalších dvacet za Potterovu absenci,“ vyhrkl Snape a ignoroval zaúpění těch lvíčat. A to bylo něco, co si povětšinou velmi užíval. Příliš ho zaměstnalo povšimnout si chladných záblesků, které si páťáci, kromě Longbottoma, pohledem vyměnili. „Do práce!“ nařídil a mávnul hůlkou směrem k tabuli, aby se objevily instrukce. Nepřítomně zíral na studenty, kteří pospíchali, aby splnili zadání. Ani je vlastně nevnímal. Hluboko v žaludku se mu usídlil takový divný pocit.
Když se studenti pustili do vaření lektvaru, tak jediné, na co mohl Severus myslet, bylo: Kde je Potter? Že by prostě jen vynechal hodinu? Po tom výprasku minulou noc by ho to ani nepřekvapilo, ale Severus stále cítil zlost, že ten spratek nezašel k madam Pomfreyové. Jistě by mu oznámila, kdyby se u ní chlapec nacházel! Stále tak namyšlený. Ozval se záblesk čehosi – byla to naděje? Ne, ne doopravdy, něco se minulou noc v Severusovi zažehlo. Myslel si, že možná byl Potter jiný, než předpokládal. Ale očividně nebyl a je jen dobře, že byl sražen na kolena svými spolunocležníky.
Severus se zděsil svých vlastních myšlenek. Potter si tohle nezasloužil, nezáleželo na tom, jak arogantní byl. A ten pocit v žaludku jen zesílil. Potřeboval zjistit, kde se Potter nachází. A byl tu pouze jeden způsob, jak nechat zmizet ten divní pocit. Tím si byl jistý. Čím si ale nebyl jistý, bylo proč. Málem se plácnul do hlavy přímo tam před třídou, když si vzpomněl na Scios Totalus. Prostě si jen zajde do kabinetu a zkontroluje ho, u Merlinových gatí!
„Potřebuji si něco zařídit. Pane Malfoyi, ujistěte se, že se tu po dobu mé nepřítomnosti nestane nic nepřístojného.“ Blonďák se ušklíbl, že dostal tu čest, ale Severus už to stěží viděl. Urychleně prošel dveřmi, které vedly přímo do jeho kabinetu a pro jistotu na ně seslal tišící kouzlo. Spěchal ke stolu a ani se nezatěžoval si sedat. Jen nad deskou vyslovil kouzlo.
Zjevil se Harry Potter, v celé své kráse posetý modřinami, nekontrolovatelně vzlykající a zoufale svírající umyvadlo před sebou. Severus zkřivil tvář při pohledu na strašné fialové značky, laskavosti od chlapcových přátel, na nezdravě bledé pokožce. Severus si uvědomil, že Pottera nikdy neviděl ani v teplých dnech plavat v jezeře. Chlapec se vždy úplně zakrýval oblečením, i když ostatní sundali plášť a vyhrnuli si rukávy.
„Audite Totalus,“ zabručel Severus nad obrazem a okamžitě v mysli uslyšel Harryho myšlenky.
Au, au, au, au. Kruci, takhle to nepůjde! Přestaň brečet jako dítě! Tak se, krucinál, vzchop! Prostě vstaň! Vstaň, vstaň, vstaň…. Potter si stále opakoval svoje mantry. Ale Severus mohl vidět, že když se pokusil pohnout, tak ve vteřině, kdy se narovnal o více než centimetr, opět se svalil do původní pozice.
„Pitomý paličatý nebelvír,“ zamumlal zlostně Severus. Byly tu i jiné možnosti, jak se hnout z této pozice. Ten nejlogičtější by byl – prostě požádat o pomoc. Severus znal toho vyšinutého domácího skřítka, který prakticky uctíval zem, po které Potter chodil. A dokonce, i když teď pracoval pro Bradavice, jistě by vyslyšel Potterovu žádost o pomoc. Ale ne, ten spratek se projevil tak, jak o něm vždycky Severus smýšlel, a byl stále domýšlivý. Ale hluboko uvnitř už Severus věděl, že tohle byla lež. Potter se nenacházel v jednoduché situaci a tohle nebyla jeho chyba.
Ale co dělat? Nemohl prostě vejít do nebelvírské ložnice a Pottera zachránit. To by si vyžádalo příliš mnoho otázek. Ale věděl, i když by to nikdy nepřiznal nahlas, že tam toho chlapce takhle nechat nemůže. A opět ho odpověď praštila do obličeje. Bylo to tak jednoduché a úplně zmijozelské.
Severus švihnul hůlkou a obraz vzlykajícího Pottera na stole vybledl. Otočil se a přešel k ohni, kde elegantně klesl na kolena a vzal si trochu letaxového prášku z keramické misky stojící opodál. Hodil ho do ohně a počkal, až se jeho hlava objeví v Brumbálově krbu. Ředitel byl díkybohu ve své pracovně a četl si noviny. Vzhlédl, když se plameny rozhořely.
„Severusi? Nemáš teď hodinu?“
„Ano, mám, Albusi,“ začal Severus, nechal svůj hlas naplnit podrážděním, které ale teď neobvykle necítil. „Ale jen jsem si myslel, že bys chtěl vědět, že ten tvůj oblíbený fracek chybí.“
„Harry chybí?“ najednou se Brumbál zeptal. Starost se mu okamžitě objevila v očích. „Vysvětli mi to.“
„Nedostavil se na hodinu a Weasley neví, kde je. A vypadá to, že ani žádný jiný nebelvír. Jen jsem si myslel, že bys to rád věděl. Takže, jestli je to všechno, tak půjdu zpátky do hodiny….“ Severus se už během svého proslovu začínal stahovat zpátky k sobě.
„Počkej,“ Brumbál se odmlčel. „Jestli seš si jistý a on vážně chybí, pak ho musíme v první řadě najít, Severusi. Voldemort už mu mohl do jeho mysli něco nastražit.“ Severus si povzdechl, nasadil velmi otrávený pohled a lítostivě pokýval hlavou.
„Podívám se po něm, jestli si to přeješ,“ řekl. „Vzhledem k tomu, že vždy dáváš přednost tomu, abych zachránil tomu chlapci kůži.“ Brumbál vážně přikývl.
„Jsi ten nejlepší při hledání ztracených věcí, Severusi. Pospěš si.“ Severus jednou krátce přikývl a stáhl se zpět do svého kabinetu. Zavrtěl si sám pro sebe hlavou. Manipulovat s Brumbálem bylo vždy tak jednoduché? To bylo lehčí než, když Temný pán… Jistě, ten starý lišák v Severusových očích neprohlédne všechno. Ne, byl si jistý, že ředitel neví nic. Přinejmenším neviděl žádné očividné jiskření.
Vstal a seslal ještě jednou kouzlo Scios Totalus, aby se ujistil. Potter tam byl, teď už jen popotahoval, ačkoliv celé jeho tělo vibrovalo, jak se snažil udržet na nohou. Kluk pitomá. Severus nechal obraz zmizet a vyrazil z kabinetu. Použil dveře, které vedly přímo na chodbu.
Severus by to nikdy neuznal, ale ještě nikdy v celém svém životě nedorazil do horních pater hradu tak rychle. Vstoupil do věže, použil heslo, které znají všichni profesoři bez ohledu na kolejní příslušnost, a rychle vyběhl cestou do ložnic pátých ročníků. Otevřel dveře do koupelny. Objevila se strašlivě pohmožděná Potterova záda, ale očima se ti dva setkali až v zrcadle.
„Profesore!“ vykřikl Potter, a pak zaječel ještě jednou bolestí, když se automaticky pokusil narovnat a přikrýt se. Mlátil rukama, když se mu do svalů dostala křeč a umyvadlo se mu vysmeklo. To způsobilo, že se pokusil opět pohnout a schytal další dávku bolesti. Severus se vrhnul dopředu dřív, než si stačil uvědomit, co dělá, aby zachytil Potterovo vyzáblé tělo, které se nakonec skácelo. Chlapec sténal, křičel a vzlykal naráz. Znělo to úplně stejně děsivě, jako výkřiky obětí, jež mučíval Pán zla.
„Ležte klidně,“ nařídil Severus. Jeho hlas byl tvrdý, ale z nějakého důvodu i jemný. Potter zamrkal skrz slzy na muže, který ho přidržoval.
„Profesore Snape?“ zeptal se nevěřícně. „Ne, nechte mě jít,“ náhle zaprotestoval, ale v momentě, kdy se vzepřel v Severusově obětí, opět zasténal.
„U Merlinovy berly, Pottere. Zůstaňte v klidu. Hodlám použít magii, abych vás přenesl dolů do nemocničního křídla, protože tohle bude bolet stále.“
„Ne, prosím, nechci – au! Nechci, aby mě někdo viděl!“ zaječel Potter. Severus protočil oči.
„Nebudu vás před sebou levitovat jen v trenýrkách, vy idiotský kluku,“ řekl Severus. Oba vypadali, že si až teď uvědomili, co přesně měl v tuto chvíli Harry na sobě. Chlapec se začervenal a způsobil tak, že se Sererusovo srdce podivně zatřepotalo. Sklopil oči, černé řasy si zvýraznily proti bledé tváři. Ten okamžik pominul tak rychle, jako přišel.
„Prosím, jen mě nechte jít,“ zakňučel žalostně Potter a Severusova zlomyslná stránka najednou vystoupila na povrch. Neočekávaně narovnal sebe i Pottera. Chlapec se dostal do bolestivých křečí a přepadl dopředu. Severus ho zachytil kolem pasu.
„Ještě nějaké hloupé otázky, Pottere?“ zeptal se Severus sarkasticky, když se Potter dál otřásal v bolestech.
„Ne!“ zachroptěl nebelvír skrz nové slzy. Severus si uvědomil, že mu určitě musí způsobovat bolest, bez pochyby stiskl značné množství pohmožděnin. Nepřekvapilo by ho ani, kdyby měl Harry zlomená nějaká žebra. Chtěl chlapci vyčinit, že myslí víc na vzhled než na své vlastní zdraví. A pak ho napadla myšlenka – mýlil se předtím? Byl toto opravdu ten chlapec, kterým si myslel, že je? Jeho představa? A ten ruměnec byl zajímavý. Rychle a v tichosti seslal kouzlo pro poslouchání myšlenek.
Prostě mě teď zabijte. Cruciatus byl snazší. Dokonce i vy jste příliš jiný, abyste mohl na vrchol toho všeho cítit potupu. Svatá prostoto, nejhorší je, že jsem si to zasloužil! Každou vteřinu. Snape by mě měl levitovat celou školou. Jako odplatu za pohled do té proklaté myslánky!
Severus zamrkal. Cruciatus? Neobtěžoval se vyslechnout podrobnosti chlapcova posledního střetnutí s Temným pánem. Byl vystaven Cruciatu! A ten kluk si myslí, že si tu bolest a ponížení zaslouží…. A opravdu litoval toho, že proniknul do Severusova soukromí. Ta myšlenka byla tak šokující, že Severus téměř zapomněl, že působí chlapci rukama bolest. Ale pak další Potterovy myšlenky přerušily jeho úvahy.
Oh, prosím, alespoň něco udělejte. Nemohu vám tu prostě ležet v náručí bezmocně a skoro nahý. Severus cítil, jak mu jeho tváře začínají rudnout. Alespoň, že to Potter nemohl vidět, když slyšel, jak chlapec přemýšlel o tom, že neměl oblečení. Rychle namířil hůlkou na Pottera a seslal kouzlo Mobilicorpus. Potter skoro zakvičel, když byl před Severusem umístěn do horizontální polohy.
Mýlil jsem se. Tohle je ještě horší!
„Zmlkni, dítě,“ vynadal mu Severus, odvolával se na výkřiky bolesti i myšlenky. Jeho hlas byl opět jemný. „Dám vás do magického bezvědomí, protože nemám po ruce nic proti bolesti. Nebojte se, nikdo vás neuvidí.“ Severus neměl ani tušení, proč dodal tu posední část. Právě, když sesílal kouzlo, uslyšel Potterovy poslední vědomé myšlenky.
Podrž mě Merlin. Doufám, že se nepokusí mi tu myslánku vrátit tím, že se koukne do mého kufru. Kdyby našel mé kresby… Severus byl trochu namíchnutý, že o něm Potter takhle smýšlel…, ale opětovně – chlapec měl vlastně dost málo důvodu rozmýšlet jinak. Potterovy myšlenky o něm, ale nebyly tou nejhorší částí. To nejhorší bylo, že se na ty kresby do kufru opravdu nepodíval. I když včera by to asi udělal. Bylo to hloupé a nelogické, protože Scios Totalus bylo asi stokrát horší, ale stejně ani nepomyslel na to se do toho kufru podívat.
Použil letaxovou síť ve společenské místnosti poté, co přikryl Harryho jeho hábitem, a přenesl je přímo do nemocničního křídla. Šokované vyjeknutí madam Pomfreyové po zhlédnutí zmláceného těla vypovědělo daleko více, než by Severusovy vlastní myšlenky někdy mohly.