Luděk - život za skly černých brýlí
Dvanáctiletý Luděk, žák šesté třídy, se po vyučování rád scházel se svými kamarády. Nebyli to žádní andílci a ani Luděk nebyl výjimkou. Moc se neučili, věčně vyváděli blbiny, ničili vše, okolo čeho prošli, občas si i zapálili cigaretu nebo se napili něčeho ostřejšího z lahve, kterou doma vzali z nočního stolku nebo spíže. Jednou dokonce překonali živý plot a nepozorovaně vnikli do ovocného sadu patřícího starému Peterkovi. Jeden z nich, Mirek, vylezl na jednu jabloň, trhal jablka a házel je dolů klukům. Když byli v nejlepším, šel zrovna okolo Peterka na obvyklou obhlídku sadu. Jakmile kluky zaregistroval, spustil: ,,Co...co tam děláš?! Marš okamžitě dolů!" Mirek rychlostí blesku seskočil ze stromu a spolu s kluky se zbrkle hnal pryč. ,,Já bych vás tou holí vyplatil, že byste se měsíc neposadili, darebáci!" hulákal Peterka, hnal za kluky a mával svoji holí. Kluci mu stihli utéct. Jindy se zase bavili střílením z praku na kostelní věž a povedlo se jim zasáhnout okno kostelní světnice. ,,Zatracená bando kazisvětská! Až vás chytím, tak uvidíte, seč je toho loket!" vykoukl z něj rozzlobený obličej kostelníka. Kluci se hned rozběhli pryč. Zkrátka vyváděli všemožné podobné kousky, které jim ale vždycky prošly. Tak se stalo, že jednou přinesli do školy zábavnou pyrotechniku. Úspěšně ji propašovali vyučováním tak, aby si učitelé ničeho nevšimli a nic jim nebylo podezřelé, a hned, co zvonek oznámil konec poslední hodiny, se jali za školou pyrotechniku testovat. Lukáš, nejstarší z party, tedy jednu petardu podpálil. Jenže se stala poněkud nečekaná věc. Lukáš si celou akci nějak chybně načasoval a petarda bouchla dřív, než měla. Všichni se stačili rozutéct, jen poněkud neohrabaný Luděk takové štěstí neměl. Utrpěl popáleniny druhého a třetího stupně skoro na polovině těla, neboť mu petarda propálila oděvy. Když se v nemocnici probral, zjistil, že kolem sebe vid jen mlhu. A to ještě hodně špatně. Postupně se jeho zrak zhoršoval, až nakonec viděl jen obrysy věcí a pak jen černo. Neviděl zkrátka nic. Do velkých věcí vrážel, o menší zakopával, neviděl, kam co pokládá. To, co mu připadalo dříve zcela normální - číst knížky, hrát hry na počítači, malovat, psát - to najednou nezvládal. Musel se naučit ovládat písmo pro slepé a byl odkázán na pomoc slepecké hole a druhých lidí. Jeho hezké modré oči, které se mnoha lidem líbily, teď nikdo neměl šanci vidět, protože je schoval za sluneční brýle. Na Lukáše, který mu to všechno způsobil, padla lítost. Každý den se o zraněného kamaráda vzorně staral, pomáhal mu s batohem, jít do schodů a vodil ho jako slepecký pes. Lukáše nepoznávali ani kamarádi z party, kteří nadále holdovali výtržnictví, cigaretám a lahvince. Lukáš od té chvíle trávil s Luďkem každý volný okamžik- učil se s ním, ve všem mu pomáhal, hrál si s ním. Pouto mezi oběma chlapci se tím čím dál víc prohlubovalo. Lukášovi rodiče vlastní farmu nedaleko města, a protože Lukáš věděl, že má Luděk moc rád zvířata, rozhodl se jednoho pěkného dne, že tam Luďka vezme. Lukášovi i Luďkovi rodiče souhlasili, a tak chlapci strávili odpoledne v přítomnosti němých tváří. Bavili se tím, že si vždy Luděk sáhl na nějaké zvíře a měl uhádnout, které to je. ,,Tolik bych si přál ho vidět," smutně pronesl Luděk, když hladil Lukášova dalmatina Sama. ,,Mám pro tebe překvapení", řekl najednou Lukáš. ,,Jel jsi už někdy na koni?" Luděk zavrtěl hlavou. ,,Tak pojď," vzal ho za ruku a vedl ho do stájí. Vyvedl ven klisnu Skvrnku, za pomocí svého tatínka vysadil Luďka na její hřbet a vedl je po dvorku. ,,Jakou má barvu?"zeptal se Luděk, zatímco hladil krásnou klisnu po hřívě. ,,Bílou s hnědými flíčky," odpověděl Lukáš a poplácal Skvrnku po krku. Na památku na to odpoledne Luděk od Lukáše dostal vyřezávaná dřevěná zvířátka, která vyráběl Lukášův šikovný tatínek. Byl mezi nimi koník, kravička, prasátko, pejsek, ovečka, kozlík a kočička. Měl z nich velkou radost. Příští den ráno, když chlapci jako obvykle dorazili do školy, šel jim naproti Mirek, po odchodu Lukáše nejstarší článek partičky. Lukáš ho přátelsky pozdravil, ale Mirek místo odpovědi směšně vyprskl: ,,Podívejme, není to náš slepoň a jeho slepecký pejsek?!" A strčil do Luďka, který vzápětí upadl na podlahu. Ten nevěděl, co se děje, jen se pokoušel zvednout a rukama šmátral kolem sebe. Brýle mu při pádu upadly na zem a on je nemohl najít. To už ale k Mirkovi přiskočil Lukáš a Mirek měl v příští vteřině fialový monokl na pravém oku. Instinktivně Lukášovi ránu vrátil - do břicha. Oba se popadli okolo krků a svalili se navzájem na zem. Padaly sprosté nadávky, kopance, rány pěstí, i nějaký ten políček občas zasvištěl. Kolem nich se během chvilky utvořil slušný hlouček zvědavců. Polovina jich začala skandovat Lukášovo a polovina Mirkovo jméno. Najednou oba výtržníci ucítili, jak je někdo zezadu popadl za límce u košilí. Nad nimi stál rozzlobený třídní učitel. ,,Co to má znamenat, uličníci?! Oba dva padejte okamžitě ke mně do kabinetu!" křikl za nimi, když je pustil. Mezitím pomáhal na nohy nemohoucímu Luďkovi a našel jeho brýle. ,,On ho bije, pane učiteli!" křičel Lukáš v slzách. ,,Tak vysvětlíte mi někdo laskavě, co se tady vlastně stalo?!" zeptal se učitel. ,,Pane učiteli, Lukáš se mě zastal před Mirkem," vysoukal ze sebe Luděk. Učitel se obrátil na Lukáše, kterému z levého koutku vytékal pramínek krve a byl samá modřina. ,,Pane učiteli...omlouvám se, ale já jsem mu nemohl nechat ubližovat," zakrýval si Lukáš rukou roztržená ústa. ,,Tak jsi měl hned jít za mnou, ty darebáku!" pravil k němu přísně učitel. ,,Oba dva s Mirkem teď půjdete se mnou. Z toho bude minimálně třídní důtka pro oba dva!" Ukázal na dveře svého kabinetu. Výtržníkům nezbylo než poslechnout. Poté si vyslechli učitelovo kázání a uložené tresty a podrobili se nezbytnému lékařskému ošetření. Po škole Lukáš okamžitě zazvonil u Luďka doma. ,,Ahoj Lukáši, Luděk je už přes hodinu někde venku, " otevřela mu Luďkova maminka. ,,On šel s někým ven?" zeptal se Lukáš. ,,Ne, šel sám, jak říkám, je pryč už skoro hodinu. Trochu se o něj začínám bát. Ani mi nezvedá telefon, zkus mu prosím zavolat ty, jestli budeš úspěšnější. Je mi líto." Lukáš se tedy rozloučil a loudavě se vydal pryč. Začal se o kamaráda taky strachovat. Aby chmurné myšlenky zahnal, šel se projít k městu. Zkoušel kamarádovi na radu jeho maminky několikrát zavolat, Luděk byl ale pokaždé nedostupný. Když přecházel most, uviděl téměř na konci obrys osoby stojící na okraji za zábradlím. Ze zvědavosti šel k ní blíž. Když se přiblížil docela, poznal Luďka. Doběhl k němu. ,,Luďku! Co to děláš?!" křikl na něho a chytil ho za rukáv. ,,Nech mě být! Už nechci být někomu na obtíž a už vůbec ne, aby se kvůli mě někdo dostával do průšvihů. Už jsi mi věnoval dost péče. Teď už mě nech," odsekl Luděk a odstrčil kamaráda. ,,Přece nedáš na názor jednoho zakomplexovanýho blbečka! Buď rozumnej! Víš, že jsi něco jako můj brácha? Nechci, aby se ti něco stalo! Všichni, kdo na tobě budou něco vidět, budou mít dost velkej problém se mnou!" Lukáš ho vzal za ruku a zkusil ho zatáhnout zpátky. Luděk se mu ale vyškubl, přičemž přepadl přes mostní zábradlí a spadl do studené řeky. Lukáš zakřičel a rozběhl se do města pro pomoc. Jelikož v době nehody na mostě nebyli sami, bylo o pomoc již dávno postaráno. Ačkoli přivolaní záchranáři dělali co mohli, chlapce se jim pod vodou nalézt nedařilo. Našli ho až za dvě hodiny, když už byl celý promodralý zimou, nalokaný vody, přestal dýchat. Převrátili ho na břicho, aby z něj dostali co nejvíce špinavé vody, zabalili ho do alobalové přikrývky, aby ho zahřáli, masírovali mu srdíčko. Nic z toho bohužel nepomohlo. Když viděli, že s ním už nic nezmůžou, přikryli ho celého i s hlavou prostěradlem. Lukáš začal brečet. Všechno dával za vinu Mirkovi. Vytáhl telefon a vytočil jeho číslo. ,,On se zabil!" křičel do telefonu. Mirek byl nejprve zaskočený. ,,Kdo?" zeptal se nechápavě, když se z prvotního šoku trochu vzpamatoval. ,,Luděk! Skočil z mostu! Můžeš za to ty a ty tvoje pitomý kecy na něj!" vzlykal Lukáš. Najednou bylo v telefonu absolutní ticho. Asi za čtvrt hodiny se k mostu přiřítil udýchaný Mirek na kole. Když uviděl u vjezdu na most sedět plačícího Lukáše a o kus dál prostěradlo zakrývající Luďkovo bezvládné tělo, sklesl. Ucítil závrať, po celém těle ledový pot, v krku obrovský knedlík a nedokázal vůbec nic říct, přestože Lukášův uslzený pohled ho k tomu vyzýval. Nikdy předtím ho neviděl zlomeného a už vůbec ne brečet. ,,Tos ho měl opravdu tak rád?" vypravil ze sebe konečně opatrně, aby kamaráda neurazil. Lukáš smutně přikývl. Luděk mu, i když až po svém úrazu, na rozdíl od výtržnické partičky pomohl pochopit pravý význam slova kamarádství. Ztráta kamaráda ho tak bolela, že si na noční stolek vystavil fotografii zachycující Luďka na hřbetě klisny Skvrnky, čímž si ale vysloužil výsměch bývalých ,,kamarádů", kteří ho denně častovali výsměšky typu ,,na kluky", ,,gay" a na školní tabuli a na zdi všude po městě sprejem psali výsměšné ,,Lukáš + Luděk = 
". To se samozřejmě neobešlo bez odezvy; všichni se mu posmívali a jeho začal z toho neustálého tlaku bolet žaludek, hlava, neustále zvracel, ráno nechtěl vstávat. Překvapivě se ho zastal Mirek, který od něj kvůli Luďkovi dostal výprask a celou dobu šikaně přihlížel. Jednou ráno, když Lukáš přišel do školy a srazil se s Kamilem, klukem z jeho bývalé party, který ho místo oslovením křestním jménem ošklivě pozdravil ,,Nazdar, teplouši!", se zničehonic objevil Mirek a výsměšně ke Kamilovi pronesl: ,,To jsi do něj tak zamilovaný, že bys chtěl, aby byl na kluky, jo?" Kamil už neodpověděl, jen se odporoučel do třídy. Jen co Lukáš s Mirkem osaměli, Mirek se rozbrečel. ,,Je mi to všechno líto, Lukáši..." vzlykal. ,,Je to moje vina. Kdybych se k Luďkovi choval stejně jako ty, nemuselo by to takhle dopadnout!" ,,Nech toho! myslíš, že tím ho oživíš?!" křikl Lukáš.