Půlnoční Slunce ll 14. Oddíl
14. ODDÍL
Bylo to méně než před hodinou, když jsem vyklouzl z Bellina okna a utíkal přes les domů. Byl jsem osvěžen a změněn do školy. Zábavné je, že nikdy jsem nebyl tak horlivý kvůli škole, než přišla Bella a náhle to změnila. Ona změnila víc, než jen to. Pomyslel jsem si a setřásl jsem se myšlenek.
Alice mi hodila klíče od Volva. Když jsem je chytil, věnovala mi vážný pohled a dala si ruce v bok. Nemusela říct nic. Nebo dokonce myslím, že to bylo na mně vidět, co chtěla. Ještě jsem nebyl zbaven mé blažené nálady, takže místo abych odpověděl a zničil den předtím než začal, podíval jsem se dolů a šel jsem za dům. Rosalie již byla v jejím autě. Naštěstí její pýcha byla dnes můj spasitel. Nedokázala myslet na nic jiného kromě toho, zda lesk na autě vydrží alespoň do doby, aby se dnes s ním mohla pochlubit ve škole.
Oh, znovu s námi nejdeš, Edward? Zeptal se mě Emmett.
Otočil jsem se a viděl jsem jak vešel do garáže a těsně za ním i Jasper držíce Alice za ruku. Na tváři měla trucovitý výraz. Neřekl jsem nic, ale moje nálada zkysne velmi rychle.
Všem jsem věnoval rychlý ledový pohled, abych umlčel jejich rozsudky, nasedl jsem do svého auta a vycouval jsem.
Moje nálada se začala pomalu zlepšovat, když jsem se blížil k Bellinině domu. Blíže k tomu, že ji znovu budu mít blízko sebe. Malá část ze mě stále doufala, že odmítne mé pozvání. Odmítne být se mnou v autě. Odmítne být vedle mě. Malá část ze mě si chtěla držet od ní odstup. Ignorovat ji. Ale tato část byla každým dnem menší. Nebyl jsem si jistý, zda toto byla dobrá věc.
Zaparkoval jsem na rohu její ulice a sledoval jsem Charlieho jak svižně tahal jeho malou loďku na její místo na cestě.
Moje oči se přímo zaměřili na její okno v pokoji. Viděl jsem jí kradmý pohled, slyšel jsem jak jí srdce slabě poskočilo o polovinu úderu a červeň se jí nahrnula do tváří. Zřejmě doufala, že tady budu znovu. Stejně jako včera. Přemýšlel jsem jak dlouho budu s ní pokračovat v této bizarní rutině. Toto by mělo hned skončit. Spíše než bude příliš pozdě.
Už je příliš pozdě. Připomněl jsem si naštvaně podobnými slovy, které mi ona řekla minulou noc. Spolu jsem na sebe zvrčal. Byl jsem teď nesvůj, protože jsem nemohl najít štěstí, ve kterém jsem nedávno byl. Zkouším udělat z nesprávné situace správnou s nedohledna nadějí.
Pozorně jsem ji sledoval, nedělal jsem to zdánlivým, když zavřela vchodové dveře a kráčela směrem k straně spolujezdce. Brzy narazila do zámku, ale pokračovala ve své cestě, ale když se dostala blíž, nemohl jsem ji zastavit, nebo spíš nechtěl jsem ji zastavit, když otvírala dveře a nasadala dovnitř.
"Dobré ráno," řekl jsem s úsměvem a ani jsem nevěděl, že ho mám. "Jak se dnes máš?". Podíval jsem se znovu na její tvář a vzpomněl jsem si jak málo dnes večer spala.
"Dobře, děkuji." Odpověděla.
Její oči zářily, ale tmavé kruhy s nimi kontrastující.
"Vypadáš unaveně," popichoval jsem do ní v naději, že se dozvím, co ji dělalo neklidnou.
"Nemohla jsem spát," řekla prostě bez další odpovědi. Jaké to bylo frustrující. Jaké bylo frustrující, že nikdy nevím co si myslí. Sledoval jsem jí dlouhé vlasy, které jí sahaly až po ramena. Snaží se skrýt svůj krk? Bella se snažila zmírnit mé pokušení?! Neměla by mě pobavit tato myšlenka, ale nemohl jsem si pomoct. Mírně znechucen sám sebou a více podrážděný její nanic pudem sebezáchovy jsem to nechal tak a nastartoval jsem motor.
"O nic víc než já," odpověděl jí náhodně.
Nahodila malý úsměv, když se ozvala "Snad to je pravda. Myslím, že jsem spala jen o trochu víc než ty. "
"Vsadil bych se, že ano."
Předtím, než jsem se mohl něco jiného zeptat, její zvědavost byla zpět. "Takže, co si dělal minulou noc?"
"Ani nápad." Přerušil jsem ji. Bylo zde mnoho věcí, které jsem o ní nevěděl. A i já chci vědět všechno. "Dnes je můj den ptát se."
"Oh, to je pravda." Odpověděla a pokrčila čelo, což byla reakce na něco, s čím byla nespokojena. "Co chceš vědět?"
"Jaká je tvoje nejoblíbenější barva?" Začal jsem rychle.
Obrátila oči v strop, jakoby čekala něco mnohem horšího. "To se mění ze dne na den."
"Jaká je tvoje oblíbená barva dnes?" Zatlačil jsem na ni.
"Pravděpodobně hnědá."
Jaký neobvyklý výběr. "Hnědá?" Uvažoval jsem s pochybnostmi mém hlase. Ale předtím, než jsem se stihl zeptat proč, bylo to jakoby ona uměla číst mé myšlenky.
"Jistě, hnědá je teplá. Chybí mi hnědá. Vše, co je hnědé - kmeny stromů, skály, zem - to se nevztahuje na zdejší měkký zelený materiál. "Začal jsem jí hledět do očí, když jsem ji poslouchal. Proč jsem se jí ptal na výběr barvy? Bylo to krásné. Hluboké. Úchvatné.
Zastav ji. Zamračil jsem se na sebe.
"Máš pravdu." Uklidnil jsem mé myšlenky a podíval jsem se pryč. "Hnědá je teplá." Uzavřel jsem nahlas. Instinktivně jsem k ní natáhl ruku. Zaváhal jsem na krátkou chvíli, když si prehrnula vlasy za ramena.
Ona si nedělala starosti s mým pokušením. Ona si nedělala starosti s ničím.
Když jsem dojel do školy, lehce zaparkoval, otočil jsem se a znovu jsem podíval na Bellu. Nechtěl jsem muset se odloučit a jít do třídy. Chtěl jsem aby zůstala v tomto autě se mnou. Chtěl jsem se dívat do jejích očí velmi dlouho. Sledovat její rty jak se pohybují když vypráví. Cítit její vůni když se hraje s vlasy. Ignorovat oheň, který mě teď pálí v zadní části hrdla. Věděl jsem, že nechci, aby ode mne teď odešla. Zastav to. Znovu jsem bojoval sám se sebou. Skutečně jsem překročil hranice zdravého rozumu. Opravdu potřebuji zatlačit to ještě dál? Ne. Nebudu muset zatlačit. Toto byl problém. Prodlužovalo se to samo. Já jsem tahal nebo tlačil. Byl jsem na hranici ztráty kontroly a potřeboval jsem opět získat moc.
Bella patřila do slunečního světla. Já jsem patřil do temnoty. Tam, kde moji pravou stránku nikdy neuvidí. Vyhnán. Způsob, jakým jsem na ni díval, způsob, jakým mi voněla ... Měla by ujít z mého auta hned teď.
Tam prostě nebylo a nikdy ani nebude mezi námi společné zázemí. Bezpečnější bude pokračovat v kladení otázek. "Jakou hudbu máš právě ve svém CD přehrávači?"
Když se zmínila o názvu skupiny, nechal jsem na tváři panovat poloviční úsměv a moje poslední myšlenky. Ironií bylo, že jako vždy, jen na čas. Sáhl jsem do CD prostoru, prohledal jsem cédéčka a našel jsem stejné. Nemohl jsem si pomoct, cítil jsem se trochu samolibě na prokázání, že nejsem dobrý. Žádné společné zázemí, dumal jsem.
"Debussy a toto?" Podal jsem Belle cédéčko. Podívala na obal a poznala ho. Bylo to totéž cédéčko, které právě vzpomínala. Den pokračoval jako vždy, pomalu. No já jsem se nikdy nenudil.
Jako obvykle, její tichá mysl mi odpovědi nedávala, tak jsem se ptal otázku za otázkou. Bavili mě fascinující detaily, zatímco po polední pauze směřovala do své třídy. Shromáždil jsem si druhy filmů, které se jí líbí. Necestovala velmi mnoho, ale touží poznat svět. Zeptal jsem se na její oblíbené knihy. Zdálo se, že ji to nadchlo. Měla toho hodně co mluvit o knihách, které se jí líbí a které si přečetla. Odpověděla na každou mou otázku, většinou se zmatením nejistotou. Někdy se začervenala. Toto mě baví a já jsem se chytil další témata, abych se mohl dívat na barvu v jejích tvářích. Teď jsem byl fascinován, proč na jednoduchou otázku jaký drahokam se jí líbí odpověděla topaz a rychle se začervenala.
"Řekni mi to." Žádal jsem kvůli její neochotě odpovědět mi.
Podívala se pryč od mé tváře a poraženě vzdychla. Hrála se se svými vlasy a potichu řekla "Takový, jaké barvy máš dnes oči." Podívala se úzkostně a dodala "Jsem přesvědčena, že kdyby jsi se mě to zeptal o 2 týdny, řekla bych onyx."
Smetl jsem to úplně. Předtím, než jsem to začal brát podrážděně, detailně jsem si ji prohlédl. Pokračoval jsem další otázkou. "Jaký druh květin máš ráda?" Vypadala být potěšena, že jsem změnil téma.
Můj výslech byl přerušen na biologii s Pánem Barner, který se rozhodl dokončit video, na kterém jsme se dívali na fotosyntézu. Rozvážně jsem se se svou židlí odsunul od Belly v očekávání, že neznámá elektřina se v tmavé místnosti zintenzivní.
Nepomohlo to. Vůbec.
Díval jsem se ve tmě na Bellu, jak se naklonila dopředu a složila si bradu na založené ruce. Začal jsem jí tváří, spíše než mé oči bloudili po vlasech a všiml jsem si, že má ruce zaťaté do pěstí stejně jako já. Žádné společné zázemí pomyslel jsem si znovu bez humoru. Hodina se vlekla stejně jako předtím a stejně jako předtím měl jsem nutkání dotknout se jí měkké kůže, cítit teplo její ruky v mé. Několikrát jsem to skoro udělal, ale zastavil jsem se. Věděl jsem, že by to otevřelo povodňová vrata. Ale nic mě nezastaví, abych udělal chybu za chybou. Když se video skončilo a světla se znovu zapálili, stál jsem a chystal jsem se odejít dveřmi a nikdy se neohlédnout zpět. Ale moje nohy se odmítli pohnout. Zmrzl jsem na místě. Teď jsem si uvědomil, že to není o tom, zda bych měl odejít od Belly. Je to o tom, jestli můžu.
V tomto momentě to bylo jasné. Nemohu.
Když jsem kráčel s Bellou do tělocvičny v tichosti, vložil jsem se do sebe. Neodejdu. Každý kousek energie, který vložím do mé vzdálenosti od ní by byl marný. Byla centrem každé mé myšlenky, kterou jsem hned měl. Jak bych mohl uniknout? Zastavili jsme před vchodem do tělocvičny. Natáhl jsem ruku, bez rozmýšlení nebo bez jakéhokoliv váhání a dotkl jsem se jí tváře zády mé dlaně. Oheň mě nikdy nepřestane šokovat.
Otočil jsem se a beze slova jsem odkráčel na španělštinu. Emmet mě už čekal, opíral se o stěnu před třídou.
Hej chlapče, vypadáš lépe než dnes ráno. Předpokládal.
"Děkuji." Zamumlal jsem potichu. Nevěděl jsem jak reagovat na slovo lépe. Sedli jsme si do třídy. Začal jsem prohledávat myšlenky Belliných spolužáků a učitele. Snažím se každým úhlem získat lepší pohled na její tvář. Ten kluk Newton byl stále v nepřátelské náladě vůči Belle. To mě velmi naštvalo hlavně proto, že jeho nepřátelství bylo nemístné.
Nechtěl jsem nic jiného než jít tam a stisku jeho křehkou raketu, kterou držel v ruce ...
Hej Edward, co se děje. Podíval jsem se na Emmett a uvědomil jsem si, že jsem skoro vstal ze židle.
"Nic." Zašeptal jsem mu zpět. Pak jsem byl zticha. Jak dlouho se budu držet této tlumené bariéry proti mému sourozenci? "To Mike Newton," dodal jsem. "Už mě opravdu začíná obtěžovat."
Emmet si nemyslel, že je v tom něco víc. Poslouchal jsem jeho přicházející myšlenky s tuctem odůvodnění a závěrů tohoto,, bordelu,, jak ho nazval.
Hodina se konečně skončila, věnoval jsem Emmett poraženecké pohled a spěchal jsem se do tělocvičny. K Belle.
Po tváři se jí roztáhl široký úsměv a tiše pro sebe si povzdechla. Usmál jsem se zpátky stejně a uvolněně.
Nedovolil jsem tichu, aby se prodloužilo předtím, než jsem se začal ptát. Teď jsem chtěl od jejího odpovědí proč a jak. Chtěl jsem vědět něco o jejím životě před Forks. Přede mnou. Přestože toto nebylo příjemné, bylo to spíš jakoby jsem se snažil kompenzovat za to, že její nedokážu číst myšlenky. První kapky deště se začaly objevovat na cestě, jak jsme seděli před domem jejího otce, zatímco ona mi popisovala každou scénu, každou vůni a každý detail jejího života ve Phoenixu. Všiml jsem si čas, kdy skončila s opisováním své staré chaotické pokoje.
"Už jsi skončil?" Zeptala se na mé mlčení.
"Ani náhodou - ale tvůj otec bude brzy doma."
"Charlie!" Řekla nahlas, jako kdyby zapomněla kde jsme. "Jak pozdě je?" Oči se jí rozšířily, když snadno našli hodiny.
"Je soumrak." Řekl jsem spíš pro sebe. Podíval jsem se přes obzor, když jsem uvažoval, jestli budu pokračovat ve větě. Podíval jsem se zpět na Bellu, která na mě koukala jako kdyby věděla, že tam bylo víc. "Je to pro nás nejbezpečnější část dne." Řekl jsem. "Nejjednodušší čas. Ale i nejsmutnější, a to způsobem ... konec dalšího dne, návrat noci. Tma je taková předvídatelná, nemyslíš? "
"Já mám ráda noc. Bez ní bychom nikdy nemohli vidět hvězdy. Ne že by si je tu mohl vidět. "Odpověděla a já jsem se zasmál, když pokračovala v stěžováním se na Forks.
"Charlie tady bude za pár minut. Takže, pokud mu chceš říct, že budeš se mnou v sobotu ... "
"Děkuji, ale ne, díky." Začala si sbírat knihy. "Takže zítřek je zase můj?"
"Určitě ne!" Zamračil jsem se s úsměvem. "Říkal jsem ti, že jsem ještě neskončil, ne?"
"Co víc tady je?"
"Uvidíš zítra." Uzavřel jsem a natáhl jsem se, abych jí otevřel dveře. Uprostřed toho, jak jsem zaslechl zrychlení tepu jejího srdce, slyšel jsem další hlasy. Musel jsem se uklidnit, když jsem téměř utrhl kliku z dveří.
"Toto není dobré." Řekl jsem tiše.
"Co se děje?" Zeptala se Bella mírně šokovaná.
Podíval jsem se na její zmatený výraz a řekl: "Další komplikace."
Otevřel jsem dveře a rychle jsem se od ní odtáhl. Tmavé auto zastavilo na chodníku. Moje kontrola téměř nevydržela. Bella se potřebuje dostat do domu. Hned. "Charlie je za rohem." Řekl jsem ponuře. Okamžitě vystoupila z auta rovnou do deště. Podíval jsem se zpátky na auto a spěchal jsem se odsud bez slova.
Komentáře
Přehled komentářů
Já vím ale asi to budu psát ke každé kapitole protože jsem ráda že jsi dala typ na tuto stránku do komentářů na stránce s názvem Stmívání | Online kniha / Půlnoční slunce
děkuji
(laduska, 2. 11. 2014 21:32)Zase ti musím poděkovat. Tak perfektně sprcované to občas není ani v knihách. :)
Re: děkuji
(Omg, 27. 1. 2017 22:29)Myslíš, tak perfektně s chybama? Ne...takhle perfektně to v knihách není...to máš pravdu
Hezké
(Irma, 29. 8. 2016 18:58)Trošku mi vadí ten mizerný překlad ,ale i tak jsem velmi ráda,že někdo zveřejnil další kapitoly. Někde jsem četla,že SM skončila u 13. - je to pravda? Předpokládám ,že toto je její práce. Nevíš,zda budou další? Kdyby jsi něco věděla,prosim,dej to ihned sem! :)
Děkování
(Annie, 13. 3. 2022 11:44)