Kaple betlémská
Vznik Československa v roce 1918 posílil národní uvědomění a otevřel i možnost změny náboženského vyznání. Dne 20. ledna 1920 založilo 140 katolických kněží novou národní církev. Pod vedením Dr. Karla Farského tak v republice začala působit Církev československá. Vznikaly náboženské obce, v našem okolí v Benešově, Neveklově a Voticích.
V Nesvačilech žil Antonín Bartůšek, rolník ze statku č.p.4, kde se říkalo po dřívějším majiteli U Lišků. Byl to pokrokový občan a pro jeho dobrotivou povahu se mu říkalo " strýček Lišků". Nová církev mu přirostla k srdci. Chodil na bohoslužby do nedalekého Drachkova k místní kapličce. S ním chodil pan učitel Jan Kouba. Jednou při zpáteční cestě řekl A. Bartůšek, že by koupil zvon a ostatní členové nové církve, že by kapličku postavili. Pan učitel Kouba nakreslil plánek, jak by kaplička měla vypadat a dali jej k nahlédnutí panu faráři Zemanovi. Pan farář Zeman však prohlásil, že v Nesvačilech doporučuje velkou kapli. V září 1929 daroval strýček Lišků část pozemku u své usedlosti č.p.4 pro potřebu výstavby kaple. Pak došlo k přikoupení části sousedního pozemku od pana Baťhy z č.p.5 a stavební pozemek získal pravidelné rozměry. Stavební nadšení však zasáhla tragická rána, strýček Lišků umírá.
Avšak přípravné práce se nezastavují a dne 18. května 1930 byl za velké slávy a za velké účasti lidí z bystřického nádraží převezen základní kámen. Vyzděné základy byly opatřené výzdobou a následovaly poklepy na kámen představiteli všech zastoupených náboženských obcí církve a významnými hosty. Poklep prováděla Antonie Bartůšková, vdova po zemřelém Antonínu Bartůškovi, velkostatkář pan Artuš Aichelburg z Neustupova, který věnoval veškeré stavební dříví a řezivo, senátor Jiří Pichl, zastupce města Tábora a další. Účastníci slavnosti zaslali pozdravný telegram prezidentu republiky T.G. Masarykovi a patriarchovi Církve československé G. A. Procházkovi.
Na stavbě se pracovalo i v zimním období za velké účasti lidí, mnozí nebyli příslušníky nové Církve československé. Jarní měsíce znamenaly dokončovací práce, pracovalo se pravidelně každý den a za mzdu: zedník 20Kč, přidavač 15Kč za den. O nedělích se pracovalo zdarma. Betonářské práce vedl pan Antonín Burda z Bystřice. V měsíci květnu 1931 se prováděla fasáda pod vedením pana Karla Šebka a pana Josefa Fialky z Nesvačil. Nábytek byl vyroben firmou Svědínek, okna vyrobil pan Emanuel Richter, klempířské práce prováděl pan Filip, všichni z Bystřice. Střešní krytinu položil pan Dosedla, sklenářské práce prováděl pan Kula, oba z Benešova. Tesařské práce provedl pan Hnátek ze Semovic. Stavba byla provedena dle projektu stavitele Žaby z Benešova a stála 100 000 Kč.
V neděli dne 14. června 1931 byla za velké slávy a za velké účasti lidí otevřena kaple sboru Církve československé v Nesvačilech. Slavnost začínala na bystřickém nádraží, kde byl na slavnostně ozdobený povoz uložen zvon, dar paní Antonie Bartůškové. Dva tisíce účastníků se v průvodu v čele s patriarchou Církve československé Gustavem Adolfem Procházkou vydalo k Nesvačilům. Na kraji Nesvačil byl patriarcha uvítán starostou obce Nesvačily panem Karlem Šebkem a členy obecního zastupitelstva.
O dalším průběhu této významné události se můžeme dočíst z dobového tisku:
K otevření sboru CČS. „Betlémské kaple“ v Nesvačilech.
V neděli dne 14. června t.r. prožívaly Nesvačily významnou slavnost zavěšení prvního zvonu a otevření prvního sboru CČS na Benešovsku. Znalci českých dějin z místa i širšího okolí smluvili se, obětovali svůj týdenní odpočinek tak, že práce na sboru stala se jim bohoslužbou. Většinou úplně zdarma pracovali, povozy, kámen a dříví i plány věnovali a odevzdávají veřejnosti společné dílo rukou svých, hlav i srdcí svých. A v díle tom našim bratrům a sestrám i jinověrci byli nápomocni! Z blízka i z dáli přijeli bratři a sestry, aby vzdali povinný hold myšlence, vytrvalosti v jejím provádění a obětavosti, která projevila se zde takovým způsobem.
K slavnosti zavítal již v sobotu do Benešova br. patriarcha Gustav Adolf Procházka, aby včas připojiti se mohl k proudu účastníků od Prahy a od Vlašimi. Jaký to rozdíl proti dobám zašlým. Duchovní hodnostář, toť milý demokratický člověk, bratři samé nadšení! I ten, koho nikdy jsme neviděli rázem stává se upřímným bratrem. A již první radostná zvěsť: Pražští bratři cestou při vzpomínce na jakéhosi poškozeného bratra na Chotěbořsku ihned mezi sebou sebrali 105 Kč pro něho.
V nádraží bystřickém očekávali nás již účastníci od Tábora, Sedlčan a Votic s prapory, mnozí v národních krojích. A již po 8. hodině ranní bral se odtud spořádaný tisícihlavý průvod městem Bystřicí za přátelského hovoru dále silnicí vroubenou nepoškozenými ovocnými stromy a božím požehnáním na polích do blízkých Nesvačil. Průvod imponoval zdravícímu obyvatelstvu dobrovolnou kázní, malebným uspořádáním, vážností a radostnou náladou slunného dne. - Vpředu neseny prapory mládeže, za nimi školní mládež a dorost, vše přizdobeno květinami a růžemi. Za nimi les nádhera praporů náboženských obcí pražských ( Kr. Vinohrady, Vršovice, Nusle, St. Město, Libeň, Michle ), Čerčany, Vlašim, Votice, Benešov, později připojil se Neveklov. Následovali zástupci rad starších, družičky a hoši v selských krojích a br. patriarcha, s ním bratři duchovní: V. Zeman a E. Pičman z Benešova, F. Stupka z Vlašimi, Straka z Neveklova, Štěpán Vlček z Tábora, a skupina hostí.
Za nimi na vykrášleném voze vezen 150 kg těžký zvon pro nový sbor. Nápis na něm zní: „Ulil R. Manoušek v Brně. Zvon tento pro Betlémskou kapli v Nesvačilech věnovala Antonie Bartůšková, majitelka statku v Nesvačilech č. 4, k uctění památky svého manžela Antonína.“ Průvod zavíraly sestry v národních krojích, ostatní ženy, muži, kola a vozy. Již v průvodu zaujali svá místa ochotné sestry a bratři z nejbližších hasič. sborů samaritánských, kdyby snad nějaké pomoci bylo potřebí. Pořadatelé s br. Jakešem v čele provedli svůj úkol k plné spokojenosti.
První zastávka platila hřbitovu, před ním oblékli se přítomní duchovní i br. patriarcha v taláry a štoly, aby s užším kroužkem navštívili naše hroby, zejména br. Bartůška, který nejvíce o sbor v Nesvačilech se zasloužil. Nyní odpočívá na nejčelnějším místě pod žulovým pomníkem a pod krásnými květinami. Za přítomnosti rodiny věnována mu několika minutová tichá vzpomínka, načež pěvci z Votic zazpívali: „Spi sladce v české zemi!“ Jako poslední pozdrav položil br. patriarcha na jeho hrob kytici pomněnek. Další zastávka byla u br. Krále, s.Skalické a všech ostatních čsl. hrobů. Tichá tato vzpomínka zanechala hluboký dojem a slzu na tváři mnohého účastníka.
Průvod ubíral se dále podél školy ke sboru a již s oken jeho věže vítaly nás jásavé fanfáry z Libuše a vlály prapory státní. Vhodně vyřešené schodiště sboru ozdobené květinami a Husovým heslem: „Milujte se, pravdy každému přejte!“ poskytlo velice příležitou terasu pro dnešní slavnost. Zde uvítala nás malá dívenka Krecbachová a podala br. patriarchovi skvosnou kytici.
A jak povznášející jest odtud pohled dolů do té zelené přírody před sborem, jako v ráji chrám ve chrámu přírody! -
Tu kol řečniště naplnily se zástupy, jichž bylo daleko přes 2.000, všechny prostory a za povznešeného ticha s terasy slavnost zahajuje předseda rady starších br. J. Houdek, odborný učitel z Benešova. Býval tu před mnoha léty učitelem. Již tehdy – praví – poznal tu poctivost v jednání, vzájemnou snášenlivost a klid mezi občany, žádné soudy, už tehdy tu byli všichni bratři a sestry, kteréžto vlastnosti vyvrcholily v dnešní dílo. Přišli jsme oceniti Vaši vzájemnou lásku jíž bychom i my posílili a abyste viděli, že nejste osamoceni. Chceme s vámi tvořit kádr nerozborný. Nebáli jste se obětí, abyste mohli sloužiti Bohu všem společnému po svém a po našem. Buďte hrdi na toto své dílo. Děkuje místnímu učiteli J. Koubovi, staviteli Žabovi z Benešova, rodině Bartůškové, tesaři Hnátkovi, zámečníku Richtrovi z Bystřice, všem řemeslníkům a všem obětavým zdejším i okolním občanům (i jinověrcům), kteří společnou prací umožnili tento stánek boží. Vítá br. patriarchu a veškeré účastníky z Prahy a Loun, Čerčan a Pyšel, Tábora i Chotovin, Postupic a Popovic, Neveklova atd. Vítá milé hosty ze Slovenska i Moravy, sen. Pichla, velkostatkáře Art. Aichelburga z Neustupova, zástupce českobratr. církve evangelické a veliké ty zástupy účastníků. Čte došlé pozdravy a projevy Ústř. rady CČS, nábož. obcí, ministra NO. Dra Viškovského a poslanců Jiráčka a Procházky.
Na to smíšený pěvecký sbor „Vítkov“ ze Žižkova přednesl „Modlitbu na Řípu“, za obrovského ticha vyslechnuta s pochopením a vděkem, a ujal se slova br. patriarcha. Týž ve své rázovité řeči praví, že pokud bude člověk člověkem, vždy bude stavěti kostely. Cituje z básní „Modlitby“ Jar. Vrchlického, jehož církev římská za neznaboha označila „ - pokud láska plá, vždy člověk modliti se musí“. A Matouš praví 18, 20: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tamť jsem já uprostřed nich“. - I v nynější době, kdy duch lidský vstupuje do stratosféry i do tisícových hlubin země – potřebuje a hledá člověk místo, kde by dobrému Bohu byl duševně blíže a staví kostely s nadšením jako v Nesvačilech se stalo. Touto obětí svou stali se Nesvačilští známými po celé republice. Časopisy přinášely obrázek sboru a líčily obětavost zdejších dobrých lidí. Děkuje a znovu jmenuje budovatele tohoto sboru bez rozdílu vyznání náboženského, neboť ukázali svoje dobré srdce. Sám při návštěvě v zimě, kdy podbíjel se strop viděl co tu námahy a sebeobětování. Prohlašuje, že chrám tento otevřen bude každému vyznání, ať požádá za to polský žid, Arab nebo pohan. Chrámy naše jsou otevřeny každému, kdo chce sloužiti Bohu ústy, slovem, srdcem i životem. Jihoslovanům zmlkly zvony ve jhu tureckém, ale když vlast osvobozena první se radostně rozhlaholily. Židé voláním mrtvé oplakávali, naši lidé věřívali, že zvon blesk a pohromy živelné láme. Nevěříme již v tuto pověru, ale věříme, že povznesená mysl ze starostí vezdejších do sfér vyšších láme každou zlobu lidskou a každé nepřátelství. I náš zvon zazní dnes prvně všem bez rozdílu vyznání náboženského.
Mezi tím, co vynášen byl zvon hlavními dveřmi na věž (46 a snad i více schodů), aby byl zavěšen, promluvil br. farář Václav Zeman z Benešova. Poukazuje na historičnost dne otevření prvního čsl. sboru na Benešovsku, zde v Nesvačilech, kde jest 170 čsl. příslušníků, ale chtěli se modliti ve svém a po česku. Docházel sem na bohoslužby a jest hrdý na to, že slova jeho nebyla nadarmo, když tu vykvetl takový vzor obětavosti. Sám odnášel si odtud nadšení, když viděl všech 170 bratří a sester na boholsužbách. Diví se, že naše církev je státotvorná ne podporou státem, ale jen obětavostí dobrých lidí a občanů staví si chrámy. A jsou to synové českých matek, kteří pomáhají, kde by pomáhati neměli a drží spíše křídla orlům. V Nesvačilech jest důkaz, že v CČS ne mamon a bezcharakternost, ale obětavost zdobí naše zbožné lidi, že nebojí se díla tak odvážného. Sbor jest zároveň vykřičníkem pro ty, kteří nechali zde chudáky pracovat, ale na zkrachovalé banky měli miliony. Chudý člověk má býti trestán za to, že je hodný? Církev naše vychovává ve svých chrámech lidi, kteří budou státu oporou v dobách dobrých i zlých. Z tohoto sboru vynášeti budou na cestu Vás zde najdete středisko dobra a krásna pro celé široké okolí. Až z Prahy i dále vážili jsme cestu, sem přijelo Vás mnoho a někteří i peníze nám přivezli. Táži se, kde se vzalo tolik obětavosti? - Z Boha, kterému chceme zde sloužiti - .
Nadešel velebný okamžik, kdy zvon byl zavěšen a br. patriarcha prohlásil: „Zazni, zvone, na poděkování za naši samostatnost politickou a za samostatnost naší duchovní, abychom si to vždy uvědomovali a Bohu za osvobození děkovali“. - Zvoní se -
„Na paměť všech bojovníků padlých za svobodu, na připamatování, že jim všem jsme povinni vděčnosti“ - Zvoní se opět - „Zazni na paměť br. Ant. Bartůška a všech zemřelých osadníků zdejších bez rozdílu vyznání“. - Zvoní se potřetí - . Dojemně a slavně zněly milé ty první zvuky našeho zvonu, zanášely uklidnění a mír do rozlehlé osady, do všech našich srdcí vzpomínky a do očí upřímné slzy.
Hned na to zanotil br. patriarcha: „Milost Pána Jezu Krista“...a počaly slavné bohoslužby na terase pod širým nebem, za asistence br. duchovních. Píseň „Hleď Bože lásky“ i pěknou solovou vložku br. Voříška na harmoniu provázel br. Habart, říd. uč. z Votic.
Po bohoslužbách následovaly projevy hostí. Tu velice přiléhavě promluvil senátor br. Jiří Pichl zdůrazniv, že otvírá se zde dům chleba duševního (Betlehem) v době, která zpronevěřila se duchu a slouží jen hmotě. Odkud také chaos a ožehavá krise ve společnosti. Nejvyšší hodnotu má život člověka, ale hmotařství vnáší do něho lžikrásce, neklid a bratrovraždu. V této kapli Betlémské máte připomínku Husovu, abyste pamatovali na duši. Z jeho učení vzešlo hnutí husitské , které šlo za čistou myšlénkou a nebylo materialistické. Byl to boj za svobodu svědomí, myšlení a přesvědčení. Hus tehdejší obětí vykoupil nynější život náš, jako pomáhal vzpružovati naše legionáře. Buďme i my pamětlivi Husa!
Za českobr. církev evangelickou krásně promluvil p. učitel Štengl z Bystřice. Žije poblíž, viděl růsti celé to dílo Nesvačilských. Radujeme se ze svého domku, tím více radujeme se z nového domu božího. Jsou bratři dlužni za tento chrám, ale ještě více jsme dlužni my všichni Bohu, který žádá pro nový dům nové lidi, t.j. přestavbu našich srdcí a odložiti staré hříchy na sobě i národě páchané. Což platno bude vše, nepolepšíme-li se? Vaše církev – praví – jest nová – žádá také nový míti lid čistý, který chodil by povždy cestami života a ne smrti. Máme zde dům boží. Prosme, aby naše srdce nezpustla, aby každá neděle v domě tom přinášela do Vašich domovů tu lásku, jakáž byla do stavby této Kaple Betlemské vložena.“ - Sestra Růžičková z Vršovic vybízí ke sbírkám ve prospěch stavby tohoto sboru.
Ku konci promluvil za místní občany br. učitel Jan Kouba. Děkuje za tak velikou účast všem zvláště br. patriarchovi a prosí, aby v Ústřední radě CČS tlumočil, že CČS má zde na Konopištsku hluboké již kořeny, že nepřipustíme, aby napočtený milion Čechoslováků poklesl, ale ještě více se rozhojnil. Děkuje ses. Bartůškové vdově – nebýt jí, nebylo by dnešní slavnosti. Děkuje br. far. V. Zemanovi, pro něhož dle Husa žádá: „Prosím Vás, abyste kněží dobrých obyčejně milovali -“. „A Tebe, bratře, prosím, abys v chrámě našem vychovával generaci dobrou“. Děkuje radám starších v Neveklově a Benešově za vydatnou pomoc a všem nejmenovaným dárcům, i kdož nebyli našimi příslušníky a přece pomohli povozy a jinak. Ukázali tak, že i oni mají dobré srdce a proto nikdy my ani naši potomci jim toho nezapomeneme. A co mám říci o Vás, bratři, kteří tisknete mozoly, jež jste si zde nadělali? Dvojnásob jste pracovali, než jinde! Zaplať Vám to Bůh! O čem s br.“strýčkem Liškou“ (Bartůškem) jsme snili, jsme postavili. Přičiňujeme se dále, vždyť všichni jsme z jednoho masa a proudí v nás všech krev husitská.“
Br. patriarcha k tomu dodává: „Br. učitel Kouba všem poděkoval, jen sobě poděkovati nemohl. Činím tak tedy já a dávám bratra za vzor, co vše může učitel mezi lidem dobrého vykonati“. Odpovědí lidu byl potlesk a plný souhlas službou po práci učitelské br. patriarchou vyslovenou.
Na to skupinka malých školních dívek společným hláskem u dveří chrámových prostě pronesla: „Bratře patriarcho, my prosíme Tebe, otevři nám dveře, modliti se chceme!“ - a jedna z nich nabídla mu na polštáři klíč od chrámu. První vkročil do sboru br. patriarcha a za ním vešlo se jen 700 účastníků a naplnilo bohoslužebnou místnost s kůrem. Br. patriarcha s duchovními zaujali místo za květinami vyzdobeným obětním stolem, kde společnou modlitbou Páně a státními hymnami slavnost o půl 12. skončena. Bratr patriarcha byl uveden ještě do statku sestry Bartůškové. Společný oběd konán byl v hostinci obec. starosty. Odpoledne v zahradě Bartůškově rozproudila se upřímná zábava s koncertem p.Šťastny. Celá slavnost vyzněla nejlepším dojmem, na nějž se nezapomíná. Finanční výsledek, doufáme, že rovněž plně uspokojil pořadatelstvo. Potud přepis z dobového tisku.
Pak přichází krutá doba druhé světové války. Konec roku 1943 je období vystěhování obce. Musí se stěhovat i kaple. Inventář byl odvezen a zůstaly jen lavice. Objekt kaple sloužil krátce jako posluchárna, učebna pro členy vojsk SS Waffen. Pak byl prostor využit jako sklad radiotechnických součástek a zařízení.
Po osvobození kaple sloužila zase svému účelu, postupem doby však se vlivem bývalého režimu církevní život a církevní výchova mladé generace značně utlumila. Změna nastává až po roce 1989, kdy potomci stavitelů kaple se snaží o opravu kaple a o nastolení aktivního církevního života v čele s panem farářem Lubomírem Polinským.
Přehled farářů Církve československé husitské působících v Nesvačilech:
Václav Zeman 1922-1940, Josef Babický 1941-1948, Josef Petrásek 1948-1950, Bohumil Macháček 1950-1965, Lubomír Polinský 1965-1973, Vladimír Bubeník 1973-1976, Jiří Silný 1976-1982, Karel Bican 1982, Josef Švehla 1983-1993, Lubomír Polinský 1994-doposud.
Pan farář Lubomír Polinský je oblíbeným duchovním a pod jeho vedením jsou prováděny průběžné stavební opravy za finanční podpory města Bystřice.
Architektonické působení této církevní stavby si tak stále uchovává moderní výraz staveb vznikajících v meziválečném období dvacátého století.
Převoz základního kamene z bystřického nádraží.
Byl to dar města Tábor, kámen pochází z Kozího Hrádku.
Vpravo vzadu u vozu stojící je starosta obce pan Karel Šebek
Ověnčený zvon připravený k zavěšení do věže Kaple.
Tento významný dar věnovala Antonie Bartůšková.
-----