ESO
Popularita a úspěchy motocyklů Jawa na ploché dráze se datují již z doby před druhou světovou válkou. Po válce se však tato československá značka skoro vůbec nespojovala s výrobou speciálů pro plochou dráhu, která se jela především na anglických strojích Jap. Nebylo žádnou výjimkou, že se jezdci zúčastňovali dvou nebo tří motocyklových sportovních disciplín, jako například Václav Stanislav a Jaroslav Simandl, staří vlci třicátých let. Za války nezůstali nečinní, poněvadž se podíleli na vývoji nových strojů, o kterých již byla řeč. Není divu, že se po válce vraceli ke svému oblíbenému sportu. Jejich příběh, který začal v době zcela bezstarostného čekání na loď v anglickém Doveru, měl pro ně a pro československý motorismus nečekané a neuvěřitelné následky. Oba se vraceli jako účastníci mezinárodní šestidenní motocyklů roku 1949 z Velké Británie domů. Stanislav si v Londýně koupil ojnici ke svému plochodrážníku Jap, byl ale stále ještě nespokojen. Potřeboval ještě vačkovou hřídel. Zda-li pak by mu mohl Jarda Simandl půjčit peníze? Vyhledal ho ještě ve Francii, avšak peněz měl stále málo. Simandl se snažil uklidnit svého starého kamaráda tím, že mu doma složí celý motor. Když správný muž něco slíbí, musí držet slovo. A to chtěl Jaroslav Simandl samozřejmě také. Kamarád si ho dobíral, a tak mu nezbylo nic jiného, než vyrobit části pro osm motorů dle anglického vzoru. Čtyři motory smontoval, zbývající části ostatních motorů zůstaly jako náhradní díly. Motory převzali jeho kamarádi. Stanislav dal místo jména Jap jméno "Jitka", po své právě narozené dceři, Marha tam chtěl mít své křesní jméno "Eman" a Holub symbol holuba. Čtyři motor si ponechal Simandl. Zdálo se, že malá dílna, ve které Simandl pracoval, nebude s motory více pracovat. Avšak mezi jezdci byla tato příhoda brzy známá. Sportovní komise tehdejšího autoklubu naléhala na Simandla a Motokov chtěl vystavit motor ve Švédsku. Simandl začal tedy produkovat náhradní díly pro anglické dlouhozdvihové motory JAP a stal se tak prakticky hlavním dodavatelem pro všechny české plošináře, neboť politická situace vylučovala jakýkoliv import ze zemí západního bloku. Vysoká spolehlivost vyráběných dílů podnítila Simandla ke stavbě kompletních motorů, které byly kopiemi JAPů. Nejprve nesly označení S (= Simandl), později ESO a jejich tvůrce je brzy začal montovat do vlastních rámů, čímž prakticky zahájil produkci kompletních motocyklů. V Divišově začali produkovat plochodrážní motocykly, které konečně zatlačily konkurenční Jap z Evropských oválů. Simandl drželo slovo. ESO S45 setrvalo ve výrobě do roku 1959, kdy bylo nahrazeno modernějším typem ESO DT-5. Souběžně s produkcí plochodrážních speciálů v Divišově vyvíjely a vyráběly motocykly pro silniční závody (1951 - 1958) a motokros (1954 - 1963). V lednu 1964 byl závod převzat Jawou. Od té doby nosí světoznámý plochodrážní motocykl tutu značku. |
Její začátky byly ale velmi skromné. Podnik založil roku 1948 motocyklový závodník Jaroslav Simandl, který chtěl uspokojit poptávku českých jezdců. Vznikla značka S, později ESO.
Plochodrážní motocykl je naprosto odlišný od běžného silničního. Má široká řídítka, užší přední a širší zadní kolo. Kvůli lepšímu chlazení jezdí na metylalkohol a jeho motor, čtyřdobý jednoválec, má velkou akceleraci a krátký vrcholný výkon. Motocykl je zhruba 80 kilogramů těžký, má nepohodlné sedlo a žádné brzdy, světla ani klakson. Nemá dokonce ani startovací páku, do chodu se uvádí roztlačením nebo otočením zadního kola.
Před druhou světovou válkou vyráběla v Čechách tyto motocykly firma Jawa a slavila s nimi úspěchy i na mezinárodním poli. Po roce 1945 ale s jejich produkcí přestala a trh zcela ovládly anglické stroje JAP. K nim bylo ovšem těžké sehnat náhradní díly a čeští závodníci hledali řešení. To jim nakonec nabídl jezdec a konstruktér Jaroslav Simandl, který ve středočeském Divišově začal roku 1951 vyrábět vlastní plochodrážní speciály značky ESO.
Mechanik závodníkem
Jaroslav Simandl se narodil roku 1907 v Praze. Přání rodičů, aby vystudoval co nejvíce škol, přestal plnit už na gymnáziu a odešel se vyučit řemeslo. U firmy Jan Zdeněk v pražských Holešovicích se chtěl stát mechanikem šicích strojů a velocipédů. Dlouho zde ale nevydržel a přestoupil do dílny šéfova syna, kde se opravovaly motocykly a tříkolky Walter.
Vyučil se automontérem a po složení tovaryšských zkoušek odešel k firmě Tomšů, která provozovala obchod s velocipedy, motocykly a pneumatikami v Bartolomějské ulici v Praze. Prodejnu často navštěvovali příznivci motorizmu, mezi kterými byl i rotmistr Dlouhý, známý závodník na stroji Omega s motorem JAP.
Právě on přiměl Jaroslava, aby usedl za řídítka závodního stroje. Jméno Simandl se tak brzy začalo objevovat ve společnosti těch nejlepších jezdců, jakými byli Juhan, Rosák, Lucák či Kilmayer.
Součástkou to začalo
Jeden z nejúspěšnějších závodníků František Brandt poté Simandla uvedl i do Jawy, kde mladík prožil část předválečného období i celou válku. Postupně se vypracoval až na mistra vývojové dílny, což byla významná škola pro budoucnost.
Po válce odešel do pohraničí a roku 1947 zde získal bývalou nástrojárnu Vincence Päckerta v obci Kovářská. Přeměnil ji na vlastní dílnu, ve které začal vyrábět různé nářadí i součástky k motocyklům. Ztížené kontakty se závodnickým světem ho ale trápily, již roku 1948 se proto přestěhoval do středočeského Divišova, kde v živnosti pokračoval.
Vrátil se i k ježdění a roku 1949 absolvoval Šestidenní v Anglii. Po závodě se v jednom londýnském baru setkal s dalšími českými závodníky, kteří si stěžovali na nedostatek náhradních dílů pro motocykly JAP. Byl mezi nimi i Václav Stanislav, který sháněl peníze na novou vačkovou hřídel. Simandl mu půjčit nemohl, slíbil ale, že se ji pokusí vyrobit.
S jako Simandl
Nakonec nezůstalo jen u hřídele a roku 1950 vyrobil Simandl první tři motory – dokonalé kopie JAPu. Jejich majiteli se stali závodníci Václav Stanislav, Eman Marha a František Holub. Pro velký úspěch vznikla brzy i druhá série motorů, které už nesly označení „S“ jako Simandl. Jeden byl určen pro Františka Veselého, zbylé dva si nechal autor pro sebe, respektive pro syna Jiřího.
Žádný z těchto motorů ovšem zatím nebyl určen pro plochou dráhu. Takové začal Simandl stavět teprve roku 1951, kdy už byl jeho divišovský podnik znárodněn a začleněn do komunálních služeb města Vlašimi. Úspěšný konstruktér nicméně vedl dílnu dál a dal si nelehký úkol – navrhnout motor, který už by nebyl jen kopií anglického originálu.
Nový čtyřdobý jednoválec s označením S 45 byl dokončen roku 1953 a ihned si získal značnou oblibu. Montoval se už do vlastního rámu a změnilo se i logo. Původní „es“ nahradilo lépe znějící ESO.
Jawa bere ESO
Firma začala produkovat plochodrážní motocykly, které postupně vytlačily konkurenční JAP z evropských oválů. Model S 45 zůstal ve výrobě do roku 1959, kdy ho nahradil modernější typ DT5. Souběžně s produkcí plochodrážních speciálů se v Divišově v letech 1951 až 1958 vyráběly i motocykly pro silniční závody a v letech 1954 až 1963 také pro motokros. Roku 1957 zde vznikla dokonce formule F3, ovšem už bez účasti Jaroslava Simandla. Ten vedení podniku opustil roku 1956.
Z původní dílny byla tou dobou již moderní továrna, ve které pracovalo 115 zaměstnanců. Samostatnost ovšem skončila roku 1964, kdy byl závod začleněn do koncernu Jawa. Značka ESO z motocyklů zmizela, produkce ale zůstala zachována.
Největší slávu zažil podnik na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, kdy s jeho stroji závodili jezdci Barry Briggs, Ivan Mauger či Ole Olsen. Produkce rychle stoupala a brzy dosáhla až deseti tisíc kusů ročně. Většina výrobků přitom mířila do zemí východního bloku.
Pod značkou JRM
Z národního podniku Jawa vystoupil divišovský závod teprve po revoluci v roce 1989. Stal se samostatným podnikem Jawa Divišov a v řadách jeho továrního týmu se objevili jezdci Simon Wigg, Klaus Lausch, Hans Nielsen či Tony Rickardsson. Roku 1991 vznikly první motocykly s ležatým motorem a v následujícím roce i s takzvaným obráceným chodem (přímým náhonem vačky).
Roku 1994 byl podnik zprivatizován a produkce se znovu zvýšila. V současnosti se v závodě vyrábějí motocykly na krátkou, dlouhou i ledovou plochou dráhu, vybavené vlastními motory. Vývoz směřuje do 24 zemí, přičemž hlavními odběrateli jsou Velká Británie, Austrálie, Nový Zéland a Polsko.
Export zatím neohrozila ani změna, která nastala v červenci letošního roku. Jawa Divišov, která ročně utrží kolem sedmdesáti milionů korun, se totiž nedohodla s majitelem značky Jawa na podmínkách dalšího užívání. Divišovské motocykly se proto nyní prodávají pod značkou JRM.
Poválečný vývoj plochodrážních motocyklů JAWA navazuje na stroje ESO, stavěné v malém podniku v Divišově, kde od roku 1949 vyráběl motocykly a později motory vlastní konstrukce motocyklový závodník Jaroslav Simandl. Divišovský provoz byl do národního podniku JAWA začleněn v roce 1963, byl výrazně zmodernizován a vyráběné plochodrážní motocykly již nesly značku JAWA.
Dnes provoz v Divišově není součástí JAWY. Při privatizaci se osamostatnil, ale výroba plochodrážních motocyklů pod značkou JAWA zde pokračuje i nadále