Od nikud nikam

 Draco Malfoy znuděně rýpal vidličkou do svého oběda. Zrovna přemýšlel o nesmrtelnosti chrousta, když do Velké síně vpochodoval jeho otec. Draco se automaticky narovnal. Žáci okolo něj i u jiných stolů si začali šeptat, zatím co vysoký blondýn mířil k učitelskému stolu. Zastavil se přímo před ředitelem a začal cosi naléhavě vysvětlovat.  Dacovi se zdálo, že je poněkud rozrušený, v jednu chvíli bezelstně rozhodil rukama do stran. Po tomto gestu se začal Brumbál smát, což na klidu Luciusovi zrovna nepřidalo. Vztekle se na ředitele mračil, ale jeho rozhořčení se rozplynulo, jakmile začal Brumbál s úsměvem mluvit. Teď Malfoy starší vypadal opravdu vyvedený z míry. Z nenadání trhl hlavou k nebelvírskému stolu, pak se na něco zeptal, a když Brumbál kývl, namířil si to muž přímo k Dracovi. V něm právě byla malá dušička, určitě něco provedl. „Draco, mohl bych s tebou chvíli mluvit?“ zeptal se ho, a aniž by počkal na odpověď, otočil se a kráčel pryč. Mladík si povzdechl a zvedl se pomalu od stolu. Netušil, co by po něm mohl otec chtít, nic vážného v poslední době neprovedl, ale ať už chce cokoliv, nebude to příjemné. Vyšli společně z Velké síně a zamířili do sklepení.

Po cestě ani jeden z nich nepromluvil. Jen co se za nimi zavřely dveře, Lucius se přímo zhroutil do křesla a unaveně pohlédl na svého syna. „Potřebuju se napít,“ řekl. Draco se neptal, jak ho napadlo, že u sebe má nějaký alkohol, místo toho vytáhl ze skříňky láhev červeného vína a beze slova nalil karmínovou tekutinu do sklenice, která byla také pečlivě schovaná. Podal ji otci a chtěl se posadit do protějšího křesla, ale muž ho pohybem ruky zarazil. „Možná by sis měl nalít taky,“ pronesl s vážnou tváří a Draco se opravdu začal obávat toho, co se mu Lucius chystá sdělit. Otec na něj ještě chvíli koukal, a pak promluvil: „Temný pán chce skončit válku.“ Draco se začal dusit a litoval, že se před tímto oznámením vůbec napil. Druhý muž pouze počkal, až mladíkova tvář dostane svůj bledý odstín, a pokračoval: „Samotného mě to překvapilo a tvoje matka dokonce omdlela, ale jakmile se probrala, hnala mě sem, abych zjistil od ředitele a Severuse, co se dá. Nakonec jsem za tvým kmotrem ani nemusel, Brumbál mi ve zkratce všechno vysvětlil. Jistě sis všimnul, že jsem se podíval na Pottera,“ odmlčel se na chvíli Lucius, aby nechal synovi prostor pro přikývnutí. Draco se snažil zpracovat, co se dozvěděl. Pořád nějak nemohl pochopit fakt, že Voldemort chce skončit válku. Z otcových slov mu došlo, že Harry je v tom opět zamotaný. Aby taky ne. Otci zatím neřekl o příměří, které s Vyvoleným uzavřel, ale jak se zdá, je na to vhodná doba. „Takže znáš důvod, proč chce Temný pán ukončit boje?“ zeptal se Draco klidně a usrkl vína, tentokrát raději jen malý doušek. „Ano, znám,“ pronesl pohřebně Malfoy starší. „Nechce se mi věřit, ale vše tomu napovídá. Brumbál dokonce mou domněnku před pár minutami potvrdil. Ten dědek se ohromě bavil.“ Lucius opět utichl a podíval se kamsi za synovu hlavu. Draco začal pociťovat svírající se ruku kolem žaludku. Když se jeho otec neměl do řeči, opatrně jej pobídl: „Otče?“ Lucius sebou nepatrně trhl a znovu zaostřil svůj pohled na Draca. Uvažoval jak tu zprávu říct, ale pak se rozhodl pro upřímnost: „Temný pán si chce Pottera vzít a ukončit tak všechny spory mezi oběma stranami. Podrobnosti neznám, jediné co vím je, že Potter souhlasil.“ „Cože?“ vykřikl naprosto nekontrolovatelně mladý muž. To není možné, vždyť Harry Voldemorta nenávidí, proč by na takovou věc přistoupil? Brumbál, problesklo mu hlavou. Určitě k tomu Harryho donutil. Draco začal mít vztek. Po zvláštním uzavření smíru s Harrym Potterem se jeho život nepatrně změnil a on doufal, že k lepšímu. Začal mít toho prašivého nebelvíra dokonce i trochu rád. Bylo mu ho líto. Otec přešel jeho výbuch emocí bez povšimnutí. Synova reakce bylo naprosté nic, oproti scéně, kterou ztropila Narcissa. Pomalu vstal z křesla, vzal svou hůl a vydal se ke dveřím. „Matka chce, abys příští víkend přijel na panství. Má pro tebe překvapení a chce slavit. Budeme se na tebe těšit,“ řekl a zmizel v chodbě sklepení. Draco do prázdného pokoje pouze přikývl s pootevřenou pusou. Už teď bylo tich překvapení nějak moc.

Mladý zmijozel se nacházel ve zmateném rozpoložení. Tak válka skončila, došel mu konečně plný význam otcových slov. Nepatrně se usmál a po chvíli se smál nahlas. V tu chvíli vypadal krásně. Byl uvolněný a nepokrytě šťastný. Rychle si ale uvědomil, jak se prohřešil proti svému jménu a přizpůsobil tomu i svůj výraz. Když opouštěl sklepení, jeho tvář byla zdobena typickým malfoyovským úšklebkem.

Charlie Weasly vycházel z ředitelny s podobnými pocity, jako měl Draco. Ovšem jeho emoce byly způsobeny zcela jiným podmětem. Brumbál si ho dnes zavolala a poprosil o laskavost. Jestli by prý nemohl vyučovat Péči o kouzelné tvory, než se Hagrid vrátí z dovolené. Charlie s radostí přijal. Poloobr odcestoval strávit své volno v Paříži. Lovec draků měl celkem slušnou představu, co tam bude dělat. Nad tou myšlenkou se usmál. Bohužel pro Charlieho, když začal nad něčím přemýšlet, naprosto nevnímal své okolí. To byla chyba, a byla o to větší, protože se nacházel na schodišti. Než stačil vzhlédnout a ujistit se, že proti nikomu nejde, do kohosi vrazil. Ten někdo byl drobný zmijozel, který měl až do teď dobrou náladu. Po nechtěné srážce měl v plánu se na viníka rozkřičet, proč nedává pozor na cestu (Zcela při tom opomenul fakt, že ani on se nedíval, kam jde.), ale nestačil se ani nadechnout k první nadávce, když ucítil, že mu podklouzla noha a on padá po zádech dolů. Jistě by to byl velmi bolestivý pád, nebýt Charlieho. Mladý muž rychle vystřelil jednou rukou vpřed, přitáhl si padajícího do náruče a druhou rukou se chytil zábradlí, aby nespadli nakonec oba. Úlevně vydechla a povolil sevření okolo úzkého pasu. V první chvíli si myslel, že svírá dívku, ale byl rychle vyveden z omylu. Draco se prudce vymanil z obětí a naštvaně pohlédl na svého zachránce. Oběma se v poznání rozšířili oči. „Weasly,“ vydechl plavovlasý mladík. Byl si jistý, že je to jeden z nich. Jenže tohohle muže Draco v životě neviděl. Přesto si byl jistý. Srdce mu začalo bít podezřele rychle a vzduchu se nedostávalo. Je to Weasly, jen Weasly. Pitomý, zrzavý, nádherný Weasly. Zmijozel v duchu zaúpěl. Charlie nevěřícně hleděl na mladíka před sebou. Byl překrásný – alabastrová pleť, plavé vlasy a ty oči. Takové oči nikdy neviděl. Jenže tu byl háček, takový zanedbatelný detail – ty oči patřili Malfyovi. Charlie sice Dráčka – jak mu říkali dvojčata – nikdy neviděl, ale díky svým sourozencům měl celkem slušnou představu. Sice poněkud skreslenou, díky Ronově tvrzení, že zmijozel vypadá jako fretka, ale měl ji. Oba muži na sebe koukali a čím déle se prohlíželi, tím víc se zabarvoval jejich ruměnec. Charlie se vzpamatoval jako první. Vůbec by tu neměl obdivovat mladého aristokrat, má být někde jinde, zatraceně. „Omlouvám se,“ zašeptal a rychle seběhl shody. Když utíkal chodbou, nadával si a přísahal, že už bude vždycky dávat pozor na cestu. Před očima měl obrázek červenajícího se zmijozela. A málem se přizabil o paní Norrisovou.

Draco stál na schodech naprosto vyvedený z míry. On utekl, on ode mě utekl, běželo mu hlavou. „Pitomej Weasly!“ Začervenal se a pokračoval v cestě do nebelvírské věže. Své rychle bijící srdce ignoroval a obraz modrých očí zcela zapudil.