Karolína-Čtyři kola místo nohou
Ulice Malé Strany křižovala na horském kole pohledná sedmnáctiletá slečna. Jmenovala se Karolína. Bylo krásné nedělní odpoledne, nebe jako džíny, bez jediného mráčku, sluníčko se z oblohy zlatě smálo a rozdávalo své teplo všem obyvatelům Prahy, zkrátka chvilka jako stvořená pro vyjížďku na kole. Karolína se zasněně opřela nohama do pedálů a nechala se unášet krásným počasím. Na nic jiného vlastně ani nemyslela. Najednou zcela přestala vnímat dění kolem sebe. Tak si ani nevšimla, že na ni zezadu troubí nějaké auto. Všimla si toho až při jeho pokusu předjet ji. Najednou vůbec nevěděla, co se děje, zazmatkovala, bicykl ji přestal poslouchat a zcela se vymkl její kontrole. Než se stačila vzpamatovat, bylo již pozdě. Auto se ve snaze předjet ji k ní nebezpečně přiblížilo a škrtlo o ni. Karolína se lekla a i s kolem odlétla stranou. Upadla do černoty. Autu prudce zakvílely brzdy a z něj vylétl šokovaný řidič. ,,Slečno, jste v pořádku?!“ křičel na Karolínu a přiběhl k ní. Ta zkrvácená ležela opodál a vedle ní již úplně rozbité kolo. Vyděšený řidič nemohl dělat nic jiného než zavolat záchrannou službu. Karolína byla odvezena do nemocnice a ještě ten den se musela podrobit náročné operaci. ,,Slečno Kuchařová, vzbuďte se! Slyšíte mně, slečno Kuchařová? Otevřete oči!“ uslyšela najednou z černa neznámý mužský hlas. S námahou pohnula očními víčky. V mlze a mžitkách se jí pomalu začala rýsovat neznámá mužská tvář. Když lékař viděl, že otevírá oči, zeptal se jí: ,,Jak se cítíte, slečno Kuchařová?“ ,,Kdo jste? Co se stalo? A kde to jsem?“ mumlala ospale Karolína. ,,V nemocnici. Měla jste ošklivou nehodu na kole. A já jsem doktor“, odpověděl jí lékař. Teprve když se Karolína trochu víc probrala, uslyšela pravidelné pronikavé pípání přístrojů a viděla všechny ty hadičky, kolíčky a kabely, které k ní byly ze všech stran připojené z různých přístrojů. Celé tělo jí bolelo. Byla vyčerpaná, proto opět ihned usnula. ,,Je mi to líto, slečno Kuchařová, ale došlo k nezvratnému poškození míchy, zřejmě už nikdy nebudete chodit“, zněl ortel, který nad Karolínou příští den vynesl lékař. Za dva měsíce byla Karolína propuštěna, ale musela být upoutaná na invalidní vozík. Byla zcela odkázána na pomoc své tety; její matka Vilma byla už delší dobu hospitalizovaná v protialkoholické léčebně kvůli svým problémům s pitím, které se objevily poté, co jí opustil manžel, Karolíny otec. Karolína ho ani neznala, nezajímal se o ni ani o její matku. Když se matka dozvěděla o tom, co se Karolíně přihodilo, propadla se do depresí a musely se jí zvednout dávky léků. Ve škole s vozíkem Karolíně nastalo hotové peklo. Kvůli jejímu hendikepu se na ní každý díval ,,skrz prsty“, nikdo jí moc nechtěl přijmout, někteří se jí i posmívali, nadávali jí do mrzačky a objevily se dokonce pokusy o podtrhnutí kol jejího vozíku. Jednoho dne Karolína zrovna projížděla kolem jakési party z vyšších ročníků. Všichni na ní zvědavě pohlédli. To už Karolína nevydržela a vztekle na ně vypálila: ,,No co, tak jsem na vozíčku! A co má jako být?! Jestli s tím máte někdo tak velký problém, tak běžte rovnou do háje!“ A s pláčem ujela. Večer plakala u tety. ,,Proč mě každý odsuzuje jenom proto, že jsem na vozíku?!“ vzlykala. ,,Nevím“, pokrčila rameny teta. ,,Vždyť na mě každý kouká jako na nějaký monstrum, jako kdyby být na vozíku byl bůhvíjaký zločin!“ Karolína si utírala slzy. ,,Zrovna dneska jsem míjela starší spolužáky a koukali na mě jak na ropuchu!“ ,,A cos jim řekla?“ chtěla vědět teta. ,,Slušným způsobem jsem je odkázala do patřičných mezí. Nic jiného jsem asi dělat nemohla“, odpověděla podle pravdy Karolína. Když teta opustila její pokoj, vzala Karolína do ruky mobil a vytočila číslo své matky. Ta zrovna seděla se svými přáteli z léčebny ve společenské místnosti. ,,Ahoj, Kájo! Co potřebuješ?“ ozvalo se na druhé straně. ,,Ahoj mami“, pozdravila Karolína. ,,Já bych tě chtěla navštívit“, dodala jedním dechem. ,,Můžu?“ ,,Samozřejmě! Ale nejdřív pozítří, zítra mám terapii“, souhlasila Vilma. ,,Tak fajn. Pozítří mě tam máš. Zatím papa“, položila Karolína telefon. ,,Papa. Mám tě ráda“, rozloučila se s Karolínou Vilma. ,,Kdo to byl?“ zeptala se Zdena, Vilmina kamarádka. ,,Dcera“, odsekla Vilma a oznámila všem ve společenské místnosti: ,,Pozítří večer přijede na návštěvu moje sedmnáctiletá dcera.“ Všichni kývli a pokračovali v zábavě. Druhý den odpoledne po terapii se Vilma opět sešla se svými přáteli ve společenské místnosti. ,,Poprosím o chvilku pozornosti“, zvýšila najednou Vilma hlas, zatleskala do dlaní, vstala a pronesla k ostatním: ,,Jak všichni víte, zítřejší večer s námi stráví moje sedmnáctiletá dcera. O jedné věci jsem se přesto nezmínila. Myslím, že než přijede, by bylo dobré vědět“, odmlčela si, ,,že je na vozíku.“ Všichni v tu chvíli zmlkli. ,,A jak se jí to stalo?“ prolomila bariéru mlčení Zdena. ,,Nedávno měla úraz, při kterém si poranila míchu a ochrnula na celou spodní polovinu těla“, vysvětlila Vilma a pokračovala: ,,Proto bych vás chtěla poprosit, až přijede, chovejte se k ní, jako by to byl normální zdravý člověk. To je vše. Díky za pozornost“, usedla zpátky a opět se pokračovalo v zábavě. Druhý den odpoledne všichni čekali na příjezd Karolíny. Když Vilma seděla s ostatními ve společenské místnosti, zazvonil jí mobil. Zvedla ho: ,,No, ahoj, Karolínko, vydrž, jdu ti pomoc.“ Vytípla mobil, položila ho na stůl, zvedla se z křesla a oznámila ostatním: ,,Karolína už je tu. Já jí jdu pomoct. Nezapomeňte, o co jsem vás včera prosila, ano?“ Pak vyšla na chodbu a zmizela za vchodovými dveřmi. Za deset minut se za dveřmi ozvaly kroky, klika se pohnula a dveře se otevřely. Do nich vešla Vilma a tlačila před sebou na invalidním vozíčku Karolínu, která jí pomáhala tím, že rukama uváděla do pohybu dvě velká kola vozíku. ,,Tady už je to dobrý, mami, to už zvládnu sama“, uklidnila ji Karolína, sama se naplno opřela do kol vozíku a rozjela se napříč chodbou. Z obývacího pokoje přišla do chodby Zdena. ,,Dobrý večer“, překvapeně pozdravila Karolínu. ,,Dobrý večer“, usmála se na ní Karolína. ,,Tak…to je moje dcera, Karolína“, řekla Vilma. ,,Dobrý večer. Já jsem Chlumová“, podala Zdena Karolíně ruku. ,,Kuchařová, těší mne. Dobrý večer“, podala Zdeně Karolína ruku. ,,Já se moc omlouvám za ty rukavice, ty mám proto, abych si od těch kol nezničila ruce“, omlouvala se rychle Karolína za ,,ozdobu“ svých rukou. ,,To je v pořádku“, usmála se Zdena. ,,Já je rychle sundám“, rozepínala si Karolína rukavice. Tak“, plácla se Zdena do nohou a podívala se na Karolínu, ,, můžu vám něco nabídnout? Kávu, čaj, vodu, nebo snad víno?“ ,,Tak ten čaj, když budete tak hodná. Víno nepiji, je mi sedmnáct“, usmála se Karolína. ,,Hnedka to bude“, usmála se Zdena a mizela z chodby. Za ní šla Vilma a pak se za nimi rozjela i Karolína. ,,Vy jste Vilmina dcera? Vítáme vás“, obrátili se hned všichni ke Karolíně. ,,Ano, já jsem Karolína Kuchařová“, představila se. Všichni se k ní seběhli, podávali jí ruce a představovali se jí. Dlouho společně klábosili. Kolem šesté hodiny ale Karolína najednou zamanévrovala křeslem. ,,Já už vás budu muset opustit, mně jede za chvíli vlak“, vycouvala od stolu ke dveřím. ,,Já tě jdu vyprovodit“, zvedala se Vilma od stolu a šla za Karolínou. Pomohla jí do výtahu, z výtahu i z malého vchodového schodiště. ,,Tak ahoj, jsi hodná, že jsi přijela na návštěvu“, loučila se Vilma s dcerou. ,,Však já se tu ještě někdy ukážu. Teď už ale opravdu musím, nebo mi to ujede. Tak ahoj, mami“, stihla ještě Karolína matce zamávat a rozjela se do ulice směrem k nádraží. Vše jí šlo dobře, už se s vozíkem jakž takž sehrála. Bez problému překonala vyvýšený práh u vchodu do nádražní haly a prošla otočnými dveřmi na nástupiště. Tam se ale nemohla se svým vozíkem dostat přes obrubník chodníku. Celá zpocená s ním bojovala asi čtvrt hodiny. ,,Dovolte, slečno, já vám pomůžu“, chytl najednou někdo zezadu její vozík. Karolína byla zvědavá, kdo že se to nad ní slitoval, otočila se, pohlédla vzhůru a srdce jí poskočilo. Nad ní stál vysoký štíhlý tmavovlasý hnědooký kluk, který se jí okamžitě zalíbil. ,,Jé…to jste…to jste strašně hodný“, skoro zčervenala. ,,Já už se tu s tím notnou chvilku trápím.“ Kluk pevně chytl držátka vozíku a spolu s Karolínou s ním překonal vyvýšený obrubník. ,,Tak, a je to“, usmál se na Karolínu. ,,Promiňte, nechci být dotěrný, ale můžu se zeptat, jak se vám to stalo?“ ukázal na vozík. Karolína mu celou událost barvitě vylíčila- od svého výjezdu z domova až po probrání se v nemocnici. ,,Tak to mě mrzí, chudáčku“, politoval ji. Jen smutně pokrčila rameny. ,,Život je holt někdy nemilosrdný“, smutně a smířeně pronesla. ,,Poslouchejte“, napadlo ji najednou, ,,nechtěl byste někam zajít si sednout, že bych vás na něco pozvala za to, že jste mi pomohl? Jestli teda máte čas. Mně sice za chvíli jede vlak, ale můžu počkat na další.“ ,,No, já čas mám, ale to ne, když vám jede vlak, tak vás nebudu zdržovat, jen vám do něj pomohu. Když tak jindy, jestli se ještě někdy uvidíme.“ ,,Ne, pojďte si sednout, opravdu mohu počkat na další“, skoro škemrala Karolína. ,,Tak dobrá, ale platím já“, usmál se Marek. Popadl držátka Karolínina vozíku. ,,To je v pořádku, umím ho ovládat rukama“, odmítla s úsměvem. Pak se opřela do kol, Marek šel vedle ní a ocitli se v malé nádražní restauraci. ,,A jak se vlastně jmenujete?“ zeptala se zničehonic Karolína, jak tam tak spolu seděli a klábosili. ,,Jé, promiňte, já se nepředstavil. Já jsem Marek Slánský“, podal Marek Karolíně ruku. ,,Karolína Kuchařová“, opětovala mu podání ruky Karolína.