Jdi na obsah Jdi na menu

Pohádka o Poznání

12. 8. 2013
 
   Byl jednou jeden vééélmi mocný Čaroděj. Jeho síla byla veliká, jeho kouzla mocná. Čaroděj chodil světem a na své pouti potkával lidi. Byli tací malí a ubozí, neuměli vůbec čarovat, svou sílu nedokázali využít a pořád jen žehrali na svůj úděl. Čaroděj se snažil lidem pomáhat, ale brzy poznal, že nemůže nikdy pomoci všem. Jednoho dne, když stál zase nad takovým jedním malým ubožákem, který si nevěděl rady se svým životem, rozzlobil se, neovládl už svoji sílu a toho ubohého človíčka ohnivým bleskem zabil.         
 
Človíček klesl k zemi a Čaroděj překvapen stál nad ním. Zhrozil se, protože si uvědomil, že svou velkou sílu přestal ovládat. Stál v hrůze nad tím, co učinil, ale hlavně nad tím, co ho čeká. Dostal strach. Padl na zem a začal prosit Matku Zemi o pomoc. Gaia ho vyslyšela. Otevřela svou náruč a pohltila ho.
V lůně Matky se Čaroděj setkal se třemi podivnými ženami. Obstoupily ho, udiveného a nejistého, očekávajícího věci příští.   
Jsem Rozkoš, řekla nejkrásnější z nich. Já a moje sestry Pýcha, Moc a Nevědomost, ti darujeme nevídanou sílu, která tě nezradí, protože tě jen pomalu opustí. Ani sám nepostřehneš tu chvíli, kdy přijde naše družka Slabost a ty už nikdy nikomu neublížíš. Slibuji ti, že to bude příjemné.
 
Jsem Moudrost, řekla druhá žena. Nebyla tak krásná, jako její družka, ale vyzařoval z ní božský klid. Já a moje sestry Trpělivost, Odpuštění a Laskavost ti nenabízíme žádné dary. Tvá vlastní síla je tak velká, že nepotřebuješ žádnou jinou. Naučíme tě ale, jak ji ovládat, aby sloužila. Ne tobě, ale druhým lidem. Jediné, co ti můžeme slíbit, je to, že tě to bude nejdřív bolet a potom teprve hřát a posilovat.
Co je to za nesmysl? Co mu to tu nabízíš? Ušklíbla se Rozkoš. On nepotřebuje žádnou sílu! Jen se podívej, kam ho dovedla. On potřebuje být slabý a bezmocný, aby byl šťastný. Silní smějí být jen bohové, silné smíme být jen my, protože jsme bohyně.
Čaroděj fascinovaně hleděl na Rozkoš. Její krása zářila a oslepovala ho. Neviděl nic jiného, než ji. A jen si přál, aby ho už nikdy nic nebolelo, aby zmizel strach z jeho vlastní síly, která zabila člověka.
Jsem Poznaní, promluvila konečně i třetí žena. Nebyla vůbec krásná. Ani božský klid z ní nevyzařoval. Spíš velký neklid... Byla ošklivá a stará, celá zjizvená a shrbená. Čaroději byla odporná, šel z ní strach... Neprozradím ti, kdo jsou mé sestry, znovu promluvila. Sám je musíš najít. Sám se teď musíš vrátit zpět k lidem. Vrátíš se jako malý chlapec, který smí začít znovu, nezatížený hříchem zabití. Na cestu si smíš však vybrat jen jednu z mých družek. Vol velmi pozorně! Tvoje volba tě bude provázet větší částí tvého života. Pokud bude špatná, jsem já ta jediná, která ji může změnit! Ale to nejdřív ty, ty sám, po mně musíš začít toužit. Tak řekla a zadívala se upřeně na Čaroděje.
Otřásl se. Brrr! Toužit po takové babici, jako je Poznání? Hledat její sestry? Proč? Jediné, po čem toužil, byl klid. Toužil zbavit se strachu a žít konečně v rozkoši. Byl silný a jeho síla ho přivedla do neštěstí. Zatoužil se jí zbavit. Obrátil se znovu na Rozkoš. Mile se na něho usmála. Ten zářivý úsměv ho okouzlil. Zatoužil po ni tak silně, že nezaváhal a řekl: Chci s sebou na svou cestu na svět Rozkoš.
Rozkoš se vítězně usmála na Moudrost a Poznání. Ty smutně zahalily své tváře a odvrátily se od Čaroděje. Rozkoš rozpřáhla svou náruč a Čaroděje objala. Byl šťastný.
 
Jedné Mámě a jednomu Tátovi se narodil chlapec. Krásný, zdravý kluk. Táta byl pyšný a Máma hrdá. Dali mu jméno Šokelim. Chlapec se zvědavě rozhlížel po světě a posledním zbytkem paměti si říkal: Tak k čertu, kdepak je ta rozkoš??? Pak ho Máma přiložila k prsu a dítě si zapamatovalo první rozkoš svého nového světa. Chlapec rostl. Táta byl pořád hrdý, ale stále v práci, stále mimo domov. Sledoval jen z dalky, jak jeho syn roste, ale nikdy mu nevyrobil draka, aby se s nim rozběhl po pláni s čerstvým větrem ve vlasech a papírovým drakem nad hlavou. Máma pečovala o syna, domácnost i Tátu, bývala unavená a někdy dokonce zapomněla číst synkovi pohádky na dobrou noc. Jediný krásný čas, který si chlapec zapamatoval, byly prázdniny pod Tynhosem, kdy s kluky hrával klučičí hry a kdy bodrá teta Ažojk nedělala mezi dětmi rozdílu jak při rozdávání dobrot, které uměla tak dobře vykouzlit, tak při nadělování výprasku za různé klukoviny, kterých se všichni dopouštěli. Tam byla ta pravá rozkoš!
Když skončilo dětství, Šokelim hledal řád a pořádek, protože tomu dobře rozuměl, to byla rozkoš srozumitelná, přehledná a neoddiskutovatelná. Rozkaz, jeho splnění a pak pochvala. Žádné pochybnosti, jasné zadaní, jasný výsledek, jasná odměna. Čím lepší výsledek, tím větší pochvala, čím větší pochvala, tím větší moc. Tím větší Rozkoš.
Šokelim se cítil silný v tom svém přehledném a nekomplikovaném světě. Tak mocný a silný, že se oženil a založil vlastní rodinu. Teď se on stal Tátou a stejně jako jeho vlastní Táta, i on byl hrdý na své děti, i on byl stále mimo domov, i on neznal, co je to rozběhnout se synem po volné pláni s větrem ve vlasech a papírovým drakem nad hlavou. Znal ale jiné rozkoše. Dovedl ovládat lidi, velet jim a rozhodovat o nich. Dovedl ovládat ženy, naučil se je spoutat a přivodit jim rozkoš.
Byl pyšný na svou moc, nepřekážela mu jeho nevědomost, protože i díky ní mohl být šťastný. Jednoho dne potkal Ženu, kterou nejvíc toužil spoutat. Ale ona mu stále unikala. Čím víc rozkoše ji dával, tím byla volnější a silnější. Porušovala jeho řád. Za splněný rozkaz vždy nepřišla očekávaná odměna, slova dostávala jiný obsah, pro něho nesrozumitelný, nepochopitelný a neuchopitelný. Jak rostla jeho nejistota, rostla síla Ženy, která ho neustále překvapovala. Z jeho života se pomalu začala vytrácet rozkoš. Ale stále byl pyšný na svou moc, nechtěl se ji vzdát. Jeho síla ho ale pozvolna opouštěla. Byl slabší a slabší. Jeho rodina se rozpadla, jeho láska mu unikala, protože jeho velké chtění bylo silnější než ona. Nedovedl pochopit Nový Řad, který přicházel s jeho slábnoucí silou. Byl zoufalý a proto zlý. A stale hledal. Nehledal už rozkoš, hledal něco, co nedovedl pojmenovat, a proto tomu říkal Motivace. Motivace žít. Žít jinak. Nemohl ji najít. Chyběl mu jeho Řád, chyběla mu Rozkoš ze splněných rozkazů, následujících odměn a zasloužené moci. Nikdo mu ale nerozuměl a nikdo mu rozumět ani nemohl. Jakou to stálé hledá motivaci? Ptali se všichni? Co mu to vlastně chybí? Nedovedl to vysvětlit, nemohl to dostat. V jeho životě sice stále ještě byla Rozkoš. Ona a její sestry Pýcha, Moc a Nevědomost mu ale nedovolily najít a použít klíč, který odemyká dveře z jedné komnaty života do druhé. Nechtěly ho pustit dal. Nemohly. Narušil by tím přece Řád, který mu tak dlouho přinášel Rozkoš. Ale který už dávno nefungoval, protože neexistoval.
Právě ten klíč byl pro něj teď to nejdůležitější. Stále ho hledal, jen to nevěděl... Byl tím, co mohlo vrátit jeho vychýlený lidský svět zpět do rovnováhy. Do rovnováhy, kterou porušil, protože v jeho životě byla jen Rozkoš. Rozkoš z jeho vlastní dokonalosti, síly, Moci. Byla v něm i velká Pýcha a Nevědomost, které mu bránily v Poznání, že mu chybí Moudrost a s ní její sestry Trpělivost, Odpuštění a Laskavost. Jen ony mohou sílu, kterou ztrácí, změnit v sílu, která ho vyléčí a jako jemu, pomůže i ostatním. Šokelim už ztratil téměř všechnu sílu. Je unavený, vyčerpaný a celý bolavý. Poslední síla, která mu ještě zbyla už stačí jen na to, aby našel a pevně v dlani sevřel klíč, který mu otevře komnatu Moudrosti. Má ho před očima, jen ho stále nevidí. Má už jen poslední zbytky své velké síly, která je uvězněna právě v tom zázračném klíči. Až najde klíč, bude všech jeho devět čaker otevřeno a bude jimi zase proudit mocná energie, mocná síla, která ho uzdraví a kterou on konečně osvobodí. Až najde klíč, všech devět sester bude opět pohromadě a mocný Čaroděj se opět zrodí. Až najde klíč... Až nebude chtít jen Rozkoš, přemůže svou Pýchu a odhodí svou Nevědomost. Až zavolá a přijme do svého srdce Poznání... Poznání, které mu odemkne komnatu Moudrosti, se kterou do jeho života konečně vstoupí i Odpuštění, Trpělivost a Laskavost. Rovnováha bude obnovena, síla mocného Čaroděje už nebude nikoho ohrožovat, nebude sloužit jemu, ale všem lidem. Až zavolá Poznání... Až pozná, že to, po čem tolik touží, není Motivace, ale Poznání... Až odemkne komnatu Moudrosti, skončí dobře tahle pohádka a já napíši jinou. Veselejší.
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář