Adriana a Richard
Smuteční síní krematoria v pražských Strašnicích se nesla ponurá melodie. V první řadě seděli zarmoucení dcera, zeť a vnučka zesnulé ženy. Muž si obě zarmoucené uplakané ženy k sobě něžně tiskl. Sám měl také co dělat, aby zadržel slzy, tchyni měl rád a vycházel s ní bez problémů. Všichni tři byli v tak mizerném stavu, že si museli vybrat pár dní volna v zaměstnáních. Po obřadu přijímali kondolence a rutinně za ně zdvořile děkovali. Poté se smuteční hosté přesunuli k již zhotovenému hrobu a rakev se zesnulou ženou do něj byla spuštěna. Rodina přihodila několik růží a vše bylo zasypáno hlínou. Adrianě, vnučce zesnulé ženy, se pláčem podlamovala kolena. Opřela se tedy o otce, ani říct několik posledních slov schopná nebyla. V restauraci, kde se poté celá společnost sešla na slavnostní oběd, seděla na baru stranou od ostatních vedle jakéhosi mladého popíjejícího kluka. Přelétl zrakem po černě oděné společnosti a pak se obrátil na Adrianu. ,,Upřímnou soustrast. Kdo?“ oslovil ji. ,,Děkuji. Babička,“ téměř neslyšně smutně zahuhlala. Uslzený zrak jí padl na skleničku, kterou držel v ruce. ,,Co to pijete?“ Kluk se nejprve zadíval na ni a potom do skleničky. ,,Whisky,“ odvětil. ,,Chcete ochutnat?“ nabízel jí a podával jí skleničku. ,,Ne, díky,“ Adriana zavrtěla hlavou, vzápětí ale sahala po skleničce: ,,Anebo jo, ukažte.“ Mladík jí podal svoji skleničku a sledoval, jak zlatavá tekutina, kterou si původně koupil pro sebe, mizí v dívčině hrdle. Pocítila najednou neskutečnou úlevu. ,,Je, já vám to vypila,“ zadívala se na prázdnou skleničku. ,,Nevadí, dám si novou,“ odvětil mladík a kývl na mladého kluka v bílé košili ozdobené černým motýlkem stojícího za barem: ,,Ještě jednu whisku, prosím tě.“ Barman kývl, nalil do nízké skleničky trošku pití a podal ji mladíkovi. Adriana se najednou cítila uvolněná a měla pocit, že i smutek ze ztráty blízkého člověka ji pozvolna opouští. Protože s alkoholem dosavadní zkušenosti neměla, účinkoval na ní o to spolehlivěji. ,,Já si také dám,“ zavolala na barmana. Kluk sedící vedle i barman se na ni podívali a barman jí podal plnou skleničku. Adriana na nic nečekala a jedním lokem vyprázdnila její obsah. ,,To je docela dobré,“ pochvalovala si. ,,Ještě jednu,“ podala prázdnou skleničku barmanovi. ,,Pomalu, slečno,“ snažil se ji zkrotit, nicméně dal jí to, co požadovala. Když už sosala zlatavý obsah asi páté sklenky, dostala se již poněkud do nálady. Dokonce barmanovi, zrovna když se chystal nalévat, lahev s whisky vytrhla z ruky a vypila zbytek v ní na ex. To ji dorazilo. ,,Co tam máš ještě dobrého?“ téměř se dobývala do baru, až ji v tom barman musel fyzicky zabránit. ,,Ale, nedělej drahoty, fešáku,“ pronesla mazlivě, špulila k němu rty jako k polibku a snažila se jeho odporu vzdorovat a hladit ho po tváři. ,,Tak a dost! Už ti nenaliju ani, kdybys na kolenou škemrala!“ chtěl ji vzít sklenku z ruky. ,,Ne! Moje!“ snažila se sklenku udržet, a jak se tam o ni přetahovali, vyskočila jim na podlahu a rozbila se. Všichni se po nic ohlédli. ,,Jejda…pardon,“ začervenal se barman a rychle začal vzniklou spoušť uklízet. Obratně zametal střepy a vytíral rozlitý alkohol. ,,No Adriano! Že se nestydíš! Takhle se zřídit, a ještě na pohřbu!“ křikl pan Hofman a přiskočil k baru, aby zachránil situaci a již zcela opilou dceru uklidnil. ,,Však ji nechte, člověk si občas má právo vyhodit z kopýtka,“ snažil se ho s úsměvem usměrnit kluk popíjející u baru, který měl také již poněkud naváto. ,,Hele, ty si laskavě nech ty kecy, mladej, jo, buď tak hodnej,“ zpražil ho Adrianin otec. ,,Oukej, už mlčím,“ kluk ve vzduchu rozhodil dlaně, otočil se zády a začal rozmlouvat s barmanem. Oba dva se rozhodli situaci ignorovat. Pan Hofman dovedl Adrianu domů, přičemž se motající se Adriana cestou stihla ještě vyzvracet do odpadkového koše na ulici, uložil ji do postele a vrátil se k ostatním. Probudila se až ráno. Na nic si nepamatovala, jen název nahořklé zlaté tekutiny ne a ne dostat z paměti, tak moc jí zachutnala. Jak jí po ní bylo dobře! Musí si dát ještě! A rovnou celou lahev! A vzít jednu do zásoby! Nebo radši dvě! Hned až vstane, zaběhne si pro ně do obchodu. Jak rozhodla, tak také udělala. Už se nemohla dočkat, až se opět napije. Před obchodem s lihovinami si partička jakýchsi mladých rozjařených kluků dávala kolovat placatku. Adriana je se zaujetím sledovala. Počkala, až si jí všimnou, a zeptala se jich: ,,Z čeho to pijete?“ Všichni naráz se nahlas rozesmáli. ,,Copak ty neznáš placatku?!“ Adriana zrudla, zavrtěla hlavou a pronesla: ,,Já nikdy nepila.“, což spustilo další vlnu smíchu opilecké party. ,,Praktická věcička,“ promluvil konečně jeden z kluků, podíval se na placatku a jemně ji poplácal. ,,Pitíčko vždycky po ruce.“ A mocně si upil. ,,Dej mi ochutnat,“ žadonila Adriana. Kluk jí bez přemlouvání podal placatku a Adriana se napila. ,,Chutná vodka?“ zeptal se kluk a soudě podle zářících dívčiných očí uhádl odpověď. ,,Tak já už jdu,“ rozloučila se a vešla do obchodu. Vycházela z něj s taškou s několika lahvemi tvrdého alkoholu a placatkou. Doma okamžitě jednu lahev rozdělala. Jakmile se jednou napila, nedokázala se ovládnout a za necelou hodinu byla lahev prázdná a Adriana v náladě. Nahlas si prozpěvovala, tančila s lahví v ruce po bytě, a když už se jí začala motat hlava, plácla sebou těžce do křesla v obývacím pokoji. V zámku najednou zarachotil klíč a do bytu vešel pan Hofman vracející se z dlouhé procházky, která mu měla pomoci zahnat dosud přetrvávající chmury z včerejšího pohřbu. ,,Ahoj!“ Zavolal na Adrianu, neboť věděl, že je doma. ,,Nazdar!“ zahlaholil mu na odpověď opilecký hlas. Pan Hofman okamžitě vběhl do obývacího pokoje, odkud se ozýval, a uviděl svoji namol opilou dceru rozvalující se v křesle a držící prázdnou lahev. Zůstal na ni šokovaně koukat. ,,Co..co to má znamenat? Ty jsi zase naložená v lihu? Copak tě ten včerejšek dostatečně nepoučil?! Víš, že tě kvůli tomu můžou vyhodit z práce, až tam zase nastoupíš?!“ ,,Skoro všichni při makání chlastaj,“ Adriana mávla rukou. Motal se jí jazyk a nebyla už schopná se ani poslouchat, jaké nesmysly z ní padají. ,,Sakra holka, vzchop se! Každej tam jednou musí, někoho to holt potká dřív, ale život jde přece dál, ještě tu máš mě, mamku, kamarády,“ přistoupil k ní a pokusil se o emotivní přátelský rozhovor. Adriana ale neposlouchala a dál si vedla svoji. ,,Co to tu meleš za nesmysly?“ křičela na něj, oči jí žhnuly a vyskočila z křesla přímo k němu. ,,Uklidni se, ano?“ položil jí ruce na ramena a zkusil ji něžně, ale rázně posadit zpět do křesla. S vypětím všech sil se mu to celému udýchanému nakonec povedlo, ale začal se bát, že by mu jeho vlastní dcera, začínající pod vlivem alkoholu být agresivní, byla schopna nemálo ublížit. ,,Poslouchej mě, Adrianko,“ pronesl k ní opatrně. Věděl, že musí volit správná slova, aby situaci ještě nezhoršil. ,,Vím, že je to pro tebe těžké, ale pro nás všechny taky, uvědom si to, prosím tě. Nikdo po tobě přece nechce, abys na babičku zapomněla, patřilas do její nejbližší rodiny stejně jako my. Proč proboha děláš tohle?!“ Podíval se na lahev v její ruce a vytrhl jí. ,,Přece se nechceš do konce života tady zavřít s chlastem?! Musíme se taky vrátit co nejdřív do práce, jít dál…“ ,,Dej mi pokoj,“ odstrčila ho Adriana, načež hlučně vyběhla dřevěné schody do prvního patra k ložnici a demonstrativně za sebou uhodila dveřmi. Vyběhl za ní a několik vteřin bouchal na zavřené dveře od ložnice, ale neměl odvahu je otevřít. Nakonec pochopil, že nemůže dělat nic jiného, než čekat, až dcera vystřízliví a do té doby na ní dávat pozor, aby někomu či sobě něco neudělala. Těžce vzdechl a odkráčel po schodech zpět do přízemí. V chodbě se minul s paní Hofmanovou právě přicházející od přítelkyně. Oba se objetím pozdravili. ,,Zas je namol jako včera,“ pronesl chladně a ukázal nahoru k patru. ,,Cože?!“ Paní Hofmanové se v obličeji objevil ustaraný výraz a chtěla jít za Adrianou. Pan Hofman jí ale zadržel: ,,Nech ji, dokud to z ní nevyprchá, se mnou mluvit nechtěla, pochybuju, že bys dopadla líp.“ Paní Hofmanová těžce vzdychla a odešla s manželem do obýváku, kde také strávili noc, aby opilé dceři zajistili klid. Adriana upadla do spánku, ve kterém setrvala po celý zbytek dne i celou noc. Když se další ráno probudila, první, co uviděla, byla starší fotografie zesnulé babičky na matčině nočním stolku. Vyvedlo jí to z míry. ,,Proč? Proč?“ křičela z plných plic, bouchala pěstmi do matrace a polštáře a z očí jí tryskaly slzy. Vzbudila tím oba rodiče. Paní Hofmanová, která dceřin nářek uslyšela jako první, vtrhla do ložnice a uviděla brečící dceru s fotografií své matky v ruce. Přisedla si k ní a vzala ji do náruče. ,,No tak, psst, to bude dobré,“ konejšila jí a hladila po vlasech a tvářích. ,,Nebude! Nic nebude dobrý!“ křičela Adriana a pěstmi stále bušila do matrace. Svým projevem nápadně připomínala dvouleté dítě, které je právě v moci záchvatu zuřivosti a vzdoru. Když se konečně trochu uklidnila, vstala, oblékla se celá do černé a chodila po domě jak tělo bez ducha. Relativně střízlivá se vydala na hřbitov za svoji milovanou babičkou, na kterou jí ani spousta alkoholu nezabránila zapomenout. Po cestě koupila v blízkém květinářství kytici nádherných rudých růží, které položila na hrob. Přes slzy nebyla schopna nic vidět. Nenápadně se rozhlédla kolem, rozepnula kabelku a vytáhla z ní placatku. Hbitě ji odzátkovala, přiložila si její hrdlo ke rtům, zaklonila hlavu a pořádně si z ní lokla. Zašklebila se, neboť jí neředěný kubánský bílý rum nepříjemně zapálil v krku a ústech. Rychle láhev opět zadělala a strčila zpět do kabelky. Stále však sledovala, jestli někdo není poblíž. Za své pití se, ačkoli jí přinášelo sebevětší uspokojení v těžkých chvílích, styděla a chtěla ho před ostatními utajit. Vrátila se domů, usadila se před televizi a nalila si sklenku. Když slyšela zazvonit telefon, ani ho nebyla schopná zvednout. Nejlepší kamarádka Klára, která ji touto cestou chtěla pozvat večer do kina na novou komedii, to po několika marných pokusech vzdala, ale protože Adrianu považovala za svoji velmi dobrou přítelkyni, dělala si o ni starosti, proto se rozhodla navštívit ji doma. Konečně ji po několika zazvoněních Adriana otevřela a Klára nebyla schopna uvěřit tomu, v jakém stavu svoji nejlepší kamarádku vidí.,,Ty piješ?!“ vyjela na ni. Adriana provinile sklonila hlavu. ,,Proč mi aspoň nebereš telefon? Víš, jak jsem se o tebe bála?“ promluvila po notné chvíli mlčení a dívala se přitom vyčítavě do skleněných očí. ,,Já myslela, žes už tu smrt v rodině dávno zvládla! No chtěla jsem tě pozvat večer do kina na tu novou komedii, jak se teď o ní všude mluví a píše, ale v tomhle stavu s tebou nikam nejdu! Dej se co nejdřív do pořádku a pak mi třeba zavolej! Ahoj!“ bouchla dveřmi a odešla. ,,Počkej!“ Adriana se chtěla vymotat za ní, ale před nosem jí přistály dveře. Následující den ji zvala kamarádka ze střední do města na odpolední nákupy a kafe, protože se jí ale také nepodařilo dovolat, vzdala to. Protože se ovšem kamarádila i s Klárou a věděla, že Klára s Adrianou jsou nerozlučná dvojka, rozhodla se Kláře zavolat a na Adrianu se zeptat. Klára jí na rozdíl od Adriany čekat nenechala. Sešly se a o všem si popovídaly. ,,Normálně jsem ji, byť jsem její dobrá kamarádka, měla chuť proplesknout, aby se vzpamatovala, nic jinýho by na ni v tu chvíli neplatilo!“ líčila Klára s očima navrch hlavy a přítelkyně jí se zatajeným dechem naslouchala. Adriana bývala před babiččinou smrtí velmi společenská, a tak se jí všichni možní přátelé dosud netušící o jejích neustále trvajících splínech a způsobu jejich řešení snažili vytáhnout tu do divadla, kina, na koncert, diskotéku nebo jen tak do kavárny na kafe a kus řeči. Každý také věděl o spřízněnosti duší Adriany a Kláry, a tak se, když se jim nepodařilo kontaktovat Adrianu, obraceli na Kláru, která všem líčila momentální stav milé Adriany, ovšem bez jediného sebemenšího náznaku radosti nebo sobeckosti, naopak byla kvůli kamarádce stále zachmuřená a smutná, chtěla zpět tu starou veselou Adrianu, která byla pro každou zábavu. Zvěsti o Adrianině pití se tak začaly mezi jejími přáteli šířit jako morová nákaza ve středověku. Někteří se ji pokusili navštívit, styl, kterým je vykázala pryč, je ale ohromil natolik, že se rozhodli s ní přerušit všechny kontakty do té doby, než se vyléčí. Kdo ji však nezavrhl, byla její rodina, které sice její pití vadilo, ale pořád se snažila jí všemožně pomoci, bohužel pokaždé neúspěšně, až se paní Hofmanová rozhodla udělat radikální krok: rozhodla se potají zajít za psychiatrem a o všem mu říci. Krok, že dceru postaví před hotovou věc, jí připadal nejrozumnější a nejbezpečnější. Jednou večer se Adriana opět rozvalovala v křesle, celá se motala, v ruce držela poloprázdnou lahev whisky, když zazvonil zvonek. Bylo jí jasné, že za ní nikdo neotevře, a tak se se zjevnou nechutí pomalu zvedla z křesla a dopotácela se ke dveřím. ,,No jo, už jdu!“ zahlaholila, když zvonek zařinčel podruhé. Třesoucíma se rukama otočila klíčem a otevřela dveře. Za nimi se objevila její nejlepší kamarádka Klára. ,,Čau!“ Adriana Kláru chtěla obejmout. ,,No nazdar!“ odstrčila ji Klára. ,,Zas to z tebe táhne jak z putiky,“ ohrnula nos a vešla dovnitř. ,,Adri, proboha, nezdá se ti, že to s tím pitím už docela přeháníš? Podívej se, jak to tu vypadá sakra! A jak vypadáš ty!“ Klára kopla do prázdné lahve od vodky ležící na podlaze přímo u její nohy, podívala se po bytě a následně ukázala na Adrianu. Ta jen smutně sklonila hlavu. ,,Od tý doby, co umřela tvoje babička, tě fakt nepoznávám! Sakra seber se! Bývala s tebou taková sranda, a teď? Vždyť je z tebe normální troska! V tvým vlastním zájmu doufám, že na to taky konečně kápneš a něco s tím budeš dělat.“ A odešla. Ve dveřích se ještě stihla minout s paní Hofmanovou vracející se z práce. ,,Proboha domluvte už tý Adrianě, ať přestane pít!“ zaprosila Klára téměř na kolenou. Paní Hofmanová zabouchla dveře, shodila boty a vběhla do obývacího pokoje, kde se Adriana jako obvykle rozvalovala na pohovce se sklenkou v ruce a obklopena prázdnými lahvemi. ,,Ty jsi zase opilá!“ křičela. ,,Mám toho tak akorát dost! Začneš se léčit, a to už zítra! Prodloužila jsem ti neschopenku v práci a vyjednala místo v léčebně.“ Hodila na stůl před dceru obvodním lékařem i psychiatrem podepsané potvrzení o pracovní neschopnosti a o přijetí do psychiatrické léčebny na protialkoholickou léčbu. ,,Cože?!“ Adriana na ní vyvalila oči. ,,Přesně tak, holčičko. Takhle to už dál nejde, to musíš sama uznat. Tady jenom podepiš nějaký lejstra a pak si jdi zabalit věci, zítra tě přijmou, už jsem to dojednala.“ Adriana i přes svoji značnou opilost z matčina hlasu cítila obavy a pevné přesvědčení, a tak neodporovala. Uchopila třesoucí se rukou tužku a oba papíry podepsala, načež se dopotácela od stolku k šatní skříni, otevřela ji a vytáhla z ní svoji cestovní tašku. ,,Co si mám vzít s sebou?“ zeptala se matky. ,,Ukaž, prosím tě, já ti pomůžu,“ paní Hofmanová brala Adrianě tašku z ruky. ,,Snad už jsi dost dospělá na to, abys uznala, co budeš potřebovat, ne? Když budeš něco potřebovat dodat, samozřejmě ti to přivezeme,“ zpražila Adrianu. Ta kývla a začala do tašky skládat nějaké oblečení, hygienické potřeby a ostatní drobnosti, co uznala, že budou potřeba. Večer ještě popíjela a vypila téměř celou vodku, tentokrát už s vědomím, že to je poslední velké množství alkoholu, co kdy pozřela. Noc probděla a strávila přemýšlením, co ji bude čekat. Hlavou se jí honily otázky, jak dlouho bude léčení trvat, jestli se bude během něj moci vidět se svoji rodinou a jestli a v jakém rozsahu po něm bude moci pít. Ráno čekala před příjmovou ambulancí oddělení protialkoholické léčby místní psychiatrické léčebny na příjmové psychiatrické vyšetření. Paní Hofmanová byla s ní, chtěla být dceři za každé situace oporou. Seděla vedle ní a držela jí za ruku. ,,Žádný strach, zlato moje, to zvládneš,“ snažila se Adrianu konejšit, když si všimla její skleslosti, tiskla ji k sobě, hladila ji po vlasech a dávala jí polibky na tvář. ,,Slibuju ti, že jak to tvůj stav a řád léčebny dovolí, tak tě budeme chodit navštěvovat, vůbec se od nás nijak neodloučíš.“ Adriana smutně skláněla hlavu. ,,Mami…já sem nechci…,“ zahuhlala najednou. ,,Opravdu musím?“ podívala se matce přímo do očí. Ta pevně přikývla. ,,Neboj se, nic špatného se ti tu nestane,“ ujistila Adrianu. ,,Pamatuj si, ať se stane cokoli, jsem tvoje máma a vždycky, opravdu vždycky budu stát při tobě. A táta a přátelé, co tě mají rádi, zrovna tak.“ ,,Adriana Hofmanová?“ promluvil něžně muž, který otevřel dveře ordinace. Adriana zareagovala na své jméno a hbitě vstala. ,,Dobrý den,“ přistoupil k ní a podal jí ruku. ,,Dobrý den,“ odpověděla mu a opětovala stisk ruky. ,,Vy jste asi matka tady slečny, je to tak?“ obrátil se k paní Hofmanové. Ta kývla. ,,Dobrý den,“ přistoupil k ní a také si s ní podal ruku, ,,Tak půjdeme dovnitř, já vás vyšetřím, něco podepíšeme a můžete nastoupit,“ podíval se psychiatr na Adrianu a ukázal dovnitř své kanceláře. Paní Hofmanová se na dceru povzbudivě usmála. ,,Já tu zatím počkám,“ kývla. Psychiatr si Adrianu posadil naproti sobě a ptal se jí, jestli se na něco někdy léčila či momentálně léčí, jestli bere nějaké léky, jaké má vztahy v rodině, jak vychází s přáteli, proč ji smrt babičky tak zasáhla a jestli to byl hlavní spouštěcí mechanismus jejího alkoholismu. Její odpovědi si pečlivě zaznamenával. Nakonec společně vyplnili nějaké papíry a vyšli z ordinace hledat službu konající sestru, která nové pacientce vysvětlí, co bude dál, a obeznámí ji se všemi náležitostmi léčby i režimu léčebny. Paní Hofmanová už na ně přede dveřmi čekala. ,,Tak co?“ ptala se Adriany, která jen kývla. Psychiatr zatím vyhledal zdravotní sestru a pokynul paní Hofmanové, že může léčebnu opustit. Na rozloučení se obě objaly. ,,Drž se, broučku náš, máme tě rádi a jsme s tebou, jak to bude možné, tak nás tu budeš mít,“ líbala svoji dceru paní Hofmanová. Pak paní Hofmanová svoji dceru opustila a Adriany se ujala zdravotní sestra, která jí provedla oddělením, ukázala jí, kde je jídelní kout, společenská místnost, seznámila ji s ostatními pacienty a nakonec jí byl přidělen pokoj s lůžkem, nočním stolkem, skříní, stolem, židlí a malinkou koupelnou s vanou, umyvadlem, zrcadlem a WC. Jakmile byly všechny formality vyřízené a Adriana na chvíli osaměla na pokoji, padly na ni chmury. Vytáhla ze dna kufru fotografii babičky a postavila ji na noční stolek. Pomalu si začala vybalovat zbytek svých věcí a brečela přitom. Takhle opravdu skončit nechtěla. Nebyla schopna udržet slzy ani při rozhovoru s psycholožkou, když jí popisovala svoji tíživou situaci. Večeři odmítla i přes naléhání lékařů, že něco sníst musí a přes to, že se podávala její jinak milovaná brokolice v sýrové omáčce. Noc by byla schopna probrečet, kdyby nedostala léky na spaní a uklidnění, díky kterým nakonec usnula, i když ji po celou noc pronásledovaly šílené noční můry. Ráno po snídani, kterou do sebe byla schopna sotva nasoukat, když se umyla a převlékla, se šla projít do zahrady. Posadila se na lavičku pod nádherně kvetoucí třešeň a hleděla nepřítomně do prázdna. Přepadl ji stesk po domově, rodině, nedávno zemřelé babičce a začala brečet. Normálně by v ní v této situaci skončila téměř polovina lahve vodky nebo jiné lihoviny. Nervózně se klepala a nahlas vzlykala. ,,Ale no tak,“ zaslechla najednou melodický mužský hlas. Když se rozhlédla kolem, všimla si, že patří mladému muži, který na ni zpoza plotu z ulice mluví. Hezkému muži! Husté kučeravé černé vlasy se mu neposedně vlnily kolem hlavy, hluboké tmavé oči lemované svůdnými řasami a hustým obočím na ni upřeně hleděly, štíhlé svalnaté tělo přímo vybízelo k objetí a jemný obličej doplňovaly řídká bradka a pár vousů pod nosem. Když si všiml, že se na něj podívala, povzbudivě se na ni usmál. ,,Hezkým holkám nesluší, když brečej,“ řekl konejšivě. Teprve teď se na něj Adriana pořádně podívala. ,,Copak já jsem hezká?“ opáčila. ,,Jsem jenom troska, která řeší problémy chlastem. Proto jsem skončila tady.“ ,,Pojďte blíž,“ vyzval ji. Zaváhala. ,,No nebojte, já nekoušu,“ zasmál se. Sklopila hlavu, zvedla se z lavičky a pomalu šla k plotu. ,,Poslouchejte mě,“ pronesl, když k němu došla docela, ,,jste moc hezká. Jste krásná. Tohle musíte zvládnout. Musíte! Jak se jmenujete?“ Cosi neartikulovaně zamumlala. ,,Jak?“ naklonil se blíž. ,,Adriana,“ odpověděla již zřetelněji a hlasitěji. ,,Těší mě, já jsem Richard,“ usmál se. ,,Podal bych ti ruku, ale přes ten plot to asi nepůjde,“ chytl do prstů jednu z kovových tepaných příček a zatřásl. Adriana se křivě usmála. ,,Já už musím dovnitř, za pět minut máme sezení,“ ukázala na budovu. ,,Počkej,“ zadržel ji, mezitím co vytahoval z kapsy kus papírku a tužku. Rychle na něj načmáral své telefonní číslo a prostrčil ho příčkami plotu. ,,Někdy zavolej. Zatím ahoj,“ řekl jí, ještě se na ní usmál, otočil se a šel dál. Adriana si papírek strčila do kapsy kalhot a vydala se k budově. Setkání s Richardem ji příjemně naladilo a povzbudilo. Najednou měla ještě více motivace k tomu, aby se dokázala dostat ze své touhy po alkoholu a řešení problémů s jeho pomocí. Najednou jí nevadilo svěřovat své problémy zcela cizím lidem a poslouchat jejich rady a příkazy. Ke své lásce k Richardovi se ještě ten den přiznala i psychoterapii vedoucí psycholožce, která jí kontakt s ním dovolila. Večer, když se v plánu jít do sprchy svlékala, jí z kapsy kalhot vypadl papírek s Richardovým telefonním číslem. Téměř to vypadalo jako znamení, že čeká na její telefonát. Zvedla jej ze země, svlékla si zbytek oblečení, zabalila se do osušky a vykročila směrem ke koupelně. Mezitím co se umývala, myslela jen na něj. Má mu zavolat? Co když ho bude rušit? Stále měla v živé paměti jeho hlas, krásný obličej, vlasy, svalnatou postavu. Najednou se přistihla, jak si jej představuje zcela nahého, ideálně že je s ní v tomto okamžiku, a sebe k němu přitulenou, a její ruka sklouzla mezi její stehna. Když si to uvědomila, začervenala se, i když byla ve sprchovém koutě zcela sama, dokončila hygienu, utřela se, natřela se krémem, zabalila se do měkoučké bledě modré froté osušky, vyčistila si zuby a pospíchala na svůj pokoj. Je rozhodnuta. Ozve se mu. Rychle vklouzla do noční košile, popadla svůj telefon a vytočila číslo z papírku. ,,Richard Weber, prosím?“ ozvalo se na druhé straně. Nemusel se ani představovat, okamžitě poznala jeho hlas. ,,Richarde, ahoj, to jsem já, Adriana,“ ozvala se nesměle. Zareagoval s až neuvěřitelným nadšením. ,,Ahoj! Tak jak se máš?“ Adriana se rozhodla nelhat. ,,Je mi bez tebe smutno, hrozně ses mi líbil, chtěla jsem tě slyšet,“ přiznala. Usmál se. ,,Tak trochu jsem to vycítil a čekal jsem, že mi zavoláš. A odhadl jsem to správně.“ ,,Když jsem si svlékala kalhoty, tak mi z nich vypadl ten papírek, jak jsi mi odpoledne dal. Říkala jsem si, že je to asi nějaký znamení, tak jsem ti zavolala.“ Zasmála se a on také. ,,Nevyrušila jsem tě od něčeho?“ zeptala se najednou. ,,Ne, vůbec, už jsem byl připravený jít spát,“ odpověděl jí. ,,Já taky,“ přiznala, i když najednou se jí spát vůbec nechtělo. ,,Myslím, že bychom mohli navázat na ten načatý rozhovor z odpoledne, ráda bych se toho dozvěděla víc,“ usmála se. Souhlasil. Cítila k němu důvěru, měla potřebu se mu ze všeho vypovídat podobně, jako to dělávala při psychoterapii, vyprávěla mu o sobě, proč je vlastně tady, o svých přátelích, z nichž o mnohé přišla díky svému pití, o své rodině, o zesnulé babičce. On jí na oplátku vyprávěl o sobě a svém příbuzenstvu. Jeho konejšivá a povzbudivá slova na ni účinkovala jako hlazení po vlasech od někoho, kdo je jí velmi blízký. ,,Zítra je sobota, chtěla by ses dopoledne nebo odpoledne projít? Až bude chvilku čas?“ zeptal se jí. ,,Jo, klidně,“ souhlasila. ,,S kým to tu takhle pozdě ještě rozmlouváte?“ vešla do jejího pokoje službu konající ošetřovatelka. ,,Promiň, už musím končit, dobrou noc,“ rozloučila se s Richardem rychle. ,,Dobrou noc, poklade,“ odpověděl jí něžně na pozdrav a oba dva položili. ,,Přítel,“ obrátila se na ošetřovatelku. ,,Víte vůbec, kolik je hodin? Všichni pacienti už spí,“ tlumený hlas ošetřovatelky zněl malinko přísně. ,,Promiňte, vím, my jsme se trošku zapovídali,“ sklonila Adriana hlavu. ,,Ale kontakty s ním mám pod paní terapeutky povolené,“ oháněla se Adriana. ,,To je sice pěkné, ale touhle dobou by se už opravdu telefonovat nemělo,“ odbyla ji ošetřovatelka. ,,Když my si tak chyběli…“ povzdechla si Adriana s lehkým úsměvem. ,,Ach ta láska,“ povzdechla ošetřovatelka a také se trochu usmála. ,,Tak teď už se hlavně snažte usnout stejně jako ostatní, myslím, že toho za celý den všichni máte až dost. Dobrou noc,“ poručila Adrianě, a aniž by čekala na její reakci na pozdrav, vyšla z pokoje a zavřela za sebou. Adriana se zachumlala do peřiny a zavřela oči. Myslela na Richarda. Ačkoli ho ještě příliš neznala, věděla, že je do něj celým srdcem zamilovaná a dokázala vycítit, že ani jeho city k ní nejsou zcela prázdné. Už se těšila na zítra, až od psycholožky dostane svolení k vycházce s Richardem. Ráno se u snídaně a při vizitě všichni divili, s jak neobyčejně dobrou náladou vstala. Okamžitě po psychiatrovi, který pacienty kontroloval, chtěla vědět jeho stanovisko k jejímu čerstvému vztahu a návrhu na dnešní vycházku. Souhlasil, jen dal podmínku, že se Adriana jako každý den musí účastnit povinného bloku její protialkoholní léčby a budou souhlasit také ostatní lékaři. Odpoledne v čas, který byl vyhrazený pro soukromí a odpočinek pacientů, dostala svolení také od primáře, psycholožky a zdravotní sestry. S Richardem si domluvili schůzku v blízké restauraci. Už tam na ni čekal. K pití si objednala pouze perlivou vodu, nechtěla nic pokoušet ani lehkým vinným střikem, veškerý alkohol stejně měla zakázaný a nebyla ten typ, kterému by činilo potěšení za zády podvádět, a on svoji galantnost a chápavost potvrdil objednáním si citronové bublinkové limonády, samotná voda mu nechutnala. ,,Ne, to po tobě přece nemůžu chtít, dej si, na co máš chuť, kvůli mně si odříkat nemusíš,“ skoro ji to uvedlo do rozpaků při objednávání. ,,Však já o ten alkohol ani moc nestojím,“ odpověděl jí. ,,Já bych si ho za normálních okolností dopřála taky jen jednou za uherský rok, ale ta náhlá smrt babičky ve mně prostě něco, co ze mě udělalo vychlastanou trosku, spustila, a já si nedokázala vysvětlit, co to je, ani to zastavit,“ smutně pronesla. Pohladil ji po sametově hebkém hřbetu ruky. Poté pro něco sáhl do své příruční brašny a na Adrianině pravém prsteníčku se zatřpytil krásný tepaný stříbrný prstýnek s drobnými kamínky. Zůstala na něj nevěřícně koukat. ,,Ber ho jako symbol naší lásky a jako talisman, který tě bude provázet, abys vše zvládla,“ zašeptal. Lehce se zasmála. ,,Jaká láska? Vždyť se známe sotva tři dny!“ Ale v duchu věděla, že k Richardovi lásku cítí, ne tu jalovou, kterou prožívají puberťáci, ale tu opravdovou, pevnou, se kterou mohla překonávat i ty zdánlivě nejtěžší překážky. Oba se k sobě naklonili a dlouze se políbili. ,,Moc ti děkuji, ale já pro tebe nic nemám,“ pokrčila rameny, když si opět sedla. ,,Mě úplně stačí, že jsi se mnou,“ natáhl k ní ruku a pohladil jí po vlasech. ,,I když se známe teprve krátkou dobu, v čemž máš nepochybně pravdu, už jsem se do tebe stihl zamilovat celým srdcem a každým dnem se v tom jen utvrzuji.“ V jejích očích se zaleskly slzy dojetí. ,,Já do tebe taky,“ usmála se a vrhla se mu kolem krku, načež se hlasitě rozvzlykala a několik hostí se po nich překvapeně podívalo. ,,Ale no tak,“ snažil se ji ukonejšit hlazením po zádech. I jeho celá situace dojala a po tváři se mu kutálely slzy štěstí a dojetí. ,,Chlapi nebrečí,“ usmála se a prsty mu stírala slzy z tváře a hladila ho po ní dlaní. ,,Tak už nebudeme, ani jeden, ano?“ začal pláč kombinovat se smíchem a dlaní stíral poslední slzy ze svého i Adrianina obličeje. Dokonce i kolem procházející číšník se zastavil, aby se podíval; takový příval citů jaktěživ neviděl. Když si dvojice všimla, že jsou pozorováni, oba dva zčervenali rozpaky. ,,Moc se omlouváme, jestli jsme se chovali nějak nevhodně, my…my jsme si prostě vyznali lásku a trochu to s námi zamávalo…“ koktal zběsile Richard na svoji i Adrianinu obhajobu.