Děkan Josef Beran *17.2.1841 Nová Paka, +31.1.1907 Dvůr Králové. Spisovatel a historik. Teologii vystudoval v Hradci Králové. Po studiu byl v roce 1866 vysvěcen na kněze a na první kaplanské místo nastoupil ve svém rodném městě v Nové Pace. Za několik měsíců se stal zámeckým kaplanem v Cholticích a zároveň vychovatelem v rodině novináře a poslance Jana Stanislava Skrejšovského (1831-1883).
Jako velice schopný učitel byl jmenován učitelem v ústavu hluchoněmých v Praze. V letech 1881–1889 se stal prvním ředitelem diecezního ústavu hluchoněmých v Hradci Králové. Psal články do tehdejších časopisů: Světozor, Pokrok, Čech a další. Pro vyšší třídy obecných škol napsal a vydal: Českou mluvnici, Nejznamenitější báje a pověsti starověké, Biblické starožitnosti, Českou čítanku pro hluchoněmé a další knihy.
Z Hradce Králové byl přeložen jako farář do Pouchova (dnes část Hradce Králové). V letech 1896–1907 působil jako děkan ve Dvoře Králové. Zde dokončil regotizaci kostela, která začala v roce 1893. Dal zhotovit křížovou cestu v novogotickém slohu a 20.5.1899 ji vyměnil za barokní obrazy Jana Václava Bergla z roku 1759. Pozemek zrušeného hřbitova u kostela prodal městu, které zde v roce 1897 postavilo zděnou hasičskou zbrojnici.
Podle zápisu v kronice:„Měl velikou vážost u všech dobrých ve městě i na venkově.“ Pohřební mše svatá s obřadem se konala 14.2.1907 ve Dvoře Králové a zúčastnilo se 52 kněží. Potom byl převezen a 15.2. pohřben v Nové Pace do rodinné hrobky.
Děkan František Resler *14.3.1912 Výprachtice u Lanškrouna, +26.8.1985 Výprachtice. Byl devátým dítětem a třetím synem z dvanácti sourozenců. Otec Josef byl rolník a matka Albína se starala o domácnost.
František vystudoval v Hradci Králové gymnázium a kněžský seminář Boromeum. Kněžské svěcení přijal 29.6.1937. Čtyři roky byl kaplanem v Jičíně. Ve školním roce 1941–1942 byl vicerektorem biskupského semináře Boromea v Hradci Králové.
Koncem roku 1942 byl poslán do Veliše u Jičína jako kaplan. V Jičíně se stal profesorem náboženství na gymnáziu a středních školách po profesoru P. Josefu Benešovi, který byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře v Dachau. Pater František byl v Jičíně velice oblíben.
1. listopadu 1943 byl přeložen do Miletína jako administrátor farnosti. I zde si získal velkou oblibu mezi miletínskými obyvateli. Na faře vybudoval ošetřovnu Červeného kříže. V prvních květnových dnech roku 1945 byl jedním z vyjednavačů o volném odchodu německých vojáků. 7.5. zadržela u Miletína skupina partyzánů a ruských vojáků nákladní auto s německými vojáky. Jeden zraněný Němec uprchl a ukryl se v ošetřovně na faře. Tam ho našli partyzáni a před farářem Reslerem ho zastřelili. Proti tomu důrazně protestoval. V Miletíně zůstal až do poloviny roku 1945.
1.8.1945 byl František Resler jmenován administrátorem farnosti ve Dvoře Králové, kde si ho farníci brzy oblíbili. 1.1.1947 se stal královédvorským děkanem.
Po „Vítězném únoru 1948“ došlo i na „tvrdohlavého“ děkana, kterému domlouval prorežimní děkan Jan Ježek z Bílé Třemešné. Děkan Ježek podepsal komunistickou Katolickou akci a nutil i děkana Reslera, který se negativně vyjadřoval proti komunistické Katolické akci (*).
Děkan František Resler nerespektoval zákaz KSČ a StB a 19. června 1949 přečetl pastýřský list „Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“(**).
22.9.1949 byl zatčen za protistátní čin, obviněn z velezrady a podvracení lidově demokratického zřízení. Ve vězení si pobyl dva měsíce. V listopadu 1949 byl propuštěn po udělení milosti prezidentem republiky Klementem Gottwaldem. Na přelomu roku 1955–1956 zatkla StB členy III. řádu (terciáře) sv. Františka ve Dvoře Králové a z výslechů zjistila, že se některá setkání terciářů konala na děkanství.
V úterý 7.2.1956 byl pan děkan na děkanství ve Dvoře Králové opět zatčen příslušníky StB. Podporučík Miroslav Rázl a nadporučík Miloslav Kaván vtrhli do kanceláře, kde byl děkan František Resler, kaplan Jaroslav Čechlovský (1922-2004) a ředitel kůru Josef Žídek (1920-2006). Ten byl pod pohrůžkou mlčenlivosti propuštěn. Kaplana předal Rázl nadporučíku Robertu Štěchovi, který ho odvezl k výslechu. Rázl a Kaván začali domovní prohlídku, která trvala několik hodin. Pak byl pan děkan Resler odvezen do královéhradeckého vězení.
Návrh na vyšetřování děkana Reslera napsal nadporučík StB Miloslav Kaván: „Resler František, děkan ve Dvoře Králové n. L., je oddaným služebníkem Vatikánu s nepřátelským zaměřením lidově demokratickému zřízení v ČSR. Jako takový byl do všech důsledků obeznámen s protistátní činností, kterou pod rouškou III. řádu sv. Františka vyvíjel prof. František Mervart, Jan Pilař, Anežka Kleprlíková a další osoby. Konkrétně byl obeznámen s tím, že členové III. řádu sv. Františka–terciáři–se scházejí na ilegálních schůzkách, že rozšiřují protistátní tiskoviny a nepřátelskou ideologii společně s náboženskými bludy…. Mimo to je Resler podezřelý, že byl vysvěcen na tajného biskupa…. Tím se dopustil trestného činu velezrady podle § 78 tr. zák. č. 86/50 Sb. zák. ČSR“.
Proces se „členy nepřátelské skupiny, která se specializovala na boj proti KSČ a vědeckému světovému názoru“ byl ukončen vynesením rozsudku za trestný čin velezrady: Františku Mervartovi 7 let, Janu Pilařovi 7 let, Anežce Kleprlíkové 6 let, Janě Klesalové 5 let, Adrianě Jeřábkové 4 roky, Františku Reslerovi 4 roky (tajným biskupem nebyl).
Pan děkan Resler byl vězněn ve Valdicích do 7.2.1960. Po propuštění nedostal tzv. státní souhlas k duchovní službě. Pobyt s pracovní povinností mu byl určen v rodné obci. Začal pracovat v JZD (Jednotné zemědělské družstvo), odkud odešel s podlomeným zdravím do invalidního důchodu. Zemřel ve Výprachticích 26.8.1985 ve věku 73 let a byl pohřben do kněžského hrobu u kostela Proměnění Páně.
(volný přepis podle autora Štěpána Gilara)
http://www.obec-vyprachtice.cz/clanky/kauza-frantisek-resler-1912-1985/
----------------------------------------------------------------------------
(*) Katolická akce - státní organizace nazvaná po církevní organizaci, která byla násilně zrušena. Státní KA založena 10. 6.1949 pro tzv. vlastenecké kněze. Pražský arcibiskup Josef Beran a ostatní českoslovenští biskupové ostře protestovali a Svatý Stolec exkomunikoval kněze, kteří vstoupili do této tzv. Katolické akce (státní KA). Protože tato organizace nesplnila účel, který měla, to znamená, vytvořit rozkol v katolické církvi v Československu, byla v roce 1950 v tichosti rozpuštěna.
(**) „Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky", byl pastýřský list z 15.6.1949 jako odpověď na Katolickou akci, kterou zorganizoval stát, ve skutečnosti KSČ. V listu ukázali biskupové praktiky KSČ: ohrožení svobody církve a právo rodiny na výchovu dětí, omezení výuky náboženství a zavírání církevních škol. List měl být čten na svátek Božího Těla 19.6.1949. Komunistické úřady a StB zabavovaly list na farách a zabraňovaly v jeho čtení. Kněží, kteří tento list biskupů přečetli, byli potrestáni vězením.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Děkan, vikář a biskupský notář Antonín Říkovský
*24.11.1914 Vlkoš u Přerova,
+20.1.1980 Dvůr Králové.
Narodil se rodičům Ignáci (1870–1945) a Antonii (1877–1963). Byl nejmladší z pěti dětí: Josef (1900–1918), zahynul jako voják na frontě 1. světové války, František 1901–1960, Oldřich (1909–1932), Marie (1913–2000), provdaná Radimská.
Antonín vystudoval Biskupské gymnázium v Kroměříži. V té době bylo v královéhradecké diecézi málo kněží, proto vstoupil s několika spolužáky na Biskupský bohoslovecký seminář v Hradci Králové. Jejich spolužákem v semináři byl Josef Toufar (*14.7.1902, umučený komunisty 25.2.1950 za číhošťský zázrak).
Antonín Říkovský byl na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla 29.6.1940 vysvěcen na kněze královéhradeckým biskupem Mořicem Píchou. Stal se kaplanem ve Vysokém Mýtě. V roce 1945 byl jmenován biskupským notářem a stal se děkanem v Hostinném. O domácnost se mu starala jeho sestra Marie (1913-2000), která se provdala za místního varhaníka Ladislava Radimského (1921-2001).
Děkan Antonín Říkovský byl v roce 1950 obžalován a odsouzen na 3 roky za vedení a účast na kroužcích církevní Katolické akce v procesu s vrchlabskou katechetkou Antonií Hofmanovou (1923-2009), dávání materiální podpory nepřátelským perzekvovaným osobám, z rozvracení republiky, a za ukrývání uprchlíka (nechal na děkanství přespat prchajícího františkánského kněze Josefa Jana Baptistu Bártu OFM, *1921,+1982, odsouzen na 20 let).
Část „trestu“ pobyl děkan Říkovský ve vazbě, ve vězení byl 1,5 roku. Po propuštění nesměl domů, ani nesměl pobývat v královéhradecké diecézi. Ujali se ho řeholní sestry Těšitelky u Teplic v Čechách. Tam mu byl v roce 1954 vrácen tzv. státní souhlas a stal se farářem v Chotči, později ve Veliši u Jičína.
1.12.1956 nastoupil jako děkan do Dvora Králové. Přišel ve velice těžké době. Farnost byla 10 měsíců bez kněze, protože pan děkan Resler byl 7.2.1956 zatčen a uvězněn. 13.11.1956 zemřel diecézní biskup Mořic Pícha (1869-1956) a nový biskup Karel Otčenášek (1920-2011) byl internován. Diecézi řídil dosazený kapitulní vikář Václav Javůrek (1916-2004).
Sestra Marta Čermáková, která působila ve farnosti jako učitelka náboženství, byla vyhozena ze škol a zbavena práce. Pan děkan Říkovský ji zaměstnal na děkanství jako hospodyni a kostelnici (sakristiánka). Tím ji zachránil před uvězněním, které ji hrozilo, kdyby zůstala bez zaměstnání. V době komunismu musel mít každý zaměstnání, jinak byl uvězněn pro příživnictví.
Pan děkan Antonín Říkovský dokončil opravu kostelíčka - kostel Povýšení Svatého Kříže, kterou začal jeho předchůdce děkan František Resler.
Roku 1957 dal pro děkanský kostel sv. Jana Křtitele zhotovit sošku Ježíška a daroval ji farníkům jako dárek k Vánocům. Soška byla vytvořena v Červeném Kostelci, polychromována od sester Těšitelek z Teplic. Farníci vybrali během Vánoc částku, která převýšila cenu sošky.
Duchovní život byl omezen pouze na činnost v kostele a proto věnoval pan děkan více času udílení svátostí a důstojnému sloužení mší svatých. Několik hodin denně zpovídal a věnoval se farníkům. 21.11.1957 obnovil poutní slavnost Zachránění města, která se naposledy slavila v roce 1938. Při adoracích v tento den prosil za naše město. V roce 1960 dal na vlastní náklady připevnit ochranné sítě na okna v kostele (odstraněny v roce 1981). V roce 1963-1965 nechal bydlet na děkanství pracovníka Východočeských plynáren, tajně vysvěceného řeckokatolického kněze P. Jána Eugena Kočiše (*25.6.1926, 2003-2006 pomocný biskup-eparcha v Praze), který v okolí města Dvora Králové pracoval.
Stále byl pod dohledem StB (Státní bezpečnost) a několikrát za měsíc ho navštěvovala tzv. církevní tajemnice (Úřad pro věci církevní). Nikdy si na dozor StB nestěžoval, pouze jednou, kdy mu důstojník StB vyhrožoval sebráním tzv. státního souhlasu, za to, že v kostele dal na nástěnku plakát proti potratům.
Na děkanství byli dosazeni manželé Zeifartovi, kteří dostali byt v přízemí a měli na pana děkana donášet. Na otázky StB odpovídal, že se na faře nic neděje. Pan Zeifart byl domácí kutil, a když bylo potřeba, rád pomohl s opravami a údržbou na děkanství. Naproti jejich bytu byl sklad kožichů podniku Kara z Trutnova. Také hasiči (tehdy požárníci) měli dohlížet na děkanství. Přišli s tím, že když bude potřeba jejich pomoci, ať se na ně pan děkan obrátí. Velitel hasičů zdůvodnil práce na děkanství nebo na kostele jako cvičení hasičů.
V roce 1976 pan děkan vážně onemocněl a byl několikrát hospitalizován v nemocnici. V našem kostele ho zastupovali kněží z okolí. Od podzimu 1979 byl upoután na lůžko. Říkal, že všechny své bolesti obětuje za naši farnost. StB ho chtěla vystěhovat na prázdnou zanedbanou faru do Bílé Třemešné, aby nezemřel ve Dvoře Králové. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu to už nebylo možné a ošetřující lékař jeho převoz odmítl.
Duchovním správcem farnosti byl pan děkan Říkovský do 1.12.1979. Ve Dvoře Králové působil 23 let. Po celou dobu jeho působení se o domácnost starala jeho rodná sestra Marie Radimská (1913-2000) a farní hospodyně sestra Marta Čermáková ISSM (*1930).
2.12.1979 nastoupil do Dvora Králové nový administrátor děkanství P. František Beneš (*29.11.1947 Cerekvice nad Loučnou, +23.10.2017 Litomyšl).
Po Novém roce 1980 se život pana děkana chýlil ke konci. 20.1.1980 děkan Antonín Říkovský zemřel po těžké nemoci ve věku 65 let.
Pod dohledem StB a VB (Státní /tajná/ bezpečnost a Veřejná bezpečnost, tehdejší policie) se 25.1.1980 konala pohřební mše svatá, které se zúčastnilo 20 římskokatolických kněží z trutnovského vikariátu. S nimi se zúčastnili i nekatoličtí duchovní ze Dvora Králové: farář Církve československé husitské František Kuchta (1927-2018), farář Církve českobratrské evangelické Emanuel Huml (1924-1988) a pravoslavný farář Jiří Tomášek (1930) z Vítězné-Kocléřova, duchovní správce v Jaroměři-Josefově. Obřady vedl královéhradecký kapitulní vikář Karel Jonáš. I přes kontroly StB (Státní bezpečnost) a SNB-VB (Sbor národní bezpečnosti-Veřejná bezpečnost) byl kostel zaplněn věřícími do posledního místa.
Následující den bylo tělo pana děkana převezeno do rodné obce Vlkoš u Přerova, kde vedl pohřební obřady administrátor olomoucké arcidiecéze biskup Josef Vrana (1905-1987) a královéhradecký kapitulní vikář Karel Jonáš (1908-1992). Královédvorský děkan Antonín Říkovský byl pohřben u kostela sv. Prokopa ve Vlkoši.
Pan děkan Antonín Říkovský nikdy nikoho neodmítl. Uměl poradit dobrou radou i pomoci finanční částkou. Ministranti za ním chodili se svými radostmi i starostmi. Měli na děkanství své útočiště a to i přes těžkou dobu komunistické totality. Z vlastních prostředků zakoupil pro malé ministranty loutkové divadlo, pro větší kluky fotbalový míč a vzduchovku. Ministranti mohli konzumovat ovoce a zeleninu z farní zahrady a ve farní kuchyni dostali vždycky něco dobrého.
Pan děkan Říkovský měl velkou morální autoritu. Byl velice milý, smířlivý, klidný a laskavý. Mezi farníky byl velmi oblíbený.
V satiristické knize Stín katedrály (1972), kterou napsal odpadlý kněz a spisovatel Josef Jelen (*6.2.1921 Strakonice, +13.8.2006 Praha), je jméno pana děkana Říkovského tímto dramatikem velice silně pošpiněno. Píše, že vikář Říkovský měl krycí jméno Říha, spolupracoval s StB a donášel na Jelena i ostatní kněze. Nebyla to pravda. Jelen si, podle své spolupráce, vymýšlel spolupráci s StB i na ostatní kněze a několik jich dostal do vězení.
Josef Jelen. Básník, dramatik, spisovatel. Otec pozlačovač. Po studiu na Arcibiskupském gymnáziu (maturita 1941) v Praze vystudoval teologii v semináři řádu redemptoristů v Obořišti. V roce 1946 byl vysvěcen na kněze. Působil v Plzni, kde byl obžalován z protistátní činnosti. V letech 1949 - 1952 vězněn na Mírově. Po návratu byl farářem v Konárovicích, Starém Kolíně, v Týnci nad Labem, v Třebechovicích pod Orebem a v Trutnově. V roce 1963 z duchovní služby odešel "ze zdravotních důvodů" a dobrovolně kolaboroval s komunistickým režimem.
Do roku 1969 pracoval na Správě kulturních zařízení ministerstva kultury. V letech 1969–1970 redaktor časopisu Květy a komunistickém deníku Rudé právo, 1970–1971 dramaturg Československého rozhlasu. Od roku 1971 člen výboru Svazu českých dramatických umělců. 1976–1983 šéfredaktor Nové knihy. Roku 1983 odešel do důchodu. I v důchodu psal články do Rudého práva pod pseudonymy Josef Otava a Jaroslav Janský.